Černilov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Černilov
Evangelický kostel v Černilově
Evangelický kostel v Černilově
Znak obce ČernilovVlajka obce Černilov
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU (obec) CZ0521 569917
Kraj (NUTS 3) Královéhradecký (CZ052)
Okres (LAU 1) Hradec Králové (CZ0521)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec Hradec Králové
Historická země Čechy
Katastrální výměra 25,7 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 2 393 (2019)[1]
Nadmořská výška 253 m n. m.
PSČ 500 03 až 503 43
Zákl. sídelní jednotky 3
Části obce 3
Katastrální území 3
Adresa obecního úřadu Černilov 310
Starosta Ing. Stanislav Javůrek
Oficiální web: www.cernilov.eu
E-mail: podatelna@cernilov.cz
Černilov
Černilov
Geodata (OSM): OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Černilov (německy Tschernilow, Slakendorf (1305), Schlackendorf (1790)) je obec v okrese Hradec Králové, kraj Královéhradecký. Součástí Černilova jsou také místní části Újezd a Bukovina. Žije zde přibližně 2 400[1] obyvatel.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1271. Vesnice patřila ke královské komoře. V roce 1305 se nazývala Schlackendorf a byla zastavena Rajmundovi z Lichtenburka.[2]. Roku 1346 král Jan Lucemburský ves daroval sboru mansionářů v kostele sv. Víta v Praze,[3] jimž náležela až do 15. století. K roku 1395 je znám Ludvík z Černilova[4] V době pohusitské přešla do držení Trčků z Lípy.

Panství patřilo ke kraji, kde se po roce 1627 jen obtížně dařila rekatolizace obyvatel. Roku 1775 Václav Grill z Černilova a jeho otec Mikuláš založili náboženskou sektu, vzbouřili sedláky a vedli je na smiřický zámek se žádostí o toleranční patent. Sekta neměla dlouhého trvání, roku 1785 byl Grill shledán bláznem a odvezen do Prahy do Ústavu pro choromyslné[5]. Přikování ke kládě nebo trest smrti by nevedl k umlčení poddaných.

Exulanti[editovat | editovat zdroj]

V době pobělohorské během slezských válek emigrovaly z náboženských důvodů celé rodiny do pruského Slezska. Prusové osvobozovali ze žalářů a pout vězně, kteří byli odsouzeni za to, že se nechtěli vzdát víry svých předků a věřili jen tomu, co je psáno v Bibli. Více viz Bukovina. V Černilově se o štědrovečerní noci v roce 1741 sešli u Matěje Veselovského zástupci 16 místních protestantských rodin, které později katolický farář udal biskupské konzistoři.[6] Matěj Veselovský byl vězněn a vyslýchán i dříve (už v roce 1734 a 1736 ve Smiřicích). Stejně jako Jiří Veselovský se nedostavil či odmítal složit vyznání víry. Rovněž ve vězení se choval příliš sebevědomě.[7] Z Černilova uprchli v roce 1742 (pouze) přes město Münsterberg v pruském Slezsku (po r. 1945 Ziębice v Polsku) tito nekatolíci (i s rodinami):[8]

  • Daniel Černý, Mikuláš Pech, Josef Veselovský. Tito účastníci tajného shromáždění patří mezi zakladatele Husince, první české exulantské obce v pruském Slezsku.
  • Kateřina Fousková, Jan Hejcman, Jiří Řehák. Tito účastníci tajného shromáždění zůstali a zemřeli v Münsterbergu. Štěpán Hynek z Černilova přišel do Münsterbergu až po roce 1749, schůzky se nezúčastnil, jeho další putování není známo.
  • Jan Jandík *(1752), syn Václavův z Černilova, se 31.10.1777 oženil v Husinci a usadil se tam.
  • Jan Pech *(1728) a Mikuláš Veselovský *(1735) patří k zakladatelům exulantské kolonie Poděbrady, později rozdělené na Horní, Prostřední a Dolní Poděbrady.[9] Mikuláše Veselovského s manželkou a malým synem vyvedl z Čech Karel Smetana. Do Husince přišli 7.8.1764.[10] V roce 1766 šel Mikuláš do Čech navštívit rodiče, byl chycen a 23.6.1766 odsouzen ke třem letům nucelých prací. Vězněn byl v Hradci Králové. [11] Jeho další cesta pak vedla přes Sophienthal do Zelova. Patří rovněž k zakladatelům města Zelova.
  • Václav Hejcman. Účastnil se tajné schůzky, měl přirozenou autoritu jako kazatel. V roce 1743 odešel z Münsterbergu do Chechlova.

Podrobně celou historii popisuje ve svých knihách Edita Štěříková (včetně informačních zdrojů, odkazů a údajů z matrik). Dokumenty se nacházejí převážně v archivu Jednoty bratrské v Herrnhutu (Ochranov), ve Státním oblastním archivu v Zámrsku i jinde. Potomci exulantů žijí v Německu, Polsku, USA, Kanadě, Austrálii, někteří reemigranti byli repatriováni v roce 1945 do Čech z polského Zelova.[12] Exulant (spolek) stále sdružuje potomky běženců doby pobělohorské z celého světa.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V obci se snoubí řemesla a zemědělství; nachází se na těžké, ale úrodné půdě a za zmínku stojí vznik černilovského „Vodního družstva“, ve své době největšího v Rakousku-Uhersku, které odvodněním zamokřených pozemků zásadním způsobem ovlivnilo úrodnost a tím i další rozvoj obce. Dodnes jsou v obci vidět přestavěné stodoly, neboť ty staré nepojaly úrodu. Zajímavostí Černilova je existence tří kostelů různých vyznání: katolický a českobratrský slouží svému účelu, v augspurském je smuteční obřadní síň. Obec podporuje fotbalový a volejbalový klub, tradicí se stává i srpnová sportovně-recesistická akce „Černilovský pařez“. V obci probíhají pozemkové úpravy. S nimi jsou spojené i ekologické stavby, nejzdařilejší je Biocentrum Kaltouz.

Kultura, školství a sport[editovat | editovat zdroj]

Sídlí zde Masarykova jubilejní základní škola a mateřská škola (čp. 380). Byla postavena v letech 19301931[13] podle návrhu architekta Oldřicha Lisky se zajímavým dispozičním řešením školní budovy bez chodeb. Má centrální halu, ze které se vchází do jednotlivých učeben. Škola dostala při svém otevření název Masarykova jubilejní škola (prezident název sám schválil, obnoven byl v roce 1989). V době svého vzniku byla nejmodernější školou v republice.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Černilově.

Významní rodáci[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2019. Praha. 30. dubna 2019. ISBN 978-80-250-2914-5. Dostupné online. [cit. 2019-05-04]
  2. URBAN, Jan. Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. S. 145. 
  3. Regesta diplomatica necnon epistolaria regni Bohemiae et Moraviae, IV., ed. Josef Emler. Praha 1892, s. 664-665, č. 1669
  4. Desky dvorské VII, ed. Gustav Fridrich. Praha 1929, s. 76-77
  5. Ludvík Domečka:Václav Grill z Černilova, zakladatel sekty grillovské. Hradec Králové 1920.
  6. SA Zámrsk, Biskupská konzistoř, kart. 52 + Protokoly o zasedání biskupské konzistoře z 11.1.1742.
  7. Neumann, Aug.: Prostonárodní náboženské hnutí. Hradec Králové 1931. Str. 54, 90, 183, 186, 193.
  8. ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Pozváni do Slezska : vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku. 1. vyd. vyd. Praha: KALICH 599 pages s. Dostupné online. ISBN 80-7017-553-2, ISBN 978-80-7017-553-8. OCLC 57324279 
  9. SA Vratislav, Rej. Wrocl., sig. III/5438, s. 123nn.
  10. SA Vratislav, Rj. Wrocl., III/ 5436, s. 129.
  11. Ferdinand Hrejsa: Dějiny české evangelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech. Praha 1926
  12. ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Zelów : Česká exulantská obec v Polsku. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich 14, 433 pages s. Dostupné online. ISBN 80-7017-793-4, ISBN 978-80-7017-793-8. OCLC 52454283 
  13. SPRÁVCE. Masarykova jubilejní základní a mateřská škola, Černilov - Profil školy. www.zscernilov.cz [online]. [cit. 2018-03-28]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita: Pozvání do Slezska. Vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku, 2001
  • 80 let Masarykovy jubilejní školy v Černilově 1931-2011. Černilov: Masarykova jubilejní škola a mateřská škola, 2011.
  • KUDYVEJS, Miroslav. Černilov: minulost - současnost. Jilemnice: Gentiana, 2002.
  • HUŠKOVÁ, Jana, Jiřina KÁDNEROVÁ, Dobromil RYCHETSKÝ a Dagmar VALENOVÁ. Rod Rychetských. Praha: Josef Ženka st., 2018. ISBN 978-80-88082-11-8.
  • POCHE, Emanuel (editor) a kolektiv autorů: Umělecké památky Čech 1., A-J. Academia Praha 1977, s. 184-185.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]