Benvenuto Cellini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Benvenuto Cellini
Benvenuto Cellini, mědirytina Allegrini-Zocchi, 1766-1773
Benvenuto Cellini, mědirytina Allegrini-Zocchi, 1766-1773
Narození1. listopadu 1500 nebo 1500
Florencie
Úmrtí13. února 1571 nebo 1571 (ve věku 70–71 let)
Florencie
NárodnostItalové
Povolánísochař, spisovatel, medailér, autor autobiografie, projektant, zlatník a kunsthistorik
Nábož. vyznáníkatolická církev
ChoťPiera Parigi
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Benvenuto Cellini [čelíny] (3. listopadu 1500 Florencie13. února 1571 tamtéž) byl italský zlatník, sochař a spisovatel, který se stal známý svými manýristickými kovovými sochami na přechodu renesance a baroka, šperky a mincemi i knihou „Vlastní životopis“.

Život[editovat | editovat zdroj]

Benvenuto se narodil jako druhý syn už starším rodičům, kteří na své první dítě čekali po svatbě 18 let. Otec byl hudebník a stavěl hudební nástroje, i Benvenuto měl být hudebníkem. Brzy si ale vymohl, že bude zlatníkem. Učil se ve Florencii, v Sieně, v Pise a v Bologni. Už jako mladík byl pro účast ve rvačce vypovězen z Florencie a v 19 letech odešel do Říma. Jeho stříbrné svícny a medaile upoutaly pozornost papeže Klementa VII., který ho přijal jako flétnistu do svého orchestru. Při dobývání Říma francouzským vojskem se Cellini podílel na obraně Andělského hradu, zastřelil jednoho z velitelů a snad i Karla III. Bourbonského, který tažení vedl. To sice vedlo k vyplundrování města vojáky, Cellini se však mohl vrátit do Florencie, kde vytvořil několik zlatých medailí. Pak odešel opět do Říma, kde pracoval pro papežskou mincovnu.

Perseus s hlavou Medusy (1545–54, Florencie)

Roku 1529 byl jeho bratr Cecchino zabit v šarvátce, kterou vyvolal, ale Benvenuto zabil jeho vraha a utekl do Neapole. I když spáchal i další násilnosti, vlivní lidé mu zařídili beztrestnost, takže mohl pracovat pro papeže Pavla III., a to i když zabil svou ženu a jejího milence. Pracoval ve Florencii a pro francouzského krále. Roku 1537 byl zatčen a patrně neprávem obviněn ze zpronevěry, strávil však těžké dva roky ve vězení v Andělském hradě v Římě, kde čekal na popravu. S podporou přátel se mu podařilo uprchnout. Tvořil pak pro francouzského krále Františka I. ve Fontainebleau a v Paříži. Kvůli intrikám na dvoře se po několika letech vrátil do Florencie, kde pracoval jako zlatník a získal si velký obdiv svou statečností při obraně města. Roku 1563 na návrh G. Vasariho byl jmenován členem florentské Akademie výtvarných umění Když roku 1571 zemřel, byl pohřben s velkou slávou v kostele Zvěstování P. Marie.

Jak Cellini sám sebe popisuje ve „Vlastním životopise“, byl nesmírně prudký a svárlivý, v životě zabil několik lidí a byl několikrát trestán za homosexuální styky. Dále píše, že měl se svou manželkou pět dětí, z nichž dvě zemřely v dětství.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Sochy[editovat | editovat zdroj]

Větší část Celliniho děl monumentálních rozměrů se ztratila nebo byla zničena. Dochovaly seː

̈* Ukřižovaný Kristus (mramor), v Escorialu (Španělsko)

  • Poprsí Cosima I. Medicejského ze skupiny portrétů osobností

Zlatnictví[editovat | editovat zdroj]

  • Figurální slánka (italsky saliera) s řeckými mytologickými figurkami Deméter a Poseidóna, zhotovená pro francouzského krále Františka I. roku 1543 ze zlata na voskovém a olověném jádře. Je vystavena v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Roku 2006 byla slánka z vitríny uloupena a později nalezena nedaleko Zwettlu.
  • Medaile a mince, mj. portrétní (papež Pavel III., Klement VII., král František I., )
  • Návrhy na pečeti s popiskami a vysvětlením

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Velký podíl na Celliniho slávě měl a má „Vlastní životopis“, který psal od roku 1556. Jsou to velmi podrobné a otevřené paměti, kde nijak neskrývá své zločiny, nicméně píše velmi sebejistě o svých úspěších a dobrodružstvích. Napsal také několik pojednání o technikách zlatnictví a sochařství.

Ohlas[editovat | editovat zdroj]

Cellini byl po staletí téměř zapomenut a byl znovu objeven až v první polovině 19. století. Jeho paměti inspirovaly romány A. Dumase st., operu H. Berlioze, různé muzikály i S. Dalího. Několikrát jej připomíná například Victor Hugo, Herman Melville, Mark Twain nebo Agatha Christie. Celliniho líčení jeho doby se významně odráží i v románu Karla Schulze „Kámen a bolest“.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Benvenuto Cellini, Vlastní životopis. Praha: Odeon 1976
  • Ottův slovník naučný, heslo Cellini. Sv. 5, str. 271
  • ŠŤASTNÁ, Ilona. Umělec a buřič renesanční Itálie. Živá historie. Červenec-srpen 2009, s. 63–65. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]