Arcibiskupský palác v Olomouci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Arcibiskupský palác v Olomouci
Palác po přestavbě kardinála Bauera
Palác po přestavbě kardinála Bauera
Základní informace
Sloh barokní architektura
Poloha
Adresa Olomouc, ČeskoČesko Česko
Ulice Wurmova
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 13766/8-3763 (PkMISSezObr)
Web Oficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arcibiskupský (dříve biskupský) palác v Olomouci je sídlem úřadů olomouckého arcibiskupství, sám arcibiskup v něm ale již nebydlí. Palác je nejrozsáhlejším rezidenčním objektem v historickém jádru města Olomouce a je chráněn jako kulturní památka České republiky.[1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Biskupský palác v Olomouci na rytině z roku 1740

Arcibiskupský palác je v pořadí již čtvrtou rezidencí[2] olomouckých biskupů[3] a byl postaven jako původně renesanční palác biskupem Stanislavem Thurzem. Tento renesanční palác, dokončený biskupem Dubraviem a dále upravovaný biskupem Pavlovským na sklonku 16. století, byl zdevastován v průběhu třicetileté války, zejména během švédské okupace Olomouce v letech 1642–1650.

Až biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu po požáru v roce 1661 začal s barokní obnovu paláce v roce 1664 po svém nástupu na biskupský stolec. Opravy byly prováděny podle plánů císařského architekta Filiberta Luccheseho (1606–1666) a po jeho smrti Giovanniho Pietra Tencally olomouckými zednickými mistry Petrem Schüllerem a Melchiorem Thoneckem. Autorem štukové výzdoby interiérů je Baltazar Fontana, původní nástěnné malby, jejichž autory byli Carpoforo Tencalla a Innocenzo Cristoforo Monti se dochovaly pouze fragmentárně.[4]

Svou dnešní podobu i výzdobu dostal palác po požáru roku 1904, kdy byl na popud kardinála Bauera restaurován a částečně přestavěn. Po důkladné rekonstrukci byl palác na jaře roku 2011 zpřístupněn veřejnosti jako prohlídkový objekt.[5]

Historické události, které se odehrály v paláci:

Prohlídky a reprezentativní sály[editovat | editovat zdroj]

Vstup[editovat | editovat zdroj]

Nádvoří paláce

Na začátku prohlídky je na pravé stěně umístěna freska od Jano Köhlera s názvem Dobrý pastýř z roku 1927. Do prvního patra vede monumentální schodiště, které střeží dva lvi. Na stropě nad schodištěm vedoucím do prvního a druhého patra je sgrafitová výzdoba opět od Jano Köhlera.

Předsálí[editovat | editovat zdroj]

Na chodbě v prvním patře stojí sousoší věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Skulpturu vytvořil v roce 1840 český sochař Emanuel Max. Jedná se o první ztvárnění těchto dvou bratří v rozličných hábitech. Dříve všichni umělci vyobrazovali Cyrila s Metodem jako biskupy. Sochař Max ztvárnil Cyrila jako mnicha, zatímco Metoděje jako biskupa.

Napravo od sousoší je klausura, kde jsou Milosrdné sestry sv. Kříže, které se starají o chod části paláce. Jejich klausura se nachází v prvním patře východní části budovy.

Nalevo od sv. Cyrila a Metoděje je kancelář současného arcibiskupa Msgre. Jana Graubnera. Arcibiskupem pro Olomouckou diecézi je od roku 1992. Je to první moravský metropolita, který se rozhodl, že nebude bydlet v rezidenci, kde pracuje. Proto z dřívějších obytných prostor vytvořil kanceláře a přestěhoval se do bytu.

Na chodbě se rovněž nachází dvě lunety vymalované Jano Köhlerem ve dvacátých letech 20. stol. Luneta nad vstupem do kanceláře arcibiskupa má vyobrazenou ženu s eucharistií a Ditrichštejnskou hrobku v Mikulově. Luneta nad vstupem do Jubilejní knihovny má ženu držící znak Olomouckého biskupství a následně biskupství používaný pravděpodobně od 16. stol. do roku 1924.

Na stejné chodbě je šest portrétů dcer Marie Terezie a podobizna Isabely Parmské, její snachy.

Nad schodištěm vedoucím do druhého patra se nachází nadživotní portréty Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského. Napravo od nich je umístěn obraz Leopolda Podstatského, který byl v 18. stol. generálním vikářem olomouckého biskupství. Tomuto muži vděčíme za záchranu života jedenáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta, který se při útěku ze Salzburgu v roce 1767 nakazil neštovicemi. Leopold Podstatský ho ubytoval v současném Arcidiecézním muzeu a poskytl mu v průběhu půl roku služby svého lékaře.

Jubilejní knihovna[editovat | editovat zdroj]

V dalším sálu, v Jubilejní knihovně, která byla darována arcibiskupu Prečanovi k padesátému výročí v roce 1939 kněžského svěcení, se nachází na 12 tisíc svazků knih. Mobiliář vznikl pod vedením stolaře Františka Rajnocha v arcibiskupských dílnách. Levé dveře z knihovny vedou do Slavnostní dvorany, pravé dveře do Trůnního sálu.

Slavnostní dvorana[editovat | editovat zdroj]

Slavnostní sál

Největší a nejhonosnější sál v celém Arcibiskupském paláci. Současná podoba má původ v roce 1906, kdy skončila rozsáhlá rekonstrukce po požáru, který zachvátil v roce 1904 nejen druhé patro paláce, ale také Slavnostní dvoranu v patře prvním. Opravy inicioval tehdejší kardinál František Saleský Bauer, výzdobu sálu provedl sochař a štukatér Josef Hladík.

V sále nacházíme troje falešné dveře, díky nimž je zachován symetrický vzhled sálu. Jedny dveře jsou umístěny po vstupu nalevo, další dvoje na protější straně sálu. V průběhu dvacátého století byly přidány ještě jedny dveře na levé straně, kde se nyní nachází sklad.

Po vstupu je nad krbem umístěn portrét kardinála Františka Saleského Bauera z roku 1916, tedy rok po jeho smrti, od autora Vincence Dlouhého. Na protější straně nacházíme portrét arcibiskupa Rudolfa Jana Habsbursko-Lotrinského. Štukový strop zdobí alegorie čtyř ročních období. Každou roční dobu symbolizují dva andílci: na jaře jsou obklopeni rozkvetlými květinami, v létě sečou srpem obilí, na podzim jsou obklopeni hroznovým vínem, v zimě se ohřívají u ohně.

V sále se pořádají koncerty vážné hudby, různá společenská setkání, konference, přednášky, rauty a plesy. Pravidelně se zde konají promoce absolventů CMTF UP. Svoji řeč zde měl například Tomáš Garrigue Masaryk, Václav Havel či papež Jan Pavel II.

Trůnní sál (Audienční sál)[editovat | editovat zdroj]

Nástup Františka Josefa I. na trůn

V tomto sále nastoupil na trůn František Josef I. Vládu převzal 2. prosince 1848 ve svých osmnácti letech od svého strýce Ferdinanda I. Dobrotivého, který zde abdikoval. Poněvadž ve Vídni, hlavním městě Rakouského císařství, probíhala revoluce, přemístil se celý císařský dvůr do Olomouce, kde mu arcibiskup poskytl útočiště. Právě v tomto sále proběhla výměna na trůnu, kterou v 70. letech 19. století namaloval olomoucký malíř Adolf Rabenalt.

Trůn, na kterém až do května roku 1849 vládl celému Rakouskému císařství nový císař František Josef I., se dnes nachází v Červeném sále. Zatímco v Trůnním sále je od 70. let 20. století umístěn trůn pocházející ze zámku Jánský vrch v Javorníku - letního sídla vratislavských biskupů (dnešní polská Wroclaw, dříve Breslau/Vratislav v Dolním Slezsku).

V pravém rohu sálu se nachází busta Františka Josefa I. z roku 1898, vyhotovená k 50. výročí nástupu císaře na trůn. Výzdoba sálu je klasicistní a pochází z 19. stol.

Zlatý salónek[editovat | editovat zdroj]

Malý Zlatý salónek je poslední místnosti původní renesanční budovy. Jde o malý pokoj, který je pokryt brokátovými tapetami, jenž jsou prošívané zlatými nitěmi. V místnosti se nachází významné sbírky skla, keramiky a porcelánu, mimo jiné také skleněné číše z poloviny 16. století a habánská keramika z konce 17. století. Najdeme zde také kamna s otvorem umístěným ve zdi a přístupným z nádvoří v přízemí. Skrz 2 metry tlustou zeď, která původně ukončovala budovu, nyní vede průchod do dalšího pokoje nacházejícího se v barokní přístavbě - do "Červeného" (Přijímacího) pokoje. V téže zdi je vybudována malá kaple, která byla objevena při rekonstrukci paláce v 80. letech 20. století. V kapli visí obraz Panny Marie s Ježíškem a svatou Kateřinou od italského malíře Federica Barocciho. Kaple dříve sloužila jako soukromý prostor pro modlitby ubytovaných hostů (včetně Marie Terezie).

Mladý František Josef I.

Červený (Přijímací či Císařský) salónek[editovat | editovat zdroj]

Červený salóne dříve sloužil jako místnost pro ubytování významných hostů na návštěvě u arcibiskupa. Jako poslední zde nocovala Marie Terezie se svým manželem v polovině 18. století. Po jejich odjezdu byla zazděna malá kaple a pokoj byl přestavěn do konferenčního salónku. Stěny byly potaženy červenými papírovými tapetami (po rekonstrukci brokátové) a za účelem lepšího prosvětlení místnosti zde byla umístěna čtyři veliká skládaná zrcadla. Za opravami stojí tehdejší kardinál Ferdinand Troyer.

V roce 1805 se zde sešli rakouský císař František II. a ruský car Alexandr I. Ti se zde radili o strategii proti Napoleonu Bonaparte, zda ho nechají přitáhnout k Olomouci, nebo zda se s ním střetnou mimo Olomouc. Nakonec se setkali u Slavkova v Bitvě tří císařů.

V současnosti se zde nachází historický nábytek spolu s různými vzácnými vázami, které byly dány olomouckým arcibiskupům jako dar, např. alabastrová váza. Na levé stěně je pověšen obraz mladého Františka Josefa I. v oděvu římských císařů, tj. z období jeho nástupu na trůn. Obraz byl však malován až v roce 1854 vídeňským malířem Antonem Einslem.

Zelený salón[editovat | editovat zdroj]

Salónek se opět jmenuje podle barvy tapet. Pokoj, do kterého vede vchod z Červeného salónku i ze schodiště ze dvora, sloužil jako místnost pro ubytování významných hostů, poté co byl přestavěn Červený salónek z ubytovacího na konferenční pokoj. Posledním, kdo zde přespal v roce 1947 byl tehdejší prezident Edvard Beneš, když přijel do Olomouce na slavnostní obnovení Univerzity Palackého (ta svůj provoz zahájila však již v předešlém roce).

Postel z druhé poloviny 19. století budí dojem, že je krátká, avšak jedná se o optický klam. Jen samotná matrace je dlouhá 213 cm. Vedle sedací soupravy, na které odpočíval například prezident Václav Havel, je pamětní deska, připomínající podepsání tzv. Olomoucké punktace v listopadu roku 1850. Pod pamětní deskou se nachází stolní hodiny ze sbírky arcibiskupa Cyrila Stojana.

Rokokový kabinet[editovat | editovat zdroj]

Vedle Zeleného salónku je umístěna malá místnost, která sloužila olomouckým biskupům jako pracovna. Kabinet má rokokovou výzdobu a ze stejného uměleckého období pochází rohová kamna, která jsou vytvarována do podoby Rohu hojnosti. Vedle kamen je umístěna stará ruční kalkulačka z počátku 20. století. Na protější stěně nacházíme falešné dveře, se zrcadlem, které budí dojem delší místnosti. Před zrcadlem je položena kůže ledního medvěda dovezeného jako dar biskupovi od císaře Alexandra I. Medvěd byl dovezen jako medvídě a byl chován na jednom z biskupských hradů (traduje se, že na Hukvaldech), po jeho uhynutí byl vypreparován a umístěn jako kobereček. V místnosti se nachází předměty denní potřeby z 19. století (psací stroje, počítadlo).

Výstavní místnost[editovat | editovat zdroj]

Za Zeleným salónkem se nachází malá místnost, která dříve sloužila jako sociální zařízení pro hosty v Zeleném salónku. Odsud vede schodiště dolů na dvůr. Nyní tato místnost slouží pro sezónní výstavy.

Kaple[editovat | editovat zdroj]

Ve druhém patře se nachází barokní biskupská kaple s neobarokními stropy. V prvním patře je zase kaple v klausuře Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže, která byla vystavěna arcibiskupem Bedřichem Fürstenbergem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-07-08]. Identifikátor záznamu 123614 : arcibiskupství - arcibiskupský palác. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. Štěpán, Jan: Čtvrtý biskupský dům na olomouckém Předhradí v 16. století, in.: Arcidiecézní muzeum na Olomouckém hradě / Příspěvky z mezinárodní konference, Olomouc 20. – 22. listopad 2007, Muzeum umění 2010, ISBN 978-80-87149-11-9, s. 189-196
  3. První rezidencí byl biskupský dům u katedrály sv. Petra, druhou rezidencí je dodnes zachovaný Zdíkův palác, na jehož místě byl vybudován gotický palác.
  4. Osobnosti Olomouckého kraje. 1. vydání. vyd. Olomouc: [s.n.], 2016. 414 stran s. ISBN 9788085037777, ISBN 8085037777. OCLC 965749064 S. 99. 
  5. Zpráva o zpřístupnění, Tisková zpráva o zahájení památkového provozu na stránkách České biskupské konference

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]