Přeskočit na obsah

Ř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ř (minuskule ř) je písmeno používané v češtině, slezštině a hornolužické srbštině. Souhláska pravděpodobně vznikla změkčeného R (рь). V české abecedě, kde reprezentuje zvýšenou alveolární vibrantu, se obvykle řadí samostatně za písmeno R (např. v Ottově slovníku naučném je ještě řazeno stejně jako R). Analogicky k „ř“ je funkčně polské a kašubské rz, tedy změkčuje souhlásku r. Polské „rz“ se však vyslovuje jako znělá retroflexní frikativa, na rozdíl od českého ř, které je tzv. vibranta, viz následující příklad: polské zvuk rzeka ([ʐ]) proti českému zvuk řeka ([r̝]). Polské „rz“ tak ve výslovnosti splynulo s historicky odlišnou hláskou ż (např. morze – moře vs. może – možná/může, obě [mɔʐε]).

Historici, např. Jan Gebauer, Dušan Šlosar a Arnošt Lamprecht, vznik hlásky „ř“ v češtině kladou do 13. století,[1] přičemž za nejstarší známé doklady jsou považovány zápisy místních jmen Lukohorʃany a Orʃechow v listinách či listině z roku 1237.[2]

V češtině se ř vyslovuje jako [r̝] (nebo jako vázaný alofon nezněle [r̝̊]), zvýšená alveolární vibranta.

V některých východomoravských nářečích se Ř nevyskytuje, místo toho se tam používá R. Jedná o některé západní dědiny v Poluží (Valtice, Poštorná, Charvátská Nová ves, Hlohovec) často s částečnou Chárvátskou kolonizací[3] nebo se jedná o dědiny v Kopanicích[4].

V hornosrbštině jako neznělá postalveolární frikativa [ʃ].

Ve slezštině jako znělá ([ʐ]), respektive neznělá retroflexní frikativa ([ʂ]).

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ř na anglické Wikipedii.

  1. Oxana Ushakova: Rusismy v současné češtině, bakalářská diplomová práce, Masarykova univerzita v Brně, Filosofická fakulta, Ústav českého jazyka, Kabinet češtiny pro cizince, 2009
  2. Jan Gebauer: Historická mluvnice jazyka českého. Díl I. Hláskosloví., Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963, strana 329
  3. SVĚRÁK, Jaromír; SVĚRÁK, Jaromír; PEREGRIN, Jaroslav. ERG-Beitrag zum Metabolismus der Netzhaut. Ophthalmologica. 1959, roč. 138, čís. 4, s. 287–291. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 1423-0267. DOI 10.1159/000303646. 
  4. Gajdoši z Kopanic: Moravské Kopanice. www.gajdosi.eu [online]. [cit. 2023-10-27]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]