Václav Vlček (spisovatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav Vlček

Václav Vlček (1881)
Narození 1. září 1839
Střechov nad Sázavou
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 17. srpna 1908 (ve věku 68 let)
Kr.Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání spisovatel, dramatik a novinář
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Vlček (1. září 1839 Střechov nad Sázavou17. srpna 1908 Kr. Vinohrady[1]) byl český spisovatel, novinář, dramatik a básník. Od roku 1870 do konce života redigoval revue Osvěta, v níž publikoval množství literárních prací a populárně-vědeckých článků více než stovky významných i začínajících českých autorů; časopis byl velmi oceňovaný a oblíbený ve vlasteneckých kruzích. Ve vlastní tvorbě se soustředil na povídky, romány a dramata čerpající z historických i současných námětů. Psal idealizovaným realistickým stylem, jeho snahou bylo kultivování vkusu a morální ovlivnění čtenářů v národním duchu. Na jeho historické povídky navázal Václav Beneš Třebízský a Alois Jirásek.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 1. září 1839 ve Střechově u Kácova v rodině sedláka jako nejmladší z osmi dětí. Roku 1851 odešel do Prahy na Amerlingovu Budeč, odkud o rok později přestoupil na akademické gymnázium.[2] Vystudoval filologii a roku 1863 přijal místo jako suplent — nejprve na pražském akademickém gymnáziu a o dva roky později v Českých Budějovicích.[3] Tam se ihned zapojil do kulturního života. 15. října 1865 se stal členem Besedy a postavil se do čela divadelních ochotníků, se kterými uspořádal 26. prosince dvě představení — Žena panovnice a První den po svatbě. Když se roku 1867 vrátily české korunovační klenoty z Vídně (kde byly uschovány po dobu prusko-rakouské války) do Prahy, vystoupil Vlček při té příležitosti s projevem na slavnostní akademii.[4]

Vlčkovým hlavním zájmem ale byla literatura. Aby se jí mohl věnovat, opustil v prosinci 1867 k velké lítosti místní kulturní veřejnosti Budějovice (s občany se rozloučil na slavnostním večeru)[5] a odebral se do Prahy, kde vstoupil do redakce Národních listů a časopisu Hlas. Přispíval do dvanácti časopisů a samostatně publikoval historické povídky a dramata (viz Dílo).[3]

Roku 1871 začal vydávat revue Osvěta. Byl to odvážný čin — pod stejným názvem vydával časopis krátce předtím i Ferdinand Schulz, ale musel se vzdát pro nedostatek odběratelů.[6] Ani Vlčkovy začátky nebyly jednoduché; například podle Josefa Durdíka obsahovalo první číslo příliš mnoho beletrie a málo odborných článků na výši doby. Vlček se ale snažil oslovit co nejširší veřejnost, což vyžadovalo vhodně spojit poučné s aktuálním a zábavným. Smyslem časopisu mělo být, přiblížit čtenářům různé vědecké obory (např. literární historie, biologie, slavistika, lingvistika) a umělecké proudy, přičemž nejvýrazněji byl zastoupen starý idealistický směr. Politicky propagoval práva Českého království a slovanskou vzájemnost.[3] Redaktorovy organizátorské schopnosti a jeho talent pro vyhledávání kvalitních spolupracovníků ale nakonec slavily úspěch. V osmém ročníku se již Osvětě dostalo širokého uznání. Předplatné tohoto časopisu se stalo projevem vlastenectví a k významným abonentům patřily čtenářské a osvětové spolky na venkově.[6] V polovině roku 1884 napočítal recenzent, že Osvěta dosud otiskla práce 192 autorů.[7] V jubilejním 25. ročníku (1895) podepsalo 133 spisovatelů uznání, že tento časopis vykonal velké kulturní a vlastenecké dílo ve směru obrany národního sebezachování. Do ostrých stranických sporů se nezapojoval.[3]

V jeho vile "Osvěta" bydlel od roku 1882 i pozdější prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk a 14. září 1886 se tam narodil Jan Masaryk. Jejich výborné vztahy narušily rukopisné boje.

Vlček byl rovněž veřejně činný. Určitou dobu byl členem zastupitelstva a městské rady na Vinohradech, zastával funkci jednatele Svatoboru a předsedy literárního odboru Umělecké besedy.[8] Vystupoval s veřejnými projevy, např. r. 1874 na slavnosti V. Kl. Klicpery v Chlumci (1874) a J. E. Vocela v Kutné Hoře (1876); promluvil rovněž na pohřbech Vítězslava Hálka a Václava Beneše Třebízského.[9]

Redaktorem Osvěty zůstal Vlček do konce života. V posledních letech trpěl kornatěním tepen, které postupně zasáhlo srdce a znemožňovalo mu pohyb. Dostal také šedý zákal, v jehož důsledku téměř oslepl.[10] Zemřel ve své vile Osvěta na Královských Vinohradech 17. srpna 1908,[2] pohřben byl na Vinohradském hřbitově.[8]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vlčkovou první publikovanou prací byla alegorie o ptačí válce z roku 1859 v Humoristických listech, v níž mnozí viděli narážku na nedávné boje s Itálií. Před hrozícím postihem ho zachránil jeho učitel, farář Václav Štulc.[2] Následujícího roku vydal v témže časopise povídku Dvoje polití, oceněnou Vilímkovou cenou.[3]

Později přispíval do řady časopisů. Byl autorem básní, povídek, románů a dramat.[10] Knižně vyšly jeho práce:[11]

  • Po půlnoci (1863), první samostatně vydaný román. Námět čerpá z bitvy u Kolína (1757); název naznačuje, že pruskou porážkou skončila doba nejtěžšího útlaku českého národa.[3]
  • Eliška Přemyslovna (1866), truchlohra v pěti jednáních
  • Jan Pašek z Vratu : Obraz dějin českých věku šestnáctého (1867)
  • Milada (1869), truchlohra v pěti jednáních z doby útisku Jednoty bratrské za krále Vladislava Jagellonského. Hlavní hrdinka ze zoufalství zabije pronásledovatele (Albrechta z Kolovrat) a je popravena; činem vzbudila opovržení jak u nepřátel, tak i ve vlastních řadách, protože se tím zpronevěřila bratrské zásadě nenásilí.[12]
  • Paní Lichnická : Pověst z počátku XVI. století (1870)
  • Poslání Pražanům a tolikéž jiným měštěnínům českého jazyka (1872)
  • Jan Švehla (1873), povídka o nelítostném husitském bojovníku, kterého láska k dívce přesvědčila o nesmyslnosti válčení a přivedla ho k učení Chelčického; spolubojovníci ale jeho názorovou změnu nepochopili a zabili ho jako zrádce. Autor zde ilustruje přechod od husitství k Jednotě bratrské.[12]
  • O nynějších poměrech českých : desatero kapitol lidu českému (1875)
  • Věnec vavřínový (1877), podle Fr. Zákrejse jeden ze dvou jeho stěžejních románů (vedle Zlata v ohni)[13]
  • Lipany (1881), truchlohra v pěti jednáních
  • Zlato v ohni (1882), román z prusko-rakouské války[14]
  • Dalibor (1888), historický román
  • Černé jezero : Román mladého srdce (1893). Projevuje zde lásku k Šumavě, kterou poznal během letních pobytů.[15]
  • Druhové z mládí (1907), román
  • Sněhy a ledy : drobné příběhy a velké otázky (1908), vzpomínky

Jako spisovatel byl řazen mezi realisty, ale realita v jeho dílech byla idealizovaná. Měl smysl pro detail; navštěvoval místa děje svých prací, aby co nejlépe zapadla do skutečného prostředí. V důsledku toho ale byly také jeho práce objemné a někdy rozvláčné,[13] což se vytýkalo například románu Senohrady.[9] V některých historických pracích se nechával unášet fantazií na úkor pravdivosti podání.[10]

Po roce 1860 obnovil upadající zájem čtenářů o historickou prózu. Na jeho dílo pak navázal například Václav Beneš Třebízský nebo Alois Jirásek.[16]

Vliv na něj měli Charles Dickens a Ivan Sergejevič Turgeněv,[13] z českých autorů pak v mládí Vítězslav Hálek a Jan Neruda.[10] Myšlenkově spřízněný byl i s Karolinou Světlou.[15]

Současníci uznávali Vlčka především pro jeho odvahu, vytrvalost a cílevědomé úsilí, které projevil při založení a řízení časopisu Osvěta.[17] Kolem něj shromáždil elitní sbor literátů a vědců[15] a zejména v prvních 25 ročnících zajistil jeho vysokou úroveň.[17]

Vlček byl věrný svým ideálům a zásadám, kde na prvním místě stála „starovlastenecká“ láska k vlasti a národu.[15] Jeho hlavní snahou bylo povznesení českého písemnictví, zušlechtění vkusu, rozkvět jazyka.[16] Politicky byl mírně konzervativní, za národní zlo pokládal nejednotnost a nedostatek snahy o sjednocení Slovanstva.[17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. a b c † Spisovatel český, redaktor „Osvěty“ Vácslav Vlček. Národní politika. 1908-08-18, roč. 26, čís. 227, s. 5. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  3. a b c d e f VOBORNÍK, Jan. Vlček Václav. In OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1907. Dostupné online. Svazek 26, s. 817-819.
  4. L. V.. Václav Vlček. Budivoj. 1889-08-29, roč. 25, čís. 69, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  5. Odjezd prof. V. Vlčka. Budivoj. 1867-12-19, roč. 3, čís. 101, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  6. a b Osiřelá »Osvěta«. Národní listy. 1908-09-04, roč. 48, čís. 244, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  7. G. H.. O Vlčkově »Osvětě«. Ohlas od Nežárky. 1884-07-12, roč. 14, čís. 28, s. 254. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  8. a b Vácslav Vlček. Národní listy. 1908-08-18, roč. 48, čís. 227, s. 7. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  9. a b L. V.. Václav Vlček. Budivoj. 1889-09-01, roč. 25, čís. 70, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  10. a b c d Vácslav Vlček. Národní listy. 1908-08-18, roč. 48, čís. 227, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  11. Podle seznamu prací v NK ČR
  12. a b Spisy Vácslava Vlčka. Ženské listy. 1875-11-01, roč. 3, čís. 11, s. 175. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  13. a b c ZÁKREJS, František. Dva stěžejní romány od Vácsl. Vlčka. Světozor. 1886-01-08, roč. 20, čís. 5, s. 75. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  14. Obzor literární. Obzor. 1883-11-05, roč. 6, čís. 19, s. 317. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  15. a b c d K čtyřicetiletému jubileu. Světozor. 1899-01-13, roč. 33, čís. 10, s. 117. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  16. a b Václav Vlček. Zlatá Praha. 1886-01-08, roč. 3, čís. 4, s. 62. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  17. a b c SEKANINA, František. Památce † Vácslava Vlčka. Národní politika. 1908-08-18, roč. 26, čís. 227, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Vybrané ročníky časopisu Osvěta, digitalizované na serveru archive.org:

Chybějící ročníky dostupné též v digitální knihovně Kramerius 4 Národní knihovny ČR.