Gabriel Max

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Gabriel von Max
Gabriel Max
Gabriel Max
Rodné jméno Gabriel Max
Narození 23. srpen 1840
Praha-Nové Město
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 24. listopad 1915
Mnichov
Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
Povolání malíř, vysokoškolský pedagog
Vzdělání Akademie der Bildenden Künste München
Podpis Gabriel Max - signatura.jpg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec Josef Max
strýc Emanuel Max

Gabriel Cornelius Max (23. srpna 1840 Praha-Nové Město[1] - 24. listopadu 1915 Mnichov) byl česko-německý malíř. Většinu tvůrčího života strávil v Mnichově, kde dokončil studium a později vyučoval na malířské akademii. Pro jeho díla jsou typické citově nabité a psychologicky propracované postavy, vyzařující pocity lítosti a soucitu. Malby mají mystický nádech, nejsou zcela realistické. Namaloval i několik obrazů opic a řadu ilustrací. Inspirovala ho především jeho vlastní fantazie. Ve své době byl mezinárodně uznávaný a velmi oblíbený i v Praze. Zabýval se darwinismem a spiritismem. Zanechal po sobě rozsáhlou vědeckou sbírku, zahrnující mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů (dnes uložena v mannheimském muzeu REM).

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rodiny sochaře Josefa Maxe, jeho matka byla dcerou sochaře Schuhmanna. V dětství ve volném čase obkresloval obrazy Führicha a Cornelia;[2] později se bavil zpodobňováním rázovitých postav z pražského podsvětí.[3] Roku 1855 mu zemřel otec a Gabriel se zapsal na pražskou malířskou akademii, odkud přešel na akademii do Vídně k profesoru Christianu Rubenovi. Tam na sebe upozornil velkým talentem a originalitou. Po určité době strávené v Praze se pak rozhodl odcestovat za dalším studiem do Paříže. Cestou se zastavil v Mnichově, kde již zůstal. Dokončil zde studium u Carla Pilotyho (1863-67), otevřel si ateliér (1869) a roku 1879 se stal profesorem historické malby. K jeho žákům patřil např. Georgios Jakobides[2][4] nebo Jakub Schikaneder.

Měl zachmuřenou, samotářskou povahu. Většinu času trávil v ateliéru.[2] Byl známý svou důkladností a svědomitostí.[5] Říkalo se o něm, že se někdy i několik hodin dívá na nedokončený obraz, aniž by se ho dotkl, aby si promyslel další postup. Ačkoliv žil v ústraní, měl v uměleckých kruzích řadu dobrých přátel a patřil k nejpopulárnějším mnichovským umělcům.[2] Byl oblíbený i v Čechách; Jan Neruda jej v Národních listech roku 1875 označil za geniálního umělce, mistra techniky a miláčka pražského publika (i když v další části fejetonu mu vytýká některé konkrétní nedostatky právě dokončených obrazů).[6] Účastnil se výročních výstav v Rudolfinu,[7] časopis Světozor často publikoval černobílé reprodukce jeho obrazů.[8] Získal bavorský řád sv. Michala I. třídy.[5] Stal se čestným členem mnichovské akademie. Roku 1900 jej bavorský regent povýšil do šlechtického stavu.[9]

Zájem o darwinismus a spiritismus[editovat | editovat zdroj]

Zabýval se i darwinismem a spiritismem, zajímal se o historický vývoj člověka.[10] Shromáždil rozsáhlou etnografickou, prehistorickou a antropologickou sbírku,[11] která obsahovala mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů.[12] Za vědeckou práci dostal u příležitosti 60. narozenin čestný doktorát univerzity v Jeně.[11] Sbírku získalo roku 1917 muzeum v Mannheimu.[13]

Rodinný život[editovat | editovat zdroj]

Oženil se v Mnichově roku 1873 s dcerou bavorského štábního lékaře Kitzinga, Emmou (1840-1929)[14], a měl s ní tři děti. Mezi nimi byli i pozdější malíři Colombo Max (10.5.1877-5.9.1970) a Corneille Max (10.5.1875-22.2.1924).[15] Léta trávil s rodinou na chatě u Starnberského jezera, pro své hosty postavil další dům.

Brzy po rozvodu s první manželkou se v Mnichově roku 1893 podruhé oženil, jeho vyvolenou se stala Ernestine Harlunder.[15]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Gabriel Max byl charakterizovaný jako melancholický snílek a trpký satirik.[7] Obrazy vyjadřují myšlenkovou hloubku a pocity soucitu a utrpení. Malíř se snaží vystihnout tragický zápas lidské slabosti s touhou po něčem vznešeném. Ženy, které často znázorňoval, mají bledou pleť, temné oči a silné city; nejsou krásné ani sympatické, ale poetické, jakoby hledaly ztracené nebo nedosažené životní štěstí. Velmi časté jsou náboženské motivy.[2]

K jeho známým pracím patří:

  • Richard Lví Srdce u mrtvoly otce — první větší plátno, namalované krátce po úmrtí vlastního otce[2]
  • Svatá Julie, popř. Ukřižovaná mučednice (1865) — obraz zaujal myšlenkou i provedením a stal se ve své době senzací.[5] Roku 1887 jeho reprodukci otiskl Světozor spolu se stejnojmennou básní Jaroslava Vrchlického.[16]
  • Hlava Kristova (1874)
  • Dokonáno jest! (1882), zpodobňující Krista na kříži. Obraz měl opět velký ohlas. Jan Neruda si ale také povšiml, že malíř velmi pečlivě studoval v literatuře tvar tabule na kříži, aby byl co nejrealističtější; podle něj tím opět projevil svou mimořádnou pečlivost a svědomitost.[5]
  • Ahasver nad mrtvolou dítěte (1888)

Vytvořil také řadu obrazů opic, vyznačujících se trpkým humorem[9] (např. Opička s citrónem)[17]

Roku 1862, jako student ve Vídni, kreslil ilustrace ke skladbám Beethovena, Mendelssohna a Liszta. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.[2]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě Pražském
  2. a b c d e f g Prof. Gabriel Max. Světozor. 1889-10-18, roč. 23, čís. 48, s. 574-575. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  3. Jak byl zatčen Gabriel Max. Národní listy. 1915-12-01, roč. 33, čís. 332, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  4. Max Gabriel Cornelius - Galerie Marold (www.marold.cz)
  5. a b c d Gabriel Max. Humoristické listy. 1882-02-04, roč. 24, čís. 5, s. 34. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  6. NERUDA, Jan. „Kristus křísí dceru Jajrovu“ — „Ahasver u mrtvoly dítěte“. Národní listy. 1875-12-29, roč. 15, čís. 357, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  7. a b Jubileum Gabriela Maxe. Národní listy. 1900-08-26, roč. 40, čís. 235, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  8. Viz např. obsah ročníku 22 (1887-1888).
  9. a b Vynikající malíř profesor Gabriel šl. Max zemřel. Národní listy. 1915-11-26, roč. 33, čís. 327, s. 9. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  10. Gabriel von Max (www.wechselausstelungen.de)
  11. a b Výtvarné umění. Národní listy. 1900-09-16, roč. 40, čís. 256, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  12. Schädelkult-Kopf und Schädel in der Kulturgeschichte des Menschen (www.kunst-und-kultur.de)
  13. Die Sammlung Gabriel von Max (www.rem-mannheim.de)
  14. Soupis pražských obyvatel, Max Gabriel
  15. a b VAVŘÍNEK, Karel, a kol. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem : Martin, 2007. 483 s. ISBN 978-80-85955-36-1. S. 267-268.  
  16. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Svatá Julie. Světozor. 1887-12-30, roč. 22, čís. 5, s. 72-73. Dostupné online [cit. 2011-01-07].  
  17. Viz ukázku.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]