Východní Locarno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Východní Locarno (též tzv. východní pakt) mělo být paktem Francie, SSSR, Československa, Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska a Finska o vzájemné pomoci v případě agrese vedené ze strany Německa. V této souvislosti měla být garantována německá východní hranice, zatímco západní hranice Německa, Francie a Belgie byla garantována již na konferenci v Locarnu v roce 1925.

Locarnská konference[editovat | editovat zdroj]

Od 5. do 16. října 1925 zasedali ve švýcarském Locarnu zástupci Velké Británie, Francie, Německa, Belgie, Polska a Československa, aby potvrdili již dříve dohodnuté zásady garančního paktu. Na popud Velké Británie se 14. října přidala rovněž Itálie, v níž britský ministr zahraničních věcí Austen Chamberlain viděl protiváhu Francie. Sám Mussoliny přitom zvažoval účast Itálie na dění na severu od Alp, protože se podle něj nejednalo o sféru zájmu Itálie. Nakonec k účasti přispěla snaha posílit pošramocené postavení Itálie na evropské mezinárodní scéně.[1]

Francouzský ministr zahraničí Aristide Briand se snažil prosadit rovněž garanci východní hranice, jeho německý protějšek Gustav Stresemann byl ochoten rozšířit garanci jen na hranici s Belgií. Zástupci Polska a Československa, ministři zahraničí Alexander Skrzyński a Edvard Beneš, byli přizváni až na závěrečná jednání. Jejich výsledkem byli pouze arbitrážní smlouvy s Německem, kterým měla být Francie garantem. Německo naopak získalo slib stálého místa v Radě Společnosti národů a také upravení dalších podmínek jeho vstupu.

Počátky východního paktu[editovat | editovat zdroj]

Idea tvz. východního paktu byla od svého počátku v únoru 1934 neodmyslitelně spojena s osobou Louise Barthoua, nového francouzského ministra zahraničních věcí ve vládě Gastona Doumerguea. Louis Barthou směřoval k obklíčení Německa obranným prstencem navzájem smluvně spojených států, přičemž měla být také garantována neporušitelnost východních hranic Německa. Na systému multilaterálních garančních paktů měl participovat i SSSR, který měl rovněž vstoupit do Společnosti národů a navázat na výsledek konference v Locarnu. [2] Tím by bylo Německo mocensky převýšeno systémem francouzských spojenců.

Již v listopadu 1932 byla podepsána francouzsko-sovětská smlouva o neútočení, avšak Stalin si v záloze ponechal spojenectví také s Německem, a tak byla v březnu 1933 prodloužena berlínská smlouva. V září 1934 vstoupil podle požadavků Francie Sovětský svaz do Společnosti národů, ale již o měsíc později byl Barthou zavražděn při atentátu na jugoslávského krále Alexandra během jeho návštěvy v Marseille. Nový francouzský ministr zahraničních věcí Pierre Laval se k plánu východního paktu stavěl mnohem opatrněji, takže následně k podpisu francouzsko-sovětské smlouvy o spojenectví a vzájemné pomoci 2. května 1935, došlo de facto jen díky Hitlerovu vyhlášení všeobecné branné povinnosti v březnu téhož roku. Československo-sovětská smlouva, která navazovala na francouzsko-sovětskou a zajišťovala pomoc oběti nevyprovokovaného útoku, byla podepsána 16. května, ale bez zájmu Polska nemohla být naplněna Barthouova prvotní vize. Litva, Lotyšsko a Estonsko sice v září 1934 uzavřeli spojenectví, ale to bylo dalším regionálním paktem před rozpínajícím se SSSR a Polskem. [2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Moravcová, Dagmar – Bělina, Pavel – Pečenka, Marek. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941. Praha 1998, s. 65.
  2. a b Moravcová, Dagmar – Bělina, Pavel – Pečenka, Marek. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1914-1941. Praha 1998, s. 69.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BARTÁKOVÁ, Adéla: Východní Locarno z pohledu československo-francouzských vztahů. Magisterská diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2007.
  • KVAČEK, Robert: Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933-1937. Praha, 1966
  • Locarno a Svaz národů. Ministr Beneš o konferenci locarnské. Praha, 1925.
  • MORAVCOVÁ, Dagmar - BĚLINA, Pavel - PEČENKA, Marek: Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha 1998.
  • ORT, Alexander: Dr. Edvard Beneš - evropský politik. Praha 1993.

Související články[editovat | editovat zdroj]