Ignác Jan Hanuš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ignác Jan Hanuš
Ignac Jan Hanus 1869 Scheiwl.jpg
Narození 28. listopadu 1812
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 19. května 1869 (ve věku 56 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Národnost Češi
Alma mater Univerzita Karlova
Zaměstnavatel Vídeňská univerzita
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ignác Jan Hanuš (28. listopadu 1812 Praha19. května 1869 Praha[1]), v německé verzi Ignaz Johann Hanusch, byl český filosof, odborník na slovanskou mytologii a knihovník.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Studoval na pražském staroměstském gymnáziu. Jedním z jeho profesorů byl Josef Jungmann. Našel zalíbení ve filosofii, kterou vystudoval na pražské univerzitě (absolutorium 1831)[2]a aby na ni měl více času, vstoupil roku 1832 do premonstrátského kláštera na Strahově. Jeho očekávání se ale nesplnila a brzy odtud odešel. Vystudoval pak práva na Vídeňské univerzitě[3]a od roku 1835 zde působil jako adjunkt filosofie.[3]O rok později získal v Praze doktorát z filosofie[2]a stal se ve 24 letech řádným profesorem univerzity ve Lvově. Navázal množství kontaktů s Poláky i Ukrajinci a studoval slovanské bájesloví. Výsledkem jeho zkoumání byla německá studie Die Wissenschaft des slawischen Mythus (1842). Sepisoval také školní učebnice.[4]

V roce 1847 získal místo profesora na Filosofické fakultě olomoucké univerzity, kde vyučoval teoretickou filosofii, morální filosofii a dějiny filosofie.[5] O rok později redigoval německojazyčné noviny Die neue Zeit.[4] Spolu s Janem Helceletem stál při založení Prostonárodních Holomouckých Novin,[6] a spolu s Janem Helceletem a Františkem Janem Mošnerem patřil k předním členům Slovanské lípy.[7]

Roku 1849 se vrátil do Prahy, kde přednášel filosofii na univerzitě. Jeho výklady byly v němčině i češtině. Zaměřoval se na dějiny filosofie, vysoce si cenil Tomáše Štítného. V roce 1852, během Bachova absolutismu, byl ale sesazen, protože místo tehdejší oficiální Herbartovy filosofie vykládal podle Hegela. Od té doby vyučoval jen soukromě a získaný čas využil k vědecké a organizátorské práci. Stal se řádným členem Královské české společnosti nauk, Matice srbské a čestným členem moskevské Archeologické společnosti,[2]převzal odpovědnost za knihovnu KČSN. Psal školní učebnice a články o slovanském bájesloví, jako např. Děva zlatovlasá, bohyně Slovanův pohanských.[4]Dlouhodobě připravoval souborné dílo Bájeslovný kalendář slovanský čili pozůstatky pohansko-svátečných obřadův slovanských, které vydal roku 1860.[8] Kontroverze ve své době vyvolaly některé jeho práce, v nichž dokazoval, že Cyril a Metoděj používali hlaholici, která je tudíž starším slovanským písmem než cyrilice.[2]Nelibost způsobil i jeho článek v německém časopise Kritische Blätter, kde zpochybňoval pravost některých starých českých literárních památek.[4]

V roce 1860 převzal po Pavlu Josefu Šafaříkovi vedení pražské univerzitní knihovny a velmi ji zvelebil. Zvýšil počet pracovníků, nově zpracoval katalog, rozšířil čítárnu a prodloužil otvírací dobu. Zlepšené podmínky i ochota zaměstnanců, kterým byl Hanuš příkladem, vedly ke spokojenosti návštěvníků a počty pravidelných čtenářů v knihovně stoupaly.[4]

16. května 1869 ho ranila mrtvice a na její následky zemřel o tři dny později.[4]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Hanuš byl ve své době oblíbený a uznávaný, především pro svou pracovitost a zásluhy o zlepšení pražské knihovny v Klementinu.[4]Jeho vědecká činnost ale nemá tak velký význam. Kladem jeho přístupu bylo, že zdůrazňoval potřebu vědeckého studia lidového bájesloví a důležitost srovnávací metody s využitím poznatků jazykovědných i národopisných. Ve svých studiích slovanských kultur se orientoval na německy psanou literaturu, čímž získal perspektivu, která jiným autorům chyběla, ale na druhou stranu přehlédl řadu významných prací ve slovanských jazycích. Například navzdory dlouhodobému pobytu ve Lvově příliš nečerpal z polských a ukrajinských zdrojů, ke kterým tam měl snadný přístup. Na rozdíl od svého současníka Karla Jaromíra Erbena mu také chyběl literární talent; jeho práce jsou suše analytické, nikoliv umělecky čtivé. Většina jeho teorií byla postupně překonána.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv.Františka na Starém Městě pražském
  2. a b c d Kdo je kdo v dějinách české lingvistky, s. 200.
  3. a b Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století, s. 350.
  4. a b c d e f g Ign. Jan Hanuš. Světozor. 6. 1869, roč. 3, čís. 23, s. 190. Dostupné online. 
  5. D'ELVERT, Christian. Die Olmützer Universität. [s.l.]: Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde, 1863. (Notizen-Blatt der Historisch-Statistischen Section der Kais.-Königl. Mährisch-Schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde; sv. 10). Dostupné online. (německy) 
  6. Helcelet, Johann (1812-1876), Naturwissenschaftler. [s.l.]: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2003-2011. (Österreichisches Biographisches Lexikon und biographische Dokumentation). Dostupné online. (německy) 
  7. ZIMPRICH, Richard. 1848/49 - Revolutionen in Ostmitteleuropa. [s.l.]: Oldenbourg Wissenschaftsverlag, 1996. (německy) 
  8. a b Československý národopis

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 200–201. 
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 612. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. S. 67–70. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 350–351, 353. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 141–142. 
  • Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 65. 
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 81. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]