Seznam italských králů

Seznam italských králů zahrnuje italské panovníky, kteří byli uznáni jako italští králové nebo vládli takovému území, aby za ně mohli být považováni. Seznam tedy zahrnuje langobardské krále, které následovali Karlovci. Následně jsou v seznamu panovníci středověkého italského království, italského království, které bylo součásti Svaté říše římské a novověkého italského království pod vládou Napoleona Bonaparte. Odoakerovo království a panovníci ostrogótského království v seznamu nejsou zahrnutí.

Langobardské království (568–814)[editovat | editovat zdroj]

Langobardské království byl historický státní útvar. Germánský kmen Langobardů pocházel ze severu Evropy, odkud se v době stěhování národů podél řeky Labe vydal na jih. V průběhu 5. století se přesunul přes území Čech a Moravy na území zaniklé provincie Panonie a na počátku 6. století obsadili sever Itálie, kde skončila vláda Ostrogótů porážkou Teiase v bitvě u Mons Lactarius. V té době Langobardům vládl král Alboin, kterého po pěti letech vlády na novém území zavraždila jeho manželka Rosamunda. Alboinův nástupce Cleph vládl následující dva roky a po něm nastalo bezvládí takzvaná Vláda vévodů či desetileté interregnum. Následující král Authari vládl 16 roků. Nejdéle vládnoucím langobardským králem byl Liutprand. Za jeho vlády se království rozrostlo o Neapolsko, které roku 728 dobyl vítězstvím nad byzantským císařem Leonem III. Po jeho smrti byl dalším významným vládcem král Ratchis a Aistulf. Ten byl ke konci svého života přinucen byzantským císařem Konstantinem V. vydat papežovi Štěpánovi II. území kolem Říma. Po Aistulfovi vládl jeho syn Desiderius, který byl posledním Langobardem na trůně. V roce 774 bylo langobardské království dobyto franským králem Karlem Velikým, čímž se stal i králem langobardského území. Vládu převzala dynastie Karlovců.

Alboin (565–572)
Cleph (572–574)

Vláda vévodů - (desetileté interregnum)

Authari (584–590) - syn Clepha
Agilulf (591–c. 616) - bratranec Authariho
Adaloald (asi 616– asi 626)
Arioald (asi 626–636)
Rothari (636–652)
Rodoald (652–653)

Bavorská dynastie[editovat | editovat zdroj]

Aripert I. (653–661)
Perctarit a Godepert (661–662)
Grimoald (662–671)
Garibald (671)
Perctarit (671–688)
Alahis (688–689)
Cunipert (688–700)
Liutpert (700–701)
Raginpert (701)
Aripert II. (701–712)

Nedynastičtí panovníci[editovat | editovat zdroj]

Ansprand (712)
Liutprand (712–744)
Hildeprand (744)
Ratchis (744–749)
Aistulf (749–756)
Desiderius (756–774)

Středověké italské království (814–964)[editovat | editovat zdroj]

Středověké italské království je historický státní útvar vytvořený Karlem Velikým po dobytí království Langobardů. Karel Veliký se nechal korunovat langobardskou železnou korunou, ale území nechal spravovat svým synem Pipinem, kterého jmenoval spoluvládcem. Království zahrnovalo většinu Apeninského poloostrova (Benevento přijalo lenní svazky). Výjimku tvořil Papežský stát, včetně Romagne a Pentapole, dále Benátsko a jih poloostrova, který ovládala Byzantská říše. Po dělení Franské říše roku 843 bylo Italské království součástí středního údělu, které po roce 880 ovládl Karel III. Tlustý.

Karel Veliký (774-814)
Pipin Italský (781-811), spoluvládce
Bernard Italský (814–817) od 813 spoluvládce
Ludvík I. Pobožný (817-840)
Lothar I. Franský (840-855) od 818 spoluvládce
Ludvík II. (855–875) od 840 spoluvládce
Karel II. Holý (875–876)
Karloman Východofranský (876–880)
Karel III. Tlustý (879–887) (konec dynastie Karlovců)
Berengar I. (888–924) od 916 císař
Arnulf Korutanský (894–896) vzdorocísař, korunován v roce 896
Guy ze Spoleta (889–894) vévoda ze Spoleta, v roce 891 korunován císařem
Lambert ze Spoleta (894–897) vévoda ze Spoleta v roce 892 korunován spolucísařem, od 896 vzdorocísařem
Ludvík Slepý (900–905) korunován v roce 901 císařem
Rudolf II. Burgundský (922–934) vzdorokrál
Hugo I. Italský (926–945)
Eberhart Bavorský (926–931)
Lothar II. Italský (945–950) od 931 spoluvládce
Berengar II. Italský (945–964)
Adalbert II. Ivrejský (950–964) spoluvládce

Svátá říše římská (964–1556)[editovat | editovat zdroj]

Italské království značně mocensky osláblo a za výbojů Ottonů v důsledku toho přijalo lenní vztah k římsko-německé říši, zároveň došlo i k odtržení Furlánska. Oslabení centrální moci vedlo k růstu odstředivých tendencí jednotlivých částí, resp. k posílení cizího vlivu (papežů v Toskánsku, odtržení Spoleta atd.). Oslabení moci císaře (a v důsledku toho i lenního vztahu k římsko-německé řiši) a vyčerpávající zápas mezi ghibeliny a guelfy vedly k osamostatnění jednotlivých měst zejména na severu Itálie (Lombardská liga, Verona atd.), což znamenalo faktický zánik Italského království jako správního celku. Titul italského krále se však užíval i nadále a budoucí císaři se v Pavii nechali korunovat italskými králi.

Ota I. Veliký (962–973)
Ota II. (980–983)
Ota III. (996–1002)
Arduin I. (1002–1014)
Jindřich II. (1004–1024)
Konrád II. Sálský (1026–1039)
Jindřich III. Černý (1039–1056)
Jindřich IV. (1056–1105)
Konrád Francký (1093–1101)
Jindřich V. Sálský (1106–1125)
Lothar III. (1125–1137)
Konrád III. (1138–1152)
Fridrich I. Barbarossa (1154–1186)
Jindřich VI. Štaufský (1186–1197)
Ota IV. Brunšvický (1209–1212)
Fridrich II. Štaufský (1212–1250)
Jindřich VII. Lucemburský (1311–1313)
Ludvík IV. Bavor (1327–1347)
Karel IV. (1355–1378)
Zikmund Lucemburský (1431–1437)
Fridrich III. Habsburský (1452–1493)
Karel V. (1530–1556)

Karel V. byl posledním císařem, který byl korunován italským králem nebo oficiálně používal tento titul. Ferdinand I. Habsburský a jeho dědicové sice z titulu římsko-německého císaře užívali titul král Itálie, ale nebyli nikdy korunováni. Od vestfálského míru (1648) bylo Italské království součástí římsko-německé říše pouze formálně. A to v podobě královského titulu italského krále, který byl udělován římsko-německým císařům. Existoval ještě úřad arci-kancléře pro Itálií, který zastával biskup kolínský. Posledním italským králem byl František II., který se titulu krále roku 1801 vzdal. Habsburští císaři si nárokovali italskou korunu až do roku 1801. Svatá říše římská nadále zahrnovala italská území až do svého zániku v roce 1806.

Napoleonovské italské království (1807–1814)[editovat | editovat zdroj]

Královský titul byl obnoven roku 1805, kdy Napoleon Bonaparte založil nové italské království a sebe jmenoval králem.

Bonapartové[editovat | editovat zdroj]

jméno	obrázek	život	období vlády	rodiče	poznámky
Napoleon Bonaparte		1769–1821	1805–1814	Carlo Buonaparte Laetitia Ramolino	také císař Francouzů (1804–1814)

Moderní italské království (1861–1946)[editovat | editovat zdroj]

Savojská dynastie (Savojsko-Carignanská)[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1861 dnešní Itálii tvořilo mnoho menších samostatných státních útvarů a zároveň byla větší část Itálie součástí Svaté říše římské. Království po sjednocení Itálie vydrželo 85 let. Prvním italským králem se stal Viktor Emanuel II., původně král sardinský. Sardinie byla tehdy mezi italskými státy dominantní.

jméno	život	období vlády	rodiče	poznámky
Viktor Emanuel II.	1820–1878	1861–1878	Karel Albert Sardinský Marie Tereza Toskánská	do roku 1861 král Sardinie a vévoda savojský
Umberto I.	1844–1900	1878–1900	Viktor Emanuel II. Adéla Habsbursko-Lotrinská	byl zavražděn atentátníkem
Viktor Emanuel III.	1869–1947	1900–9. květen 1946	Umberto I. Markéta Savojská	v letech 1922–1943 fašistická diktatura, abdikoval ve prospěch syna
Umberto II.	1904–1983	9. květen 1946–12. červen 1946	Viktor Emanuel III. Elena Černohorská	sesazen po republikánském referendu

Pretendenti trůnu po roce 1946[editovat | editovat zdroj]

jméno	obrázek	život	období vlády	rodiče	poznámky
Umberto II.		1904–1983	12. červen 1946–1983	Viktor Emanuel III. Elena Černohorská	sesazen po republikánském referendu
Viktor Emanuel, princ Neapolský		narozen 1937	od 1983	Umberto II. Marie Josefa Belgická

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Obrázky, zvuky či videa k tématu italský král na Wikimedia Commons