Kaple svatého Kříže (Pražský hrad)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kaple svatého Kříže
na Pražském hradě
Kaple svatého Kříže na Pražském hradě
Kaple svatého Kříže
na Pražském hradě
Místo
StátČeskoČesko Česko
ObecPraha
ČtvrťHradčany
LokalitaPražský hrad
Souřadnice
Základní informace
CírkevŘímskokatolická církev v Česku
DiecézeArcidiecéze pražská
VikariátPrvní pražský vikariát
Farnostsv. Víta, Václava a Vojtěcha Praha-Hradčany
Statuskaple
Architektonický popis
ArchitektAnselmo Lurago
Stavební slohbaroko, klasicistní úprava
Typ stavbykaple
Výstavba1756-1764
Další informace
AdresaHrad - II. nádvoří
Praha 1-Hradčany
UliceDruhé nádvoří Pražského hradu
Kód památky11719/1-922 (PkMISSezObr) (součást památky Pražský hrad)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kaple svatého Kříže na Pražském hradě je pozdně barokní stavba na II. nádvoří Pražského hradu. V současné době slouží jako výstavní síň pro expozici Svatovítského pokladu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kaple byla postavena v letech 17561767 pražským stavitelem italského původu Anselmem Martinem Luragem na místě starších budov stavebního úřadu a korunovační kuchyně Karla VI. z roku 1723, později používané jako hlavní strážnice. Autorem projektu byl Nicolo Pacassi, dvorní architekt Marie Terezie, od níž dostal za úkol přestavět Pražský hrad do barokní, více reprezentativní podoby.

Když se roku 1848 císař Ferdinand V. po své abdikaci s manželkou, císařovnou Annou Marií Piou usídlil na Pražském hradě, prošla kaple v letech 18521856 úpravami ve stylu klasicismu a historismu. Byla upravena její královská oratoř, pořízena dekorativní ornamentální výzdoba z bílého zlaceného štuku, fresky a do výklenků severního průčelí kaple osazeny sochy sv. Petra a Pavla z roku 1854 od Emanuela Maxe. Vílém Kandler pracoval na výmalbě, řezbářských a pozlacovacích pracech včetně dvou pláten v letech 1854-1857.[1]

V letech 1918-1924 provedl další úpravy interiéru architekt Kamil Hilbert, oratoř byla zaslepena. V letech 19601963 byla kaple upravena na výstavní síň pro umístění Svatovítského pokladu (tzv. Klenotnice), který zde byl instalován v letech 1961-1989. Po roce 1990 sloužila jako informační středisko pro turisty. Od roku 2012 je v ní opět expozice Svatovítského pokladu[2].

Interiér[editovat | editovat zdroj]

Kaple od severozápadu
Hlavní oltář s obrazem Ukřižování od Františka Xavera Palka, nad oltářem freska Bůh otec se svátým Duchem a několika anděly od Viléma Kandlera a mramorová výzdoba od Pietra Bonanniho z Vídně

Interiér je pozdně barokní z let 1764-1765, stěny jsou obloženy bílým šedě žilkovaným mramorem, predela hlavního oltáře je z hnědého sliveneckého mramoru. Nedochovaly se však barokní malby Josefa Hagera. Převažují klasicistní úpravy z let 1850-1856, prováděné na objednávku císaře Ferdinanda V.

Nástropní a nástěnné malby s náměty převážně ze Starého zákona namaloval Vilém Kandler: dvě velké fresky na stropě, pak šest prorockých postav (Izajáš, Daniel, Davida, Árona, Esteru a Deboru), deset obrazů v chiaroscuro z části na oratoriích a z části na kazatelně. Celý cyklus navazuje na obraz ozdobného mramorového hlavního oltáře, představujícího ukřižovaného Krista od Františka Xavera Palka.

Nad oltářem se ve výklenku vznáší Bůh otec se svátým Duchem a několika anděly,[3] doplněn Nejsvětější Trojicí. Na stropě po sobě se ukazují následující velké fresky: potopa (první pokuta hříšného člověčenstva),[4] oběť Noemova (první smír Boha s člověčenstvem)[5] a Mojžíš na hoře Sinai (velké zjevení Starého zákona)[6]. Fresky jsou od sebe odděleny ozdobnými pásy.

Nad pilíři z obou stran jsou prorocké postavy, které jsou prorokováním svým spojeni s Kristem, též některé postavy Starého zákona: Jeremjáš, Ezechiel,[7] Daniel,[8] Isajáš, Áron,[9] David, Rút,[10] Júdit, Ester a Debora[11]. Z obou stran hlavního oltáře lze v chiaroscuro spatřit: smrt Ábelovu a oběť Abrahamovu.

Na pravé stěně vyniká pořadí lóží (oratoří) ozdobených Kandlerovou prací řezbářskou a pozlacovačskou. V jejich špaletách je vyobrazeno na mědi deset biblických výjevů ze života Kristova: narození Páně,[12] Kristus odmítá přeměnit kamení v chléb,[13] Kristus odevzdává Petrovi klíče od nebes,[14] večeře Páně,[15] vzkříšení Páně,[16] dále pak čtvero církevních otců (sv. Řehoř,[17] sv. Augustin,[18] sv. Ambrož,[19] sv. Jeroným)[20] a učitel církve Lev I. Veliký,[21] nakonec alegorie na vítězství katolické církve.[22]

Královská oratoř (císařská lóže) se nachází se naproti hlavnímu oltáři. Vilém Kandler ji vyzdobil řezbou i malbou; sv. Annou a sv. Jáchymem, sv. Petrem[23] a sv. Pavlem[24], v prostředním poli sv. Duchem s dvanácti symbolickými ohnivými jazyky. Na kazatelně jsou vyobrazeni: evangelisté (Matouš, Marek, Lukáš, Jan), Mojžíš a Elijáš. Všechny obrazy navrhl, nakreslil a namaloval na omítce či na mědi (jen dva obrazy na plátně) Vilém Kandler.[25]

Ještě třeba podotknouti dvou postranních oltářů mramorových, na nichž zůstaly staré, zdařilejší malby ze školy Palkovy (sv. Theresie se sv. Františkem a sv. Václav se sv. Vítem) a mramorové sochy sv. Jana Nepomuckého od Emanuele Maxe, stojící ve výklenku ozdobném, kterýž, jako všechna ostatní ozdoba mramorová, pochází z dílny Vlacha Bonanniho,[26] ve Vídni usedlého.

Lumír, 29.10.1857, s. 1053

Obraz Ukřižování na hlavním oltáři namaloval František Xaver Palko. Sochy andělů vytvořil Ignác František Platzer. Křišťálové lustry a křišťálové žirandoly dodaly Harrachovské sklárny.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Lumír. 29.10.1857(44), s. 1053.
  2. Kyzourová 2012, s. 3-6
  3. Gottvater umgeben von Engeln: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  4. Die Sinflut: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  5. Das Opfer Noahs: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  6. Moses empfängt die 10 Gebote: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  7. Der Prophet Ezechiel: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  8. Der Prophet Daniel: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  9. Der Prophet Aaron: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  10. Die Prophetin Ruth: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  11. Die Prophetin Deborah: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  12. Die Geburt Christi: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  13. Christus befiehlt, dass Steine zu Brot werden: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  14. Christus übergibt Petrus die Schlüssel zum Himmelreich: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  15. Das Abendmahl: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  16. Die Auerstehung Christi: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  17. Gregor der Große als Kirchenvater: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  18. Ambrosius oder Augustinus als Kirchenvater:. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  19. Ambrosius oder Augustinus als Kirchenvater: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  20. Hieronymus als Kirchenvater: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  21. Leo der Große: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  22. Allegorie auf die Überwindung des Sündenfalls: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  23. Der heilige Petrus: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  24. Der heilige Paulus: Wilhelm Kandler. www.bildindex.de [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  25. Lumír. 29.10.1857(44), s. 1053.
  26. ANNO, Fremden-Blatt, 1851-03-04, Seite 6: kameník a sochař Pietro Bonanni (inzerce). anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2021-08-09]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • František Ekert: Posvátná místa král. hl. města Prahy II., Praha 1883
  • Ivana Kyzourová a kolektiv: Svatovítský poklad, katalog stálé expozice. Praha 2012 (úvodní text o kapli a o archeologickém výzkumu)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]