Alexandr Fjodorovič Kerenskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexandr Fjodorovič Kerenskij
Alexandr Fjodorovič Kerenskij
Alexandr Fjodorovič Kerenskij
Narození 4. května 1881
Uljanovsk
Úmrtí 11. června 1970 (ve věku 89 let)
New York
Povolání politik a advokát
Zaměstnavatel Stanford University
Politická strana Strana socialistů-revolucionářů
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Alexandr Fjodorovič Kerenskij

Alexandr Fjodorovič Kerenskij (rusky Алекса́ндр Фёдорович Ке́ренский) (22. dubna 1881 Simbirsk, dnešní Uljanovsk11. června 1970 New York) byl ruský politik, právník, druhý předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917.

Dětství a mladá léta[editovat | editovat zdroj]

Kerenskij se narodil do rodiny ředitele místní školy. Shodou okolností ze Simbirsku pocházel i Vladimír Iljič Lenin, kterého Kerenského otec učil na Kazaňské univerzitě.

V letech 18991904 studoval právo na univerzitě v Petrohradě.[1] Toto studium mělo velký význam i na formování politických postojů mladého Kerenského. Na právnické fakultě se vyučovala právní teorie a právní systém Francie. Kerenskij zde převzal ideu státu jako garanta demokracie proti uzurpátorům, jeho názory byly antiabsolutistické, silně zastával konsenzualismus v politice.

Veřejná činnost do roku 1917[editovat | editovat zdroj]

Po dokončení studií a zavedení právnické praxe se rychle stal veřejně činnou a známou osobností. V roce 1905 podepsal petici 217 veřejných činitelů Petrohradu k ministru vnitra, protestující proti uvěznění deputace petrohradských intelektuálů, která navštívila předsedu vlády a ministra vnitra v předvečer Krvavé neděle 9. ledna 1905 a snažila se je odvrátit od předpokládané represe proti demonstrantům. Tímto činem na sebe upozornil carskou policii. Ta ho 23. prosince 1905 pro domnělou spolupráci s teroristickou skupinou Borise Savinkova zatkla, ale nic nedokázala. Přesto nadále zůstával pod dohledem.

Politicky se ztotožnil s esery (do strany vstoupil roku 1905[1]), ale měl blízko i k radikálnějším trudovikům. Ve své profesní kariéře se specializoval na politické procesy a obhajobu proticarských revolucionářů.

V roce 1912, poté, co přestoupil ke Skupině práce (trudovikům), byl zvolen poslancem za město Volsk a brzy patřil k jejich nejvýznamnějším představitelům. V dumě se soustředil na oblast spravedlnosti, patřil k předním socialistickým odpůrcům carského režimu. Politické poměry považoval za natolik bezperspektivní, že jediné východisko nacházel v politickém převratu a následném uchopení moci demokratickými silami. Během první světové války se proto jeho snahy zaměřily na spojení demokratických sil a posilování legálních demokratických tiskovin.

Rok 1917[editovat | editovat zdroj]

Kerenskij (druhý zprava) na zasedání ministerstva války

Když vypukla únorová revoluce roku 1917, patřil Kerenskij k jejím vůdcům. Po rozpuštění Státní dumy carem 25. února a pádu vlády 27. února 1917, byl sestaven dvanáctičlenný Prozatímní výbor Státní dumy, jehož se stal Kerenskij členem.[1] V té době byl i místopředsedou Petrohradského sovětu dělnických zástupců, který v té době byl svým vlivem vlastně paralelním vládním orgánem. Později se stal i ministrem spravedlnosti v tzv. prozatímní vládě knížete Lvova.[1] V dubnu 1917 se stal ministrem války a válečného námořnictva.[1]

7. července 1917 odstoupila vláda Georgije Lvova, nová byla složena Kerenským. Tehdy Kerenskij na návrh T.G. Masaryka povolil po Zborovské bitvě (2. července 1917) další rozšiřování Československých legií na Rusi. V srpnu 1917 se generál Lavrentij Kornilov pokusil o pravicový puč. Jako reakce vzniklo v Petrohradě pětičlenné direktorium pro zažehnání krize, jehož byl Kerenskij členem. 3. září bylo Rusko vyhlášeno demokratickou republikou a Kerenskij se stal předsedou nové prozatímní vlády. V té době již došlo k obecnému rozkladu, na vládu útočili nejen bolševici (ovládající Petrohradský sovět, který již nové vládě odmítl vyslovit svou podporu), ale i pravicové síly.

Kerenskij roku 1940

Jelikož žádná z prozatímních vlád nebyla schopná vyřešit hlavní problém - ukončení války - získávali bolševici čím dál větší podporu především mezi dělníky. Tato podpora ovšem nestačila k získání většiny hlasů v chystaných volbách do Ústavodárného shromáždění. Proto došlo 7. listopadu 1917 (podle Gregoriánského kalendáře) k novému převratu. Kerenskému se podařilo uprchnout do Pskova, kde se snažil shromáždit loajální jednotky pro opětovné ovládnutí Petrohradu.[1] Podařilo se jim sice znovudobýt Carské Selo, ale následujícího dne byly poraženy u Pulkova.[1] Poté Kerenskij odešel do Anglie a následně do Francie.[1]

V exilu[editovat | editovat zdroj]

Kerenskij žil v Paříži do roku 1940 a aktivně působil mezi ruskými emigranty. Po německém útoku na Francii odešel do Spojených států amerických. Žil v New Yorku až do své smrti. Zároveň působil na Hooverově Institutu Stanfordovy univerzity v Kalifornii[1]; psal a přednášel o ruské politice a historii. U konce života byl téměř slepý a své práce již jen diktoval. Jeho sekretářkou v NY byla Leokadija Maciunas,[2] matka George Masciunase z hnutí Fluxus.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha : Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 43.  
  2. http://georgemaciunas.com/?page_id=1310

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Vlastní publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alexandr Fjodorovič Kerenskij
  • The Prelude to Bolshevism (1919)
  • The Catastrophe (1927)
  • The Crucifixion of Liberty (1934)
  • Russia and History's Turning Point (1966)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BRADLEY, Joseph. Muzhik and Muscovite : Urbanization in Late Imperial Russia. Berkeley, Los Angeles and London : University of California Press, 1985. ISBN 0520051688. (anglicky) 
  • In Edith W. Clowes; Samuel D. Kassow; James L. West. Between Tsar and People: Educated Society and the Quest for Public Identity in Late Imperial Russia. Princeton : Princeton University Press, 1991. ISBN 978-0-691-00851-6.  (anglicky)
  • COHEN, Stephen F.. Rethinking the Soviet Experience : Politics and History since 1917. New York : Oxford University Press, 1986. ISBN 0195040163. (anglicky) 
  • GONĚC, Vladimír. Z osudů ruské demokracie - Alexandr Kerenskij. Brno : Masarykova univerzita, 1999. ISBN 80-210-2149-7.  
  • In Diane P. Koenker; William G. Rosenberg; Ronald Grigor Suny. Party, State, and Society in the Russian Civil War: Explorations in Social History. Bloomington : Indiana University Press, 1989. ISBN 0253205417.  (anglicky)
předseda prozatímní vlády Ruska
Předchůdce:
Georgij Lvov
21. červenec - 8. listopad 1917
Alexandr Fjodorovič Kerenskij
Nástupce:
Vladimir Iljič Lenin
jako předseda rady lidových komisařů