Ada Kale

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ostrov Ada Kale na vojenské mapě v roce 1918.

Ada Kale (maďarsky Újorsova (Nová Oršava), nebo Ada Kaleh, srbsky a bulharsky Адакале, rumunsky Ada Kaleh) byl ostrov na řece Dunaji v soutěsce Železná vrata na hranici mezi dnešním Rumunskem a Srbskem. Ostrov měl na délku 1750 m[1] a na šířku 450 m. Nacházel se přibližně 3 km po proudu řeky od města Oršava z rumunské strany a 221 km po proudu Dunaje od Bělehradu. V roce 1970 byl zaplaven řekou Dunaj po výstavbě hydroelektrárny.

Název[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že ostrov byl vždy osídlen různorodou komunitou, která pocházela ze všech částí světa a hovořila různými jazyky, měnilo se i v průběhu let jméno ostrova v různých jazycích. Ostrov spravovali přes pět set let buď Rakušané, nebo Turci. Nejstarší název ostrova zněl Sa'an, nicméně jho původ je neznámý. Podle rakouské pevnosti se jmenoval po nějakou dobu Carolina nebo Nová Oršava (obdobně v maďarštině Újorsova nebo v srbštině Нова Оршава/Nova Oršava). Turecký název ostrova zněl Ada-i-Kebir (Velký ostrov). Díky výstavbě velké rakouské pevnosti byl znám jako ostrovní pevnost, v turečtině Ada Kale. Tento název se poté rozšířil do řady dalších jazyků.

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Střídání vlád[editovat | editovat zdroj]

Malý ostrov byl umístěn na strategické pozici. Proto na něm již Římská říše nechala zbudovat hraniční pevnost.[2] V 17. století zde vzniklo moderní opevnění, které nechalo vybudovat Rakousko. V letech 1699 - 1716 ostrov obsadila Osmanská říše, která se zmocnila i pevnosti. Až do roku 1738 ji pak drželo opět Rakousko, spolu s částí Srbska, kterému poskytlo autonomii. Poté ji dobyli Turci v roce 1789, ale podle Sistovské mírové smlouvy ji museli vrátit zpět Rakousku roku 1791 po skončení poslední rakousko-turecké války. Rakousko mělo o ostrov značný zájem a ještě předtím, než jej získalo mírovou cestou podniklo několik neúspěšných výpadů. Poté, co se Vídeň ostrova zmocnila nechala místní mešitu přebudovat na františkánský klášter.[1]

V roce 1804 došlo k prvnímu srbskému povstání, během kterého srbští vzbouřenci zajali tzv. dáchie, turecké správce regionu Šumadija (dnešního centrálního Srbska), kteří se na ostrově Ada Kale ukrývali. Po druhém srbském povstání byla vydlážděna cesta pro nezávislost Srbska na Osmanské říši.

Roku 1849 pobýval na ostrově Lájos Kossuth během své cesty z Uherska do Istanbulu.

Turecká exkláva[editovat | editovat zdroj]

Pohled na ostrov v roce 1909.
Turecký bazar v roce 1912.

V roce 1878 byla podepsána nezávislost i formální, nicméně během podpisu mírové smlouvy mezi Osmanskou říší a Srbskem bylo na ostrov Ada Kale zapomněno, a ten tak zůstal i nadále v turecké správě. Strategicky umístěný ostrov mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem měl pro Turecko samozřejmě jistý význam. Formálně zůstal turecký až po podepsání Lausannské smlouvy v roce 1923, fakticky o něj však Turci přišli již o 10 let dříve, neboť jej roku 1913 obsadila rakousko-uherská vojska.

V letech 1878-1913 pokračovala na ostrově Ada Kale osmanská správa tak, jako i jinde na Balkánském poloostrově nebo v Turecku. Z Istanbulu byli jmenováni správci ostrova. Obyvatelstvo mělo statut občanů Osmanského impéria; nemuselo však ani platit daně, ani sloužit v armádě. Na ostrově místní obyvatelstvo dokonce volilo ve všeobecných tureckých volbách v roce 1908. Ostrov měl zhruba kolem šesti set až tisíce stálých obyvatel, kteří se živili především rybolovem a obchodem s tabákem. Původ obyvatelstva byl různorodý, jako tomu ostatně v Osmanské říši bývalo; jednalo se o komunitu převážně turecko-rumunskou, kterou doplňovali ale i příslušníci řady dalších národů (Němců, Maďarů, Srbů, Albánců, Arabů...) V 20. století navštěvovali ostrov i početné skupiny turistů, dosahující až několika desítek tisíc.[1] Vybudovány zde byly dvě továrny (zpracování tabáku a textilu) a roku 1903 zde místní obyvatelstvo vybudovalo i mešitu, jejíž ohromný koberec nechal zaplatit sám turecký sultán.

Po skončení první světové války připadl ostrov po volbě v místním referendu Rumunsku. Roku 1931 jej navštívil i král Karel II. Odchodem turecké správy však ztratilo místní obyvatelstvo řadu výhod, především povinnost neplatit žádné daně. Ostrov byl v té době turistickým rájem; unikátním městem, které fungovalo zcela mimo běžný kontext jihovýchodní Evropy první poloviny 20. století. Stal se také i cílem maďarského propagátora zdravé výživy, Bély Bicsérdyho, který zde vybudoval na krátkou dobu komunitu vlastních oddaných, kteří se chtěli stravovat ním propagovaným způsobem. Nemálo z nich však učení propagátora syrové a zdravé výživy nejspíše přecenilo a z rigitního půstu nakonec trpěli zdravotními problémy. To znamenalo nedlouho poté také i konec Bicsérdyho kultu.

V druhé polovině 20. století se stal ostrov problematickým místem z hlediska bezpečnosti rumunských hranic. Byl totiž vhodným místem pro ty, kteří chtěli Rumunsko opustit a přes Jugoslávii uprchnout do západní Evropy. Proto také rumunská vláda po druhé světové válce přístup na ostrov omezila. Nebylo dovoleno na něm zůstávat přes noc; po 8. hodině večerní nebyly vůbec v provozu trajekty z rumunské strany směrem na ostrov. Z ostrova Ada Kale byla vzdušná vzdálenost k rumunskému břehu 250 m, k jugoslávskému pak 750 m.

Zaplavení ostrova[editovat | editovat zdroj]

Zbořené město na ostrově během výstavby přehrady Železná vrata.

V roce 1964 byla mezi SFRJ a Rumunskem podepsána smlouva o výstavbě přehrady Železná vrata, která znamenala konec ostrova, vzhledem k tomu, že nová hydroelektrárna počítala s vzestupem hladiny Dunaje o 33 m. Proto byli obyvatelé ostrova přesídleni. Mohli si vybrat; buď odejít do Turecka, nebo do některých rumunských měst, či do Jugoslávie (Kladovo). Někteří rumunští Turci se přestěhovali do Dobrudže. Do roku 1968 tak byl ostrov kompletně vystěhován.

Původní pevnost byla rozebrána a zrekonstruována na nedalekém ostrově Şimian. Řadu dalších kulturních památek i předmětů získala různá rumunská muzea. Jedinou výjimkou byly hodiny místní mešity, které byly odvezeny do Jugoslávie. Původní domy byly poté srovnány se zemí dynamitem, aby netvořily překážky pro říční dopravu.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Ostrovem Ada Kale se nechal inspirovat také maďarský spisovatel Mor Jokai ve svém románu Zlatý muž (maďarsky Az Arany Ember) z roku 1872.[zdroj?]

Přesun rakouské pevnosti z ostrova byl zdokumentován v rumunském filmu Poslední léto, který byl natočen roku 1968.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d Článek na portálu vreme.rs (srbsky)
  2. Článek na portálu danas.rs (srbsky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]