Handrij Zejler

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Handrij Zejler
Rodné jméno Andreas Seiler
Narození 1. února 1804
Salzenforst/Słona Boršć
Saské královstvíSaské království Saské království
Úmrtí 15. října 1872 (ve věku 68 let)
Lohsa/Łaz
PruskoPrusko Prusko
Místo pohřbení Lohsa/Łaz
Pseudonym Boršćan
Alma mater Lipská univerzita
Období 1824–1872
Žánr poezie
Literární hnutí romantismus
Významná díla Serbske basnje, swojemu wulce lubemu ludej podate k wužitku a zabawjenju, So zwoni měr, Rjana Łužica
Manžel(ka) Johanna, roz. Schneider (1815–1866)
Děti Magdalena Elisabeth (1855–1915), Maria Olga (1857–1928)
Rodiče Johann Seiler, Maria Seiler, roz. Birke
Vlivy Goethe, Schiller, Ludwig Uhland, Ernst Moritz Arndt, Emanuel Geibel, Rousseau, Spinoza, František Palacký
Vliv na Jakub Bart-Ćišinski, Jakub Lorenc-Zalěski, Jurij Chěžka, Michał Nawka, Jurij Brězan, Kito Lorenc
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Handrij Zejler (1. února 1804 Salzenforst/Słona Boršć15. října 1872 Lohsa/Łaz) byl lužickosrbský básník, národní buditel, evangelický duchovní a autor jazykovědných spisů. Byl zakladatelem svébytné národní literatury a „praotcem lužickosrbské poezie“ (A. Černý), který jejím prostřednictvím přispěl k posílení lužickosrbské identity.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Andreas Seiler/Handrij Zejler se narodil 15. října 1872 v obci Salzenforst/Słona Boršć. Pocházel ze zemědělské rodiny, jeho otec Johann Seiler byl také studnařem. V letech 1818–1825 studoval na budyšínském německém gymnáziu, které za rektora Karla Gottfrieda Siebelise patřilo k nejlepším v Sasku. I Siebelisovi předchůdci pěstovali vztahy, např. s Herderem, či působili na poli německé žurnalistiky. Všichni usilovali o moderní, demokratické školství, proto se toto gymnázium vyznačovalo i velmi dobrým vztahem ke studentům lužickosrbského původu, kteří zpočátku neuměli ještě dobře německy, a zprostředkovávalo jim soukromé vyučování. Kromě znalosti klasických jazyků, Nového zákona či matematiky byly studentům předávány také ideály osvícenství s důrazem na toleranci. Mladý Zejler se tu seznámil s tvorbou německých básníků (Uhland, Schiller, Goethe). Poprvé se tak setkal s romantickým národním smýšlením v patriotické německé lyrice. Závěrečnou zkoušku, jejímž úkolem bylo složit latinské hexametry, absolvoval jako primus a za svůj prospěch byl odměněn stříbrnou medailí. Během studia již napsal dvě lužickosrbské básně: Mojim lubym serbskim přećelam – daše tele rjadki na jich rejžu do Lipska H. Zejler tón 10. apryl 1824 a Tej serbskej přećelej – wot Zejlera jako tónsamny hišćen w Budyšini bě, we lěći 1824 spěwané. Obě jsou věnované na rozloučenou přátelům s nadějí, že se shledají při dalším studiu v Lipsku.[1][2]

Studium v Lipsku[editovat | editovat zdroj]

V letech 1825–1829 studoval Zejler evangelickou teologii na Lipské univerzitě. Finance na doplňkové studium slovanské filologie mu na přímluvu Josefa Dobrovského poskytl budyšínský katolický biskup a osvícenec Franc Jurij Lok (Franz Georg Lock). Zde Zejler pokračoval v soukromém vyučování lužické srbštiny, jemuž se věnoval už na gymnáziu. Sběrem lidové slovesnosti se v tomto jazyce stále zdokonaloval, k čemuž ho podněcoval H. Lubjenský i František Palacký. Během studia se začal věnovat obnově lipského spolku a jeho lužickosrbské sekci. Tato skupina, jejímiž jedinými členy byli od roku 1806 Němci, měla totiž podobu pouhého „lužického kazatelského spolku“ s eliminací lužickosrbských specifik. Činnost lužickosrbské sekce Sorabia, která byla obnovena roku 1814, se aktivizovala až díky Zejlerovi. Spolu s přítelem Krygarjem založili rukopisné periodikum Serbska Nowina, které vycházelo od roku 1826. Za Zejlerových studií při tom vyšlo šedesát čísel. Zde publikoval výsledky své folkoristické sběratelské činnosti, filologické poznámky i básně, mezi nimi pozdější hymnu Rjana Łužica z roku 1827. V témže roce vytvořil i slavnou elegii, ve které připodobnil Lužici k loďce řízené německým kormidelníkem. Jeho rané texty jsou typické nápodobou lidového stylu. V plodném roce 1828 napsal několik básní, které vyjadřují radost ze života a optimismus, což je s počáteční milostnou notou a jemným humorem lidové písně základ Zejlerovy poetiky.[1][2]

Plodné intermezzo[editovat | editovat zdroj]

Po ordinaci na evangelicko-luterského faráře v roce 1830 nemohl Zejler najít místo. Jeho záměrem totiž bylo dát se na vědeckou slavistickou dráhu. V letech 1830–1835 vypomáhal jako pomocný kazatel, popř. diakon v obci Klix/Klukš u Budyšína. Žil u rodičů, takže měl alespoň čas připravit do tisku první novodobou gramatiku Kurzgefasste Grammatik der sorben-wendischen Sprache nach dem Budissiner Dialekte. Již v Lipsku potom sestavil také lužickosbsko-německý a německo-lužickosrbský slovník, který ale zůstal v rukopise.[1][2]

Zralá léta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1835 získal po menších peripetiích místo faráře v Łazu/Lohsa východně od měst Wittichenau/Kulow a Hoyerswerda/Wojerecy. Toto město, které je součástí Lužickosrbské oblasti osídlení, patřilo od roku 1815 do Pruského Slezska pod vládní okres Liegnitz. Veškerá Zejlerova činnost v Łazu se koncentrovala na výchovu a vzdělávání. Tehdy zde žil dvanáctiletý Jan Arnošt Smoler, jenž se stal později jeho spolupracovníkem. Po několikaletém úsilí se mu roku 1842 podařilo založit lužickosrbské periodikum Tydźenska Nowina. Zpočátku psal celé číslo sám a prostřednictvím literárních žánrů, např. bajek, se snažil vychovávat lužickosrbský venkov k pracovitosti, vyšší materiální a duchovní kultuře a zároveň bojovat proti alkoholismu, zadlužování a žebráctví. Politikou se Zejlerovy noviny přímo nezabývaly, ale v každém čísle byla rubrika Co se děje ve světě. Tato rubrika prezentovala světové dění vždy ve spojení s Lužicí. Náklad byl kolem dvou set kusů, publikum tvořili převážně duchovní, učitelé a studenti. Pravopis byl německý, protože se Zejler domníval, že je známější. Mezníkem v jeho životě se stal zvláště rok 1844, kdy začal spolupracovat s hudebním skladatelem Korlou Awgustem Kocorem. Kocor sestavil sbor z osmašedesáti učitelů, kteří zpívaly texty, jež vzešly z jejich spolupráce. Oba přátelé zorganizovali celou řadu akcí a později slavných koncertů, na nichž byly německému publiku připraveny překlady.[1][2]

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

V Łazu žil Zejler až do konce svého života, který byl rovnoměrně rozdělen mezi povinnosti duchovního, literáta a kulturního činitele. Poklidný průběh jeho pozdních let narušila už jen smrt jeho manželky v roce 1866. Básnická vzpomínka na ni je vedle ukolébavek dcerám jediným jeho dílem s privátním podtextem. Během svého života vydal jen dvě sbírky: rýmované bajky Serbske basnje, swojemu wulcy lubemu ludej podate k wužitkej a k zabawenju (1855) a cyklus písní So zwoni měr (1871), který oslavuje konec prusko-francouzské války. Sebrané spisy byly z podnětu Arnošta Muky vydávany posmrtně od roku 1888. V roce 1931 byl v Łazu zbudován Zejlerův pomníček, který byl však zanedlouho německým obyvatelstvem odstraněn. Tento pomník byl obnoven roku 1949.[1][2] V roce 1994 byl v Łazu založen podpůrný spolek Fördervereins Begegnungsstätte Zejler-Smoler-Haus Lohsa e.V., který v budově bývalé školy provozuje kulturní a informační centrum, jehož cílem je propagace díla Handrije Zejlera a Jana Arnošta Smolera.[3]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Rukopis lužickosrbské hymny Rjana Łužica
Hilžička

Třo pacholjo brunački sedłowachu,
Do Budyš’na přez Łobjo rajtowachu.
Tam korčmičku nowu sej nadešli su
A k piwej a winkej so zesydachu.
„Nam piwo a winko drje, korčmaŕka, daš,
Hdźe, maćeŕka, rjanu pak dźowčičku maš?
Hdźe Hilžičku rjanu maš, lubowanu,
Haj rjeńšu, hač róže wšě zakćěłe su?“
„„To winko so jasni a žiwjenje ma,
Ta dźowka we kašću spi zwoblědnjena!““
A prěni je lědma ju zawohladał,
Duž horce tam sylzy je popłakował.
A druhi tež lědma ju wohladał je,
Žno króny a wěncy ji kupować chce.
A třeći ju lědma je wuwohladał,
Ju horcyšo přeco je wokošował.
O dźiwy a lubosća wopisajće –
Tam Hilžička wocući, postawaše.
Nětk maćeŕka z radosću naliwaše,
A luby wěnc Hilžičcy zamołwješe.

Zhromadźene spisy. Zw. 1. (Budyšin, 1883)[4]
Hilžička

Tři mládenci sedlali oře a v dál
se přes Labe v Budyšín pustili v cval.
Tam u nové krčmy svůj stavili chvat –
kdož k pivu a vínu si nesedne rád!
»Nám, krčmářko, piva a vínečka dáš –
a kde pak svou hezounkou dcerušku máš?
Svou hezounkou dcerušku, Hilžičku svou,
že vedle ní růže – jen chudobky jsou!«
»»Ach, ve víně oheň a život a vznět –
však dcera má v rakvi jak zlomený květ!««
A když ji zřel jeden, tak veselý prv’,
tu slza mu žalosti skanula s brv.
A druhý když nad rakví děvčete stál,
že věnec jí koupí, hned zarmoucen prál.
Však třetí jak uzřel ji, nad rubáš zbled’
a líbal a líbal ji v semknutý ret.
A polibků přívalem stal se, ó, div! –
kdo v rakvi tu ležel – teď povstává živ!
A vesele krčmářka nalívá zas –
vždyť její má dceruška zásnubní kvas!

Výbor písní (Praha 1894)[přel. Adolf Černý][4]

Zakladatel lužickosrbské literatury[editovat | editovat zdroj]

Zejlerova vlastenecká lyrika z počátečního období se již vyznačuje zřetelným národně-kulturním programem. Přestože vedle inspirace německým kulturním modelem jsou zde patrné ohlasy slovanských literatur, dochází k určitému dialogu s německou literaturou. Např. píseň z roku 1839 Što je Serbow wótcny kraj? je reakcí na báseň Ernsta Moritze Arndta Des Deutschen Vaterland z roku 1813. Oba texty, které analyzoval literární historik a germanista Simon Brězan, si pokládají otázku: „Kde je domov našeho národa?“ Zatímco Arndt píše o politicky sjednoceném Německu, Zejler jako první v lužickosrbské literatuře definuje svou lužickou vlast jako součást celého slovanského území. Arndt tedy mluví o státním útvaru, Zejler o jazykovém společenství. Již v této rané fazi své tvorby vytvořil prototyp idealizovaného popisu vlastností svého národa jako protiklad k rostoucímu germanizačnímu tlaku. Zajímavé při tom je, že právě německé patriotické básně se staly základem jeho básní slovanských. Žánr básně mu potom slouží k veřejnému projevování kulturní samostatnosti Lužických Srbů.[5]

Přírodní lyrika[editovat | editovat zdroj]

Handrij Zejler byl básníkem v podstatě lyrickým (A. Černý jej nazývá „bytostným lyrikem“). Jeho texty ve formě lidové písně jsou z části ohlasem osvícenství (vzdělání lidu), reagují však také na německý romantismus a jeho touhu poznat své dějiny a upevnit vlastní identitu. Zejler ustupuje jako autor do pozadí a nechává své texty přejít do národního lidového majetku. Formou jeho básní je často písňové čtyřverší, témata jsou částečně převzata z Bible nebo reagují na koloběh venkovského života. Přesto, že je Zejler považován za zakladatele světské poezie, nikdy se zcela neosvobodil od religiózního ladění. I jeho milostné či pijácké písně jsou „umírněné“ (chytří a dobří mládenci mají pít jen jeden džbánek). Krása lužických dívek je opěvována většinou bez sexuálních narážek. Básník tedy vytváří idylický společenský pořádek v křesťanském duchu. Ani jemu, který jedince považuje za součást většího celku, však není cizí občasný sklon k reflexi. A. Černý charakterizoval Zejlerův pohled na svět jako „jasný pohled srbského člověka, důvěřujícího sobě sama a – Bohu“.[6]

Pokus o oratorium[editovat | editovat zdroj]

Zejlerův lyrický cyklus Počasy (Roční doby) vznikl na základě impulzu, kterým bylo dílo skotského básníka Jamese Thomsona Seasons. Toto dílo, které znal zřejmě z německého překladu z roku 1822, je však inspirováno pouze názvem, jinak je zcela „lužickosrbské“. Začal je psát v roce 1845, dokončeny jsou však jen oddíly Nalěćo, Podlěćo, Lěćo abo Žně, které vyšly ještě za jeho života i s hudebním doprovodem Kocorovým. Simon Brězan analyzoval toto dílo z hlediska Zejlerova myšlení. Již zde totiž vzniká triáda člověk–národ–Lužický Srb, která se stala základem této národní literatury. Příroda (člověk, zvířata, rostliny) jsou v Zejlerově chápání součástí univerza. Výchozím bodem jeho přírodní filozofie je pak život lužickosrbského národa v konkrétních podmínkách.[7]

Satira[editovat | editovat zdroj]

Zejler napsal více než dvě stě bajek v próze i verších. První pocházejí z roku 1828, kdy je uveřejnil v rukopisném periodiku Serbske Nowiny. Zde rozvíjí myšlenku Magnuse Gottfrieda Lichtwera (1719–1783), v níž stojí, že je velmi těžké podívat se do očí „holé“ pravdě, proto je třeba pravdu „obléknout“. Zejler chce ovšem pravdu jen „obléci“, nikoliv „zastřít“. Jeho bajky tedy nejsou jenom pouhým přebíráním německé klasicistní bajky, ale hlavně její recepcí a tvůrčím rozvinutím. V rámci tohoto žánru zdůrazňuje Zejler morální hodnoty jako čest, svědomitost, lásku, věrnost, nechybí však ani politické a sociální otázky. Např. v bajce Páv a husa znázorňuje v postavách pracovité a prosté husy a ozdobeného namyšleného páva protiklad morálně čistého srbského vesnického lidu a německého měšťáka s jeho „pseudocivilizací“ a „pseudokulturou“. V období let 1848/49 dával zřetelně najevo, že je přesvědčen o rovnosti všech lidí. Konečně vrcholem jeho politického smýšlení je podle S. Brězana báseň Słonco-swoboda, která zdůrazňuje, že tak, jako slunečnice nemůže růst bez slunce, nemůže žít člověk bez svobody.[8]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Źejlerův pomník v Łazu (Lohsa)

Poezie a próza[editovat | editovat zdroj]

  • Hans Wučba. Budyšin, 1851
  • Serbske basnje, swojemu wulce lubemu ludej podate k wužitku a zabawjenju. Budyšin, 1855
  • Žnje: lyriska piesseń wot Handrija Seidlerja, do hudżby sestajana wot K.A. Kozora, spjewana 3. dżeń oktobera 1860 w Budyschinje. W Budyschinje: K. B. Hik, 1860. 16 s.
  • Sso swoni měr!. W Budyschinje: S nakł. Macžicy Sverbskeje, 1871. 14, [1] s.
  • Podlěćó = Der Vorsommer. Budyšin: [s.n.], 1886. 24 s.
  • Mjeńše basnje a pěsnje. 1. Budyšin: Serbska studowa młodosć, 1883. [3], 328 s. Handrija zejlera zhromadźene spisy; zw. 1.
  • Wjetše pěsnje a basnje. 2. Budyšin: Ćišć Smolerjec, 1883. 347 s. Handrija zejlera zhromadźene spisy; zw. 2.
  • Bajki; Spěwy; Přełožki. Budyšin: Serbska studowa młodosć, 1891. IV, 479 s. Handrija Zejlera Zhromadźene spisy; Zw.4.
  • Bajki = Fabule. Berlin: Volk und Wissen, 1955. 2 sv. Naša serbska knihovnička. Rjad B; zeš. 4, 5.
  • Žně: lyriska pěseń: textowa knižka za oratorij "Žně" wot Korle Awgusta Kocora. Budyšin: Statny ensemble serbskeje ludoweje kultury, 1962. 31 s.
  • Nazyma: lyriska pěseň. Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina, [1964]. 53 stran, 3 nečíslované listy barevných obrazových příloh (ilustrace).
  • Serbske oule. Wubral, rjadował a dosłowo napisał Kito Lorenc Budyšin: Domowina, 1966. 185 s.
  • Serbske fabule. Wubrał, rjadował a dosłowo napisał: Kito Lorenc ; wobalka a ilustracije: Harri Förster. Budyšin: Ludowe nakładnistwo Domowina, 1966. 185 s.
  • Nalčćo: lyriska pěseń; tekstowa knižka za oratorij Nalěčo wot Korle Awgusta Kocora. Budyšin: Domowina, 1972. 73 s., barev. obr. příl.
  • Spěwaś njejsom zabył. Budyšyn: Domowina, 1974. 134 s.

Gramatika[editovat | editovat zdroj]

  • Kurzgefaßte Grammatik der sorben-wendischen Sprache nach dem budissiner Dialekte. Budissin: K.A.F. Weller, 1830. xiv, 146 s.

Souborná vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Zhromadźene spisy. zw. 1, Lyrika. Budyšin: Domowina, 1972. 302 s.
  • Zhromadźene spisy. zw. 2, Lyrika. Budyšin: Domowina, 1975. 321 s.
  • Zhromadźene spisy. zw. 3, Lyrika. Budyšin: Domowina, 1977. 315 s.
  • Zhromadźene spisy. zw. 4, Lyrika. Budyšin: Domowina, 1982, 388 s.
  • Zhromadźene spisy. zw. 5, Fabule a hrónčka. Budyšin: Domowina, [1984], 376 s.
  • Zhromadźena spisy. zw. 6, Lyrika, libreto, fragmenty. Budyšin: Domowina, 1987. 481 s.
  • Zhromadźene spisy. zw. 7, Publicistika, listowanje, dozběrki, basnje a pěsnje w němskej rěči, přełožki, zakónčace słowo, registry. Budyšin: Domowina, 1996. 622 s. ISBN 3-7420-0506-5.

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Výbor písní. Praha: J. Otto, [mezi 1925 a 1945]. 98 s. Sborník světové poesie; Čís. 37.
  • Výbor písní. Překlad Adolf Černý. 2. vyd. V Praze: Společnost přátel Lužice, 1945. 77 s. Lužickosrbská knihovnička; č. 27.
  • Słónco, swoboda = Slunce - Svoboda. Česko-lužický věstník, 2008, 18(7-8), s. 49. ISSN 1212-0790.
  • Hilžička. Česko-lužický věstník, 2010, 20(4), s. 25. ISSN 1212-0790.
  • Hdźe su mi banty čerwjene = Kdepak mám stuhy červené. Česko-lužický věstník, 2016, 26(3), s. 17. ISSN 1212-0790.
  • Pod Łazom rjana wjeska je = Padlý u Sadové. Česko-lužický věstník, 2016, 26(78), s. 49. ISSN 1212-0790.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e SCHOLZE, Dietrich. Zejler (Seiler) Handrij (Andreas) (Pseudonym: Boršćan) [online]. Příprava vydání Institut für Sächsische Geschichte und Volkskunde e.V.; redakce Martina Schattkowsky. Sächsische Biografie, 2014-10-10 [cit. 2018-10-31]. Dostupné online. (německy) 
  2. a b c d e ULBRECHTOVÁ, Helena. Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 296 s. (Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154). ISBN 978-80-246-1408-3. Kapitola Handrij Zejler jako zakladatel lužickosrbské literatury na rozcestí mezi osvícenstvím a romantismem, s. 56–61. 
  3. Fördervereins Begegnungsstätte Zejler-Smoler-Haus Lohsa e.V. Zejler-Smoler-Haus [online]. Fördervereins Begegnungsstätte Zejler-Smoler-Haus Lohsa e.V., rev. 2018 [cit. 2018-11-11]. Dostupné online. (německy) 
  4. a b ZEJLEŔ, Handrij. Hilžička. Česko-lužický věstník. 04. 2010, roč. 20, čís. 4, s. 25. Dostupné online. ISSN 1212-0790. 
  5. ULBRECHTOVÁ, Helena. Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 296 s. (Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154). ISBN 978-80-246-1408-3. Kapitola Zejlerova vlastenecká lyrika jako kontaminace slovanských a německých vlivů, s. 61–62. 
  6. ULBRECHTOVÁ, Helena. Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 296 s. (Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154). ISBN 978-80-246-1408-3. Kapitola Zejlerova přírodní lyrika, s. 63–66. 
  7. ULBRECHTOVÁ, Helena. Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 296 s. (Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154). ISBN 978-80-246-1408-3. Kapitola Pokus o oratorium, s. 67–68. 
  8. ULBRECHTOVÁ, Helena. Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 296 s. (Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154). ISBN 978-80-246-1408-3. Kapitola Satirické skladby a bajky, s. 68–69. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Adolf. Stawizny basnistwa łužiskich Serbow. Knižka 1., Basnistwo hornjołužjskich Serbow. Budyšin: Maćica serbska, 1910. iv, 109 s. (hornolužickosrbsky) 
  • BRĔZAN, Simon. Deutsche Aufklärung und sorbische nationale Wiedergeburt : eine literaturgeschichtliche Studie zur deutsch-sorbischen Wechselseitigkeit ; mit zwei Reprints und einer Handschrift. 1. vyd. Bautzen: Domowina-Verlag, 1993. 216 s. (Sorbisches Institut: Schriften des Sorbischen Instituts ; 4). ISBN 978-3-7420-0818-3. (německy) 
  • PÁTA, Josef. Handrij Zejleŕ a jeho styky s Čechy a Slováky. Praha: nákl. vlast., 1923. 16 s. Zvl. otisk z Časopisu Národního musea, 1923. 
  • SCHOLZE-ŠOŁTA, Dietrich. Der Beitrag der Literatur zur Ausprägung sorbischer nationaler Identität. In: Edmund Pech, Dietrich Scholze. Zwischen Zwang und Beistand : deutsche Politik gegenüber den Sorben vom Wiener Kongress bis zur Gegenwart. Bautzen: Domowina-Verlag, 2003. Dostupné online. ISBN 978-3-7420-1960-8. S. 105–118. (německy)
  • SCHOLZE, Dietrich. Zejler (Seiler) Handrij (Andreas) (Pseudonym: Boršćan) [online]. Příprava vydání Institut für Sächsische Geschichte und Volkskunde e.V.; redakce Martina Schattkowsky. Sächsische Biografie, 2014-10-10 [cit. 2018-10-31]. Dostupné online. (německy) 
  • THOMAS, Werner. Handrij Zejler : Pfarrer, Publizist, Patriot ; Begründer der modernen sorbischen Dichtkunst. Bautzen: Lusatia-Verlag Stübner, 1998. xvi s. (Bedeutende Lohsaer Persönlichkeiten). (německy) 
  • ULBRECHTOVÁ, Helena. Lužickosrbská literatura : její vývoj a pozice mezi středoevropskými literaturami. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2009. 296 s. (Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia, ISSN 0567-8277 ; 154). ISBN 978-80-246-1408-3. Kapitola Handrij Zejler jako zakladatel lužickosrbské literatury na rozcestí mezi osvícenstvím a romantismem, s. 56–69. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]