Simone Veilová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Simone Weilová.
Simone Veilová
Simone Veil, gymnase Japy 2008 02 27 n3 ret.jpg

Předsedkyně Evropského parlamentu
Ve funkci:
17. července 1979 – 19. ledna 1982
Předchůdce Emilio Colombo
Nástupce Piet Dankert

Ministryně zdravotnictví Francie
Ve funkci:
29. března 1993 – 18. května 1995
Předseda vlády Édouard Balladur
Předchůdce Bernard Kouchner
Nástupce Élisabeth Hubert
Ve funkci:
27. května 1974 – 4. července 1979
Předseda vlády Jacques Chirac
Raymond Barre
Předchůdce Michel Poniatowski
Nástupce Michel Poniatowski

Poslankyně Evropského parlamentu
Ve funkci:
17. července 1979 – 30. března 1993
Stranická příslušnost
Členství Unie pro francouzskou demokracii

Narození 13. července 1927
Nice, FrancieFrancie Francie
Úmrtí 30. června 2017 (ve věku 89 let)
7. obvod, Paříž, FrancieFrancie Francie
Místo pohřbení Pantheon
Národnost Židé
Choť Antoine Veil
Rodiče André Jacob
Děti Jean Veil
Pierre-François Veil
Claude-Nicolas Veil
Příbuzní Denise Vernayová (sourozenec)
Alma mater Institut d'études politiques de Paris
Pařížská právní fakulta
Profese politička, magistrát a advokátka
Ocenění Monismanienpriset (1977)
Doctor honoris causa Univerzity v Edinburghu (1980)
čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1980)
Cena Karla Velikého (1981)
Cena kněžny asturské za mezinárodní spolupráci (2005)
… více na Wikidatech
Podpis Simone Veilová, podpis
Commons Kategorie Simone Veil
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Simone Veilová, rozená Jacobová (13. července 1927 Nice30. června 2017[1]), byla francouzská pravicová politička a právnička.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Nice v židovské rodině. V roce 1944 byla celá rodina deportována do koncentračního tábora Osvětim a odtud do Bergen-Belsenu. V koncentračních táborech a v transportech židů zemřeli její matka, otec i bratr.[2]

Vystudovala pařížský Institut d'études politiques a nejprve byla zaměstnána na úředních pozicích na ministerstvu spravedlnosti.[3]

V roce 1974 se stala první ženou ve francouzské vládě jako ministryně zdravotnictví v kabinetu premiéra Jacquese Chiraca (1974–1979). Proslula především zákonem z roku 1975 (tzv. „Loi Veil“), který francouzským ženám umožnil bez omezení využívat institut interrupce.

Po svém zvolení do Evropského parlamentu v roce 1979 byla hned zvolena jeho předsedkyní a stala se vůbec první ženou v čele této instituce. Funkci vykonávala do roku 1982, evropskou poslankyní byla do roku 1993. V rámci svého působení v parlamentu stála například v čele jeho liberálně demokratické frakce (1984–1989).

Následně se vrátila do vlády Édouarda Balladura, znovu do funkce ministryně zdravotnictví (1993–1995).

Od roku 1998 do roku 2007 byla členkou Ústavní rady. Kritiku vyvolala tím, že se souhlasem ostatních členů rady v roce 2005 přerušila výkon své funkce a věnovala se aktivně kampani na podporu tzv. evropské ústavy. Potvrdila tak svou pověst velké bojovnice za jednotnou Evropu, kterou se stala na základě svých zkušeností z druhé světové války.[4]

Když v roce 2000 vznikla francouzská Nadace památky holocaustu, stala se její prezidentkou a zůstala jí až do roku 2007, od té doby byla její čestnou prezidentkou.

Kniha Muži si to také pamatují (francouzsky Les hommes aussi s'en souviennent) obsahuje její texty a proslovy, včetně slavného proslovu před poslanci při předložení zákona o interrupcích z roku 1975. Kniha vyšla v roce 2004.[5]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

S manželem Antoinem Veilem se vzali 26. října 1946 a měli tři syny: Jeana, Clauda-Nicolase a Pierra Françoise.

Vyznamenání a ocenění[editovat | editovat zdroj]

I díky svému zákonu o interrupcích je vnímána jako významná osobnost boje za práva žen, což jí také přineslo účast v první stovce ankety Největší Francouz z roku 2005.

Je první ženou-nositelkou Ceny Karla Velikého z roku 1981[6] a čestných doktorátů na dvou desítkách univerzit po celém světě.

V roce 2008 byla uvedena do Francouzské akademie.[7] Na meči, který každý člen akademie dostává, jsou jako symboly vyryty její číslo z koncentračního tábora Osvětim, heslo francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství a heslo Evropské unie Jednotná v rozmanitosti.[8]

Státní vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Stát Stuha Název Datum udělení
FrancieFrancie Francie Legion Honneur GC ribbon.svg Velkokříž Řádu čestné legie[9] 13. července 2012
PortugalskoPortugalsko Portugalsko[10] POR Ordem do Merito Gra-Cruz BAR.svg Velkokříž Řádu za zásluhy 31. října 1987
PRT Order of Prince Henry - Grand Cross BAR.png Velkokříž Řádu prince Jindřicha 26. března 1993

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Simone Veil est décédée à 89 ans [online]. 2017-06-30. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. Simone Veil. Jewish Women's Archive [online]. [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Simone Veil, défenseuse de l’avortement [online]. L'Histoire par les femmes, 2014-02-14 [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. 
  4. Zemřela Simone Veilová, expředsedkyně EP. Českénoviny.cz [online]. Česká tisková kancelář, 2017-06-30 [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. (česky) 
  5. MATĚJKA, Ondřej. Muži si to také pamatují. Respekt. 2004-12-05. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. 
  6. Who is awarded the Prize?. Karlspreis.de [online]. Der Internazionale Karlspreis Aachen [cit. 2017-06-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ERLANGER, Steven. World Briefing : Europe : France: Ex-Minister To Join Academy. The New York Times. 2010-03-18. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  8. Simone Veil, une icône à l'Académie. Le Parisien. 2010-03-18. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (francouzsky) 
  9. Simone Veil faite grand'croix de la Légion d'honneur. Le Parisien. 2012-09-10. Dostupné online [cit. 2017-06-30]. (francouzsky) 
  10. ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Michel Sarazin: Une femme Simone Veil, Robert Laffont 1987.
  • Maurice Szafran: Simone Veil: Destin, J'ai lu, Littérature Générale 1996.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]