Azylová a přistěhovalecká politika EU

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Počet žádostí o azyl na milion obyvatel v členských státech EU v roce 2013 (německy): Česko má druhý nejnižší počet, na 31. pozici ze 32 zemí

Azylová a přistěhovalecká politika Evropské unie má za cíl koordinovat imigraci ze třetích zemí do členských států Evropské unie. Do systému evropského práva byla poprvé začleněna Maastrichtskou smlouvou jako součást třetího pilíře EU. Přestože tím byl položen základ pro koordinaci azylových politik, členské státy se stále řídily především svými vnitrostátními předpisy a mezinárodními úmluvami.

Amsterdamská smlouva azylovou politiku převedla do prvního pilíře, což mimo jiné znamená, že se v těchto otázkách již nerozhoduje na principu jednomyslnosti. Po ratifikaci Amsterdamské smlouvy dostaly evropské instituce v této oblasti pravomoc k vytváření celoevropských norem, tím se pravidla pro společnou azylovou politiku značně zprůhlednila.

Důležitá je také tzv. Dublinská úmluva: na jejím základě posuzuje jednotlivé žádosti o azyl ten stát EU, který je odpovědný za kontrolu vstupu toho určitého cizince na území Evropské unie. Dublinská úmluva též znemožnila podávání žádosti o azyl ve více zemích EU současně.

Cílem představitelů EU je vytvořit jednotný azylový systém platný ve všech státech EU zvláště kvůli propracovanému Schengenskému systému, který umožňuje volný pohyb osob a tím i nelegálních migrantů.


Politika Evropské unie – „Tři pilíře

I. Evropská společenství

II. Společná zahraniční
a bezpečnostní politika

III. Policejní a justiční spolupráce

Zahraniční politika:

Bezpečnostní politika: