Emanuel Max

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Emanuel Max
Emanuel Max
Emanuel Max
Narození 19. října 1810
Janov u Sloupu v Čechách
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 22. února 1901 (ve věku 90 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání sochař
Rodiče Joseph Franz Max
Příbuzní Josef Max bratr
Gabriel Max synovec
František Liebich tchán
Hnutí klasicismus
Významná díla

pomník maršála Radeckého

Pieta na Karlově mostě
Ocenění Řád Františka Josefa řfj V. třída: rytíř (1858)
Řád železné koruny řžk III.třídy (1875)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Emanuel Max a sourozenci Maxovi (zprava Jindřich (Heinrich) Max, matka sourozenců Anna, Gabriel Max, Lina Maxová, Emanuel Max s manželkou, Albert Max)

Emanuel Max (19. října 1810 Janov u Sloupu v Čechách[1][p 1]22. února 1901 Praha[2])[3][4] byl česko-německý sochař, především autor monumentálních soch, pomníků a portrétů. Byl mladším bratrem sochaře Josefa Maxe.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1810 (podle Ottova slovníku chybně 1807) v sudetoněmecké kamenické a řezbářské rodině[1], jeho bratr Josef Max (1804–1855) byl také sochař, Vyučil se v otcově dílně kresbě a řezbářství, otec si však nepřál, aby synové pokračovali v tehdy nevýnosném řemesle. Přesto studoval na pražské akademii malbu u prof. Josefa Berglera a Františka Waldherra. Protože pražská akademie tehdy neměla sochařské oddělení, studoval zároveň sochařství na Akademii ve Vídni u profesorů Schallera a Kässmanna.

Dne 1. února 1848 se v Praze oženil[5] s dcerou uměleckého malíře Františka Liebicha, Marií Luisou (1. února 1828[6] – 10. září 1891[7]). Z jejich manželství se narodilo 5 dcer[8], z nich Maria (1849-??, provdaná Lenková) a Ludovika (1853-??)[9], provdaná za Kvida z Ehlerů).[10] Jako projev uznání rakouské vlády byl Emanuel Max jako rytíř Řádu Františka Josefa (1858) a Řádu železné koruny III.třídy (15. října1875) povýšen do rytířského stavu s predikátem „von Wachstein“ majestátem daným ve Vídni 23. ledna 1876.[11]

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

V letech 1839–1849 byl na dlouhém studijním pobytu v Římě, kde si prohloubil znalosti jak antického sochařství a soudobých mistrů nazarénů, z nichž nejvíce se mu líbili Antonio Canova a Bertel Thorvaldsen. Z technických dovedností se zdokonalil v tesání kararského mramoru. Po návratu do Prahy se oženil a otevřel si sochařskou dílnu, kde zaměstnával řadu pomocníků, zejména kameníky a štukatéra. Patřil k nejvýznamnějším českým sochařům druhé třetiny 19. století v českých zemích. Jeho klasicistní smysl pro monumentalitu, romantický výtvarný názor a způsob práce dobře odpovídaly dobovému vkusu, takže měl dost objednávek.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

První významnou zakázkou byl Sv. Vojtěch modlící se za déšť, který vytvořil již za studií roku 1836, a dostal za to stipendium Klárovy nadace v Římě. Dále Max vytesal českého lva korunovaného císařskou korunou (přetesána na českou až roku 1993).

Dále vytvořil sochu umučené sv. Ludmily z bílého mramoru pro kapli sv. Ludmily v katedrálu sv. Víta, její bronzový odlitek je ve sbírkách Národní galerie. Z mnoha portrétů patří k významným busty J. Krombholze, W. A. Mozarta, A. Klára. Pro Křivoklát navrhl pomník Karla Egona II. z Fürstenbergu, odlitý ve fürstenberské slévárně ze železné litiny. Další pomník - sochu generála Karla Schwarzenberga, který vedl vojsko k vítězství nad Napoleonem v bitvě u Lipska, navrhl pro Krásný Dvůr. Socha archanděla Rafaela (datovaná 1840) z kaple Klárova ústavu slepců v Praze na Klárově byla po zrušení ústavu přenesena do Národní galerie. Pro zámek v Sychrově navrhl a vytesal dvě sochy: hugenota Jindřicha II. Rohana a zakladatele řádu johanitů Godefroy z Bouillonu. Mezi sochami Karlově mostě se nachází jeho Pieta (naproti krucifixu, 1859), sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty po stranách krucifixu (1861), sv. Josef (1854), sv. Kryštof nesoucí Ježíška (1857) a sv. František Serafinský (1855).[12] Jeho sochy stojí v mnoha pražských kostelích.

Pomník Radeckého[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Pomník maršála Radeckého v Praze.

Nejvýznamnější dílo - pomník maršála Radeckého modeloval podle kresby prof. Christiana Rubena spolu s bratrem Josefem v letech 1851 až 1855, a sám jej upravoval ještě po bratrově smrti do února roku 1858. V listopadu 1858 byl pomník odhalen na Malostranském náměstí, v roce 1919 byl přesunut do Lapidária Národního muzea. Emanuel Max byl autorem sochy Radeckého, jeho bratr vytvořil sochy vojáků, nesoucích maršála na štítu.[13]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Obec Janov byla součástí obce Sloup v Čechách. Rovněž byla přifařena k faře Sloup. V roce 1981 byla připojena k městu Nový Bor.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Matriční záznam o narození a křtu farnosti Sloup v Čechách
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Emanuela Maxe von Wachstein farnosti při kostele sv.Jindřicha na Novém Městě pražském
  3. SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 209. 
  4. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 2. Praha: Rudolf Ryšavý : Tvar, 1950. Heslo Max, Josef, s. 118. 
  5. Matriční záznam o sňatku Emanuela Maxe von Wachstein s Marií Liebich farnosti při kostele P. Marie Sněžné na Novém Městě pražském
  6. Matriční záznam o narození a křtu Marie Ludviky Liebich farnost Nový Bor
  7. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Ludviky Max von Wachstein farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  8. Matriční záznam o narození a křtu Emanuely Augusty Max farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  9. Matriční záznam o narození a křtu Ludviky Max farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  10. Soupis pražských obyvatel, Max Emanuel
  11. VAVŘÍNEK, Karel, a kol. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem: Martin, 2007. 483 s. ISBN 978-80-85955-36-1. S. 267-268. 
  12. P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Staré město, str. 125nn.
  13. Emanuel Max ryt. Wachstein+. Národní listy. 23. 2. 1901, s. 3. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Naděžda Blažíčková-Horová: Emanuel Max, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl I., A-M. Praha : Academia 1995, s. 496 - 497.
  • Emanuel Max, Zweiundachtzig Lebensjahre. Praha 1893
  • Ottův slovník naučný, heslo Max Emanuel, sochař. Sv. 16, str. 1017
  • Pavel Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Díl I., Staré město. Praha: Academia 1996.
  • Petr WITTLICH, Sochařství, in: Praha národního probuzení (ed. E. Poche). Praha 1980.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]