Giacomo Leopardi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Giacomo Leopardi
Rodné jméno Giacomo Taldegardo Francesco di Sales Saverio Pietro Leopardi
Narození 28. červne 1798
Recanati
Úmrtí 14. června 1837 (ve věku 38 let)
Neapol
Příčina úmrtí cholera
Národnost Ital
Rodiče Monaldo Leopardi a Adelaide Antici Leopardi
Příbuzní

Paola Leopardi

Carlo leopardi
Podpis Giacomo Leopardi – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giacomo Leopardi (29. června 1798, Recanati14. června 1837, Neapol) byl jedním z největších italských romantických básníků, filozof, esejista a filolog..

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze šlechtické rodiny, náležel mu titul hraběte. Rodina obývala starobylý palác v městečku Recanati. Měl dva sourozence, sestru Paolinu a bratra Carla. [1] Kvůli tělesné slabosti se v dětství věnoval především studiu. Už jako chlapec vynikal mimořádným nadáním a intelektem. Jako samouk dokonale ovládl klasické jazyky a už v osmnácti letech publikoval své první vědecké práce, především z oboru klasické filologie. Vlivem soustavného studia, kdy téměř nevycházel z domu, se zhoršil jeho zrak i pokřivení páteře. Žil velmi osaměle, stýkal se jen se členy rodiny. V roce 1817 se začal dopisovat se spisovatelem Pietrem Giordanim, pod jehož vlivem získal potřebné sebevědomí a rozhodl se definitivně pro literární dráhu. [1] V roce 1819 vydal své první básně (ve starořečtině), v roce 1821 dvě italské básně (Itálii, Když bylo zamýšleno postavit ve Florencii Dantův pomník), které mu vynesly okamžitou slávu a uznání. Přibližně v té době se ale začala rozvíjet jeho neobyčejně pesimistická filosofie. Leopardi věřil, že celý život je jen neodvratné a nevyhnutelné utrpení, ze kterého existuje jediná cesta, totiž zánik. Tuto rezignovanou životní filosofii vtěloval do svých básní i próz. Sbírkou osobních pocitů, filozofických úvah, literárních a filologických poznámek, záznamů jeho životních událostí je jeho deník, který začal psát v r. 1818 a pokračoval dalších patnáct let. Deník byl publikován pod názvem Zibaldone (Zápisník) až v r. 1898. [1] Kvůli tyranskému otci odešel ve čtyřiadvaceti letech od své rodiny, protloukal se velmi chudě jako spisovatel, překladatel a filolog. V roce 1824 vyšly jeho básně, psané klasicky uměřeným, nerýmovaným jedenáctislabičným veršem, poprvé knižně. Ve stejném roce začal psát svou klíčovou prózu Operette morali (Morální dílka), v níž Leopardi své filozofické názory vyjádřil formou krátkých satirických dialogů, drobných komedií a esejů. První tři texty byly zveřejněny ve Florencii v časopisu Antologia v lednu 1826, knižně byly vydány v r. 1827. Všech 24 textů bylo publikováno v posmrtném vydání spisů v roce 1945 ve Florencii.[2] V roce 1825 se v Miláně podílel jako odborný editor na vydání Ciceronových spisů u nakladatele Fortunata Stelly.[1] Za získaný honorář putoval po Itálii po domech svých přátel a znovu se vrátil k lyrické poezii (např. báseň A Silvia z r. 1828). Jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval, ke koci života oslepl a pečovala o něho sestra Paolina. Od roku 1833 žil v Neapoli poblíž svého přítele Antonia Ranieriho, kde napsal svá poslední díla - básnické skladby Západ měsíce a La Ginestra (Kručinka).[1] Zemřel 14. června 1837 za epidemie cholery. Jeho poslední slova byla stejná, jako poslední slova J. W. Goetha: „Více světla.“. Pohřben byl v kryptě kostela San Vitale na neapolském předměstí Fuorigrotta . V roce 1898 byla jeho hrobka přesunuta do Vergiliova parku v Neapoli a vyhlášena národní památkou.

Leopardího náhrobek - Vergiliův park v Neapoli

Leopardiho nepříliš rozsáhlou básnickou i prozaickou tvorbou se prolíná jeho ponurý světonázor. Jeho nejčastějším tématem je utrpení, jeho poezie i próza vyniká čistotou jazyka i formální nápaditostí (většinou užívá formu kancóny), svědčící o dokonalé znalosti klasických autorů. Jeho básně oslavují vymírající klasické ctnosti, italskou přírodu a historii a obsahují četné narážky a variace motivů z klasické poezie. I proto měl Leopardi velký vliv na celou moderní italskou poesii, velikost mu přiznával např. Giosuè Carducci, který jeho díla studoval a vydával. Mimo poezie psal Leopardi také filosofickou prosu, také podle klasických vzorů - převážně dialogy a aforismy.

Všechna jeho básnická díla včetně mnoha fragmentů i (nevydaný) výbor jeho próz přeložil do češtiny Jaroslav Vrchlický (Básně Giacioma Leopardiho, 1876 [1]), nověji pak rozsáhlý výbor z poezie Karel Zlín (Zpěvy (Canti), 2000, zrcadlové vydání) a hlavní prózy Zdeněk Digrín a Jiří Pelán (Morální dílka, 2003).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e CODR, Milan; MARKOVIČOVÁ, Blanka. Přemožitelé času sv. 13. 1.. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Giacomo Leopardi, s. 27-31. 
  2. LEOPARDI, Giacomo. Morální dílka. 1.. vyd. Kutná Hora: Tichá Byzanc, 2003. ISBN 80-86359-09-3. Kapitola Doslov. 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]