Václav Vlček (spisovatel)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav Vlček
Václav Vlček (1881)
Václav Vlček (1881)
Narození 1. září 1839
Střechov nad Sázavou
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 17. srpna 1908 (ve věku 68 let)
Kr.Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povolání spisovatel, dramatik a novinář
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav Vlček (1. září 1839 Střechov nad Sázavou17. srpna 1908 Kr. Vinohrady[1]) byl český spisovatel, novinář, dramatik a básník. Od roku 1870 do konce života redigoval revue Osvěta, v níž publikoval množství literárních prací a populárně-vědeckých článků více než stovky významných i začínajících českých autorů; časopis byl velmi oceňovaný a oblíbený ve vlasteneckých kruzích. Ve vlastní tvorbě se soustředil na povídky, romány a dramata čerpající z historických i současných námětů. Psal idealizovaným realistickým stylem, jeho snahou bylo kultivování vkusu a morální ovlivnění čtenářů v národním duchu. Na jeho historické povídky navázal Václav Beneš Třebízský a Alois Jirásek.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 1. září 1839 ve Střechově u Kácova v rodině sedláka jako nejmladší z osmi dětí. Roku 1851 odešel do Prahy na Amerlingovu Budeč, odkud o rok později přestoupil na akademické gymnázium.[2] Vystudoval filologii a roku 1863 přijal místo jako suplent — nejprve na pražském akademickém gymnáziu a o dva roky později v Českých Budějovicích.[3] Tam se ihned zapojil do kulturního života. 15. října 1865 se stal členem Besedy a postavil se do čela divadelních ochotníků, se kterými uspořádal 26. prosince dvě představení — Žena panovnice a První den po svatbě. Když se roku 1867 vrátily české korunovační klenoty z Vídně (kde byly uschovány po dobu prusko-rakouské války) do Prahy, vystoupil Vlček při té příležitosti s projevem na slavnostní akademii.[4]

Vlčkovým hlavním zájmem ale byla literatura. Aby se jí mohl věnovat, opustil v prosinci 1867 k velké lítosti místní kulturní veřejnosti Budějovice (s občany se rozloučil na slavnostním večeru)[5] a odebral se do Prahy, kde vstoupil do redakce Národních listů a časopisu Hlas. Přispíval do dvanácti časopisů a samostatně publikoval historické povídky a dramata (viz Dílo).[3]

Roku 1871 začal vydávat revue Osvěta. Byl to odvážný čin — pod stejným názvem vydával časopis krátce předtím i Ferdinand Schulz, ale musel se vzdát pro nedostatek odběratelů.[6] Ani Vlčkovy začátky nebyly jednoduché; například podle Josefa Durdíka obsahovalo první číslo příliš mnoho beletrie a málo odborných článků na výši doby. Vlček se ale snažil oslovit co nejširší veřejnost, což vyžadovalo vhodně spojit poučné s aktuálním a zábavným. Smyslem časopisu mělo být, přiblížit čtenářům různé vědecké obory (např. literární historie, biologie, slavistika, lingvistika) a umělecké proudy, přičemž nejvýrazněji byl zastoupen starý idealistický směr. Politicky propagoval práva Českého království a slovanskou vzájemnost.[3] Redaktorovy organizátorské schopnosti a jeho talent pro vyhledávání kvalitních spolupracovníků ale nakonec slavily úspěch. V osmém ročníku se již Osvětě dostalo širokého uznání. Předplatné tohoto časopisu se stalo projevem vlastenectví a k významným abonentům patřily čtenářské a osvětové spolky na venkově.[6] V polovině roku 1884 napočítal recenzent, že Osvěta dosud otiskla práce 192 autorů.[7] V jubilejním 25. ročníku (1895) podepsalo 133 spisovatelů uznání, že tento časopis vykonal velké kulturní a vlastenecké dílo ve směru obrany národního sebezachování. Do ostrých stranických sporů se nezapojoval.[3]

V jeho vile "Osvěta" bydlel od roku 1882 i pozdější prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk a 14. září 1886 se tam narodil Jan Masaryk. Jejich výborné vztahy narušily rukopisné boje.

Vlček byl rovněž veřejně činný. Určitou dobu byl členem zastupitelstva a městské rady na Vinohradech, zastával funkci jednatele Svatoboru a předsedy literárního odboru Umělecké besedy.[8] Vystupoval s veřejnými projevy, např. r. 1874 na slavnosti V. Kl. Klicpery v Chlumci (1874) a J. E. Vocela v Kutné Hoře (1876); promluvil rovněž na pohřbech Vítězslava Hálka a Václava Beneše Třebízského.[9]

Redaktorem Osvěty zůstal Vlček do konce života. V posledních letech trpěl kornatěním tepen, které postupně zasáhlo srdce a znemožňovalo mu pohyb. Dostal také šedý zákal, v jehož důsledku téměř oslepl.[10] Zemřel ve své vile Osvěta na Královských Vinohradech 17. srpna 1908,[2] pohřben byl na Vinohradském hřbitově.[8]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vlčkovou první publikovanou prací byla alegorie o ptačí válce z roku 1859 v Humoristických listech, v níž mnozí viděli narážku na nedávné boje s Itálií. Před hrozícím postihem ho zachránil jeho učitel, farář Václav Štulc.[2] Následujícího roku vydal v témže časopise povídku Dvoje polití, oceněnou Vilímkovou cenou.[3]

Později přispíval do řady časopisů. Byl autorem básní, povídek, románů a dramat.[10] Knižně vyšly jeho práce:[11]

  • Po půlnoci (1863), první samostatně vydaný román. Námět čerpá z bitvy u Kolína (1757); název naznačuje, že pruskou porážkou skončila doba nejtěžšího útlaku českého národa.[3]
  • Eliška Přemyslovna (1866), truchlohra v pěti jednáních
  • Jan Pašek z Vratu : Obraz dějin českých věku šestnáctého (1867)
  • Milada (1869), truchlohra v pěti jednáních z doby útisku Jednoty bratrské za krále Vladislava Jagellonského. Hlavní hrdinka ze zoufalství zabije pronásledovatele (Albrechta z Kolovrat) a je popravena; činem vzbudila opovržení jak u nepřátel, tak i ve vlastních řadách, protože se tím zpronevěřila bratrské zásadě nenásilí.[12]
  • Paní Lichnická : Pověst z počátku XVI. století (1870)
  • Poslání Pražanům a tolikéž jiným měštěnínům českého jazyka (1872)
  • Jan Švehla (1873), povídka o nelítostném husitském bojovníku, kterého láska k dívce přesvědčila o nesmyslnosti válčení a přivedla ho k učení Chelčického; spolubojovníci ale jeho názorovou změnu nepochopili a zabili ho jako zrádce. Autor zde ilustruje přechod od husitství k Jednotě bratrské.[12]
  • O nynějších poměrech českých : desatero kapitol lidu českému (1875)
  • Věnec vavřínový (1877), podle Fr. Zákrejse jeden ze dvou jeho stěžejních románů (vedle Zlata v ohni)[13]
  • Lipany (1881), truchlohra v pěti jednáních
  • Zlato v ohni (1882), román z prusko-rakouské války[14]
  • Dalibor (1888), historický román
  • Černé jezero : Román mladého srdce (1893). Projevuje zde lásku k Šumavě, kterou poznal během letních pobytů.[15]
  • Druhové z mládí (1907), román
  • Sněhy a ledy : drobné příběhy a velké otázky (1908), vzpomínky

Jako spisovatel byl řazen mezi realisty, ale realita v jeho dílech byla idealizovaná. Měl smysl pro detail; navštěvoval místa děje svých prací, aby co nejlépe zapadla do skutečného prostředí. V důsledku toho ale byly také jeho práce objemné a někdy rozvláčné,[13] což se vytýkalo například románu Senohrady.[9] V některých historických pracích se nechával unášet fantazií na úkor pravdivosti podání.[10]

Po roce 1860 obnovil upadající zájem čtenářů o historickou prózu. Na jeho dílo pak navázal například Václav Beneš Třebízský nebo Alois Jirásek.[16]

Vliv na něj měli Charles Dickens a Ivan Sergejevič Turgeněv,[13] z českých autorů pak v mládí Vítězslav Hálek a Jan Neruda.[10] Myšlenkově spřízněný byl i s Karolinou Světlou.[15]

Současníci uznávali Vlčka především pro jeho odvahu, vytrvalost a cílevědomé úsilí, které projevil při založení a řízení časopisu Osvěta.[17] Kolem něj shromáždil elitní sbor literátů a vědců[15] a zejména v prvních 25 ročnících zajistil jeho vysokou úroveň.[17]

Vlček byl věrný svým ideálům a zásadám, kde na prvním místě stála „starovlastenecká“ láska k vlasti a národu.[15] Jeho hlavní snahou bylo povznesení českého písemnictví, zušlechtění vkusu, rozkvět jazyka.[16] Politicky byl mírně konzervativní, za národní zlo pokládal nejednotnost a nedostatek snahy o sjednocení Slovanstva.[17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

  1. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  2. a b c † Spisovatel český, redaktor „Osvěty“ Vácslav Vlček. Národní politika. 1908-08-18, roč. 26, čís. 227, s. 5. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  3. a b c d e f VOBORNÍK, Jan. Vlček Václav. In OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1907. Dostupné online. Svazek 26, s. 817-819.
  4. L. V.. Václav Vlček. Budivoj. 1889-08-29, roč. 25, čís. 69, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  5. Odjezd prof. V. Vlčka. Budivoj. 1867-12-19, roč. 3, čís. 101, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  6. a b Osiřelá »Osvěta«. Národní listy. 1908-09-04, roč. 48, čís. 244, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  7. G. H.. O Vlčkově »Osvětě«. Ohlas od Nežárky. 1884-07-12, roč. 14, čís. 28, s. 254. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  8. a b Vácslav Vlček. Národní listy. 1908-08-18, roč. 48, čís. 227, s. 7. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  9. a b L. V.. Václav Vlček. Budivoj. 1889-09-01, roč. 25, čís. 70, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  10. a b c d Vácslav Vlček. Národní listy. 1908-08-18, roč. 48, čís. 227, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  11. Podle seznamu prací v NK ČR
  12. a b Spisy Vácslava Vlčka. Ženské listy. 1875-11-01, roč. 3, čís. 11, s. 175. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  13. a b c ZÁKREJS, František. Dva stěžejní romány od Vácsl. Vlčka. Světozor. 1886-01-08, roč. 20, čís. 5, s. 75. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  14. Obzor literární. Obzor. 1883-11-05, roč. 6, čís. 19, s. 317. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  15. a b c d K čtyřicetiletému jubileu. Světozor. 1899-01-13, roč. 33, čís. 10, s. 117. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  16. a b Václav Vlček. Zlatá Praha. 1886-01-08, roč. 3, čís. 4, s. 62. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  
  17. a b c SEKANINA, František. Památce † Vácslava Vlčka. Národní politika. 1908-08-18, roč. 26, čís. 227, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-02-25].  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Vybrané ročníky časopisu Osvěta, digitalizované na serveru archive.org:

Chybějící ročníky dostupné též v digitální knihovně Kramerius 4 Národní knihovny ČR.