Paul-Henri Spaak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Paul-Henri Spaak
Paul-Henri Spaak (1957)
Paul-Henri Spaak (1957)
Generální tajemník NATO
Ve funkci:
1957 – 1961
Předchůdce Hastings Lionel Ismay
Nástupce Dirk Stikker
1. Předseda Evropského parlamentu
Ve funkci:
1952 – 1954
Předchůdce není
Nástupce Alcide De Gasperi
Předseda vlády Belgie
Ve funkci:
20. března 1947 – 11. srpna 1949
Předchůdce Camille Huysmans
Nástupce Gaston Eyskens
1. Předseda Valného shromáždění OSN
Ve funkci:
1946 – 1947
Předchůdce není
Nástupce Oswaldo Aranha
Předseda vlády Belgie
Ve funkci:
13. března 1946 – 31. března 1946
Předchůdce Achille Van Acker
Nástupce Achille Van Acker
Předseda vlády Belgie
Ve funkci:
15. května 1938 – 22. února 1939
Předchůdce Paul-Émile Janson
Nástupce Hubert Pierlot
Stranická příslušnost
Členství BWP/POB (soc. demokratická)
BSP-PSB (soc. demokratická)
Narození 25. ledna 1899
Schaerbeek, Belgie Belgie
Úmrtí 31. července 1972
Braine-l'Alleud, Belgie Belgie
Místo pohřbení Braine-l’Alleud
Brusel
Rodiče Paul Spaak a Marie Janson
Příbuzní Charles Spaak (sourozenec)
Ocenění Cena Karla Velikého (1957)
Medaile svobody (1961)
Companion of Honour
velkokříž Řádu Leopoldova
velkokříž Řádu koruny
… více na Wikidatech
Commons Paul-Henri Spaak
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paul-Henri Charles Spaak (25. ledna 1899 Schaerbeek – 31. července 1972) byl belgický socialistický politik celoevropského významu, trojnásobný premiér Belgie, první předseda Evropského parlamentu, první předseda Valného shromáždění OSN a generální tajemník NATO.

Rodinné pozadí[editovat | editovat zdroj]

Spaakova rodina byla politicky činná – jeho strýc Paul-Émile Janson byl ve 30. letech belgickým premiérem, matka Marie Jansonová byla první belgickou senátorkou. Jejich otec, Spaakův dědeček, Paul Janson byl liberálním poslancem.

Působení v Belgii[editovat | editovat zdroj]

Spaak vystudoval práva na univerzitě v Bruselu a v roce 1920 se stal členem Belgické strany pracujících. Roku 1932 se poprvé stal poslancem belgického parlamentu, o tři roky později byl jmenován ministrem dopravy. Od té doby několikrát vykonával funkci ministra a třikrát byl předsedou vlády.

Seznam vládních funkcí[editovat | editovat zdroj]

  • 1935: ministr dopravy, premiér Paul Van Zeeland
  • únor 1936 – květen 1938: ministr zahraničních věcí, premiér Paul Van Zeeland
  • květen 1938 – únor 1939: předseda vlády
  • září 1939 – únor 1945: ministr zahraničních věcí, premiér Hubert Pierlot
  • únor 1945 – leden 1946: ministr zahraničních věcí, premiér Achille Van Acker
  • březen 1946: předseda vlády a ministr zahraničních věcí
  • březen 1946 – srpen 1946: ministr zahraničních věcí, premiér Achille Van Acker
  • srpen 1946 – březen 1947: ministr zahraničních věcí, premiér Camille Huysmans
  • březen 1947 – srpen 1949: předseda vlády a ministr zahraničních věcí
  • duben 1954 – červen 1958: ministr zahraničních věcí, premiér Achille Van Acker
  • duben 1961 – červenec 1965: ministr zahraničních věcí, premiér Théo Lefèvre
  • červenec 1965 – březen 1966: ministr zahraničních věcí, premiér Pierre Harmel

Evropská politika[editovat | editovat zdroj]

Během druhé světové války byl v exilu v Londýně. Stal se zastáncem kolektivní bezpečnosti a ekonomické spolupráce. Podporoval vytvoření celní unie mezi Belgií, Lucemburskem a Nizozemskem, takzvaný Benelux.

V srpnu 1946 předsedal konzultačnímu shromáždění Rady Evropy, v roce 1952 byl zvolen prvním předsedou Společného shromáždění ESUO (dnes Evropského parlamentu).

Na Messinské konferenci v roce 1955 byl jmenován předsedou přípravného výboru (tzv. Spaakův výbor), která měla za úkol vypracovat zprávu o společném trhu. Takzvaná Spaakova zpráva byla základním materiálem při vytváření Římských smluv, které založily Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii. Pro svůj význam při zakládání Evropských společenství se řadí mezi tzv. otce zakladatele ES.

Mezinárodní politika[editovat | editovat zdroj]

V roce 1945 se stal historicky prvním předsedou Valného shromáždění OSN. V letech 1957–1961 byl generálním tajemníkem NATO.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paul-Henri Spaak na anglické Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Předseda Evropského parlamentu
Předchůdce:
není 		1952–1954
Paul-Henri Spaak 		Nástupce:
Alcide De Gasperi
Předseda Valného shromáždění OSN
Předchůdce:
není 		1946–1947
Paul-Henri Spaak 		Nástupce:
Oswaldo Aranha
Premiér Belgie
Předchůdce:
Paul-Émile Janson 		Paul-Henri Spaak
1938–1939 		Nástupce:
Hubert Pierlot
Předchůdce:
Achille Van Acker 		1946–1946 Nástupce:
Achille Van Acker
Předchůdce:
Camille Huysmans 		1947–1949 Nástupce:
Gaston Eyskens
Předsedové Evropského parlamentu
Společné shromáždění,
Parlamentní shromáždění		 vlajka EU
Parlament (jmenovaný)
Parlament (přímo volený)
Generální tajemníci NATO
Hastings Lionel Ismay (1952–1957) • Paul-Henri Spaak (1957–1961) • Dirk Stikker (1961–1964) • Manlio Brosio (1964–1971) • Joseph Luns (1971–1984) • Lord Carrington (1984–1988) • Manfred Wörner (1988–1994) • Sergio Balanzino (1994) • Willy Claes (1994–1995) • Sergio Balanzino (1995) • Javier Solana (1995–1999) • George Robertson (1999–2004) • Jaap de Hoop Scheffer (2004–2009) • Anders Fogh Rasmussen (2009–2014) • Jens Stoltenberg (od 2014)
Vlajka NATO
Premiéři Belgie Belgie
Hubert Pierlot (1939–1945) • Achille Van Acker (1945–1946) • Paul-Henri Spaak (1946) • Achille Van Acker (1946) • Camille Huysmans (1946–1947) • Paul-Henri Spaak (1947–1949) • Gaston Eyskens (1949–1950) • Jean Duvieusart (1950) • Joseph Pholien (1950–1952) • Jean Van Houtte (1952–1954) • Achille Van Acker (1954–1958) • Gaston Eyskens (1958–1961) • Théo Lefèvre (1961–1965) • Pierre Harmel (1965–1966) • Paul Vanden Boeynants (1966–1968) • Gaston Eyskens (1968–1973) • Edmond Leburton (1973–1974) • Leo Tindemans (1974–1978) • Paul Vanden Boeynants (1978–1979) • Wilfried Martens (1979–1981) • Mark Eyskens (1981) • Wilfried Martens (1981–1992) • Jean-Luc Dehaene (1992–1999) • Guy Verhofstadt (1999–2008) • Yves Leterme (2008) • Herman Van Rompuy (2008–2009) • Yves Leterme (2009–2011) • Elio Di Rupo (2011–2014) • Charles Michel (od 2014)
Great coat of arms of Belgium.svg
Autoritní data: AUT: jn20000701681 | GND: 117485691 | ISNI: 0000 0001 0886 7985 | LCCN: n82078011 | VIAF: 34569945 | WorldcatID: lccn-n82078011
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Paul-Henri_Spaak&oldid=17391819“