Milan Machovec
 Milan Machovec přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v březnu 1999 | |
| Celé jméno | Milan Machovec |
|---|---|
| Narození | 25. srpna 1925 Praha  Československo |
| Úmrtí | 15. ledna 2003 (ve věku 77 let) Praha Česko |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Vlivy | |
| Ocenění | Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg){kind=small} 3. třídy (2000) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Milan Machovec (23. srpna 1925, Praha – 15. ledna 2003, Praha) byl český filosof. Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel od roku 1950 do roku 1970 a znovu od roku 1990 až do své smrti.
V 60. letech spolu s Erichem Frommem a Ernstem Blochem inicioval dialog mezi marxisty a křesťany, ze kterého mimo jiné čerpal pro svoje (ve světě nejznámější) dílo Ježíš pro moderního člověka. Jako reformně orientovaný marxista měl podíl na pražském jaru 1968. V 70. a 80. letech byl činný v opozičním hnutí, byl signatářem Charty 77. Od 80. let se aktivně věnoval otázkám ekologie a feminismu.[1]
Po roce 1989 se dočkal plné rehabilitace. Roku 2000 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.
Život[editovat | editovat zdroj]
Jako první dítě středoškolského učitele Františka Machovce z Třebíče a úřednice Boženy (rozené Herejkové) z Jižních Čech byl vychováván jako vlastenec a katolík. Jeho mladší bratr Dušan Machovec se narodil roku 1929; oba se později stali profesory dějin filosofie. Rodina bydlela v pražských Nuslích, kde roku 1931 nastoupil Milan na pokrokovou reformní školu (podle projektu Václava Příhody). Ihned po nástupu začal náruživě číst a brzy se stal premiantem. Jako dítě byl bystrý a tvrdohlavý, jeho nejméně oblíbeným předmětem byla rigidní náboženská výchova formou katechismu. Narazil ale na latinský gregoriánský chorál v Benediktském klášteře Emauzy, který uchvátil jeho náboženské cítění.[2]
Poté, co absolvoval střední školu, pracoval roku 1944 krátce jako učitel na odborné škole v Brandýse nad Labem. Na jaře roku 1945 začal studovat filosofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově v Praze. Také po zkušenostech v rámci nacistické diktatury se Milan Machovec brzy obrátil k marxismu. V letech 1948–1950 absolvoval základní vojenskou službu. Nedlouho poté se stal odborným asistentem na univerzitě v Praze a okamžitě poté, co habilitoval v roce 1953, profesorem dialektického materialismu a marxismu-leninismu tamtéž. V této pozici získal mezinárodní renomé; změnil „Seminář pro marxistické kritiky náboženství a náboženské historie“ Univerzity Karlovy v „dialogický seminář“, kterého se jako hosté zúčastnili filosofové jako Erich Fromm, stejně jako teologové, například Karl Rahner. Byl pravidelným diskusním partnerem filosofů a teologů na celém světě, ale především v Německu, pravděpodobně proto, že mluvil plynně německy. Konečně, Machovec byl jeden z inspirátorů „pražského jara“ roku 1968.
Po rozdrcení pražského jara byl v roce 1970 vyhozen z univerzity, postaven pod státní dozor a podroben mnohým represím. Vydělával si na živobytí hlavně jako varhaník v katolickém kostele. Přesto podepsal Chartu 77 a stal se proto ještě více politicky pronásledovanou osobou. Celé jeho sociální prostředí bylo uvedeno pod tlak a hrozilo, že bude jeho dílo zabaveno a zničeno. Stále znovu ho však vyhledávali studenti, se kterými udržoval tajné „bytové semináře“.
Aby nedostal svou ženu, syna a dceru do chudoby, odešel od nich a usadil se v mizerném pokojovém bytě; musel se spoléhat na tajnou podporu, kterou dělil i mezi další disidenty. Jeho blízkým přítelem byl Egon Bondy.
Po pádu socialismu v Československu v roce 1989 byl rehabilitován a znovu vyučoval jako profesor na Univerzitě Karlově. Od roku 1993 byl již oficiálně v důchodu, ale stále aktivní ve svém oboru. Roku 2000 mu president Havel propůjčil Řád T. G. Masaryka III. třídy za významný příspěvek české filosofii a odvahu v době politického útlaku. Jako jeden z místopředsedů Masarykova demokratického hnutí v letech 1995–2000 je rovněž nositelem Čestné medaile TGM za věrnost jeho odkazu.
Při pronásledování režimem mu byla odepřena také řádná lékařská péče, což přispělo k jeho pozdějšímu špatnému zdravotnímu stavu. Přesto se začal znovu aktivně podílet na vědecké práci ve svém oboru a zúčastnil se mnoha sporů v nově organizovaném státu. Jako vždy kritický duch pokračoval v rozporu s novými orgány filosofické diskuse. Zemřel vysoce respektován zejména mladou generací. Na jeho pohřbu odříkal biskup Václav Malý (na filosofovu žádost) Modlitbu Páně.
Byl pohřben na hřbitově Malvazinky.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Podílel se na šestisvazkových Dějinách filosofie za redakce Michaila Dynnika, kde napsal kapitolu o české a slovenské filozofii ve IV. svazku.
Po celý svůj život hledal možnosti humanizace světa, proto byl také ostrým kritikem existujícího socialismu. Kromě Marxe ho inspirovalo především dílo Aristotela, Kanta a poslů křesťanství.
Vždy se snažil o dialog filosofie a náboženství, jeho nejoblíbenějším tématem byl tomismus. Jeho přítomnost v roce 1986 na Maďarské akademii věd v Budapešti a Vatikánském sympoziu pořádaném Společností etických hodnot silně podpořila křesťansko-marxistický dialog. Byl vždy sympatický ke křesťanství jako marxista. V Bohu viděl „součet nejhlubší lidské zkušenosti a touhy“, cítil se blízko k domněnce, že křesťané, kteří neznají transcendence, jsou jako ateisté.
Jeho první kniha publikovaná v cizích jazycích a pravděpodobně také nejlépe známá je Ježíš pro moderního člověka (původní název Ježíš pro ateisty), jež přichází s prohlášením: „Učení Ježíše prorazilo do světa nikoliv kvůli zvláštní významnosti teorie tohoto učení, ale protože on sám byl totožný s tímto učením.“ To bylo zřejmě vzorem pro ateistické marxisty.[zdroj?] Avšak při prohlášení, že důležité jsou křesťanské ctnosti, jako je upřímnost, prostota a soucit ilustrovaný jako příklad, bylo vlastně to, co říkal Milan Machovec, pozitivním pro křesťany.
V knize Indoevropané v pravlasti se Machovec pokusil o rekonstrukci myšlení indoevropských předků v době, ze které se nedochovaly žádné písemné památky. Jde o čtivou publikaci, ale v řadě ohledů je nevěrohodná a s omyly.[3][4]
Na sklonku svého života se zabýval ekologickými důsledky lidské činnosti a nebezpečím, jež z nich plyne, a problémem narušování lidských hodnot.
Vybrané práce[editovat | editovat zdroj]
- Husovo učení a význam v dějinách českého národa (Nakl. ČSAV, Praha 1953)
- Utopie blouznivců a sektářů (s Markétou Machovcovou, Nakl. ČSAV, Praha 1960)
- František Palacký a česká filosofie (Rozpravy ČSAV, Praha 1961)
- Novotomismus (Nakl. politické literatury, Praha 1962)
- Josef Dobrovský (Svobodné slovo, Praha 1964. Akropolis, Praha 2004)
- Smysl lidského života (Nakl. politické literatury, Praha 1965)
- Svatý Augustin (Orbis, Praha 1967)
- Tomáš G. Masaryk (Svobodné slovo a Melantrich, Praha 1968. Riopress a Česká expedice, Edice "Hlas" Masarykova demokratického hnutí, Praha 2000)
- Ježíš pro moderního člověka (Orbis, Praha 1990. Akropolis, Praha 2003)
- Problém tolerance v dějinách a perspektivě (ed., Academia Praha 1995)
- Filosofie tváří v tvář zániku (Zvláštní vydání, Brno 1998. Akropolis, Praha 2005)
- Indoevropané v pravlasti (Akropolis, Praha 2000)
- Achilleus (Akropolis, Praha 2000)
- Smysl lidské existence (Akropolis, Praha 2002 a 2004)
Pozn.: Rokem jsou označena oficiální vydání v češtině. Některá díla vyšla nejdříve v samizdatu nebo v cizích jazycích, především němčině.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Milan Machovec na německé Wikipedii.
- ↑ VODRÁŽKA, Mirek. Zemřel filozof Milan Machovec, feminista [online]. Gender Studies, 2003-01-22 [cit. 2015-01-09]. Dostupné online.
- ↑ Pavel Žďárský, MILAN MACHOVEC A JEHO FILOSOFICKÁ ANTROPOLOGIE V 60. LETECH XX. STOLETÍ, Disertační práce, PFUK
- ↑ KOLOC, Tomáš. Zkouškou dospělosti našich indoevropských předků bylo nejspíš kradení dobytka. Kulturní noviny [online]. 2016, č. 10 [cit. 27. 12. 2018]. Dostupné z: https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2016/10-2016/zkouskou-dospelosti-nasich-indoevropskych-predku-bylo-nejspis-kradeni-dobytka
- ↑ DAVID, Jaroslav. Lidová a bakalářská etymologie vlastních jmen (na příkladu toponym). Naše řeč [online]. 2010, roč. 93, č. 2, s. 57–70. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=8077
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Daňa Horáková, O Pavlovi, Torst 2020, str. 273, ISBN 9788072155927
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Milan Machovec
Osoba Milan Machovec ve Wikicitátech
