Chantal Akermanová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Chantal Akermanová
Chantal Akerman - video still (cropped).jpg
Narození 6. června 1950
Brusel nebo Brusel
Úmrtí 5. října 2015 (ve věku 65 let) nebo 10. května 2015 (ve věku 64 let)
Paříž
Místo pohřbení Hřbitov Père-Lachaise
Zaměstnavatelé European Graduate School
Městská universita v New Yorku
Ocenění komandér Řádu Leopoldova (2004)
Manžel(ka) Sonia Wieder-Atherton
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chantal Akermanová (6. června 1950, Brusel5. říjen 2015, Paříž) byla belgická režisérka a umělkyně. Proslula především hyperrealismem. Jejím nejslavnějším filmem je Jeanne Dielmanová, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles (1975).

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Akermanová se narodila jako dcera polských židovských emigrantů v Bruselu. Její prarodiče zahynuli v jednom německém koncentračním táboře. V patnácti letech uviděla v kině film Bláznivý Petříček (1965). "Od té doby jsem věděla, že chci dělat filmy", uvedla Akermanová. Dva roky studovala na belgické vysoké filmové škole. Studium přerušila, protože "chtěla točit filmy a ne vysedávat na seminářích". Ve svém prvním filmu roku 1968 převzala i hlavní roli, protože přítelkyně, kterou do ní chtěla obsadit, odřekla. Ve filmu Skoč, mé město (1968) se mladá žena uzamkne v kuchyni. Vaří špagety, poklízí v kuchyni, nakonec se začne natírat krémem na boty, zapálí papír a otočí kohoutkem od plynu. V roce 1972 přesídlila Akermanová do New Yorku, kde v prostředí Anthology Film Archive poznala Jonase Mekase, Michaela Snowa a další avantgardní filmaře. Filmem Jeanne Dielmanová, 23 Quai du Commerce, 1080 Bruxelles (1975) se stala pětadvacetiletá režisérka rázem slavnou.

Chanta Akermanová natočila celou řadu dokumentárních filmů, mezi nimi o choreografce Pině Bauschové (Jednoho dne se mě Pina zeptala, 1983) a pianistovi Alfredu Brendelovi (Les trois derniere sonates de Franz Schubert, 1989). Zvláštní postavení zaujímá muzikál Zlatá osmdesátá léta (1986) a film Pohotovka v New Yorku (1996). Zatímco měl muzikál sám v USA v roce 1992 pod titulem The Window Shopping velký úspěch na scéně, zůstala Pohotovka v New Yorku jediným kontaktem Akermanové s kinematografií hlavního proudu.

Strnulá zápletka, drahé hvězdy a tlak na konvenční způsob vyprávění ponechávaly málo prostoru pro ono zvláštní na jejich filmech, pro zcela specifický humor, který tu a tam probleskne, když se do centra pozornosti dostane komparz a na povrch pronikne to, s čím se ve scénáři vůbec nepočítá.

Akermanová byla homosexuální, odmítala však prezentovat své filmy na přehlídkách s lesbickou tematikou. Homosexualitu nepovažovala za své osobní téma.[1]

V závěru života trpěla depresí, ve věku 65 let spáchala sebevraždu.[1] Krátce před smrtí o ní vznikl dokument Nikam nepatřím.

Ženské filmy[editovat | editovat zdroj]

Od hudby se nepožaduje, že by měla být "feministická" nebo "levicová"... Je příliš brzy hovořit o ženském filmovém stylu. Uvidíme později, momentálně to pro mne není důležitá otázka. Čteme-li Schnitzlerovu Slečnu Elsu, člověk by se mohl domnívat, že to napsala žena. A čteme-li knihu Marguerite Yourcenarové o císaři Hadrianovi, mohli bychom předpokládat, že ji napsal muž. Dělám své filmy. A nikdo jiný by je nemohl udělat tak jako já.

—Chantal Akermanová, 1983

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b NECHVÍLOVÁ, Kateřina. Chantal Akermanová bude v Praze. Literarky.cz [online]. 2016-3-16 [cit. 2016-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-11. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AKERMAN, Chantel. Eine Couch in New York. Frankfurt: [s.n.], 1996. 
  • MARGULIES, Ivone. Chantal Akerman"s Hyperrealist Everyday. Durham: Duke University, 1996. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]