Peter Carrington, 6. baron Carrington

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Peter Carrington, 6. baron Carrington
Fotografie z roku 1984
Fotografie z roku 1984
Generální tajemník NATO
Ve funkci:
25. června 1984 – 1. července 1988
PředchůdceJoseph Luns
NástupceManfred Wörner
Ministr zahraničí Spojeného království
Ve funkci:
4. května 1979 – 5. dubna 1982
PředchůdceDavid Owen
NástupceFrancis Pym
Ministr obrany Spojeného království
Ve funkci:
20. června 1970 – 8. ledna 1974
PředchůdceDenis Healey
NástupceIan Gilmour
První lord admirality
Ve funkci:
1959 – 1963
PředchůdceGeorge Douglas-Hamilton, 10. hrabě ze Selkirku
NástupceGeorge Jellicoe, 2. hrabě Jellicoe
Stranická příslušnost
ČlenstvíKonzervativní strana

Narození6. června 1919
Chelsea
Úmrtí9. července 2018 (ve věku 99 let)
Bledlow
ChoťIona Ellen McClean (od 1942)
RodičeRupert Carington, 5th Baron Carrington a Sybil Marion Colville
DětiAlexandra Carington
Virginia Carington
Rupert Carington, 7th Baron Carrington
PříbuzníVictoria de Bunsen[1], Charles Rupert de Bunsen[1] a James Peter de Bunsen[1] (vnoučata)
Alma materEtonská kolej
Královská vojenská vysoká škola, Sandhurst
Sandroyd School
Profesepolitik, diplomat a majitel půdy
OceněníVojenský kříž
Řád společníků cti
velkokříž Řádu Karla III.
Podvazkový řád
rytíř velkokříže Řádu sv. Michala a sv. Jiří
… více na Wikidatech
CommonsPeter Carington, 6th Baron Carrington
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Peter Alexander Rupert Carrington, 6. baron Carrington (6. června 1919, Londýn, Anglie9. července 2018, Londýn, Anglie) byl britský politik. Jako příslušník šlechtického rodu byl od mládí dědičným členem Sněmovny lordů. Po službě v armádě během druhé světové války se stal vlivnou osobností Konzervativní strany a během několika desetiletí zastával několik ministerských funkcí v konzervativních vládách. Svou kariéru završil jako generální tajemník NATO (1984–1988).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Lord Carrington ve funkci ministra zahraničí s premiérkou Margaret Thatcherovou na zasedání Rady Evropy v Maastrichtu

Pocházel ze staré a vlivné bankéřské rodiny Smithů, která od roku 1839 užívala příjmení Carrington. Byl jediným synem armádního důstojníka Ruperta Carringtona, 5. barona Carringtona (1891–1938), a jeho manželky Sybil Colville (1897–1946), dcery 2. vikomta Colvilla. Studoval v Etonu a poté na vojenské škole v Sandhurstu. Mezitím po otci zdědil titul barona z Carringtonu (1938), v té době byl ale nezletilý a do Sněmovny lordů vstoupil fakticky až v roce 1945. V roce 1939 vstoupil do armády jako podporučík, během druhé světové války postupoval v hodnostech, vyznamenal se v roce 1944 v Holandsku, obdržel Vojenský kříž a dosáhl hodnosti majora.

Po skončení druhé světové války se začal angažovat v politice jako člen Konzervativní strany ve Sněmovně lordů. V Churchillově a Edenově vládě zastával funkci parlamentního tajemníka na ministerstvu zemědělství a výživy (1951–1954). Od října 1954 do října 1956 byl parlamentním tajemníkem na ministerstvu obrany. V letech 1956–1959 byl vysokým komisařem pro Austrálii a v roce 1959 byl jmenován členem Tajné rady. V další konzervativní vládě Harolda Macmillana byl pověřen úřadem prvního lorda admirality (ministr námořnictva, 1959–1963). V letech 1963–1964 byl ministrem bez portfeje a v této době mluvčím Konzervativní strany ve Sněmovně lordů. V letech 1964–1970 vedl v Horní sněmovně konzervativní opozici. V další konzervativní vládě Edwarda Heatha byl ministrem obrany (1970–1974) a v letech 1972–1974 také předsedou Konzervativní strany. V kabinetu Margaret Thatcherové zastával funkci ministra zahraničí a pro záležitosti Commonwealthu (1979–1982), na úřad rezignoval v době války o Falklandy. V letech 1984–1988 byl generálním tajemníkem NATO[2], v roce 1991 ještě vedl diplomatické rozhovory o situaci v Jugoslávii (tzv. Carrington-Cutileirův plán o rozdělení Jugoslávie podle národnostního složení).

Erb 6. barona Carringtona s dekorací Podvazkového řádu

Když v roce 1999 zákon o Sněmovně lordů (House of Lords Act 1999) zrušil automatické dědičné členství peerů v Horní sněmovně, obdržel doživotní titul barona Caringtona. Již krátce po druhé světové válce vykonával také funkce smírčího soudce a zástupce místodržitele v hrabství Buckinghamshire, kde rodina vlastnila statky. V roce 1958 obdržel Řád sv. Michala a sv. Jiří, o třicet let později získal velkokříž téhož řádu (1988). V roce 1985 byl jmenován rytířem Podvazkového řádu[3] Během své dlouholeté kariéry získal řadu čestných doktorátů na univerzitách ve Spojeném království a v USA, v letech 1992–2007 zastával čestnou funkci kancléře univerzity v Readingu. V letech 1984–1994 byl kancléřem Řádu sv. Michala a Jiří a v letech 1994–2012 kancléřem Podvazkového řádu. Několik vyznamenání obdržel také v zahraničí, v USA získal Prezidentskou medaili svobody, ve Španělsku obdržel velkokříž Řádu Karla III. Zastával také řadu funkcí v různých obchodních společnostech a průmyslových podnicích.

V roce 1942 se oženil s Ionou McClean (1920–2009), dcerou podplukovníka RAF Sira Francise Mccleana. Současným nositelem titulu barona Carringtona je jejich syn Rupert Francis Carrington, 7. baron Carrington (* 1948).

Jeho prastrýc Charles Wynn-Carrington, 1. markýz z Lincolnshire (1843–1928) patřil k významným osobnostem Liberální strany přelomu 19. a 20. století, zastával řadu funkcí u dvora, ve vládě a koloniální správě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. Přehled generálních tajemníků NATO na webu worldstatesmen dostupné online
  3. LOUDA, Jiří: Coats of Arms of the Knights of the Order of the Garter, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2020; s. 634 ISBN 978-80-244-5621-8

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]