Vladislav I. Lokýtek
| Vladislav I. Lokýtek | |
|---|---|
| Polský král | |
 Podoba Vladislava I. Lokýtka zachycená na jeho sarkofágu | |
| Doba vlády | 1320–1333 |
| Korunovace | 20. leden 1320, Krakov |
| Narození | 1261 |
| Úmrtí | 2. března 1333 Krakov |
| Pohřben | Katedrála na Wawelu, Krakov |
| Předchůdce | Václav III. |
| Nástupce | Kazimír III. Veliký |
| Manželka | Hedvika Kališská |
| Potomci | Kunhuta Lokýtkovna, Kazimír III. Veliký a Alžběta Polská |
| Dynastie | Piastovci |
| Otec | Kazimír I. Kujavský |
| Matka | Eufrosina Opolská |
| Příbuzní | Eufemie Kujavská, Kazimír II. Lenčický, Siemomysl Kujavský, Zemovit Dobřiňský a Lešek II. Černý (sourozenci) Jindřich II. Svídnický, Boleslav II. Malý, Konstancie Svídnická, Alžběta Svídnická, Rudolf II. Saský[1], Anežka Saská[1], Ota Saský[1], Johann von Sachsen-Wittenberg[1], Albrecht von Sachsen-Wittenberg[1], Miesko von Sachsen-Wittenberg[1], Wilhelm von Sachsen-Wittenberg[1], Alžběta Sasko-Wittenberská[1], Anne von Sachsen-Wittenberg[1], Beatrix Saská[1] a Helena Sasko-Wittenberská[1] (vnoučata) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vladislav I. Lokýtek (polsky Władysław I Łokietek, 1261 – 2. března 1333, Krakov) byl čtvrtým polským králem z dynastie Piastovců. Své přízvisko získal na základě údajné malé tělesné výšky (je odvozeno od délkové míry lokte). V skutečnosti byl o něco menší, než byla výška průměrného muže ve středověku (165 cm), ale rozhodně neměřil pouhý jeden metr, jak se někdy soudilo. Přídomek Lokýtek nemusel mít ve skutečnosti nic společného s jeho tělesnou výškou, ale s faktem, že jeho državy, drobná knížectví, nebyla zpočátku příliš rozsáhlá stejně jako jeho moc.[2]
V době, kdy se Vladislav narodil, bylo Polsko politicky rozdrobené a polské království neexistovalo. Trvalo mnoho let, než se mu podařilo Polsko sjednotit. O polský trůn musel bojovat nejen s dalšími piastovskými knížaty, ale také s pretendenty ze zahraničí, mimo jiné s českými králi Václavem II. a Janem Lucemburským.
Vladislav I. Lokýtek patří mezi nejvýznamnější polské panovníky a Poláci v něm vidí rozhodného a energického obránce své vlasti, kterému se konečně podařilo zemi sjednotit. Současníci ho však spíše považovali za bouřliváka, drobné „knížátko“, utiskovatele poddaných – tím vším v mládí nejspíše také byl.[3]
Původ
[editovat | editovat zdroj]Vladislav Lokýtek se narodil v roce 1261 jako nejstarší syn Kazimíra I. Kujavského a jeho třetí ženy Eufrosiny Opolské. Od roku 1138, kdy Boleslav III. Křivoústý ustanovil seniorát, se centrální moc v Polsku stále více oslabovala a země se decentralizovala na mnoho mezi sebou soupeřících knížectví. Jejich piastovští vládci vedli neustálé rozbroje a nedokázali se sjednotit ani kvůli obraně Polska proti vnějšímu nepříteli. Roku 1202 zanikl v té době již pouze formální principát a země se dále decentralizovala.
Vladislavův otec Kazimír vládl na počátku druhé poloviny 13. století jako kníže kujavský, sieradzský (Sieradz) a lenčický (Łęczyca). Po Kazimírově smrti v roce 1267 byla tato území rozdělena mezi jeho tři žijící syny, starší Leška II. Černého a Siemomysla, kteří byli potomky Kazimírovy druhé ženy Konstancie Vratislavské, a nejmladšího, sedmiletého Vladislava, který zdědil po otci Kujavsko.
Střet s Václavem II.
[editovat | editovat zdroj]
Snahu o sjednocení rozdrobeného Polska projevil již Vladislavův starší nevlastní bratr Lešek II. Černý, který se roku 1279 stal krakovským knížetem (tehdy zesnulý krakovský kníže Boleslav V. Stydlivý ho adoptoval a učinil svým dědicem). Podařilo se mu sjednotit Krakovsko se Sieradzskem a Lenčickem. Roku 1288 však bezdětný Lešek zemřel a Vladislav připojil ke Kujavsku ještě zděděné sandoměřské knížectví a začal usilovat o získání Krakova. Krakovská šlechta a měšťané se však rozhodli přijmout za svého knížete vratislavského knížete Jindřicha IV. Proba, který ještě patřil ke generaci Piastovců, jež chtěla sjednotit Polsko diplomatickou cestou, nikoliv mečem.[4] Naděje na sjednocení Krakovska se Slezskem, jež se začalo od polských zemí odpoutávat, narušil právě Vladislav Lokýtek, který s pomocí Přemysla II. Velkopolského donutil Jindřichovu posádku odejít z Krakova. Nicméně sám se tu udržel jen půl roku. Krakovským knížetem se znovu stal Jindřich IV., ale již roku 1290 zemřel. Před svojí smrtí odkázal Krakovsko Přemyslu II. Velkopolskému. Zájem o krakovské knížectví, vláda nad nímž znamenala určitý nárok na polskou královskou korunu, však projevil také Vladislav Lokýtek a český král Václav II., který byl synovcem Griffiny Haličské, vdovy po Lešku Černém.
O sporu měl rozhodnout římský král Rudolf I. Habsburský, který však byl Václavovým tchánem, a proto dle očekávání rozhodl v jeho prospěch. Český král Václav se tak měl stát dědicem území zemřelého Leška Černého. Vévodkyně Griffina s asistencí Vladislavovi nepřátelsky nakloněné vysoké šlechty rovněž podpořila nástupnictví svého synovce Václava, kterému se podařilo i s pomocí Slezanů (bytomský kníže Kazimír, těšínský Měšek, opolský Boleslav a ratibořský Přemek) podniknout vojenské tažení do Krakovska a Sandoměřska, načež byl Lokýtek, který se těšil především podpoře venkova a nízké šlechty, 9. října 1292 Václavem zajat, donucen uzavřít s králem mír, vzdát se nároků na sporná území a navíc přijmout své državy břešťské a sieradzské od českého panovníka v léno. Tímto tažením tak Václav II. sjednotil pod svou vládou celé Malopolsko, a když roku 1296 neočekávaně zemřel i velkopolský kníže Přemysl II., stal se Václav po uzavření sňatku s Přemyslovou mladičkou dcerou Richenzou rovněž panovníkem Velkopolska. Roku 1300 byl pak český král Václav korunován v Hnězdně arcibiskupem Świnkou polským králem.
Roku 1293 si Vladislav Lokýtek vzal za manželku dceru velkopolského knížete Boleslava Pobožného Hedviku Kališskou. Vladislav a Hedvika měli spolu šest dětí, Kunhutu, Štěpána, Vladislava, Alžbětu, Hedviku a Kazimíra. Svého otce přežila pouze Alžběta, která se později stala uherskou královnou, a nejmladší syn Kazimír, který se stal otcovým nástupcem na polském trůně. Vladislavu Lokýtkovi, proti kterému se postavila velkopolská šlechta a na něhož uvrhl poznaňský biskup Ondřej klatbu, nezbylo nic jiného, než v roce 1300 uprchnout z Polska. Uchýlil se do Uher, kde se snažil získat spojence proti králi Václavovi II.
Návrat do Polska
[editovat | editovat zdroj].png)
V exilu získal Vladislav spojence a v roce 1304 za podpory uherských pánů pak vtrhl do Malopolska, kde začal svádět boje s Václavovými příznivci a jeho vojenskými posádkami. Podařilo se mu postupně obsadit část Krakovska a Sandoměřska a v roce 1306 dobýt samotné město Krakov. Úlohu mu značně usnadnil fakt, že syn Václava II., mladičký Václav III., musel čelit nepřátelství římského krále a rakouského a štýrského vévody Albrechta I. Habsburského. Nezkušený český král, který ztratil v roce 1304 uherskou korunu v souboji s uherským králem Karlem I. Robertem z Anjou, se z Čech v čele svého vojska vydal do Polska proti Vladislavu Lokýtkovi. Na cestě byl však zavražděn neznámým vrahem 4. srpna 1306 při zastávce v Olomouci. Je možné, že za vraždou mladého krále stál právě Václavův sok Vladislav Lokýtek. Čechy po smrti posledního z Přemyslovců upadly do vnitřních zmatků a bojů o moc, čehož Vladislav dokonale využil ve svůj prospěch a pro rozšíření svého vlivu.
Vladislavovi jeho snahu o sjednocení Polska komplikovalo množství odpůrců. Jeho pokusy dlouhou dobu mařili především nepřátelští velkopolští velmoži, slezská knížata, Mazovsko a krakovský biskup Jan Muskata, který na něho opětovně uvalil církevní klatbu. Nespokojení páni z Malopolska se navíc brzy začali přiklánět na stranu nového českého krále Jana Lucemburského, který roku 1311 přijal titul polského krále a dovolával se dědictví po zavražděném Václavovi III. Krakovsko a Sandoměřsko ke všemu na jaře roku 1311 zachvátilo povstání patricijů proti Vladislavovi, které inicioval krakovský biskup, avšak bez české intervence, která by povstalcům pomohla, byla revolta Lokýtkem brzy potlačena. Po znovuupevnění své moci a obsazení Krakova přistoupil Vladislav ke krokům, které měly omezit vliv a odbojnost malopolské metropole. Místo dědičného fojta dosadil Vladislav na králi závislého úředníka, odňal Krakovu právo soudit šlechtu pro činy spáchané ve městě a nechal nahradit němčinu v městských knihách latinou.
Zisk polské koruny
[editovat | editovat zdroj]Po smrti svého nepřítele Jindřicha III. Hlohovského v roce 1309 připojil Vladislav Lokýtek v roce 1310 k Malopolsku Velkopolsko, a poté začal usilovat o získání královské koruny. Mimo jím držená polská území nadále ležely oblasti Slezska, Mazovska a Pomořanska. Papež s Vladislavovou korunovací dlouho otálel, protože si tím nechtěl znepřátelit Lokýtkova vlivného protivníka Jana Lucemburského. Lokýtek si nakonec přízeň papežské kurie naklonil zvýšením poplatku odváděného z polských zemí do Říma (tzv. denár sv. Petra) ze tří denárů z každé polské rodiny na jeden denár z každé hlavy. Papež Jan XXII. poté s korunovací souhlasil a Vladislav Lokýtek byl 20. ledna 1320 slavnostně korunován ve wawelské katedrále v Krakově na polského krále. Polskému králi však nadále odporovalo opolské, kujavské, mazovské a slezské knížectví. Slezská knížata se dokonce na přelomu 20. a 30. let 14. století dobrovolně lenně zavazovala českému králi Janovi a proti Vladislavovi vystupovala nepřátelsky. Oblast Pomořanska za Vladislavovy vlády připadla expandujícímu Řádu německých rytířů podporovanému Janem Lucemburským, přičemž moc řádu v oblasti Baltu nadále rychle rostla a němečtí rytíři začali být pro existenci polského státu velkým nebezpečím. Toto ohrožení a odříznutí Polska od přístupu k moři vedlo Vladislava Lokýtka v roce 1325 k uzavření obranného spolku se sousedním Litevským velkoknížectvím, které bylo s řádem rovněž v konfliktu. Spolek byl posílen sňatkem Lokýtkova syna a dědice Kazimíra s dcerou litevského velkoknížete Gediminase Aldonou (Annou). Podporu proti řádu a českému králi hledal Lokýtek také v Uhrách, kde s uherským králem Karlem I. Robertem z Anjou zasnoubil svou dceru Alžbětu.
Král Vladislav I. Lokýtek zemřel 2. března 1333 v Krakově a zanechal vládu nad Malopolskem a Velkopolskem svému synovi Kazimírovi, který se poté stal králem Kazimírem III.
Vývod z předků
[editovat | editovat zdroj]Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Dotyk | Polský král Lokýtek měřil necelý metr. Vědci udělali rozbor DNA a znají pravdu. www.dotyk.cz [online]. [cit. 2025-10-08]. Dostupné online.
- ↑ FRIEDL, JIŘÍ – JUREK, TOMASZ – ŘEZNÍK, MILOŠ – WIHODA, MARTIN. Dějiny Polska. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2017. ISBN 978-80-7422-306-8.
- ↑ KOSMAN, Marceli. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2021. ISBN 978-80-246-5083-8. S. 49.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- FRIEDL, JIŘÍ – JUREK, TOMASZ – ŘEZNÍK, MILOŠ – WIHODA, MARTIN. Dějiny Polska. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2017
- KOSMAN, Marceli, Dějiny Polska, Praha: Karolinum, 2021.
- MACŮREK, Josef. Dějiny polského národa. Praha: Melantrich, 1948. 350 s.
- MELICHAR, Václav, a kol. Dějiny Polska. Praha: Svoboda, 1975. 570 s.
- ŘEZNÍK, Miloš. Dějiny Polska v datech. Praha: Libri, 2010. 578 s. ISBN 978-80-7277-408-1.
- SMÉKAL, Bedřich. Polsko od pravěku do dneška. Praha: Orbis, 1949. 142 s.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladislav I. Lokýtek na Wikimedia Commons - Galerie Vladislav I. Lokýtek na Wikimedia Commons
- Seznam prací v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
- (polsky) Vladislav Lokýtek
| Předchůdce: Václav III. |
 |
Polský král 1320–1333 |
|
Nástupce: Kazimír III. |
