Transsibiřská magistrála

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Transsibiřská magistrála
Transsibiřská magistrála. červeně: „Transsib“, zeleně: BAM
Transsibiřská magistrála. červeně: „Transsib“, zeleně: BAM
Číslo
Provozovatel dráhy RŽD
Délka 9 288 km
Rozchod koleje 1 520 mm
Průběh trati
Legenda
0 Moskva
284 Jaroslavl
289 Volha
trať do Nižného Novgorodu
Vjatka
957 Kirov
1432 Kama
1436 Perm
1816 Jekatěrinburg
2144 Ťumeň
2706 Irtyš
2712 Omsk
3332 Ob
3335 Novosibirsk
4098 Krasnojarsk
4101 Jenisej
4520 Bajkalsko-amurská magistrála
5185 Irkutsk
5642 Ulan-Ude
5655 Transmongolská magistrála
6199 Čita
7273 Amursko-jakutská magistrála
7306 Skovorodino
Zeja
7875 trať do Blagověščenska
8351 Birobidžan
8515 Amur
8523 Chabarovsk
trať do Nachodky
9288 Vladivostok

Transsibiřská magistrála, rusky Транссибирская магистраль, zkráceně Transsib (Трансси́б), je nejdelší železniční trať na světě, hlavní dopravní tepna Ruska, probíhající v délce 9 288 km z Moskvy do Vladivostoku. Byla postavena za vlády ruského cara Alexandra III. za dobu 26 let.[1]

Vznik a historie[editovat | editovat zdroj]

Kilometrovník 9 288 na nástupišti ve Vladivostoku

S rozvojem dálněvýchodních oblastí Ruské říše, zvláště po založení přístavu Vladivostok v roce 1860, který měl zajistit kontrolu nad pobřežím Tichého oceánu, vyvstala kolem roku 1880 potřeba lepšího a rychlejšího dopravního spojení s evropskou částí Ruska. Roku 1891 byl na popud Sergeje Witteho, tehdy vedoucího odboru železnic na ruském ministerstvu financí, zahájen ambiciózní plán na propojení celé Sibiře pomocí železniční trati; stavělo se od obou konců a pokračovalo se ke středu. Tam, kam dorazila trať, vznikala nová města. Některá sice rychle zanikla, ale jiná, jako např. Novosibirsk, se postupně stala velkoměsty. Na západě překročila trať Ural již předtím, v roce 1890 (na tomto místě dnes označuje kilometrovník 1 777 hranici mezi EvropouAsií), a roku 1898 dosáhla železnice město Irkutsk při západním břehu Bajkalského jezera. Po dostavbě trati do Chabarovska bylo možno železnici napojit na již existující úsek Chabarovsk – Vladivostok. Trasa tak byla téměř v celé délce dokončena, až na krátký úsek kolem Bajkalského jezera, přes které musely být vlaky přepravovány loďmi. Roku 1903 byla zahájena pravidelná přeprava z Petrohradu do Vladivostoku prostřednictvím Čínsko-dálněvýchodní dráhy, vedoucí přes čínské Mandžusko do jihovýchodního cípu Ruské říše (trasa TarskajaCharbinUssurijsk). V následujícím roce byl dostavěn zbývající 207 km dlouhý úsek trati kolem jižního břehu Bajkalu a slavnostně odevzdán do provozu 29. října (16. října podle juliánského kalendáře) 1905. Tohoto dne tak spojily železniční koleje bez přerušení břehy Atlantického a Tichého oceánu. Závěrečné práce na úseku trati podél řeky Amur, směřujícím do Vladivostoku po ruském území, byly završeny zprovozněním mostu přes řeku AmurChabarovska 18. října (5. října) 1916.

Expresní vlak „Rossija“ při teplotách −40 °C.

Roku 1929 se začalo s elektrifikací transsibiřské magistrály, která trvala dlouhých 73 let. Poslední etapa byla dokončena 25. prosince 2002, což umožnilo zdvojnásobení hmotnosti vlaků až na 6 000 tun.

Dnešní provoz[editovat | editovat zdroj]

Každé dva dny vyjíždí už přes 40 let klasický expresní vlak č. 2 „Rossija“ z Jaroslavského nádraží v Moskvě, aby o šest dní později dorazil do Vladivostoku. Před sto lety k tomu potřeboval vlak 16 dní. Jeho vagóny byly od té doby několikrát modernizovány, dnes musí vydržet teploty od −40 °C do 40 °C. Na každé zastávce se cestující mohou zásobit zbožím, které na nástupištích prodávají místní prodavačky. Dnes je Transsibiřská magistrála velmi důležitá nejen pro přepravu cestujících, ale hlavně z obchodního hlediska. Celkem se po ní do Evropy ročně přepraví asi 20 000 kontejnerů.[zdroj?]; jen z Japonska je to 8 300 kontejnerů se zbožím ročně,[zdroj?] což je asi třetina z celkového vytížení trasy. Ruské ministerstvo dopravy plánuje další technická zlepšení jednotlivých tras, aby mohlo být na nich přepraveno ještě více zboží.

I pro oblasti západně od vlastní transsibiřské magistrály existují dalekosáhlé plány. Uvažuje se o prodloužení tohoto železničního koridoru, resp. o zlepšení přepravních možností na stávajících železničních drahách (problém s rozdílnými rozchody kol) z Moskvy až do Vídně v Rakousku (přes Maďarsko)[2] a také o tom, aby byl umožněn rychlejší průjezd nákladních vlaků (i z Číny) do německého Duisburgu přes Polsko.

Místa na Transsibiřské magistrále[editovat | editovat zdroj]

Podél trati leží 89 měst, níže jsou uvedena jen ta nejvýznamnější.

Kromě toho „Transsib“ překračuje ne méně než 16 velkých řek: Volha, Vjatka, Kama, Tobol, Irtyš, Ob, Tom, Čulym, Jenisej, Oka, Selenga, Zeja, Bureja, Amur, Chor a Ussuri.

Další významné železniční tratě v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Trans-Siberian Railway na anglické Wikipedii.

  1. LOEW, Martin. Po Transsibiřské magistrále na vlastní kůži. iDNES.cz [online]. 2005-11-18 [cit. 2016-09-25]. Dostupné online.  
  2. Rusko chce prodloužit Transsibiřskou magistrálu až do VídněiDNES.cz, 5. 7. 2013

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]