V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Emanuel Max

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Emanuel Max

Emanuel Max
Narození 19. října 1810
Janov u Sloupu v Čechách
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 22. února 1901 (ve věku 90 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání sochař
Hnutí klasicismus
Významná díla

pomník maršála Radeckého

Pieta na Karlově mostě
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
bratr Josef Max
synovec Gabriel Max

Emanuel Max (19. října 1810 Janov u Sloupu v Čechách[1][p 1]22. února 1901 Praha)[2][3] byl česko-německý sochař, především autor monumentálních soch, pomníků a portrétů. Byl mladším bratrem sochaře Josefa Maxe.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1810 (podle Ottova slovníku chybně 1807) v sudetoněmecké kamenické a řezbářské rodině, jeho bratr Josef Max (1804–1855) byl také sochař, Vyučil se v otcově dílně kresbě a řezbářství, otec si však nepřál, aby synové pokračovali v tehdy nevýnosném řemesle. Přesto studoval na pražské akademii malbu u prof. Josefa Berglera a Františka Waldherra. Protože pražská akademie tehdy neměla sochařské oddělení, studoval zároveň sochařství na Akademii ve Vídni u profesorů Schallera a Kässmanna.

Dne 1. února 1848 se v Praze oženil s dcerou uměleckého malíře Františka Liebicha, Marií Luisou (1. února 1828 – 10. září 1891). Z jejich manželství se narodilo 5 dcer, z nich Maria (1849-??, provdaná Lenková) a Ludovika (1853-??, provdaná za Kvida z Ehlerů).[4] Jako projev uznání rakouské vlády byl Emanuel Max jako rytíř Řádu Františka Josefa (1858) a Řádu železné koruny III.třídy (15. října1875) povýšen do rytířského stavu s predikátem „von Wachstein“ majestátem daným ve Vídni 23. ledna 1876.[5]

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

V letech 1839–1849 byl na dlouhém studijním pobytu v Římě, kde si prohloubil znalosti jak antického sochařství a soudobých mistrů nazarénů, z nichž nejvíce se mu líbili Antonio Canova a Bertel Thorvaldsen. Z technických dovedností se zdokonalil v tesání kararského mramoru. Po návratu do Prahy se oženil a otevřel si sochařskou dílnu, kde zaměstnával řadu pomocníků, zejména kameníky a štukatéra. Patřil k nejvýznamnějším českým sochařům druhé třetiny 19. století v českých zemích. Jeho klasicistní smysl pro monumentalitu, romantický výtvarný názor a způsob práce dobře odpovídaly dobovému vkusu, takže měl dost objednávek.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

První významnou zakázkou byl Sv. Vojtěch modlící se za déšť, který vytvořil již za studií roku 1836, a dostal za to stipendium Klárovy nadace v Římě. Dále Max vytesal českého lva korunovaného císařskou korunou (přetesána na českou až roku 1993).

Dále vytvořil sochu umučené sv. Ludmily z bílého mramoru pro kapli sv. Ludmily v katedrálu sv. Víta, její bronzový odlitek je ve sbírkách Národní galerie. Z mnoha portrétů patří k významným busty J. Krombholze, W. A. Mozarta, A. Klára. Pro Křivoklát navrhl pomník Karla Egona II. Fürstenberga, odlitý ve fürstenberské slévárně ze železné litiny. Další pomník - sochu generála Karla Schwarzenberga, který vedl vojsko k vítězství nad Napoleonem v bitvě u Lipska, navrhl pro Krásný Dvůr. Socha archanděla Rafaela (datovaná 1840) z kaple Klárova ústavu slepců v Praze na Klárově byla po zrušení ústavu přenesena do Národní galerie. Pro zámek v Sychrově navrhl a vytesal dvě sochy: hugenota Jindřicha II. Rohana a zakladatele řádu johanitů Godefroy z Bouillonu. Mezi sochami Karlově mostě se nachází jeho Pieta (naproti krucifixu, 1859), sochy Panny Marie a sv. Jana Evangelisty po stranách krucifixu (1861), sv. Josef (1854), sv. Kryštof nesoucí Ježíška (1857) a sv. František Serafinský (1855).[6] Jeho sochy stojí v mnoha pražských kostelích.

Pomník Radeckého[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější dílo - pomník maršála Radeckého modeloval podle kresby prof. Christiana Rubena spolu s bratrem Josefem v letech 1851 až 1855, a sám jej upravoval ještě po bratrově smrti do února roku 1858. V listopadu 1858 byl pomník odhalen na Malostranském náměstí, v roce 1919 byl přesunut do Lapidária Národního muzea. Emanuel Max byl autorem sochy Radeckého, jeho bratr vytvořil sochy vojáků, nesoucích maršála na štítu.[7]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Obec Janov byla součástí obce Sloup v Čechách. Rovněž byla přifařena k faře Sloup. V roce 1981 byla připojena k městu Nový Bor.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Sloup v Čechách
  2. SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha : Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 209.  
  3. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 2. Praha : Rudolf Ryšavý : Tvar, 1950. Heslo Max, Josef, s. 118.  
  4. Soupis pražských obyvatel, Max Emanuel
  5. VAVŘÍNEK, Karel, a kol. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem : Martin, 2007. 483 s. ISBN 978-80-85955-36-1. S. 267-268.  
  6. P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Staré město, str. 125nn.
  7. Emanuel Max ryt. Wachstein+. Národní listy. 23. 2. 1901, s. 3. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Naděžda Blažíčková-Horová: Emanuel Max, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl I., A-M. Praha : Academia 1995, s. 496 - 497.
  • Emanuel Max, Zweiundachtzig Lebensjahre. Praha 1893
  • Ottův slovník naučný, heslo Max Emanuel, sochař. Sv. 16, str. 1017
  • Pavel Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Díl I., Staré město. Praha: Academia 1996.
  • Petr WITTLICH, Sochařství, in: Praha národního probuzení (ed. E. Poche). Praha 1980.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]