Exil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Exulant)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo exulant. Možná hledáte: Exulant (spolek).
Napoleon Bonaparte v exilu na ostrově Svatá Helena (autor François Joseph Sandmann)

Exil (z latinského exilium – vyhnanství a exul – vypovězený) znamenal původně trest vypovězení, dnes znamená stav člověka nebo skupiny běženců, lidí, kteří museli opustit svou vlast v důsledku vypovězení, vyhnání, odsunu, deportace, ztráty občanství, hrozby osobního nebezpečí, a to zejména z důvodů politického, národnostního, rasového či náboženského pronásledování.

V přeneseném smyslu pak výraz exil může znamenat celou skupinu lidí z téže země, z téže příčiny a podobně. Setkáváme se tak například s československým předválečným exilem, ruským exilem po bolševické revoluci v Rusku atd. Exulant (z latiny) je osoba, která nedobrovolně opustila svou vlast, pobývá v exilu a má v úmyslu se do své země vrátit, až důvody náboženského či politického pronásledování pominou.

Exil a emigrace[editovat | editovat zdroj]

Podobný význam jako exil, vyhnanství má i slovo emigrace, které se však liší tím, že může být i dobrovolná, například ekonomická, kdežto exil je vynucený.

Rozdíl mezi exulantem a emigrantem vysvětlil už Jan Amos Komenský.[1]

Nicméně však přece ti, jimž nebeské věci nad zemské milejší byly... zanechavše dědičných svých sídel a všechněch nemovitin... šli z země do okolních krajin Foitlandu, Míšně, Lužic, Slezska, Polska i do Uher se rozptýlivše. Někteří až do Prus, do Rus, do Sedmihradské země, do Denemarku i do Nidrlandu, aby vyhnanství své snášeti mohli, se odebrali... Nepřátelé mezi tím těch, kteří z vlasti ustoupili, nechtěli je nazývati exulanty, ale emigranty (t. j. ne vyhnance, ale vystěhovalce), jako by ne od císaře vyhnáni, ale vzpourou sami z vlasti vyšli...
— Jan Amos Komenský[1]

Komunistická propaganda odmítala již od počátku 50. let 20. století užívat výraz exulant pro ty, kdo opustili tehdejší Československo.[2] Jako emigrant tak např. byl označen i politický exulant Pavel Tigrid a mnozí další.[3]

Exulant[editovat | editovat zdroj]

Exulant je osoba, která byla nucena svou vlast nedobrovolně a pod politickým tlakem opustit, aby se vyhnula nebezpečí, např. vězení nebo i ztrátě života. Obvykle se předpokládá, že by se exulant při změně poměrů chtěl do vlasti vrátit, emigrant se usazuje spíše natrvalo.[4]

V demokratických zemích mají političtí a náboženští uprchlíci nárok na poskytnutí azylu, někdy se však tyto podmínky obtížně prokazují.[7]

Emigrační generace „Února 1948“ sama sebe v exilu označovala za exulanty (v návaznosti na pobělohorský exil), aby tak zdůraznila politicky nadřazenou příčinu svého odchodu z Československé republiky, a tím se odlišila od ostatních emigrantů, jejichž pohnutky k opuštění vlasti byly dle ní „pochybného rázu“. Bezprostředně po druhé světové válce se o významu slova exulant vedly mezi odborníky ostré, leč bezvýsledné, spory...[8] V lidové tvořivosti českého prostředí bývají proto někteří emigranti 20. století označováni slovem exulant s přívlastkem: poúnorový, posrpnový, československý, americký, kanadský, politický, politicky český, dvojnásobný, slovensky demokratický, daňový, nepohodlný, nucený, všelijaký...[9]

Příklady exilu[editovat | editovat zdroj]

Náboženský exil[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Exulanti.

V pobělohorské době byla vykázána či odešla ze zemí Koruny české řada osobností, které odmítly konvertovat ke katolické víře. K exilu z náboženských důvodů docházelo již před rokem 1620, jako byl např. v XV. století odchod Židů z Pyrenejského poloostrova. Za exil je často považován i odchod křesťanů z Blízkého východu, i když zde se může jednat i o ekonomickou emigraci z rozvrácených států.[10]

Politický exil[editovat | editovat zdroj]

Exil politiků[editovat | editovat zdroj]

Do exilu lidé někdy odcházejí, aniž by se vzdávali svých společenských funkcí ve vlasti, ať už ekonomických nebo politických. Příkladem může být exilová vláda vedená prezidentem Edvardem Benešem v době 2. světové války[p 1] jako paralelní politická struktura k okupační protektorátní vládě, vedené prezidentem Emilem Háchou. Obdobně existovaly během druhé světové války exilové vlády dalších zemí.

Jako soudobý příklad může sloužit exilová vláda Tibetu, která sídlí v Indii.[11] Politickými exulanty v 21. století jsou např. běloruská Svjatlana Cichanouská či katalánský Carles Puigdemont.

Politický exil osobností (příklady)[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Sám Edvard Beneš z funkce československého presidenta abdikoval.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Historie o těžkých protivenstvích církve české. Praha 1888. (Poprvé vyšla kniha v latinském znění v roce 1647. Český překlad pořídil Adam Hartman, vydáno v Lešně v roce 1655.)
  2. GLAZAROVÁ, Jarmila. Nad rodným krajem. S. 3. Rudé právo [online]. 1951-10-04 [cit. 2021-03-27]. S. 3. Dostupné online. 
  3. Rozum chladí hlavu. S. 5. Rudé právo [online]. 1970-01-29 [cit. 2021-03-27]. S. 5. Dostupné online. 
  4. K. Žaloudek, Encyklopedie politiky. Praha: Libri 2004, str. 123 n.
  5. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2005. 143 pages s. ISBN 80-7017-022-0. 
  6. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Země otců : z historie a ze vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2005. 498 pages s. ISBN 80-7017-018-2. 
  7. OŠŤÁDALOVÁ, Šárka. Na cestě za mezinárodní ochranou: Stručný průvodce řízením o udělení azylu či doplňkové ochrany. Právní prostor [online]. 2015-10-02 [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 
  8. https://www.soc.cas.cz/sites/default/files/publikace/186_st-02-04-apro_tisk.pdf (str. 10)
  9. Google, rok 2021
  10. NOVÁK, Martin. Křesťané masově odcházejí z Blízkého východu, u mladých je to tragédie, říká historik. Aktuálně.cz [online]. 2018-12-24 [cit. 2021-03-28]. Dostupné online. 
  11. ‚Vysíláme zprávu, že Tibet je okupovaný.‘ Tibeťané v indickém exilu vybírají nového předsedu vlády. iRozhlas [online]. Český rozhlas, 2021-01-03 [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOBKOVÁ, Lenka. Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639. Praha: Scriptorium, 1999. 228 s. ISBN 80-86197-05-0. 
  • D. Brandes, Exil v Londýně 1939-1943: Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem. Praha: Karolinum, 2003 - 566 s. ; 25 cm. ISBN 80-246-0488-4
  • V. Burian a kol., Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu: informatorium pro učitele, studenty i laiky. Olomouc: Hanácké noviny, 1991 - 165 s.
  • FILÍPEK, Jan. Odlesky dějin československého exilu. Praha: [vl. nákl.], 1999. 172 s. ISBN 80-902023-8-1. 
  • HINGAROVÁ, Vendula V., Česká a slovenská periodika v Argentině. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2021. 240 s. ISBN 978-80-7571-078-9 (print), ISBN 978-80-7671-019-1 (online)
  • Z. Jirásek, Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Brno: Prius, 1999 - 88 s
  • F. Knopp, Česká literatura v exilu 1948-1989: bibliografie. Praha: Makropulos, 1996 - 631 s. ISBN 80-86003-00-0
  • KREČ, Luboš. Uprchlíci a zachránci. Velké příběhy českých emigrantů. Praha: Nakladatelství Paseka, 2016. 272 s. ISBN 978-80-7432-740-7. 
  • Sbírka plných textů českých exilových periodik i monografií scriptum.cz
  • ULČ, Ota. Velikáni a malikáni. [s.l.]: [s.n.], 2012. 265 s. ISBN 978-80-7244-307-9. Kapitola Exulanti všelijací. 
  • Ottův slovník naučný, heslo Exilium. Sv. 8, str. 953
  • K. Pacner a kol., Čeští vědci v exilu. Praha: Karolinum, 2007 - 357 s. ; 20 cm ISBN 978-80-246-1412-0
  • ŠTĚPÁN, Jiří. Československý exil ve Švédsku v letech 1945–1989. Univerzita Hradec Králové: Bohumil NĚMEC – VEDUTA, nakladatelství a vydavatelství, 2011. ISBN 978-80-86829-76-0. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]