Oldřich Kaiser

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oldřich Kaiser
Oldřich Kaiser v Karlových Varech (2009)
Oldřich Kaiser v Karlových Varech (2009)
Narození16. dubna 1955 (68 let)
Liberec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materAMU v Praze
ChoťNaďa Konvalinková (1980–2005)
Dáša Vokatá (2020–dosud)
DětiKarolína Kaiserová
PříbuzníEva Dousková (sestra)
Český lev
Nejlepší herec ve vedlejší roli
2016 Masaryk
Nejlepší herec ve vedlejší roli
2017 Po strništi bos
Nejlepší herec ve vedlejší roli
2021 Muž se zaječíma ušima
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Podpis Oldřicha Kaisera (1984)

Oldřich Kaiser (* 16. května 1955 Liberec) je český herec, zpěvák a komik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pochází z Liberce, kde navštěvoval dramatický kroužek LŠU, posléze vystudoval herectví na konzervatoři v Brně (1973) a na Divadelní fakultě AMU v Praze, kterou absolvoval v roce 1977 společně například s Ondřejem Pavelkou, Julií Jurištovou či Milenou Steinmasslovou.

V letech 1977–1985 působil v Divadle na Vinohradech, kde hrál především charakterní role (například Romea ve Shakespearově tragédii Romeo a Julie), poté v roce 1985 nastoupil do Studia Ypsilon, které tvořilo jeho nejprogresivnější éru. Vytvořil zde několik velikých postav (například S. S. Podsekalnikov v komedii Sebevrah nebo Matěj Poctivý v komedii Matěj Poctivý), rozhlasových her či improvizací. V roce 1993 přijal angažmá do Národního divadla, kde setrval až do roku 1999. V současné době hraje v Divadle Kalich.

Spolu s Jiřím Lábusem od roku 1979 tvořili ve svých letech velmi populární nerozlučnou komediální dvojici. Vytvořili spolu hned několik pořadů jako Možná přijde i kouzelník (1982) či improvizační Ruská ruleta (1994). Účinkoval i ve vlastních agenturních pořadech (například Pachtění, 1987; Jsme sví, 1988). Rovněž spolu vytvořili úspěšný televizní pořad Zeměkoule (2000), v němž parodovali televizní hlasatele. Od roku 1991 natáčejí „nekonečný“ rozhlasový improvizační seriál Tlučhořovi, který překročil v roce 2015 tisíc dílů.

V letech 19802005 byla jeho manželkou česká herečka Naďa Konvalinková, s níž má dceru Karolínu.

V roce 2012 potřetí nastoupil do protialkoholní léčebny v Červeném Dvoře a po třech měsících se vyléčil z alkoholismu.[1] Velký podíl na jeho úspěšném vyléčení má písničkářka Dáša Vokatá, kterou v roce 2020 pojal za manželku.[2]

Je po něm pojmenován druh střevlíka (Cychrus kaiseri), kterého objevil společně s entomologem a neurochirurgem Vladimírem Benešem v létě 2004 v Asii.[3]

V červenci 2019 prodělal infarkt.[4]

Filmová a televizní tvorba[editovat | editovat zdroj]

Za svou dlouhou kariéru hrál v mnoha filmech a seriálech. V roce 1988 byl dokonce v žebříčku časopisu Kino zvolen nejoblíbenějším československým hercem.

Poprvé se Oldřich Kaiser objevil před kamerou v roce 1971 ve filmu Kat nepočká, kde měl malou roli homosexuálního portýra hned vedle Jiřiny Bohdalové nebo Radoslava Brzobohatého. Popularitu mu ale přinesl film režiséra Karla Kachyni ještě na brněnské konzervatoři, který jej obsadil vedle Jaroslavy Schallerové hned jako hlavního hrdinu poetického příběhu Láska (1973). S Karlem Kachyňou také natočil v roce 1978 Setkání v červenci, v němž hraje studenta Jakuba na letním kurzu angličtiny, kde se zamiluje do angličtinářky. V 80. letech byl zaškatulkován především do rolí milovníků (Maturita za školou, Hořká vůně léta, Já nejsem já, Můj hříšný muž). Skutečně na dno svých fyzických sil si Oldřich Kaiser sáhnul ve filmu Jána Piroha Sagarmatha (1988), který se natáčel přímo v Himálajích pod Mount Everestem v základním táboře.

V 90. letech 20. století se před kamerou Oldřich Kaiser objevoval jen zřídka. Exceloval především v Troškově Slunci, senu nebo Michálkově debutu Amerika (1994) či televizní inscenaci Hodiny od Fourniera (1995).

V poslední době se objevil například ve filmech Tmavomodrý svět, Žralok v hlavě, Líbáš jako Bůh, Masaryk, Muž se zaječíma ušima. Hrál také hlavní roli v Menzelově adaptaci Hrabalova díla Obsluhoval jsem anglického krále. Proslul i rolemi v televizních seriálech jako 30 případů majora Zemana, Nemocnice na kraji města či Dynastie Nováků.

Kauza Blesk[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 2022 v odvolacím řízení vyhrál soudní spor s vydavatelstvím Czech News Center (CNC) o nepravdivost informace deníku Blesk o jeho příbuzenském vztahu s československým prezidentem Antonínem Zápotockým.[5] Ve videu ze série Potomci slavných v květnu 2017 na webu Blesk.cz v rozhovoru moderovaném Zuzanou Bubílkovou údajný synovec Antonína Zápotockého Vladimír Zápotocký zmínil, že jeho sestřenice je maminkou Oldřicha Kaisera a že hercův otec byl architektem, který pil a dostával stranické zakázky.[6] Citace se pak objevily i v psaném článku a převzala je i další média. Podle soudu informace o příbuznosti byly mylné a šlo zřejmě o jiného Oldřicha Kaisera. Původně přiznané odškodné 250 tisíc Kč odvolací soud zvýšil na 400 tisíc Kč, Oldřich Kaiser původně požadoval 5 milionů Kč.[5]

Divadelní role – výběr[editovat | editovat zdroj]

Ocenění a nominace[editovat | editovat zdroj]

  • 2014: Nominace – Slnko v sieti za Nejlepší mužský herecký výkon (Klauni)[7]
  • 2016: Ocenění – Český lev za Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Masaryk)
  • 2017: Ocenění – Český lev za Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Po strništi bos)
  • 2017: Ocenění – Slnko v sieti za Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Masaryk)[8]
  • 2021: Ocenění – Český lev za Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Muž se zaječíma ušima)
  • 2022: Ocenění – Slnko v sieti za Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Muž se zaječíma ušima)[9]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

CD Alba[editovat | editovat zdroj]

Rozhovory[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BALM. Alkoholové excesy výjimečného herce Kaisera! Co ho dovedlo k infarktu?. Blesk.cz [online]. 2019-07-19 [cit. 2022-09-16]. Dostupné online. 
  2. Dáša Vokatá se vyjádřila k životu s Kaiserem: Po utrpení přišlo období štěstí. Kafe.cz [online]. [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. 
  3. Kaisera k broukům přivedl Beneš. iDNES.cz [online]. 2004-10-06 [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. 
  4. Oldřich Kaiser měl infarkt - Novinky. www.novinky.cz [online]. [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. 
  5. a b Bulvár má zaplatit Kaiserovi 400 tisíc za lež o příbuzenství se Zápotockým. iDNES.cz [online]. 2022-10-11 [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. 
  6. Synovec prezidenta Zápotockého (†72): Rodina bojovala o moc i peníze! On byl kápo v koncentráku!. tv.blesk.cz [online]. [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. 
  7. Národné ceny Slnko v sieti 2014 sú rozdané. www.aic.sk [online]. [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. 
  8. Slnko v sieti 2017 má svojich držiteľov. www.aic.sk [online]. [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. 
  9. Držitelia cien za roky 2020 a 2021 [online]. [cit. 2023-01-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-01-26. (slovensky) 
  10. - YouTube. www.youtube.com [online]. [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. 
  11. DOLEŽALOVÁ, Jana. Ivan Martin Jirous: Pravdivý příběh Plastic People. Český rozhlas [online]. Český rozhlas - Vltava. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CZECH, Jan. Kaiser, Lábus a rodinka Tlučhořových : o kultovním seriálu a mistrech improvizace. Praha : Pražská scéna, 2004. 254 s. ISBN 80-86102-42-4.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 45, 117, 327, 479, 481.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. ISBN 978-80-7277-332-9. S. 558–560.
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 396. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 273. 
  • MALÉŘOVÁ, Zuzana. Psáno v kóji. Praha : Venkow, 1991. 70 s.
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 304–305. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 22. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]