Volba prezidenta Československé republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Volba prezidenta Československé republiky se v minulosti konala dvojím způsobem. Buď to byla volba tajná, při níž volitelé hlasovali volebním lístkem se jménem kandidáta (ev. beze jména, tzv. prázdným hlasovacím lístkem), či veřejně, tzv. aklamací. Při volbě aklamací se hlasy "provolávajících" nesčítaly, neboť se vždy jednalo o volbu demonstrativní, "jednohlasnou".

Jednotlivé volby[editovat | editovat zdroj]

Volba prezidenta 14. listopadu 1918[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Tomáš Garrigue Masaryk

  • pro Prahu automatický "držitel výkonné moci (prezident republiky)" již v prvních momentech nezávislého státu (tj. od 28. října 1918)
  • premiér exilové Československé vlády od 14. října 1918

Volba prezidenta 27. května 1920[editovat | editovat zdroj]

kandidáti: Tomáš Garrigue Masaryk a August Naegle

  • první skutečná volba prezidenta republiky na základě ústavy, a to na 7 let.
  • Volba se konala na veřejné schůzi parlamentu, hlasovalo se tajně.
  • Kandidáti Masaryk a profesor pražské německé univerzity August Naegle, Alois Muna a Antonín Janoušek.
  • Volitelů bylo celkem 423 (z toho 301 "Čechoslováků" a 109 Němců). Hlasy levicových volitelů byly nejisté, za Masaryka se ale postavila i státotvorná čs. opozice (např. Národní demokracie Karla Kramáře, který sám snil o prezidentské funkci). Lidovci a ľuďáci, disponující 51 volitelem, dali najevo nevoli nad Masarykovým poměrem ke katolictví pouze tím, že ochotu jej volit ohlásili na poslední chvíli. Odevzdáno bylo 411 platných hlasů, třípětinovou většinu tvořilo 247 hlasů. Masaryk dostal 284 hlasů, Naegle 61, Muna 4 a Janoušek 2. Prázdných lístků bylo odevzdáno 60. Pro Masaryka hlasovali především volitelé z řad vládní koalice, tedy pravděpodobně všech 209 volitelů (čs. sociální demokracie disponovala 115 hlasy, agrárníci měli 59 členů, čs. socialistů bylo 35). Tomáš Garrigue Masaryk byl zvolen hned v prvním kole volby s dostatečným počtem hlasů, převyšující minimální počet o 37 hlasů.

Volba prezidenta 27. května 1927[editovat | editovat zdroj]

kandidáti: Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Šturc

  • Původně měl Masaryk v úmyslu nekandidovat a prosadit volbu Edvarda Beneše, ale politická situace se Masarykovi zkomplikovala. Beneš byl v té době vážně nemocen a nebylo jisté, jestli by mohl vykonávat prezidentskou funkci, a navíc neměl ani zdaleka tak velkou podporu, jaké se těšil Masaryk.
  • Byla to nejtěsnější volba v celých dějinách prezidentských voleb první republiky.
  • Ač bylo téměř jasné, že se sami voleb nezúčastní (nikdo ze státotvorných /vládních/ politiků nechtěl vypadat jako "poražený Masarykem"), objevovali se v předvolebních vydání novin tito Masarykovi protikandidáti: Karel Kramář, Antonín Švehla z pravého polit. spektra a Václav Šturc z levého křídla parlamentu. Masarykem protežovaný Beneš byl politicky /stranicky/ nejslabším kandidátem, neboť by ho volila pouze slabá socialistická opozice.[1]
  • Spekulovalo se i o tom, že volba nedopadne zvolením kandidáta - část čs. volitelů sice nejmenují vlastního protikandáta, ale v momentě volby vhodí bílý lístek, což v momentě, kdy proti Masarykovi budou jak poslanci německých stran, tak komunisté, bude znamenat, že prezident nebude v prvním kole zvolen. A podle vyjádření, které dal listu Prager Tagblatt 7. září 1926, se Masaryk odmítl zúčastnit druhého kola.[1]
  • Politbyro KSČ rozhodlo ještě v létě 1926, že pokud nebude zvolen prezident v prvním kole, KSČ podpoří v druhém kole Masaryka proti kandidátovi "panské" koalice. Na komunisty vyvíjeli v tomto směru nátlak Sověti.[2]
  • Na jaře 1927 komunisté přece jen představili svého kandidáta, Václava Šturce
  • V den volby (27. května) byli pouze 2 oficiální kandidáti - T. G. Masaryk a komunistický kandidát V. Šturc.
  • T. G. Masaryk obdržel 274 hlasy, V. Šturc obdržel 54 hlasy. Prázdných lístků bylo 104, neplatné lístky byly 2.
  • Bílé lístky hodili Národní demokraté (předseda Kramář), Slovenská ľudová strana (Hlinka) a němečtí nacionalisté.
  • Pro Masaryka hlasovali mj. i němečtí sociální demokraté (26 hlasů)
  • Masaryk zvítězil těsně o pouhých 13 hlasů, bez hlasů něm. soc.dem. by nebyl zvolen již v prvním kole. Jak bylo řečeno výše, druhého kola se podle vlastních slov zapřisáhl neúčastnit.

Volba prezidenta 24. května 1934[editovat | editovat zdroj]

kandidáti: Tomáš Garrigue Masaryk a Klement Gottwald

  • komunističtí volitelé rušili průběh volby skandováním hesla: Ne Masaryk, ale Lenin! (ten byl již 10 let po smrti)
  • odevzdaných lístků bylo 418. Z nich bylo 324 hlasy pro Masaryka, 38 hlasů pro Gottwalda. Prázdných hlasů bylo 53.
  • Tomáš Garrigue Masaryk byl zvolen na dalších sedm let prezidentem republiky
  • rozhlasový záznam volby řízené Františkem Staňkem i přísahy prezidenta Masaryka existuje
  • T. G. Masaryk abdikoval za zdravotních důvodů 14. prosince 1935
  • Po své abdikaci pověřil T. G. Masaryk funkcí zastupujícího presidenta Republiky Československé Milana Hodžu, kterého předtím (5. listopadu 1935) v Lánech jmenoval předsedou 15. československé vlády

Volba prezidenta 18. prosince 1935[editovat | editovat zdroj]

kandidáti: Edvard Beneš a Bohumil Němec (odstoupil v den volby)

  • již 22. listopadu 1935 - Společná dohoda /Hodža + Beneš/ - jediným kandidátem Beneš.
  • 25. listopadu 1935 - Část agrárníků přesvědčovala Hodžu ke kandidatuře (Slováci budou hlasovat pro něho).
  • část agrárníků vystupovala velmi proti Benešovi ("Je to kandidát socialistů a jejich vliv jeho volbou hrozivě stoupne").
  • 29. listopadu 1935 - Kramář na schůzi vedení agrárníků demonstrativně ohlásil svoji kandidaturu.
  • boj mezi prohradními a protihradními novinovými periodiky ("Za Benešovou kandidaturu se postavily i země jako Francie, Rakousko, či Anglie." X "Nehodláme tolerovat byzantismus a nedemokratické metody Hradu a socialistických stran, vnucujících lidu svoji vůli!").
  • 30. listopadu 1935 - Národní sjednocení ohlašuje, že na prezidenta kandiduje Kramáře. (Kramář ale fakticky kandidaturu nepřijal)
  • Hlavní vyjednavač Benešovy podpory byl Jan Jiří Rückl.
  • Protibenešovské pravicové křídlo agrárníků hledalo svého vlastního kandidáta, kandidaturu nabízeli Soc. Dem. (kteří ji odmítli), i lidovcům (taktéž odmítli).
  • 6. prosince 1935 - Protibenešovské pravicové křídlo agrárníků nabídli kandidaturu prof. Bohumilu Němci, botanikovi, který ji přijal.
  • souboj profesorů
  • Za Němce se postavilo i Kramářovo Národní sjednocení.
  • Beneš byl proti volbě, ve které by proti němu měl stát "národní" kandidát, jak byl Němec občas označován. "Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už ji mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci. Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem."
  • Ačkoli národněsocialistická strana dementovala, že by vyjednávala o podpoře Beneše s KSČ, fakta mluví jinak. Několik týdnů před volbou navštívil R. Slánského a další komunistické představitele Masarykův kancléř Přemysl Šámal, aby zajistil komunistickou podporu pro Beneše a tím i jeho zvolení už v prvním kole volby. Komunisté pak opustili od záměru postavit vlastního kandidáta (Gottwalda), a projevili ochotu Beneše podpořit, bude-li proti němu postaven kandidát pravice. Hrad pak okamžitě podepsal amnestii všech komunistických činitelů, aby tak podpořil Benešovsko-komunistické sblížení.
  • Beneš neváhal osobně jednat též se zástupci henleinovců. Ti se pak začali přiklánět k taktice bílých lístků, což by v nastalé situaci bylo pro Beneše nejlepší řešení.
  • Ve prospěch Beneše se také výrazně angažoval papežský nuncius Saverio Ritter.
  • Komunisté okamžitě využili příležitosti, kdy pravicovější agrárníci naznačovali nezvolení Beneše presidentem, k získání většího podílu na moci. Dne 12. 12. hlásí Jan Šverma do Moskvy. "Navrhli jsme antifašistickou jednotnou frontu pro volbu demokratického presidenta na základě jednotných požadavků. Připravujeme velkou kampaň dole, protože mezi masami je velké vzrušení."
  • V Hlinkově slovenské ľudové straně se za Benešovo zvolení výrazně angažovalo probenešovské křídlo, které vedl budoucí prezident Slovenského státu Jozef Tiso.
  • V den volby vyšlo též provolání ÚV KSČ: „… Prohlašujeme: Dojde-li v prezidentských volbách k bojovému hlasování, přičemž rozhodují naše hlasy, podpoříme (…) kandidaturu dr. Edvarda Beneše. K tomu rozhodnutí nás vede jediný důvod – zmařit vítězství reakce (…)“
  • Den před volbou (ale oznámeno až o půlnoci na 18. 12.) se vzdal kandidatury B. Němec.
  • Ve středu 18. prosince se do Vladislavského sálu včas dostavilo 292 poslanců (ze 300) a 144 senátorů (ze 160). Další 4 volitelé přibyli před volebním aktem. (Mezi chybějícími byl i Kramář).
  • Jednání zahájil předseda poslanecké sněmovny Jan Malypetr.
  • Výsledek hlasování: Odevzdáno bylo 440 platných lístků, třípětinovou většinu činilo 264 hlasů. Beneš dostal 340 hlasů, Němec 24 (hlasy Národního sjednocení). Prázdných lístků bylo 76 (hlavně od henleinovců).

Volba prezidenta 30. listopadu 1938[editovat | editovat zdroj]

kandidáti: Emil Hácha

  • Volba proběhla v napjaté atmosféře pomnichovské, tzv. druhé republiky.
  • Volilo se na společné schůzi obou komor parlamentu, které se tentokrát sešly v Rudolfinu.
  • Poslanci vkládali hlasovací lístky se jménem kandidáta do bílých obálek, senátoři do žlutých obálek a pak do volebních uren.
  • Do jedné urny dávali své hlasy slovenští poslanci, do druhé pak ti ostatní.
  • Odevzdáno bylo 312 platných hlasů, potřebných ke zvolení bylo 182 hlasů. Z těchto 312 hlasů bylo pro Emila Háchu 272 platných hlasů, 39 hlasovacích lístků bylo odevzdáno prázdných. Zároveň bylo pro zvolení E. Háchy odevzdáno 58 slovenských hlasů.
  • Kuriozitou bylo, že jeden z poslanců napsal na volební lístek jméno gen. Zahálky, který se volby ani neúčastnil.

Volba prezidenta 28. října 1945[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Edvard Beneš

  • Edvard Beneš byl již v průběhu války vnímán západními mocnostmi vnímán jako faktická hlava československého státu v exilu již od 20. června 1940, respektive od 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu v čele s prezidentem Benešem.
  • Prozatímní národní shromáždění potvrdilo na své první schůzi (symbolicky svolané na 28. říjen) hlasy všech 296 poslanců Beneše jako prezidenta až do nové volby hlavy státu.

Volba prezidenta 19. června 1946[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Edvard Beneš

  • Edvard Beneš jediným kandidátem.
  • Odevzdáno bylo 298 platných lístků, třípětinová většina činila 179 hlasů.
  • Beneš dostal všech 298 hlasů.
  • Edvard Beneš abdikoval ze zdravotních důvodů, když předtím odmítl podepsat novou komunistickou Ústavu 9. května (1948)

Volba prezidenta 14. června 1948[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Klement Gottwald

  • Volba již podle komunistické Ústavy z 9. května 1948
  • Jediný kandidát Klement Gottwald.
  • Volba byla provedena aklamací.
  • Pro navrhovaného kandidáta se vyslovilo všech 296 poslanců; třípětinová většina činila 178 hlasů.
  • Zemřel během funkčního období, bezprostředně po Stalinovi.

Volba prezidenta 21. března 1953[editovat | editovat zdroj]

Antonín Zápotocký.JPG

kandidát: Antonín Zápotocký

  • Ještě na začátku roku 1951 se předpokládalo, že prezidentem po Klementu Gottwaldovi bude zvolen Rudolf Slánský. Ten byl však zatčen a popraven ještě za prezidentství K. Gottwalda
  • Jediný kandidát byl tak Antonín Zápotocký.
  • Volba byla provedena aklamací.
  • Pro navrhovaného kandidáta se vyslovilo všech 271 poslanců.
  • Zemřel během funkčního období.

Volba prezidenta 19. listopadu 1957[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Antonín Novotný

  • Po smrti Antonína Zápotockého se čekalo, že prezidentem bude zvolen Viliam Široký.
  • V Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy.
  • Sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov však rozhodl jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného.
  • Ústřední výbor KSČ doporučení sovětského vedení akceptoval a navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta.
  • Jediný kandidát Antonín Novotný.
  • Volba byla provedena aklamací.
  • Pro navrhovaného kandidáta se vyslovilo všech 353 poslanců.
  • Během tohoto volebního období se z ČSR stala ČSSR (1960)

Volba prezidenta 12. listopadu 1964[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Antonín Novotný

  • První volba podle nové komunistické ústavy z 11. července 1960.
  • Prezident poprvé volen na 5 let.
  • Volba opět proběhla aklamací.
  • Antonín Novotný byl opět jediným kandidátem.
  • Nejprve se opět hlasovalo o návrhu ÚV KSČ, aby byl opětovně zvolen A. Novotný. Návrh byl přijat jednomyslně, všemi 294 poslanci.
  • Pro navrhovaného kandidáta se vyslovilo opět všech 353 poslanců.
  • Odstoupil pod "tlakem Pražského jara" po lednu 1968 (28.3.1968)

Volba prezidenta 30. března 1968[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Ludvík Svoboda

  • Poprvé od r. 1948 předcházela volbě demise stávajícího prezidenta republiky (dne 28. března 1968.)
  • Volbě předcházela schůze nejvyšších představitelů "strany a vlády" v den rezignace A. Novotného, při které byl na volbu prezident navržen 105 hlasy ze 107 Ludvík Svoboda.
  • Jedním z uvažovaných kandidátů byl i Čestmír Císař, bývalý ministr školství a kultury (1963 - 1965) (plakáty "Císař na Hrad"). Nakonec ale kandidaturu nepřijal a podpořil Ludvíka Svobodu.
  • V Ústředním výboru KSČ se uvažovalo, zda novým prezidentem má být opět komunista, nebo bezpartijní. Část členů (např. H. Rašková, F. Kriegel aj.) byla pro bezpartijního. Tato frakce a Vědecká rada ministerstva zdravotnictví v čele s O. Šmahelem navrhla jako kandidáta Josefa Charváta. Nakonec se však ani on volebního klání neúčastnil.
  • Jediný kandidát Ludvík Svoboda.
  • Poprvé od r. 1948 se prezident volil tajným hlasováním.
  • Poprvé (a naposled) od r. 1946 (a až do r. 1990) nebyl prezident zvolen jednomyslně. Voleb se zúčastnilo 289 poslanců, třípětinovou většinu tvořilo 180 hlasů. Odevzdáno bylo 288 platných hlasů. Pro Svobodu hlasovalo 282 poslanců, 6 poslanců se hlasování zdrželo.
  • Výsledek oznámil předseda Národního shromáždění ČSSR Bohuslav Laštovička.

Volba prezidenta 22. března 1973[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Ludvík Svoboda

  • Jediný kandidát Ludvík Svoboda.
  • Volba opět tajným hlasováním (Od r. 1968 pravidlo až do konce republiky).
  • Získal hlasy všech 194 přítomných poslanců Sněmovny lidu (SL) a všech 147 přítomných poslanců Sněmovny národů (SN) Federálního shromáždění (FS).
  • Ze zdravotních důvodů nemohl vykonávat funkci. Podle vzpomínek jeho dcery Zoe Klusákové - Svobodové však politické vedení země nechtělo přijmout jeho demisi (Klusáková, Z.: Ludvík Svoboda: životopis; Město Kroměříž, 2005.) Funkce byl zbaven na základě novely ústavy.

Volba prezidenta 29. května 1975[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Gustáv Husák

  • Volbu umožnil nově přijatý ústavní zákon, který schválilo politické vedení země a na základě kterého byl L. Svoboda uvolněn z prezidentské funkce (zemřel 20. září 1979).
  • Jediný kandidát Gustáv Husák.
  • Volba tajným hlasováním.
  • Získal hlasy všech 195 přítomných poslanců Sněmovny lidu a 148 poslanců Sněmovny národů FS.

Volba prezidenta 22. května 1980[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Gustáv Husák

  • Jediný kandidát Gustáv Husák.
  • Volba tajným hlasováním.
  • Získal hlasy všech 197 přítomných poslanců Sněmovny lidu i 146 poslanců Sněmovny národů FS.

Volba prezidenta 22. května 1985[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Gustáv Husák

  • Jediný kandidát Gustáv Husák.
  • Volba tajným hlasováním.
  • Získal hlasy všech 196 přítomných poslanců Sněmovny lidu i 148 poslanců Sněmovny národů FS.
  • Abdikoval po Sametové revoluci v listopadu 1989

Volba prezidenta 29. prosince 1989[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Václav Havel

  • Václav Havel se stal kandidátem na základě výsledku několikadenních diskusí v rozhodujících grémiích OF a VPN od noci z 5. na 6. prosince
  • Volbě předcházela abdikace Gustáva Husáka ze dne 10. prosince 1989, krátce potom, co ten samý den jmenoval vládu Mariána Čalfy (tzv. "vláda národního porozumění").
  • Ten samý den (10. 12) odpoledne při manifestaci na Václavském náměstí byl Václav Havel poprvé veřejně vyhlášen jako společný kandidát OF a VPN na uvolněný prezidentský úřad.
  • Uvažovaní kandidáti byl jak Čestmír Císař[3], tak především Alexander Dubček, jehož plakáty "Dubček na Hrad" byly vylepovány po celé zemi.
  • 12. prosince přišli komunističtí poslanci FS s překvapujícím návrhem na referendum (přímou volbu). Předpokládali v takovém případě vítězství, neboť podle průzkumů veřejného mínění o oblíbenosti prezidentských kandidátů vedl Ladislav Adamec, s velkým odstupem následoval Alexander Dubček a s ještě větším Václav Havel a Čestmír Císař.
  • Kandidát KSČ Ladislav Adamec
  • Kandidát SSM Čestmír Císař
  • Kandidát OF a VPN Václav Havel
  • Po dlouhých jednání byl nakonec 29. prosince FS představen jediný kandidát - Václav Havel.
  • Společnou schůzi obou sněmoven Federálního shromáždění řídil její předseda Alexander Dubček. Návrh na funkci prezidenta republiky přednesl předseda federální vlády Marián Čalfa. Podle slovenského historika Ivana Laluhy měl určitý vliv na zvolení Havla i samotný Gustáv Husák.[4]
  • Volba proběhla aklamací.
  • Získal hlasy všech 183 poslanců Sněmovny lidu a 140 poslanců Sněmovny národů.

Volba prezidenta 5. července 1990[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Václav Havel

  • První volba hlavy státu po změně jejího názvu. Z ČSSR se stalo ČSFR.
  • Volba proběhla těsně po prvních svobodných volbách do Federálního shromáždění.
  • Kandidátem byl pouze Václav Havel, kterého navrhlo Občanské fórum.
  • Štefan Kvietik, navrhovaný Slovenskou národní stranou, kandidaturu nepřijal.
  • Protikandidát navržený SSM, Čestmír Císař, se vzdal kandidatury těsně před volbou.
  • Volba proběhla tajným hlasováním.
  • Voleb se zúčastnilo 139 poslanců Sněmovny lidu a 145 poslanců Sněmovny národů. Pro Václava Havla ve Sněmovně lidu hlasovalo 114 poslanců, v české části Sněmovny národů 63 a ve slovenské části 57 poslanců.
  • Václav Havel byl v této volbě zvolen pouze na dva roky, stejně jako poslanci Federálního shromáždění.

Volba prezidenta 3. července 1992[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Václav Havel

  • Poslanecký klub SPR - RSČ navrhl jako svého kandidáta Juraje Čopa, ten však den před volbou kandidaturu stáhl.
  • Měsíc před volbou se konaly druhé svobodné volby do Federálního shromáždění.
  • Volba proběhla den po jmenování nové československé vlády a zároveň nové české vlády.
  • Kandidátem byl tedy opět pouze Václav Havel.
  • V prvním kole obdržel Václav Havel v SL 79 hlasů z celkových 149 hlasů a nebyl tudíž zvolen. V české části SN obdržel 47 hlasů z celkových 74 hlasů a zvolen byl. Ve slovenské části SN obdržel 22 hlasy z celkových 75 hlasů a zvolen nebyl. Muselo proto proběhnout druhé kolo.
  • V druhém kole obdržel Václav Havel v SL 80 hlasů z celkových 149 hlasů, což stačilo k absolutní většině a zvolen byl. V české části SN obdržel 45 hlasů z celkových 74 hlasů a zvolen byl. Ve slovenské části SN obdržel 18 hlasů z celkových 75 hlasů a zvolen nebyl.
  • Poprvé v dějinách Československé republiky tak prezident nebyl zvolen.

Volba prezidenta 16. července 1992[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Miroslav Sládek

  • Kandidátem byl v této volbě pouze Miroslav Sládek.
  • Volba se uskutečnila pár hodin poté, co byla v týž den dána důvěra vládě Jana Stráského.
  • V prvním kole získal kandidát 32 hlasů v SL, 15 hlasů v české části SN a 11 hlasů v slovenské části SN. Nebyl proto zvolen a postoupil do 2. kola; to se konalo v ten samý den. V druhém kole získal kandidát 33 hlasů SL, 14 hlasů v české části SN a 13 hlasů v slovenské části SN. Ani v druhém kole nebyl tedy zvolen. Parlament tedy prezidenta opět nezvolil.
  • Dne 20. července 1992 v 18 hodin rezignoval na svůj úřad dosavadní prezident Václav Havel. Svůj rezignační dopis sepsal 17. 8. a adresoval Federálnímu shromáždění, v momentě prohlášení slovenské samostatnosti Slovenskou národní radou.

Volba prezidenta 30. července 1992[editovat | editovat zdroj]

kandidáti: Zdeněk Viktor Procházka, Zdeněk Pinta, Marie Kristková

  • Poslanec F. Houška (ODS) vyjádřil názor své strany, že jediným kandidátem na funkci prezidenta je pro ni Václav Havel. Po jeho rezignaci na tuto funkci ODS dalšího kandidáta nenavrhuje ani nebude podporovat.
  • V prvním kole získal si kandidáti rozdělili hlasy takto: Zdeněk Viktor Procházka získal 4 hlasy v SL, 3 hlasy v české části SN a 0 hlasů v slovenské části SN. Zdeněk Pinta získal 5 hlasů v SL, 3 hlasy v české části SN a 1 hlas v slovenské části SN. Marie Kristková získala 29 hlasů v SL, 20 hlasů v české části SN a 16 hlasů v slovenské části SN. Nebyl proto zvolen žádný kandidát a všichni postoupili do 2. kola. To se konalo v ten samý den. V druhém kole Zdeněk Viktor Procházka získal 5 hlasů v SL, 0 hlasů v české části SN a 0 hlasů v slovenské části SN. Zdeněk Pinta získal 1 hlas v SL, 2 hlasy v české části SN a 0 hlasů v slovenské části SN. Marie Kristková získala 33 hlasy v SL, 23 hlasy v české části SN a 14 hlasů v slovenské části SN. Ani v druhém kole nebyl tedy zvolen. Parlament tedy prezidenta opět nezvolil.

Volba prezidenta 6. srpna 1992[editovat | editovat zdroj]

kandidát: nikdo nenavržen

  • Čtvrtá volba prezidenta v tomto roce.
  • jelikož nebyl do této volby nikdo navržen, seznámil předseda schůze J. Stank poslance s tím, že další schůze, na které se bude volit prezident, se svolává na 23. září, čímž volbu ukončil.

Volba prezidenta 24. září 1992[editovat | editovat zdroj]

kandidát: Jiří Včelař-Kotas

  • Pátá volba prezidenta v tomto roce.
  • Kandidát Jiří Včelař-Kotas byl navržen poslancem Alešem Muchou.
  • V prvním kole získal kandidát 16 hlasů v SL, 10 hlasů v české části SN a 14 hlasů v slovenské části SN. Nebyl proto zvolen a do 2. kola odmítl postoupit.

Volba prezidenta 3. října 1992[editovat | editovat zdroj]

kandidát: nikdo nenavržen

  • Šestá a zároveň poslední "opravdová" volba prezidenta republiky
  • Jelikož nebylo koho volit, rozhodli se poslanci, že další volební schůze bude 26. listopadu.

(Ne)volba prezidenta 26. listopadu 1992[editovat | editovat zdroj]

  • Je otázkou, jestli toto datum vůbec považovat za datum volby prezidenta, neboť k ní vůbec nedošlo.
  • Schůze se uskutečnila den po hlasování v parlamentu, kdy obě komory přijaly ústavní zákon o zániku federace, který začne platit o půlnoci mezi 31. prosincem 1992 a 1. lednem 1993.
  • Další volební schůze parlamentu už nebyla ani svolána, takže funkce prezidenta republiky zůstala neobsazena až do zániku jak státu, tak paralelně i samotného úřadu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Antonín Klimek: Velké dějiny zemí Koruny české – díl XIII. (1918–1929), Praha 2001, s. 598
  2. Antonín Klimek: Velké dějiny zemí Koruny české – díl XIII. (1918–1929), Praha 2001, s. 602
  3. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/24216-cisar-na-hrad-cestmir-cisar-se-dvakrat-mohl-stat-prezidentem/
  4. http://zpravy.idnes.cz/zvoleni-havla-byla-husakova-pomsta-dubcekovi-fae-/zahranicni.aspx?c=A130110_151940_zahranicni_pul

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]