Ferdinand Schulz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ferdinand Schulz
Jan Vilímek: Ferdinand Schulz (1884)
Jan Vilímek: Ferdinand Schulz (1884)
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1867 – 1871
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1867 – 1868
Stranická příslušnost
ČlenstvíNárodní str. (staročeši)

Narození17. ledna 1835
Ronov nad Doubravou
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí16. února 1905 (ve věku 70 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Choť
  • Karolina Grégrová
Děti
Alma materKarlo-Ferdin. univ.
Profesespisovatel, pedagog, novinář, literární kritik, literární historik a redaktor
CommonsFerdinand Schulz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Matriční zápis o narození a křtu Ferdinanda Schulze (matrika N 1835-1848 Ronov nad Doubravou (SOA Zámrsk))

Ferdinand Schulz, křtěný Ferdinand František (17. ledna 1835, Ronov nad Doubravou[1]16. února 1905, Praha[2]) byl český vychovatel, novinář, kritik, populární spisovatel a politik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve mlýně Korečníky nedaleko Ronova v rodině mlynáře Jana Schulze.[1] Od sedmi let žil v Nymburce. Gymnázium začal studovat u piaristů v Mladé Boleslavi, studium dokončil v Praze na Akademickém gymnáziu, kde jeho spolužáky byli také Jan Neruda a Vítězslav Hálek. Pak pokračoval studii přírodních věd, historie, jazyků a filozofie na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Poté se stal vychovatelem mladého Václava z šlechtické rodiny Kouniců a s ním procestoval část Evropy – Německo, Švýcarsko, Francii. Životní zkušenosti se projevily v jeho bohaté novinářské (přes 3000 politických článků) i spisovatelské činnosti. Od roku 1872 byl profesorem češtiny a němčiny na tehdy nové Českoslovanské akademii obchodní v Praze.[3]

Byl aktivní i v politickém životě. Od roku 1867 do roku 1871 zasedal jako poslanec Českého zemského sněmu[4], který ho roku 1867 zvolil i poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor, tehdy ještě nevolen přímo, ale tvořen delegáty jednotlivých zemských sněmů). Patřil do skupiny českých státoprávně orientovaných poslanců z Národní strany (později staročeská strana), kteří odmítali převzít mandáty kvůli výhradám k ústavnímu směřování Předlitavska. 19. června 1867 byl spolu s dalšími českými poslanci vyzván k udání důvodů pro nepřevzetí mandátů. 26. září 1868 pak byly mandáty těchto poslanců v zemském sněmu a tudíž i v Říšské radě prohlášeny za zaniklé.[5] Již v 1. polovině 60. let nicméně v rámci Národní strany reprezentoval liberální křídlo, které se roku 1864 zaobíralo ideou na ustavení samostatné (mladočeské) strany. 8. ledna 1864 se zúčastnil schůzky několika politiků a novinářů, kterou svolal Rudolf Thurn-Taxis. Na následné schůzce pak došlo k zformulování programu zamýšlené strany, ale k faktickému vydělení radikálně demokratického proudu z jednotné Národní strany tehdy ještě nedošlo.[6]

V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[7]

Dlouhodobě působil jako novinář a publicista. Od roku 1861 spolupracoval s deníkem Národní listy, kde vydával Kritickou přílohu. V letech 1862–1863 působil v revue Osvěta, od roku 1867 v Matici lidu, pak od roku 1871 v kritickém literárním časopise Osvěta, založeném Václavem Vlčkem. Od roku 1871 taky řídil společně s Janem Nerudou knižnici Poesie světová. Od roku 1876 pracoval pro nakladatele Jana Ottu v jeho projektu Salonní bibliotéka, v letech 1884–1898 pro Ottův časopis Zlatá Praha.

V roce 1877 se angažoval v literárních polemikách okolo národní či kosmopolitní orientace českého umění a patřil do okruhu časopisu Osvěta, který byl národovecky orientován (zatímco protichůdnou koncepci razila skupina okolo časopisu Lumír – lumírovci).[8] Zapojil se i do diskuse o Rukopisech zelenohorském a královédvorském, odsuzoval zolovský naturalismus a českou literární modernu 90. let 19. soletí.[9] V letech 1868-1873 byl členem Sboru Matice české.

Bydlel později v Praze na Slovanském ostrově. Měl dceru Anežku Schulzovou, spisovatelku a přítelkyni skladatele Zdeňka Fibicha,[10][11] a syny Ivana, překladatele z angličtiny a severských jazyků.[12] a Ferdinanda, který byl profesorem ČVUT. Jeho manželka byla sestrou Eduarda a Julia Grégrů.[13]

Zemřel roku 1905 v Praze a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Cestopisy[editovat | editovat zdroj]

  • Z našich a cizích vlastí (sbírky cestopisů z let 1884–1898)

Historické práce[editovat | editovat zdroj]

  • Jiří z Poděbrad, 1868
  • Josef Jungmann, 1873
  • Petr Chelčický, 1882
  • Doktor Johánek, z roku 1883
  • Česká Magdaléna z roku 1886
  • Latinská babička, z roku 1886, vzpomínky na dětství, populární román
  • Nymburská rychta, z roku 1889

Novely a povídky ze současnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Majoritní pán, z roku 1887
  • Dvorské panstvo, z roku 1882
  • Šlechtické novelly, z r. 1888[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b SOA Zámrsk, Matrika narozených 1835-1848 v Ronově nad Doubravou, sign.132, ukn.8133, str.9. Dostupné online
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv.Vojtěcha na Novém Městě pražském
  3. a b VAVROUŠEK, Bohumil; NOVÁK, Arne. Literární atlas československý, díl 1. Praha: Prometheus, druhé vydání 1952. Kapitola Ferdinand Schulz, s. 162. 
  4. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 685. 
  5. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  6. Urban, Otto: Česká společnost 1848–1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 181–182. 
  7. Osvědčení poslancův českých. Národní noviny. Srpen 1868, čís. 37, s. 1. Dostupné online. 
  8. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 362. 
  9. AUTORSKÝ KOLEKTIV. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. Kapitola Ferdinand Schulz, s. 235. 
  10. KOVÁŘÍK, Vladimír. Literární toulky Prahou. Praha: Albatros, 1988. Kapitola Z Vojtěšské čtvrti k Národnímu divadlu, s. 207. 
  11. http://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_S/Schulzova_Anezka_1868_1905.xml
  12. http://www.lidovky.cz/putna-alej-schulzu-a-topolu-dpi-/nazory.aspx?c=A130628_161742_ln_nazory_ml
  13. http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/924-schuzka-upominka-cislo-139--1183954

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Česká literatura 19. století, vydala SPN roku 1990, autor Josef Polák

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]