Veverka popelavá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxVeverka popelavá
alternativní popis obrázku chybí
Veverka popelavá
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída savci (Mammalia)
Řád hlodavci (Rodentia)
Čeleď veverkovití (Sciuridae)
Rod veverka (Sciurus)
Binomické jméno
Sciurus carolinensis
Gmelin, 1788
Původní rozšíření veverky popelavé (červeně).
Původní rozšíření veverky popelavé (červeně).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Veverka popelavá (Sciurus carolinensis) je hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae). Původní výskyt druhu je ve východní části Severní Ameriky (území části USA a Kanady), byl však introdukován do mnoha dalších států. Nejvýznamnější je její introdukce do Evropy, především na Britské ostrovy, kde velmi negativně ovlivňuje populace zde původní veverky obecné (Sciurus vulgaris).[2]

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od své blízce příbuzné veverky obecné (Sciurus vulgaris) je větší a nikdy nemá výrazné štěty na uších.[3] Srst je popelavě šedá s příměsí rezavě hnědé především v oblasti obličeje a nápadně světlým až bílým bříškem. Výjimečně je možné se setkat i albinotickými jedinci.[4] Vážit může od 400 až do 800 g a dorůst délky až 30 cm, respektive 74 cm i s ocasem.[3] Průměrně je zhruba 47 cm dlouhá a 520 g těžká.[4]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Z původního areálu rozšíření je veverka popelavá introdukována do velké části Kanady (provincie Québec, Ontario, Nový Brunšvik, Manitoba, Saskatchewan, Bristká Kolumbie, Nové Skotsko) a mnoha států USA (Kalifornie, Oregon, Washington, a Montana).[5] Mimo území Severní Ameriky se dostala do Irska, Velké Británie, Itálie a Jižní Afriky. V Austrálii, kde byla též introdukovaná, již populace vyhynula.[5] S výjimkou Itálie zatím neexistují záznamy o výskytu veverky popelavé ve státech kontinentální Evropy (včetně České republiky), ovšem za předpokladu rozrůstající se italské populace je pravděpodobné její rozšíření i do ostatních států.[2]

Na Britských ostrovech byl tento druh vysazen v 31 případech mezi lety 1876–1929, u 24 z nich došlo k následnému zvětšení populace. Veverky popelavé sem byly dováženy jako exotická zvířata do parků a zahrad venkovských sídel z východu USA.[2] Dnes je veverka popelavá přítomna ve většině Anglie a Walesu a v severním Skotsku. V Irsku došlo roku 1913 k vysazení pouze šesti párů, začátkem 21. století je zde veverka popelavá rozšířena na celém území. V Itálii byly mezi lety 1948–1994 úspěšné 3 z celkových 4 introdukcí, při kterých bylo vypuštěno pouze kolem 4-6 jedinců. Populace veverky popelavé se tam po přelomu roku 2000 vyskytují v oblasti Piedmont (roku 1948 introdukce dvou párů z Washingtonu D.C., USA[6]), na pobřeží Ligurie a v Lombardii v lesích podél toku řeky Ticino.[7] Odborníci odhadují celkovou velikost italské populace už na více několik tisíc jedinců.[6]

Veverka popelavá pojídající houbu, močály Okefenokee – Florida

Chování[editovat | editovat zdroj]

Je to denní živočich. Žije v lesích, remízcích i městském prostředí (často v městských parcích a zahradách), většinou v blízkosti trvalých vodních ploch. Živí se především různými plody dřevin, převážně oříšky (tzn. žaludy, plody ořešáků a další), ale konzumuje velmi často i houby, ovoce, řidčeji malé savce, vejce nebo hmyz. Tvoří si aktivně zimní zásoby.

Veverky popelavé nejsou teritoriální, domácí okrsky se často překrývají a mívají obvykle rozlohu do 5 hektarů.[5] Ve městech a příměstských oblastech nebo v turistických destinacích jsou často i velmi zdomácnělé – rabují odpadkové koše, nechávají se krmit z ruky, některé dokonce cíleně žebrají (panáčkují nebo metají kotouly).

Páření probíhá od prosince do února a poté od března do května, kdy samci intenzivně pronásledují samice. Ty pak tráví 44 dní březosti o samotě ukryté v hnízdech z větví a listí v korunách stromů. Rodí až dva vrhy po 2–3 mláďatech ročně – první většinou jarní (březen), druhý pozdně letní (srpen). Délka reprodukčního věku je maximálně 10 let, spíše ale 8–9 let.[5][3]

Kompetice s veverkou obecnou[editovat | editovat zdroj]

Veverka popelavá využívá stejné potravní zdroje a podobný habitat jako veverka obecná (Sciurus vulgaris). Ačkoli se mezi těmito druhy neobjevuje žádná agresivita, je veverka popelavá v konkurenční výhodě – důvodem je efektivnější trávení získané potravy, a tak i její větší příjem. U veverky obecné se pak následkem snížené dostupnosti potravy a jejímu horšímu využití objevuje podvýživa, která vede ke špatnému prospívání potomků a omezení tělesného růstu. To vyúsťuje nejen k poklesům populace a zmenšování jejího areálu, ale až k lokálním vyhynutím druhu.[7] Veverka popelavá je navíc přenašečem parapoxviru, který způsobuje smrtelné onemocnění veverky obecné. Mimo jiné také způsobuje škody na lesních porostech strháváním borky ze stromů.[2]

Přes své ohrožení a fakt, že se v místech introdukce veverky popelavé veverka obecná přestala vyskytovat, není zařazena mezi ohrožené druhy, neboť je její celkový areál rozšíření stále velmi velký.[8] V Evropě v místech introdukce veverky popelavé vznikají plány na její eradikaci, respektive alespoň omezení počtu, případně rozličná podpůrná opatření pro konkurenčně slabší, ale původní veverku obecnou.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. a b c d e UNEP-WCMC. 2010. Review of the Grey Squirrel Sciurus carolinensis. UNEP-WCMC, Cambridge. online: http://ec.europa.eu/environment/cites/pdf/reports/grey_squirrel.pdf
  3. a b c Grey squirrel videos, photos and facts - Sciurus carolinensis. Arkive [online]. [cit. 2018-06-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b North American Mammals: Sciurus carolinensis : Species Information. naturalhistory.si.edu [online]. [cit. 2018-06-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-12. (anglicky) 
  5. a b c d Sciurus carolinensis (Eastern Gray Squirrel, Gray Squirrel, Grey Squirrel). www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2018-06-12]. Dostupné online. 
  6. a b Bertolino, S., & Genovesi, P. (2003). Spread and attempted eradication of the grey squirrel (Sciurus carolinensis) in Italy, and consequences for the red squirrel (Sciurus vulgaris) in Eurasia. Biological Conservation, 109(3), 351-358. online: http://planet.uwc.ac.za/nisl/Invasives/Refs/BertolinoandGenovesi.pdf
  7. a b Sandro, B. (2008). Introduction of the American grey squirrel (Sciurus carolinensis) in Europe: a case study in biological invasion. Current Science, 903-906.online: https://midwalesredsquirrels.org/wp-content/uploads/2015/04/Impact-of-GS-in-mainland-Europe.pdf
  8. Sciurus vulgaris (Eurasian Red Squirrel, Red Squirrel). www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2018-06-12]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]