V tomto článku je použita zastaralá šablona.

Josef Max

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Max
Narození 16. ledna 1804
Janov u Sloupu v Čechách
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 18. června 1855 (ve věku 51 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy
Povolání sochař
Děti Gabriel Max
Hnutí klasicismus, romantismus
Významná díla sochy pro Karlův most, Pomník Františka I., pomník marš. Radeckého
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Příbuzenstvo
otec Josef František Max
bratr Emanuel Max
syn Gabriel Max
Sochařská výzdoba Františkova pomníku

Josef Max pokřtěn Josef Calanza Max (16. ledna 1804 Janov u Sloupu v Čechách[1]18. června 1855 Praha)[2] byl českoněmecký sochař, starší bratr sochaře Emanuela a otec malíře Gabriela.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny sochaře a řezbáře Josefa Františka Maxe, narodil se jako pátý syn. Pod otcovým vedením se učil řemeslu do roku 1822, kdy pod vlivem dopisů bývalého otcova žáka Antonína Melzera odešel do Prahy. Od roku 1822 pracoval v řezbářské dílně Václava Schuhmanna. Od školního roku 1823–1824 studoval na pražské akademii u Josefa Berglera. Nadále se živil jako řezbář u Schuhmanna, s jehož dcerou Annou Marií se dne 10. září 1834 oženil, z manželství se narodilo sedm dětí (čtyři dcery a tři synové), z nichž tři zemřeli jako děti[3], z dospělých nejstarší Gabriel Max se stal malířem a nejmladší Jindřich Břetislav Max (1. února 1847 – 4. prosince 1900) pozlacovačem, malířem a fotografem.[4] Josef Max již od roku 1826 vystavoval svá díla, jsou doložena v dobovém tisku, ale žádné z té doby nebylo dosud identifikováno. Roku 1828 byl oceněn cenou Akademie za hliněnou kopii sochy Germanika. Po ukončení studia chtěl vstoupit do sochařské dílny Václava Prachnera, ale byl odmítnut.

V roce 1830 si v Praze otevřel dílnu. První významné zakázky v podobě náhrobků získal díky svému příteli a krajanovi, Josefu Führichovi, v jeho rodné Chrastavě. Dalším významným objednavatelem byl kníže Rudolf Kinský a jeho žena Vilhelmína Kinská, rozená Colloredo-Mansfeldová. Ve 40. a první polovině 50. let tvořil Josef Max spolu se svým bratrem Emanuelem nejvýznamnější dvojici kamenesochařů-figuralistů a vznikaly jejich nejvýznamnější pomníky. V jedenapadesáti letech se nakazil cholerou a zemřel.[5] Je pohřben v Praze na Olšanech, v X. oddělení v hrobě č. 177.

V jeho díle se objevuje jak vliv romantismu, tak doznívající klasicismus.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

1830–1837[editovat | editovat zdroj]

Prvními realizacemi byly dva pískovcové náhrobky z let 1830–1831 v Chrastavě, a to rodiny Ramischovy (s reliéfy Oplakávání a píšícího anděla) a Franze Kaila se sochou Krista Spasitele a reliéfem Uzdravení slepého Tobiáše. Dále vytvořil roku 1833 náhrobek svého učitele a ředitele akademie Josefa Berglera (dnes patřící Karlu Maškovi) s výjevem Vzkříšení Lazara pro Malostranský hřbitov v Praze-Košířích. Ze 30. let pochází ještě náhrobek Marie Hirschmannové na Olšanských hřbitovech v Praze v podobě výklenkové kaple s portrétní figurou zemřelé pod ochranou strážného anděla. V letech 1833–1838 Max vytvořil podle skici Josefa Führicha sousoší Uzdravení slepého Tobiáše, osazené roku 1843 do tympanonu v průčelí budovy Klárova ústavu slepců v Praze na Klárově.

1838–1842[editovat | editovat zdroj]

První tři významné zakázky na monumenty max získal na přelomu 30. a 40. let. Nejprve roku 1837 nakreslil a pak v pískovci vytesal svou první verzi sochy Karla IV. jako zakladatele univerzity, jejíž pískovcová verze je umístěna v kostele Panny Marie a Karla Velikého v Praze na Karlově. Jako druhý v pořadí byl pomník Albrechta z Valdštejna na objednávku města Cheb z let 1839–1840, který se dochoval v sádrovém modelu v Chebském muzeu, a dále je rokem 1840 datovaná objednávka hraběte Nostice na pomník Přemysla Oráče ve Stadicích, pro který Max modeloval dva reliéfy s výjevy Povolání Přemysla Oráče od pluhu na knížecí stolec, a Příchod Přemysla na Vyšehrad. Originály byly odlity v železné litině v Komárově, sádrové modely v měřítku 1:1 se dochovaly v Lapidáriu Národního muzea v Praze, v Národním muzeu je rovněž miniatura pomníku jako dóza.

Monumentální domovní plastiku krále Přemysla Otakara II.z pískovce Max vytvořil v letech 1841-43 pro dům čp. 531/III ve Vítězné ulici v Praze na Újezdě.

1843–1848[editovat | editovat zdroj]

Také ve 40. letech Max přijímal zakázky na náhrobní plastiku, dochovaly se však jen některé náhrobky. K nejstarším patří náhrobek dětí Karla Herziga "Nechte maličkých přijíti ke mně" na bývalém hřbitově v Liberci z roku 1842, dále těžce poškozené náhrobky Amálie Herzigové a Josefa Herziga z roku 1844, poslední z této rodinné série vznikl v roce 1850 pro Karla Herziga. Podle návrhu architekta Gutensohna roku 1843 vznikly nejméně dvě hrobky: rodiny Stejskalovy a Čermákovy, obě na Olšanských hřbitovech v Praze. Hrobka lékaře Josefa Čermáka, spisovatele Jana Čermáka a jejich manželek je stylově čistě klasicistní: má tvar antické tumby (vany na nožkách s figurálními vlysy, stojí na odstupněném hranolovém soklu. K významným patří také pískovcový náhrobek hudebního skladatele Jana Nepomuka Vitáska z roku 1847 s plačícím andělem u varhan, dochovaný na Malostranském hřbitově v Praze-Košířích.

S architektem Johannem Gottfriedem Gutensohnem Max spolupracoval v letech 1843–1847. Nejprve na výše zmíněných náhrobcích, a dále od roku 1845 na sochařské výzdobě chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních. Vytvořil tři figurální kompozice pro tympanony chrámových portálů, v interiéru sochy apoštolů a křtitelnici. S Gutensohnovým přispěním Max navrhl ještě nedochovaný pomník Obrany pevnosti v Temešváru v Rumunsku.

Následovala sochařská výzdoba nového východního křídla Staroměstské radnice, pro niž Max v letech 1845–1848 vytvořil šest soch českých panovníků. Z nich čtyři (Spytihněv, Přemysl Otakar II., Karel IV., Ferdinand III.) byly v 80. letech 20. století přeneseny na průčelí novostavby Výzkumného ústavu revmatických chorob v Praze 2 Na Slupi), zatímco válkou poškozené sochy krále Ferdinanda I. a císaře Františka I. zůstaly (bez hlav) v depozitáři Muzea hl. m. Prahy.

Jako další pomník Max navrhl a vytesal sochu Pražský student, hájící Karlův most před Švédy v roce 1648 (k výročí roku 1848, odhalen u mostu roku 1849, dnes na nádvoří Klementina).

1849–1855[editovat | editovat zdroj]

Roku 1852 Max vytesal Pomník českých vojáků padlých v letech 1848–1849 v podobě ležícího lva korunovaného císařskou korunou, dnes v upravené podobě umístěný v ohybu Chotkovy silnice v Praze.

Řadu děl Josef vytvořil se svým bratrem Maxem, zejména dva pomníky odlité do bronzu: pomník maršálka Radeckého modeloval v letech 1851–1855, jeho část tvořilo osm vojáků rakouské armády. Josef se odlévání pomníku roku 1858 pro Malostranské náměstí již nedožil. Dnes je pomník vystaven v Lapidáriu Národního muzea. Největší realizací tak zůstává jeho jezdecký pomník císaře Františka I. v Krannerově věžovité architektuře na dnešním Smetanově nábřeží, jehož originál z roku 1849 je opět vystaven v Lapidáriu Národního muzea, kopie byla roku 2006 vrácena do věže a druhá umístěna na moderní podstavec na kolonádě ve Františkových Lázních.

Při rekonstrukci soch Karlova mostu po povodni vytvořil sousoší sv. Václava, sv. Norberta a sv. Zikmunda (1852–1853), Sv. Josefa s Ježíškem (1854) a sochu Sv. Jan Křtitele s křížem (1860). V téže době vznikla socha stojící sv. Ludmily, umístěná před kostel na Tetíně. Dále Max modeloval sousoší Karel IV. jako zakladatel Karlových Varů,. jež bylo odlito do kovu roku 1858 a umístěno v městském parku. V drobném měřítku reliéfu Legenda o založení Karlových Varů ozdobila také vřídlo, než byla nahrazena novou plastikou. Maxova dílna spolupracovala často s architektem Josefem Krannerem; vytvořila řadu náhrobních plastik, které jsou často silně typizované, například náhrobky rodiny Rodlovy, Truxovy a nakonec si vytesal sochu pro vlastní náhrobek na Olšanských hřbitovech (1855), další náhrobky se dochovaly také v Nymburku, Plzni, Poděbradech, v Chrasti u Chrudimi, Benátkách nad Jizerou, Skalsku, Táboře, Vídni, na dnes zrušeném hřbitově v Liberci či v Přibyslavi, aj.).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Sloup v Čechách
  2. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 2. Praha : Rudolf Ryšavý : Tvar, 1950. Heslo Max, Josef, s. 118.  
  3. Archiv hlavního města Prahy, Konskripce domovských příslušníků z let 1830–1949
  4. VAVŘÍNEK, Karel, a kol. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem : Martin, 2007. 483 s. ISBN 978-80-85955-36-1. S. 267.  
  5. Michael Polák. Výročí: Díla janovského rodáka Josefa Maxe zdobí Karlův most. Českolipský deník [online]. 2014-01-17 [cit. 2014-01-18]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Naděžda BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ, Josef Max, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl I. ( A-M). Praha : Academia 1995, s. 497.
  • Adam HNOJIL, Pomníková tvorba sochaře Josefa Maxe, in: Umění LIII, 2005, č. 4, s. 347–365.
  • HNOJIL, Adam. Josef Max. Praha : Eminent, 2008. 188 s. ISBN 978-80-902568-1-1.  
  • TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 2. Praha : Rudolf Ryšavý : Tvar, 1950. Heslo Max, Josef, s. 118.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]