Chorvatská válka za nezávislost
| Chorvatská válka za nezávislost | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Válka v Jugoslávii | |||
 Ve směru hodinových ručiček zleva nahoře: hlavní ulice Dubrovníku, Stradun, během obléhání Dubrovníku; poškozená vukovarská vodárenská věž, symbol raného konfliktu; vojáci chorvatské armády připravující se zničit srbský tank; pamětní hřbitov ve Vukovaru; srbský tank T-55 zničený na silnici na Drniš | |||
| Trvání | 31. března 1991 – 12. listopadu 1995[pozn. 1] (4 roky, 7 měsíců, 1 týden a 5 dnů) | ||
| Místo | Chorvatsko, s určitým přesahem do Bosny a Hercegoviny[pozn. 2] | ||
| Výsledek | Chorvatské vítězství
| ||
| Změny území | Chorvatská vláda získala kontrolu nad drtivou většinou území, které předtím drželi srbští povstalci, zbytek dostala pod kontrolu v rámci UNTAES.[pozn. 3] | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
,_Flag_of_Serbia_(1947%E2%80%931992).svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Chorvatská válka za nezávislost[pozn. 9] byla vedena v letech 1991 až 1995 mezi chorvatskými silami loajálními chorvatské vládě – která vyhlásila nezávislost na Jugoslávii (SFRY) – a Srby kontrolované Jugoslávské lidové armádě (JNA) a místními Srby. JNA ukončila své bojové operace v Chorvatsku v roce 1992.
Většina Chorvatů chtěla, aby Chorvatsko Jugoslávii opustilo a stalo se suverénní zemí, zatímco mnoho etnických Srbů žijících v Chorvatsku s podporou Srbska se postavilo proti odtržení a chtělo, aby území nárokovaná Srby byla ve společném státě se Srbskem. Většina Srbů usilovala o nový srbský stát v rámci jugoslávské federace, včetně oblastí Chorvatska a Bosny a Hercegoviny se srbskou většinou nebo významnými menšinami a pokoušela se dobýt co největší část Chorvatska.[10][11][12] V referendu z 19. května 1991 se pro nezávislost Chorvatska vyslovilo 94,7 procenta hlasujících[13]. Chorvatsko vyhlásilo nezávislost 25. června 1991, ale souhlasilo s jejím odložením Brionskou deklarací a 8. října 1991 přerušilo všechny zbývající vazby s Jugoslávií.
JNA se zpočátku snažila udržet Chorvatsko v Jugoslávii tím, že celé Chorvatsko obsadí. Poté, co se to nezdařilo, založily srbské síly v Chorvatsku samozvaný protostát – republiku Srbská Krajina (RSK), která začala Balvanovou revoluci. Po příměří v lednu 1992 a mezinárodním uznání Chorvatské republiky jako suverénního státu byly opevněny přední linie, byly nasazeny Ochranné síly OSN (UNPROFOR) a boje se v následujících třech letech staly převážně přerušovanými. Během té doby RSK zahrnovala 13 913 kilometrů čtverečních (5 372 čtverečních mil), více než čtvrtinu Chorvatska. V roce 1995 Chorvatsko zahájilo dvě velké ofenzivy známé jako Operace Blesk a Operace Bouře. Tyto ofenzivy fakticky ukončily válku v jeho prospěch. Zbývající přechodná autorita Spojených národů pro východní Slavonii, Baranju a západní Sirmium (UNTAES) byla v roce 1998 pokojně reintegrována do Chorvatska.[14][15]
Válka skončila vítězstvím Chorvatska, protože dosáhlo cílů, které na začátku války vyhlásilo: nezávislost a zachování svých hranic. Přibližně 21–25 % chorvatské ekonomiky bylo zničeno s odhadovanými 37 miliardami USD v poškozené infrastruktuře, ztrátě produkce a nákladech souvisejících s uprchlíky. Ve válce bylo zabito přes 20 000 lidí a uprchlíci byli vysídleni na obou stranách. Srbská a chorvatská vláda spolu začaly postupně spolupracovat, ale napětí přetrvává, částečně kvůli verdiktům Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a žalobám podaných každou zemí proti druhé.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v roce 2007 vrátil rozsudek viny nad Milanem Martićem, jedním ze srbských vůdců v Chorvatsku, za to, že se domluvil se Slobodanem Miloševičem a dalšími na vytvoření „jednotného srbského státu“.[16] V letech 2008 až 2012 ICTY stíhal chorvatské generály Anteho Gotovinu, Mladena Markače a Ivana Čermaka za údajnou účast na zločinech souvisejících s operací Bouře. Čermak byl přímo zproštěn obžaloby a odsouzení Gotoviny a Markače bylo později zrušeno odvolacím senátem ICTY.[17][18] Mezinárodní soudní dvůr zamítl vzájemná tvrzení Chorvatska a Srbska o genocidě v roce 2015. Soud znovu potvrdil, že do určité míry došlo ke zločinům proti civilistům, ale rozhodl, že konkrétní genocidní záměr nebyl přítomen.
K významným bitvám patří dobytí Vukovaru (srbské vítězství) a obléhání Dubrovníku (chorvatské vítězství). Materiální škody, především v oblasti Slavonie, byly ohromné a celá města byla zpustošena. Těžce poškozen byl právě Vukovar, dále rozsáhlá poškození Osijeku, který bombardovalo jugoslávské letectvo.
Pozadí
[editovat | editovat zdroj]Politické změny v Jugoslávii
[editovat | editovat zdroj]V 70. letech se jugoslávský socialistický režim silně rozštěpil na liberálně-decentralistickou nacionalistickou frakci vedenou Chorvatskem a Slovinskem, která podporovala decentralizovanou federaci s cílem poskytnout větší autonomii Chorvatsku a Slovinsku, oproti konzervativně-centralistické nacionalistické frakci v čele se Srbskem, která podporovala centralizovanou federaci k zajištění zájmů Srbska a Srbů v celé Jugoslávii – protože byli největší etnickou skupinou v zemi jako celku.[19] V letech 1967 až 1972 v Chorvatsku a v letech 1968 a 1981 protesty v Kosovu způsobily nacionalistické doktríny a činy etnické napětí, které destabilizovalo Jugoslávii.[20] Má se za to, že potlačení nacionalistů státem mělo za následek identifikaci chorvatského nacionalismu jako primární alternativy ke komunismu samotnému a učinilo z něj silné podzemní hnutí.[21]
V Jugoslávii se objevila krize s oslabením komunistických států ve východní Evropě ke konci studené války, což symbolizoval pád Berlínské zdi v roce 1989. V Chorvatsku regionální pobočka Svazu komunistů Jugoslávie, svaz komunistů Chorvatska, ztratila svou ideologickou sílu.[22][23] Slovinsko a Chorvatsko prosazovaly decentralizaci.[24] SR Srbsko v čele se Slobodanem Miloševičem se drželo centralismu a vlády jedné strany a následně fakticky ukončilo autonomii autonomních provincií Kosovo a Vojvodina do března 1989 a převzalo velení nad jejich hlasy v jugoslávském federálním předsednictvu.[25][23][26][27] Nacionalistické myšlenky začaly získávat vliv v řadách stále vládnoucího Svazu komunistů, zatímco Miloševićovy projevy, zejména projev na Gazimestanu z roku 1989, ve kterém hovořil o „bitvách a hádkách“, podporovaly pokračování jednotného jugoslávského státu – státu, ve kterém by byla všechna moc nadále centralizována v Bělehradě.[25][28][29]
Na podzim roku 1989 tlačila srbská vláda na chorvatskou vládu, aby povolila sérii srbských nacionalistických shromáždění v zemi, a srbská média a různí srbští intelektuálové již začali označovat chorvatské vedení jako „ustašovské“ a začali zmiňovat se o genocidě a dalších zločinech spáchaných Ustašovci v letech 1941 až 1945. Srbské politické vedení tuto rétoriku schválilo a obvinilo chorvatské vedení, že je „slepě nacionalistické“, když se proti tomu postavilo.[30]
Po dokončení protibyrokratické revoluce ve Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře získalo Srbsko v roce 1991 čtyři z osmi federálních prezidentských hlasů[28], což učinilo řídící orgán neúčinným, protože ostatní republiky protestovaly a volaly po reformě federace.[31] V roce 1989 byly povoleny politické strany a řada z nich vznikla, včetně Chorvatského demokratického společenství (chorvatsky: Hrvatska demokratska zajednica, HDZ), vědeného Franjo Tuđmanem, který se později stal prvním prezidentem Chorvatska.[32] Tuđman kandidoval na nacionalistické platformě[33] s programem „národního usmíření“ mezi chorvatskými komunisty a bývalými ustašovci (fašisty), což byla klíčová součástí politického programu jeho strany.[34] V souladu s tím také zapojil bývalé ustašovské členy do stranického a státního aparátu.[35]
V lednu 1990 se Svaz komunistů rozešel na etnických liniích, přičemž chorvatská a slovinská frakce na 14. mimořádném kongresu požadovaly volnější federaci. Srbští delegáti na kongresu obvinili chorvatské a slovinské delegáty z „podpory separatismu, terorismu a genocidy v Kosovu“.[36] Chorvatské a slovinské delegace, včetně většiny členů z řad etnických Srbů, nakonec na protest odešly poté, co srbští delegáti odmítli každý navrhovaný dodatek.[28][37]
Leden 1990 také znamenal začátek soudních případů, které byly předkládány jugoslávskému ústavnímu soudu ve věci odtržení.[38] Prvním byl případ slovinských ústavních změn poté, co si Slovinsko nárokovalo právo na jednostranné odtržení na základě práva na sebeurčení.[39] Ústavní soud rozhodl, že odtržení od federace je povoleno pouze v případě jednomyslné dohody jugoslávských republik a autonomních provincií.[38] Ústavní soud poznamenal, že část I Ústavy z roku 1974 základních principů ústavy určila, že sebeurčení včetně secese „patří národům Jugoslávie a jejich socialistickým republikám“.[38] Otázka odtržení Kosova byla řešena v květnu 1991 soudem, který tvrdil, že právo na odtržení mají „pouze národy Jugoslávie“, Albánci byli považováni za menšinu a nikoli za národ Jugoslávie.[38]
Průzkum z roku 1990 mezi jugoslávskými občany ukázal, že etnická nevraživost existovala v malém měřítku.[40] Ve srovnání s výsledky před 25 lety před ním bylo Chorvatsko republikou s nejvyšším nárůstem etnické vzdálenosti. Dále došlo k výraznému nárůstu etnické vzdálenosti mezi Srby a Černohorci vůči Chorvatům a Slovincům a naopak.[40] Ze všech respondentů 48 % Chorvatů uvedlo, že jejich příslušnost k Jugoslávii je pro ně velmi důležitá.[40]
V únoru 1990 založil Jovan Rašković v Kninu Srbskou demokratickou stranu (SDS), jejíž program měl za cíl změnit regionální rozdělení Chorvatska tak, aby bylo v souladu se zájmy etnických Srbů.[41] Prominentní členové vlády RSK, včetně Milana Babiće a Milana Martiće, později dosvědčili, že Bělehrad řídil propagandistickou kampaň zobrazující Srby v Chorvatsku jako ohrožené genocidou chorvatskou většinou.[42] 4. března 1990 se 50 000 Srbů shromáždilo u Petrovy hory a provolávalo negativní poznámky namířené na Tuđmana[41], skandovalo „Toto je Srbsko“[41] a vyjadřovalo podporu Miloševićovi[43][44].
První svobodné volby v Chorvatsku a Slovinsku byly naplánovány o několik měsíců později.[45] První kolo voleb v Chorvatsku se konalo 22. dubna a druhé kolo 6. května.[46] HDZ založilo svou kampaň na větší suverenitě (nakonec úplné nezávislosti) pro Chorvatsko, což podněcovalo mezi Chorvaty pocit, že „pouze HDZ může chránit Chorvatsko před aspiracemi Miloševiće na Velké Srbsko“. Ve volbách zvítězila v průzkumu (následovali ji reformovaní komunisté Ivici Račana, Sociálně demokratická strana Chorvatska) a měla sestavit novou chorvatskou vládu.[46]
Napjatá atmosféra zavládla 13. května 1990, kdy se v Záhřebu na stadionu Maksimir konal fotbalový zápas mezi záhřebským týmem Dinamo a bělehradskou Rudou hvězdou. Hra propukla v násilí mezi chorvatskými a srbskými fanoušky a s policií.[47]
30. května 1990 se konalo první zasedání nového chorvatského parlamentu. Prezident Tuđman oznámil svůj manifest pro novou ústavu (ratifikovanou na konci roku) a množství politických, ekonomických a sociálních změn, zejména do jaké míry budou zaručena práva menšin (hlavně pro Srby). Místní srbští politici se postavili proti nové ústavě. V roce 1991 představovali Chorvati 78,1 % a Srbové 12,2 % z celkového počtu obyvatel Chorvatska,[48] ale tito zastávali nepřiměřený počet úředních míst: 17,7 % jmenovaných úředníků v Chorvatsku, včetně policie, byli Srbové. Ještě větší část těchto funkcí dříve zastávali Srbové v Chorvatsku, což vytvořilo dojem, že Srbové jsou strážci komunistického režimu.[49] Srbská politička a socioložka Vesna Pešić uvádí, že to vyvolalo mezi Chorvaty nespokojenost, ale že to ve skutečnosti nikdy nepodkopalo jejich vlastní dominanci v SR Chorvatsku.[22] Po nástupu HDZ k moci bylo mnoho Srbů zaměstnaných ve veřejném sektoru, zejména policie, propuštěno a nahrazeno Chorvaty.[50] To, v kombinaci s Tuđmanovými poznámkami, tedy „Díky bohu, že moje žena není Židovka nebo Srbka“,[51] byly překrouceny Miloševićovými médii, aby vyvolaly obavy, že jakákoli forma nezávislého Chorvatska bude novým „ustašovským státem“. V jednom případě bělehradská televize ukázala Tuđmana, jak si potřásá rukou s německým kancléřem Helmutem Kohlem (který byl prvním představitelem vlády na světě, co uznal nezávislé Chorvatsko a Slovinsko) a obviňoval ty dva z spiknutí „Čtvrté říše“.[52][53] Kromě vyhození mnoha Srbů z pozic ve veřejném sektoru bylo dalším problémem mezi Srby žijícími v Chorvatsku veřejné vystavování šachovnice v chorvatském erbu HDZ, které bylo spojeno s fašistickým ustašovským režimem.[54] Šlo o mylnou představu, protože šachovnice měla historii sahající až do 15. století a nebyla totožná s tou, která se používala v nezávislém státě Chorvatsko z dob druhé světové války.[55] Nicméně Tuđmanova xenofobní rétorika a postoj k chorvatským Srbům, stejně jako jeho podpora bývalým ustašovským vůdcům, jen málo zmírnily obavy Srbů.[56][57][58]
Občanské nepokoje a požadavky na autonomii
[editovat | editovat zdroj]Bezprostředně po slovinských parlamentních volbách a chorvatských parlamentních volbách v dubnu a květnu 1990 JNA oznámila, že doktrína „všeobecné obrany lidu“ z Titovy éry, ve které každá republika udržovala teritoriální obranné síly (srbochorvatsky Teritorijalna obrana) (TO), bude od nynějška nahrazena centrálně řízeným systémem obrany. Republiky by ztratily svou roli v otázkách obrany a jejich TO by byly odzbrojeny a podřízeny velitelství JNA v Bělehradě, ale nová slovinská vláda jednala rychle, aby si udržela kontrolu nad svou TO.[59] 14. května 1990 byly zbraně TO Chorvatska v chorvatských většinových regionech odebrány JNA,[60] čímž se předešlo možnosti, že Chorvatsko bude mít vlastní zbraně, jak tomu bylo ve Slovinsku.[61][62] Borisav Jović, zástupce Srbska ve federálním předsednictvu a blízký spojenec Slobodana Miloševiće, tvrdil, že tato akce přišla na příkaz Srbska.[63]
Podle Joviće se 27. června 1990 on a Veljko Kadijević, jugoslávský ministr obrany, setkali a dohodli se, že by je měli, pokud jde o Chorvatsko a Slovinsko, „násilně vyhnat z Jugoslávie tím, že jednoduše vytyčí hranice a prohlásí, že si to způsobili sami svými rozhodnutími“. Podle Joviće, druhý den získal souhlas Miloševiće.[64] Nicméně Kadijević, smíšeného srbsko-chorvatského původu a jugoslávský partyzán za druhé světové války, byl loajální k Jugoslávii a ne Velkému Srbsku; Kadijević věřil, že pokud Slovinsko opustí Jugoslávii, stát by se zhroutil, a proto diskutoval s Jovićem o možném použití JNA k zavedení stanného práva ve Slovinsku, aby se zabránilo tomuto potenciálnímu kolapsu, a byl ochoten vést válku se secesionistickými republikami, aby zabránil jejich odtržení.[65] Kadijević se domníval, že politická krize a etnický konflikt byly způsobeny akcemi cizích vlád, zejména Německa, které obvinil ze snahy rozbít Jugoslávii, aby Německo mohlo uplatnit sféru vlivu na Balkáně.[66] Kadijević považoval Tuđmanovu chorvatskou vládu za inspirovanou fašismem a že Srbové mají právo být chráněni před chorvatskými „ozbrojenými formacemi“.[66]
Po zvolení Tuđmana a HDZ bylo 25. července 1990 v Srbu, severně od Kninu, založeno Srbské shromáždění jako politická reprezentace srbského lidu v Chorvatsku. Srbské shromáždění vyhlásilo „suverenitu a autonomii srbského lidu v Chorvatsku“.[67]
Nová chorvatská vláda realizovala různé politiky, na které se pohlíželo jako na otevřeně nacionalistické a protisrbské povahy, jako je odstranění srbské cyrilice z korespondence ve veřejných úřadech.[68][69]
| „ | Velké srbské kruhy nemají žádný zájem na ochraně srbského lidu žijícího v Chorvatsku, Bosně nebo kdekoli jinde. Pokud by tomu tak bylo, pak bychom se mohli podívat a zjistit, co je v chorvatské ústavě, podívat se co je v prohlášení o menšinách, o Srbech v Chorvatsku a o menšinách, protože se Srby se tam zachází odděleně. Podívejme se, zda mají Srbové v Chorvatsku menší práva než Chorvati. To by byla ochrana Srbů v Chorvatsku. Ale to není to, co se hledá. Pánové, chtějí území. | “ |
— Stjepan Mesić o záměrech Bělehradu ve válce, [70] | ||
V srpnu 1990 se v regionech se značnou srbskou populací, které později vešly ve známost jako Republika srbská Krajina (RSK) (hraničící se západem Bosny a Hercegoviny), konalo neuznané monoetnické referendum o otázce „suverenity a autonomie“ Srbů v Chorvatsku.[71] To byl pokus čelit změnám provedeným v ústavě. Chorvatská vláda vyslala policejní síly na policejní stanice v oblastech obývaných Srby, aby zabavily jejich zbraně. Místní Srbové z jižního chorvatského vnitrozemí, většinou v okolí města Knin, mimo jiné zablokovali silnice do turistických destinací v Dalmácii. Tento incident je známý jako "Balvanová revoluce".[72][73] O několik let později, během Martićova soudu, Babić tvrdil, že byl Martićem oklamán, aby souhlasil s balvanovou revolucí, a že za ni a celou válku v Chorvatsku nese odpovědnost Martić a že ji zorganizoval Bělehrad.[74] Toto prohlášení potvrdil Martić v rozhovoru zveřejněném v roce 1991.[75] Babić potvrdil, že do července 1991 Milošević převzal kontrolu nad Jugoslávskou lidovou armádou (JNA).[76] Chorvatská vláda zareagovala na blokádu silnic tím, že na místo vyslala speciální policejní týmy v helikoptérách, ale byli však zachyceni stíhačkami Jugoslávského letectva a nuceni vrátit se zpět do Záhřebu. Srbové pokáceli borovice nebo použili buldozery k zablokování silnic, aby uzavřeli města jako Knin a Benkovac poblíž pobřeží Jaderského moře. 18. srpna 1990 srbské noviny Večernje novosti tvrdily, že „téměř dva miliony Srbů byly připraveny odjet do Chorvatska bojovat“.[72]
21. prosince 1990 byla obcemi regionů Severní Dalmácie a Lika v jihozápadním Chorvatsku vyhlášena SAO Krajina. Článek 1 Statutu SAO Krajina definoval SAO Krajina jako „formu územní autonomie v rámci Chorvatské republiky“, ve které byla aplikována Ústava Chorvatské republiky, státní zákony a Statut SAO Krajina.[67][77]
22. prosince 1990 chorvatský parlament ratifikoval novou ústavu[78], kterou Srbové považovali za odnětí práv, která jim přiznávala socialistická ústava.[79] Ústava definovala Chorvatsko jako „národní stát chorvatského národa a stát příslušníků jiných národů a menšin, kteří jsou jeho občany: Srbů...kteří mají zaručenu rovnost s občany chorvatské národnosti...“[67]
Po Tuđmanových volbách a vnímané hrozbě nové ústavy[78] začali srbští nacionalisté v oblasti Kninské Krajiny podnikat ozbrojené akce proti chorvatským vládním úředníkům. Chorvatský vládní majetek v celém regionu byl stále více kontrolován místními srbskými obcemi nebo nově zřízenou „Srbskou národní radou“. Ta se později stala vládou odtržené Republiky srbská Krajina (RSK).[67]
Poté, co se v lednu 1991 zjistilo, že Martin Špegelj vedl kampaň za získání zbraní na černém trhu, bylo vydáno ultimátum požadující odzbrojení a rozpuštění chorvatských vojenských sil, které jugoslávské úřady považovaly za nezákonné.[80][81] Chorvatské úřady odmítly vyhovět a jugoslávská armáda šest dní po vydání ultimáta stáhla.[82][83]
12. března 1991 se vedení armády sešlo s předsednictvem SFRJ ve snaze přesvědčit je, aby vyhlásili výjimečný stav, který by armádě umožnil převzít kontrolu nad zemí. Veljko Kadijević, velitel jugoslávské armády, prohlásil, že došlo ke spiknutí za účelem zničení země a řekl:
| „ | Byl vypracován zákeřný plán na zničení Jugoslávie. První fází je občanská válka. Druhá fáze je zahraniční intervence. Poté budou v celé Jugoslávii nastoleny loutkové režimy. | “ |
| — Veljko Kadijević, 12. března 1991.[84] | ||
Jović tvrdil, že Kadijević a armáda v březnu 1991 podporovali státní převrat jako východisko z krize, ale poté o čtyři dny později změnili názor.[85] Kadijevićova odpověď na to byla, že „Jović lže“.[85] Kadijević tvrdil, že byl pozván na schůzku v březnu 1991 v Jovićově kanceláři, dva dny po obrovských protestech organizovaných Vukem Draškovićem v ulicích Bělehradu, kde Milošević podle Kadijeviće žádal, aby armáda převzala kontrolu nad zemí vojenským převratem.[85] Kadijevićovou zjevnou odpovědí bylo informovat Miloševiće, že takové rozhodnutí nemůže učinit sám, a že žádost projedná s armádními vůdci a později o jejich rozhodnutí informuje Jovićovu kancelář.[85] Kadijević pak řekl, že jejich rozhodnutí bylo proti puči a že o něm písemně informoval Jovićovu kancelář.[85] Jović tvrdil, že takový dokument neexistuje.[85]
Ante Marković popsal, že poté, co zasedání předsednictva nedosáhlo požadovaných výsledků, se s ním Kadijević setkal s navrhovaným státním převratem proti secesionistickým republikám.[86] Během setkání Marković odpověděl Kadijevićovi tím, že řekl, že plán na zatčení Miloševiće selhal.[86] Kadijević odpověděl: "Je to jediný, kdo bojuje za Jugoslávii. Bez něj bychom to nemohli navrhnout." Marković plán odmítl a poté se komunikace mezi Kadijevićem a Markovićem zhroutila.[86]
Ozbrojené síly
[editovat | editovat zdroj]Srbské síly a jugoslávská lidová armáda
[editovat | editovat zdroj]
JNA původně vznikla během druhé světové války, aby vedla partyzánskou válku proti okupačním silám Osy. Úspěch partyzánského hnutí vedl k tomu, že JNA založila velkou část své operační strategie na partyzánské válce, protože její plány obvykle zahrnovaly obranu proti útokům NATO nebo Varšavské smlouvy, kde by jiné typy válčení postavily JNA do poměrně špatné pozice. Tento přístup vedl k udržení systému teritoriální obrany.[87]
Na papíře se JNA jevila jako mocná síla s 2 000 tanky a 300 proudovými letadly (hlavně sovětskými nebo místní výroby). V roce 1991 však byla většina tohoto vybavení stará 30 let, protože síly se skládaly především z tanků T-54/55 a letounů MiG-21.[88] Přesto JNA provozovala kolem 300 tanků M-84 (jugoslávská verze sovětského T-72) a značnou flotilu letounů pro pozemní útoky, jako jsou Soko G-4 Super Galeb a Soko J-22 Orao, jejichž výzbroj zahrnovala řízené střely AGM-65 Maverick.[89] Naproti tomu modernější levné protitankové střely (jako AT-5) a protiletadlové střely (jako SA-14) byly hojné a byly navrženy ke zničení mnohem pokročilejších zbraní. Před válkou měla JNA 169 000 pravidelných vojáků, včetně 70 000 profesionálních důstojníků. Boje ve Slovinsku přinesly velké množství dezercí a armáda reagovala mobilizací srbských záložních jednotek. Přibližně 100 000 se vyhnulo odvodu a noví branci se ukázali jako neúčinná bojová síla. JNA se uchýlila ke spoléhání se na nepravidelné milice.[90] Polovojenské jednotky jako Bílí orli, Srbská garda, Dušan Silni a Srbská dobrovolnická garda, které spáchaly řadu masakrů proti Chorvatům a dalším nesrbským civilistům, byly stále více využívány jugoslávskými a srbskými silami.[91][92] RSK podporovali i zahraniční bojovníci, většinou z Ruska.[93] S ústupem sil JNA v roce 1992 byly jednotky JNA reorganizovány jako Armáda Republiky srbská Krajina, která byla přímým dědicem organizace JNA, s malým zlepšením.[94][95] Během jugoslávských válek se mnoho srbských polovojenských jednotek stylizovalo do jednotek Četniků.[96] Vojenské křídlo SRS bylo známé jako „Četnici“ a dostalo výzbroj od Jugoslávské lidové armády (JNA) a srbské policie.[97] Vojislav Šešelj osobně pomáhal vyzbrojovat Srby v Chorvatsku[97] a rekrutoval dobrovolníky v Srbsku a Černé Hoře, přičemž poslal 5 000 mužů do Chorvatska a až 30 000 do Bosny a Hercegoviny.[98]
V roce 1991 důstojnický sbor JNA ovládali Srbové a Černohorci; byli nadměrně zastoupeni v jugoslávských federálních institucích, zejména v armádě. 57,1 % důstojníků JNA byli Srbové, zatímco Srbové tvořili 36,3 % populace Jugoslávie.[49] Podobná struktura byla pozorována již v roce 1981.[99] Přestože tyto dva národy dohromady tvořily 38,8 % populace Jugoslávie, 70 % všech důstojníků a poddůstojníků JNA byli buď Srbové, nebo Černohorci.[100] V červenci 1991 dostala JNA pokyn „z armády zcela odstranit Chorvaty a Slovince“, z nichž většina již začala masově dezertovat.[101]
Chorvatské síly
[editovat | editovat zdroj]
Chorvatská armáda byla v mnohem horším stavu než ta srbská. V raných fázích války nedostatek vojenských jednotek znamenal, že hlavní nápor bojů převezme chorvatská policie. Chorvatská národní garda (Zbor narodne garde), nová chorvatská armáda, byla zformována 11. dubna 1991 a postupně se v roce 1993 vyvinula v Chorvatskou armádu (Hrvatska vojska). Chorvatská armáda měla jen hrstku tanků, včetně přebytečných vozidel z druhé světové války, jako je T-34, a její letectvo bylo v ještě horším stavu, skládající se pouze z několika dvouplošníků Antonov An-2, které byly upraveny na shazování provizorních bomb.[102][103] Války se účastnilo několik polovojenských formací, z nichž největší byly Chorvatské obranné síly (HOS), vojenské křídlo krajně pravicové Chorvatské strany práv, přičemž Dobroslav Paraga sloužil jako vrchní velitel.[104][105] Na počátku války zorganizoval Tomislav Merčep prvních 2000 dobrovolníků na chorvatské straně; jednotky pod jeho velením byly zodpovědné za zvěrstva vůči srbským civilistům.[106]
V srpnu 1991 měla chorvatská armáda méně než 20 brigád. Po zavedení všeobecné mobilizace v říjnu se velikost armády do konce roku rozrostla na 60 brigád a 37 samostatných praporů.[107][108] V letech 1991 a 1992 Chorvatsko podporovalo také 456 zahraničních bojovníků, včetně Britů (139), Francouzů (69) a Němců (55).[109] Zabavení kasáren JNA mezi zářím a prosincem pomohlo zmírnit nedostatek chorvatského vybavení.[110][111] Do roku 1995 se poměr sil výrazně posunul. Srbské síly v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině byly schopny postavit odhadem 130 000 vojáků; chorvatská armáda, chorvatská rada obrany (Hrvatsko vijeće obrane) (HVO) a armáda Republiky Bosna a Hercegovina mohly postavit spojenou sílu 250 000 vojáků a 570 tanků.[112][113]
Průběh
[editovat | editovat zdroj]1991: Začátek otevřeného nepřátelství
[editovat | editovat zdroj]První ozbrojené incidenty
[editovat | editovat zdroj]
Etnická nenávist rostla, když různé incidenty poháněly propagandistické stroje na obou stranách. Jeden z nejvyšších krajinských vůdců Milan Martić během svého svědectví před ICTY prohlásil, že srbská strana začala první používat sílu.[114]
Konflikt přerostl v ozbrojené incidenty v oblastech obývaných většinou Srby. Srbové zaútočili na chorvatské policejní jednotky v Pakraci na začátku března[115][116], zatímco Josip Jović je uváděn jako první policista zabitý srbskými silami během války za incidentu na Plitvických jezerech koncem března 1991.[117][118]
V březnu a dubnu 1991 začali Srbové v Chorvatsku podnikat kroky k odtržení od tohoto území. Je otázkou debaty, do jaké míry byl tento krok motivován lokálně a do jaké míry byla zapojena srbská vláda vedená Miloševičem. V každém případě byla vyhlášena SAO Krajina, která se skládala z jakéhokoli chorvatského území s podstatnou srbskou populací. Chorvatská vláda považovala tento krok za vzpouru.[67][119][120]
Od začátku balvanové revoluce do konce dubna 1991 bylo zaznamenáno téměř 200 incidentů s použitím výbušných zařízení a 89 útoků na chorvatskou policii.[25] Chorvatské ministerstvo vnitra začalo vyzbrojovat stále větší počet speciálních policejních jednotek, což vedlo k vybudování skutečné armády. 9. dubna 1991 nařídil chorvatský prezident Tuđman, aby byly speciální policejní síly přejmenovány na Chorvatskou národní gardu; to znamená vytvoření samostatné chorvatské armády.[121]
Mezi významné střety z tohoto období patřilo obléhání Kijeva, kde bylo ve vnitrodalmatské vesnici Kijevo obklíčeno přes tisíc lidí, a zabíjení v Borovo Selo, kde chorvatští policisté napadli srbské polovojenské jednotky ve východní slavonské vesnici Borovo a utrpěli dvanáct obětí.[122] Násilí zachvátilo východní slavonské vesnice: v Tovarniku byl 2. května srbskými polovojenskými jednotkami zabit chorvatský policista, zatímco v Sotinu byl 5. května zabit srbský civilista, když byl zachycen v křížové palbě mezi srbskými a chorvatskými polovojenskými jednotkami.[122] 6. května 1991 protest ve Splitu proti obléhání Kijeva u velitelství námořnictva ve Splitu skončil smrtí vojáka Jugoslávské lidové armády.
15. května se měl stát předsedou rotujícího předsednictví Jugoslávie Chorvat Stjepan Mesić. Srbsko s pomocí Kosova, Černé Hory a Vojvodiny, jejichž prezidentské hlasy byly v té době pod srbskou kontrolou, zablokovalo jmenování, které bylo jinak považováno za převážně slavnostní. Tento manévr technicky způsobil, že Jugoslávie zůstala bez hlavy státu a bez vrchního velitele.[123] O dva dny později se opakovaný pokus o hlasování o této otázce nezdařil. Ante Marković, předseda vlády Jugoslávie v té době, navrhl jmenovat skupinu, která by měla prezidentské pravomoci.[124] Bezprostředně nebylo jasné, kdo budou členové skupiny kromě ministra obrany Veljka Kadijeviće, ani kdo obsadí pozici vrchního velitele JNA. Tento krok Chorvatsko rychle odmítlo jako protiústavní.[125] Krize byla vyřešena po šestitýdenní patové situaci a Mesić byl zvolen prezidentem — první nekomunista, který se po desetiletích stal jugoslávskou hlavou státu.[126]
V průběhu tohoto období byla federální armáda, JNA a místní jednotky územní obrany nadále vedeny federálními orgány řízenými Miloševičem. Helsinki Watch oznámily, že úřady Srbské Krajiny popravily Srby, kteří byli ochotni dosáhnout dohody s chorvatskými úřady.[25]
Vyhlášení nezávislosti
[editovat | editovat zdroj]19. května 1991 uspořádaly chorvatské úřady referendum o nezávislosti s možností zůstat v Jugoslávii jako volnější unii.[127] Srbské místní úřady vydaly výzvy k bojkotu, které chorvatští Srbové z velké části následovali. Referendum prošlo s 94 % pro.[128]
Nové chorvatské vojenské jednotky uspořádaly 28. května 1991 vojenskou přehlídku na Stadionu Kranjčevićeva v Záhřebu.[129]
Chorvatský parlament vyhlásil nezávislost Chorvatska a 25. června 1991 rozpustil jeho spojení s Jugoslávií.[130][131] Rozhodnutí chorvatského parlamentu bylo částečně bojkotováno levicovými poslanci.[132] Evropské společenství a Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě naléhaly na chorvatské orgány, aby na toto rozhodnutí uvalily tříměsíční moratorium.[133]
Jugoslávská vláda reagovala na prohlášení nezávislosti Chorvatska a Slovinska jugoslávským premiérem Ante Markovićem, který prohlásil odtržení za nezákonné a v rozporu s ústavou Jugoslávie, a podpořila JNA podnikající kroky k zajištění integrální jednoty Jugoslávie.[134]
V červnu a červenci 1991 došlo k rychlému ukončení krátkého ozbrojeného konfliktu ve Slovinsku, částečně kvůli etnické homogenitě obyvatelstva Slovinska.[131] Později vyšlo najevo, že vojenský úder proti Slovinsku, následovaný plánovaným stažením, vymysleli Slobodan Milošević a Borisav Jović, tehdejší prezident předsednictva SFR Jugoslávie. Jović zveřejnil svůj deník obsahující informace a zopakoval je ve své výpovědi v procesu s Miloševičem u ICTY.[101]
Chorvatsko souhlasilo s Brionskou deklarací, která zahrnovala zmrazení jeho prohlášení nezávislosti na tři měsíce, což trochu uvolnilo napětí.[135]
Eskalace konfliktu
[editovat | editovat zdroj]
V červenci, ve snaze zachránit to, co zbylo z Jugoslávie, byly jednotky JNA zapojeny do operací proti převážně chorvatským oblastem. V červenci zahájily jednotky územní obrany vedené Srby svůj postup na dalmatské pobřežní oblasti v operaci pobřeží-91.[136] Začátkem srpna byla velká území Banoviny obsazena srbskými silami.[137]
Se zahájením vojenských operací v Chorvatsku začali Chorvati a řada srbských branců masově dezertovat z JNA, podobně jako se to stalo ve Slovinsku.[136][138] Albánci a Makedonci začali hledat způsob, jak legálně opustit JNA nebo sloužit svému odvodu v Makedonii; tyto přesuny dále homogenizovaly etnické složení jednotek JNA v Chorvatsku nebo v jeho blízkosti.[139]
Měsíc poté, co Chorvatsko vyhlásilo svou nezávislost, držela jugoslávská armáda a další srbské síly něco méně než jednu třetinu chorvatského území,[137] většinou v oblastech s převážně etnickým srbským obyvatelstvem.[140][141] Vojenská strategie JNA se částečně skládala z rozsáhlého ostřelování, občas bez ohledu na přítomnost civilistů.[142] Jak válka postupovala, města Dubrovník, Gospić, Šibenik, Zadar, Karlovac, Sisak, Slavonski Brod, Osijek, Vinkovci a Vukovar se všechna dostala pod útok jugoslávských sil.[143][144][145][146] Organizace spojených národů (OSN) uvalila zbrojní embargo; což neovlivnilo srbskojugoslávské síly významně. Zatímco měli k dispozici arzenál JNA, nové chorvatské armádě to způsobilo vážné potíž. Chorvatská vláda začala pašovat zbraně přes své hranice.[147][148]
| „ | Brzy ovládneme Petrinju, Karlovac a Zadar, protože se ukázalo, že je v našem zájmu i v zájmu armády mít velký přístav. | “ |
— Milan Martić, 19. srpna 1991, o rozšíření Republiky srbská Krajina na úkor Chorvatska[75] | ||
V srpnu 1991 začala bitva o Vukovar.[149][150] Východní Slavonie byla během tohoto období těžce zasažena, počínaje masakrem v Dalji[151] a fronty se rozvíjely kolem Osijeku a Vinkovci souběžně s obklíčením Vukovaru.[152][153][154][155] V září srbské jednotky město Vukovar zcela obklíčily. Chorvatské jednotky, včetně 204. vukovarské brigády, se zabydlely ve městě a držely se proti elitním obrněným a mechanizovaným brigádám JNA, stejně jako srbským polovojenským jednotkám.[156][157] Vukovar byl téměř úplně zničen; Zničeno bylo 15 000 domů.[158] Někteří etničtí chorvatští civilisté našli úkryt uvnitř města. Ostatní civilisté z oblasti hromadně prchali. Odhady počtu obětí Vukovaru v důsledku obléhání se pohybují od 1 798 do 5 000.[92] Dalších 22 000 bylo z Vukovaru vyhoštěno ihned poté, co bylo město dobyto.[158][159]
Některé odhady zahrnují 220 000 Chorvatů a 300 000 Srbů vnitřně vysídlených po dobu trvání války v Chorvatsku.[160] V mnoha oblastech bylo velké množství civilistů vytlačeno armádou. Právě v této době poprvé vstoupil do slovníku termín etnické čistky – jehož význam se pohyboval od vystěhování po vraždu.[161]
3. října jugoslávské námořnictvo obnovilo blokádu hlavních chorvatských přístavů. Tento krok následoval po měsících patové situace pro pozice JNA v Dalmácii a jinde nyní známé jako bitva o kasárna. To se také shodovalo s koncem operace pobřeží-91, ve které JNA nedokázala obsadit pobřeží ve snaze odříznout Dalmácii přístup ke zbytku Chorvatska.[162]
5. října pronesl prezident Tuđman projev, ve kterém vyzval celou populaci k mobilizaci a obraně proti „Velkosrbskému imperialismu“ prováděnému Srby vedenou JNA, srbskými polovojenskými formacemi a povstaleckými srbskými silami.[108] 7. října zaútočilo jugoslávské letectvo na hlavní vládní budovu v Záhřebu, incident označovaný jako bombardování Bánského dvora.[163][164] Následujícího dne, když vypršelo dříve dohodnuté tříměsíční moratorium k provedení deklarace nezávislosti, chorvatský parlament přerušil všechny zbývající vazby s Jugoslávií. 8. říjen je nyní v Chorvatsku oslavován jako Den nezávislosti.[165] Bombardování vládních úřadů a obléhání Dubrovníku, které začalo v říjnu[166], byly faktory, které přispěly k sankcím Evropské unie (EU) proti Srbsku.[167][168] 15. října po dobytí Cavtatu JNA vyhlásili místní Srbové vedení Aco Apoloniem Dubrovnickou republiku.[169] Mezinárodní média se zaměřila na poškození dubrovnického kulturního dědictví; obavy z civilních obětí a klíčové bitvy, jako byla ta ve Vukovaru, byly vytlačeny z veřejného dohledu. Dělostřelecké útoky na Dubrovník nicméně do určité míry poškodily 56 % jeho budov, protože historické opevněné město, které je na seznamu světového dědictví UNESCO, utrpělo 650 zásahů dělostřeleckými střelami.[170]
Vrchol války
[editovat | editovat zdroj]
V reakci na postup 5. sboru JNA přes řeku Sávu směrem na Pakrac a dále na sever do západní Slavonie[171] zahájila chorvatská armáda začátkem listopadu 1991 úspěšný protiútok, svou první velkou útočnou operaci války. Operace Otkos 10 (31. října až 4. listopadu) vedla k tomu, že Chorvatsko znovu dobylo oblast mezi pohořím Bilogora a Papuk.[172][173] Chorvatská armáda v této operaci dobyla zpět přibližně 270 kilometrů čtverečních (100 mil čtverečních) území.[173] V této době došlo k masakru ve Voćinu.
Vukovarský masakr se odehrál v listopadu;[174][175] přeživší byli transportováni do zajateckých táborů jako Ovčara a Velepromet, přičemž většina skončila v zajateckém táboře Sremska Mitrovica.[176] Trvalé obléhání Vukovaru přitáhlo velkou pozornost mezinárodních médií. Mnoho mezinárodních novinářů bylo ve Vukovaru nebo v jeho blízkosti, stejně jako mírový prostředník OSN Cyrus Vance, který byl ministrem zahraničí bývalého amerického prezidenta Cartera.[177]
Také ve východní Slavonii došlo v říjnu k masakru v Lovasu[91][178] a k masakru v Erdutu v listopadu 1991, před a po pádu Vukovaru.[179] Ve stejné době došlo v dalmatském vnitrozemí k masakru ve Škabrnji a masakru v Gospići.[180]
| „ | Chorvati se stali uprchlíky ve své vlastní zemi. | “ |
— Mirko Kovač k 10. výročí konce chorvatské války[181] | ||
14. listopadu byla námořní blokáda dalmatských přístavů zasažena civilními loděmi. Konfrontace vyvrcholila bitvou u dalmatských úžin, kdy chorvatské pobřežní a ostrovní dělostřelectvo poškodilo, potopilo nebo zajalo řadu plavidel jugoslávského námořnictva, včetně lodi Mukos PČ 176, později překřtěna na PB 62 Šolta.[182] Po bitvě byly jugoslávské námořní operace fakticky omezeny na jižní Jadran.[183]
Chorvatské síly učinily další pokroky ve druhé polovině prosince, včetně operace Orkan 91, v průběhu které chorvatská armáda dobyla zpět přibližně 1440 čtverečních kilometrů (560 sq mi) území.[173] Konec operace znamenal konec půlroční fáze intenzivních bojů: zemřelo 10 000 lidí; statisíce uprchly a desítky tisíc domů byly zničeny.[184]
19. prosince, jak intenzita bojů narůstala, získalo Chorvatsko své první diplomatické uznání ze strany západního národa – Islandu –, zatímco srbské autonomní oblasti v Krajině a západní Slavonii se oficiálně prohlásily za Republiku Srbská Krajina.[10] O čtyři dny později uznalo chorvatskou nezávislost Německo.[185] 26. prosince 1991 oznámilo federální předsednictvo ovládané Srby plány na menší Jugoslávii, která by mohla zahrnovat území Chorvatsku zabraná během války.[11]
Avšak 21. prosince 1991 byla poprvé ve válce napadena Istrie.[186] Srbské síly zaútočily na letiště u města Vrsar, které se nachází na jihozápadě poloostrova mezi městem Poreč a Rovinj, dvěma MiGy-21 a dvěma letouny G-2 Galeb.[187] Poté jugoslávská letadla kobercově bombardovala vrsarské letiště Crljenka, což mělo za následek dvě oběti.[188] Příměří zprostředkované zahraničními diplomaty bylo často podepisováno a často porušováno. Chorvatsko ztratilo mnoho území, ale rozšířilo chorvatskou armádu ze sedmi brigád, které mělo v době prvního příměří, na 60 brigád a 37 samostatných praporů do 31. prosince 1991.[107]
Arbitrážní komise Mírové konference o Jugoslávii, označovaná také jako Badinterův arbitrážní výbor, byla zřízena Radou ministrů Evropského hospodářského společenství (EHS) dne 27. srpna 1991, aby Konferenci o Jugoslávii poskytovala právní poradenství. Pětičlenná komise se skládala z předsedů ústavních soudů v EHS. Počínaje koncem listopadu 1991 předložil výbor deset stanovisek. Komise mimo jiné uvedla, že SFR Jugoslávie byla v procesu rozkladu a že vnitřní hranice jugoslávských republik nelze měnit, pokud to nebude svobodně dohodnuto.[189]
Faktory ve prospěch zachování předválečných hranic Chorvatskem byly dodatky jugoslávské federální ústavy z roku 1971 a jugoslávské federální ústavy z roku 1974. Dodatky z roku 1971 zavedly koncept, že suverénní práva vykonávaly federální jednotky a že federace měla pouze pravomoc, která na ni byla výslovně přenesena ústavou. Ústava z roku 1974 potvrdila a posílila zásady zavedené v roce 1971.[190][191] Hranice byly vymezeny demarkačními komisemi v roce 1947 na základě rozhodnutí AVNOJ z let 1943 a 1945 o federálním uspořádání Jugoslávie.[192]
1992: Příměří
[editovat | editovat zdroj]
Nové příměří podporované OSN, patnácté během pouhých šesti měsíců, bylo dohodnuto 2. ledna 1992 a vstoupilo v platnost následující den.[185] Tato takzvaná Sarajevská dohoda se stala trvalým příměřím. Chorvatsko bylo oficiálně uznáno Evropským společenstvím 15. ledna 1992.[185] I když se JNA začala stahovat z Chorvatska, včetně Krajiny, RSK si jasně udržela převahu na okupovaných územích díky podpoře ze Srbska.[95] V té době Republika Srbská Krajina zahrnovala 13 913 kilometrů čtverečních (5 372 sq mi) území.[193] Velikost oblasti nezahrnovala dalších 680 kilometrů čtverečních (260 mil čtverečních) okupovaného území poblíž Dubrovníku, protože tato oblast nebyla považována za součást RSK.[194]
Po ukončení série neúspěšných příměří rozmístila OSN v Srby ovládaném Chorvatsku ochranné síly – Ochranné síly OSN (UNPROFOR), aby na dohodu dohlížely a udržovaly ji.[195] UNPROFOR byl oficiálně vytvořen rezolucí Rady bezpečnosti OSN 743 dne 21. února 1992.[196] Válčící strany se většinou přesunuly do zakořeněných pozic a JNA se brzy stáhla z Chorvatska do Bosny a Hercegoviny, kde se očekával nový konflikt.[94] Chorvatsko se stalo členem OSN 22. května 1992, což bylo podmíněno tím, že Chorvatsko změní svou ústavu na ochranu lidských práv menšinových skupin a disidentů.[197] Vyhánění nesrbského civilního obyvatelstva, které zůstalo na okupovaných územích, pokračovalo i přes přítomnost mírových jednotek UNPROFOR a v některých případech i s jednotkami OSN, které byly prakticky narukovány jako spolupachatelé.[198]
Jugoslávská lidová armáda zajala během války v Chorvatsku tisíce zajatců a internovala je v táborech v Srbsku, Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Chorvatské síly také zajaly některé srbské zajatce a obě strany souhlasily s několika výměnami zajatců; většina vězňů byla propuštěna do konce roku 1992. Některé nechvalně známé věznice zahrnovaly tábor Sremska Mitrovica, tábor Stajićevo a tábor Begejci v Srbsku a tábor Morinj v Černé Hoře.[199] Chorvatská armáda také zřídila zadržovací tábory, jako je zajatecký tábor Lora ve Splitu.[199]
Ozbrojený konflikt v Chorvatsku s přestávkami pokračoval v menším měřítku. Došlo k několika menším operací podniknutých chorvatskými silami ulehčit obleženému Dubrovníku a jiných chorvatských měst (Šibenik, Zadar a Gospić) od krajinských sil. Bitvy zahrnovaly incident na plošině Miljevci (mezi Krkou a Drnišem), 21.–22. června 1992,[200], operaci Jaguar na vrchu Križ u Bibinje a Zadaru 22. května 1992 a sérii vojenských akcí ve vnitrozemí Dubrovníku: Operace Tigar ve dnech 1.–13. července 1992[201], v Konavle 20–24. září 1992, ve Vlaštici ve dnech 22.–25. září 1992. Po boji u Dubrovníku následovalo stažení JNA z Konavle mezi 30. zářím a 20. říjnem 1992.[202] Poloostrov Prevlaka střežící vstup do Boky Kotorské byl demilitarizován a předán UNPROFOR, zatímco zbytek Konavle byl vrácen chorvatským úřadům.[203]
1993: Chorvatský postup
[editovat | editovat zdroj]Boje byly obnoveny na začátku roku 1993, kdy chorvatská armáda zahájila 22. ledna operaci Maslenica, útočnou operaci v oblasti Zadaru. Cílem útoku bylo zlepšit strategickou situaci v této oblasti, protože byl zaměřen na městské letiště a most Maslenica,[204] poslední zcela pozemní spojení mezi Záhřebem a městem Zadar až do dobytí oblasti mostu v září 1991.[205] Útok se ukázal jako úspěšný, protože splnil své deklarované cíle, ale za vysokou cenu, protože 114 chorvatských a 490 srbských vojáků bylo zabito v relativně omezeném prostoru operací.[206]
Zatímco operace Maslenica probíhala, chorvatské síly zaútočily na srbské pozice 130 kilometrů (81 mil) na východ. Postupovali směrem k vodní nádrži Peruća a dobyli ji 28. ledna 1993 krátce poté, co srbští milicionáři zahnali mírové jednotky OSN chránící přehradu.[207] Síly OSN byly na místě přítomny od léta 1992. Zjistily, že Srbové nastražili 35 až 37 tun výbušnin rozmístěných na sedmi různých místech na přehradě způsobem, který zabránil odstranění výbušnin; nálože byly ponechány na místě.[207][208] Ustupující srbské síly odpálily tři výbušné nálože o celkové hmotnosti 5 tun uvnitř 65 metrů vysoké přehrady ve snaze způsobit její zhoucení a zaplavit oblast po proudu.[208][209] Neštěstí zabránil Mark Nicholas Gray, plukovník britské Royal Marines, tehdejší poručík, který byl na místě vojenským pozorovatelem OSN. Riskoval, že bude disciplinárně potrestán za to, že jednal nad rámec své pravomoci, snížením hladiny nádrže, která obsahovala 0,54 kubických kilometrů (0,13 krychlových mil) vody, než byla přehrada vyhozena do povětří. Jeho čin zachránil životy 20 000 lidí, kteří by se jinak utopili nebo přišli o domov.[210]
Operace Medacká kapsa se uskutečnila na výběžku jižně od Gospiće od 9. do 17. září. Ofenzivu podnikla chorvatská armáda, aby zastavila srbské dělostřelectvo v oblasti před ostřelováním nedalekého Gospiće.[211] Operace splnila svůj stanovený cíl odstranit dělostřeleckou hrozbu, protože chorvatská vojska obsadila výběžek, ale byla poznamenána válečnými zločiny. ICTY později obvinil chorvatské důstojníky z válečných zločinů. Operace byla zastavena pod mezinárodním tlakem a bylo dosaženo dohody, že chorvatští vojáci se měli stáhnout na pozice držené před 9. zářím, zatímco jednotky OSN měly obsadit výběžek samy. Události, které následovaly, zůstávají kontroverzní, protože kanadské úřady hlásily, že chorvatská armáda bojovala proti postupující kanadské lehké pěchotě kanadské princezny Patricie, než nakonec po 27 obětech ustoupila.[212] Chorvatské ministerstvo obrany a svědectví důstojníků OSN během procesu Ademi-Norac popírají, že k bitvě došlo.[213][214][215][216]
| Etnická skupina | 1991[217] | 1993[218] |
|---|---|---|
| Srbové | 245 800 (52,3%) | 398 900 (92%) |
| Chorvati | 168 026 (35,8%) | 30 300 (7%) |
| Ostatní | 55 895 (11,9%) | 4 395 (1%) |
| Celkem | 469 721 | 433 595 |
18. února 1993 chorvatské úřady podepsaly Daruvarskou dohodu s místními srbskými vůdci v Západní Slavonii. Cílem tajné dohody byla normalizace života místních obyvatel poblíž frontové linie. Nicméně úřady v Kninu se o tom dozvěděly a odpovědné srbské vůdce zatkly.[219] V červnu 1993 začali Srbové hlasovat v referendu o sloučení území Krajiny s Republikou srbskou.[184] Milan Martić, působící jako ministr vnitra RSK, ve svém dopise ze 3. dubna Shromáždění Republiky srbské obhajoval sloučení „dvou srbských států jako první etapu vzniku státu všech Srbů“. 21. ledna 1994 Martić prohlásil, že „urychlí proces sjednocení a předá štafetu všem srbskému vůdci Slobodanu Miloševićovi“, pokud bude zvolen prezidentem RSK.[220] Tyto záměry byly zpochybněny rezolucí 871 Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (BR OSN) z října 1993, kdy UNSC poprvé chránila oblast OSN. Oblasti držené RSK byly nedílnou součástí Chorvatské republiky.[221]
Během let 1992 a 1993 se v Chorvatsku usadilo odhadem 225 000 Chorvatů, stejně jako uprchlíci z Bosny a Hercegoviny a Srbska. Chorvatští dobrovolníci a někteří povolaní vojáci se účastnili války v Bosně a Hercegovině.[222] V září 1992 Chorvatsko přijalo 335 985 uprchlíků z Bosny a Hercegoviny, z nichž většinu tvořili bosenští civilisté (kromě mužů v branném věku).[223] Velký počet uprchlíků výrazně zatěžoval chorvatskou ekonomiku a infrastrukturu.[224] Americký velvyslanec v Chorvatsku Peter Galbraith se pokusil uvést počet muslimských uprchlíků v Chorvatsku do správné perspektivy v rozhovoru z 8. listopadu 1993. Řekl, že situace by se rovnala tomu, že Spojené státy přijmou 30 000 000 uprchlíků.[225]
1994: Eroze podpory pro Krajinu
[editovat | editovat zdroj]
V roce 1992 propukla v Bosně a Hercegovině chorvatsko-bosňácká válka, právě když obě strany bojovaly s bosenskými Srby. Válka byla původně vedena mezi Chorvatskou radou obrany a chorvatskými dobrovolnými jednotkami na jedné straně a Armádou Republiky Bosna a Hercegovina (ARBiH) na straně druhé, ale v roce 1994 měla Chorvatská armáda odhadem 3 000 až 5 000 vojáků zapojených do bojů.[226] Pod tlakem Spojených států[227] se válčící strany dohodly na příměří koncem února[228], po kterém následovalo setkání zástupců Chorvatska, Bosny a bosenských Chorvatů s americkým ministrem zahraničí Warrenem Christopherem ve Washingtonu, D.C. 26. února 1994. 4. března Franjo Tuđman potvrdil vytvoření Federace Bosny a Hercegoviny, aliance mezi bosenskou a chorvatskou armádou proti srbským silám.[229][230] Došlo tak k demontáži Herceg-Bosny a snížení počtu válčících frakcí v Bosně a Hercegovině ze tří na dvě.[231]
Koncem roku 1994 od 1. do 3. listopadu zasahovala chorvatská armáda v Bosně v rámci operace Cincar u Kupresu[232] a od 29. listopadu do 24. prosince v operaci Zima 94 u Dinary a Livna.[233][234] Tyto operace byly podniknuty s cílem odvrátit pozornost od obléhání regionu Bihać a přiblížit se k hlavnímu městu RSK Knin ze severu a izolovat jej ze tří stran.[112]
Během této doby probíhala neúspěšná jednání zprostředkovaná OSN mezi chorvatskou vládou a vládou RSK. Projednávané záležitosti zahrnovaly otevření Srby okupované části dálnice Záhřeb–Slavonski Brod u Okučani pro tranzitní dopravu a také domnělý status oblastí s převahou Srbů v Chorvatsku. Dálnice byla původně znovu otevřena na konci roku 1994, ale brzy byla znovu uzavřena kvůli bezpečnostním problémům. Opakované neúspěchy při vyřešení těchto dvou sporů posloužily jako spouštěče velkých chorvatských ofenzív v roce 1995.[235]
Současně krajinská armáda pokračovala v obležení Bihaće spolu s armádou Republiky srbské z Bosny.[236] Michael Williams, představitel mírových sil OSN, řekl, že když vesnice Vedro Polje západně od Bihaće koncem listopadu 1994 podlehla jednotce RSK, obléhání vstoupilo do závěrečné fáze. Dodal, že z RSK přichází těžká tanková a dělostřelecká palba proti městu Velika Kladuša na severu enklávy Bihać. Západní vojenští analytici uvedli, že mezi řadou srbských raketových systémů země-vzduch, které obklopovaly bihaćskou kapsu na chorvatském území, byl moderní systém SAM-2 pravděpodobně přivezený z Bělehradu.[237] V reakci na situaci přijala Rada bezpečnosti rezoluci 958, která umožnila letounům NATO nasazeným v rámci operace Deny Flight operovat v Chorvatsku. 21. listopadu NATO zaútočilo na letiště Udbina ovládané RSK a dočasně vyřadilo přistávací dráhy. Po úderu na Udbinu pokračovalo NATO v úderech v oblasti a 23. listopadu poté, co byl průzkumný letoun NATO osvětlen radarem raketového systému země-vzduch (SAM), letouny NATO zaútočily na stanoviště SAM u Dvora protiradiačními střelami AGM-88 HARM.[238]
V pozdějších kampaních chorvatská armáda uplatňovala variantu taktiky bleskové války, kdy gardové brigády prorážely nepřátelské linie, zatímco ostatní jednotky jednoduše držely linie na jiných místech a dokončily obklíčení nepřátelských jednotek.[107][112] V dalším pokusu o posílení svých ozbrojených sil si Chorvatsko v září 1994 najalo Military Professional Resources Inc. (MPRI), aby vycvičilo některé ze svých důstojníků a poddůstojníků.[zdroj?] Od ledna 1995 se do úkolu MPRI zapojilo patnáct poradců, kteří vyučovali základní dovednosti vedení důstojníků a řízení výcviku. Aktivity MPRI byly předem přezkoumány ministerstvem zahraničí USA, aby bylo zajištěno, že nezahrnují taktický výcvik nebo neporušují stále platné zbrojní embargo OSN.[239]
1995: Konec války
[editovat | editovat zdroj]Napětí se vrátilo na začátku roku 1995, když se Chorvatsko snažilo vyvinout rostoucí tlak na RSK. V pětistránkovém dopise ze dne 12. ledna Franjo Tuđman formálně sdělil generálnímu tajemníkovi OSN Butrusi Butrus-Ghálímu, že Chorvatsko s účinností od 31. března končí s dohodou povolující umístění UNPROFOR v Chorvatsku. Tento krok byl údajně motivován akcemi Srbska a Svazové republiky Jugoslávie ovládané Srby s cílem poskytnout pomoc při srbské okupaci Chorvatska a údajně integrovat okupované oblasti do jugoslávského území. Situaci zaznamenalo a řešilo Valné shromáždění OSN:[240]
| „ | ... ohledně situace v Chorvatsku a přísně respektovat jeho územní celistvost a v tomto ohledu dochází k závěru, že jejich aktivity zaměřené na dosažení integrace okupovaných území Chorvatska do správních, vojenských, vzdělávacích, dopravních a komunikačních systémů Svazové republiky Jugoslávie (Srbska a Černé Hory) jsou nezákonné, neplatné a musí být okamžitě ukončeny[241] | “ |
| — Rezoluce Valného shromáždění OSN 1994/43 týkající se okupovaných území Chorvatska | ||
Mezinárodní mírotvorné úsilí pokračovalo a nový mírový plán nazvaný plán Z-4 byl předložen chorvatským a krajinským úřadům. Zpočátku chorvatská strana neměla žádnou odpověď a Srbové návrh rozhodně odmítli.[242] Když se blížil konečný termín pro stažení UNPROFOR, byla navržena nová mírová mise OSN se zvýšeným mandátem hlídat mezinárodně uznávané chorvatské hranice. Zpočátku Srbové byli proti přesunu a tanky byly přesunuty ze Srbska do východního Chorvatska.[243] Nakonec bylo dosaženo urovnání a nová mírová mise OSN byla 31. března schválena rezolucí Rady bezpečnosti OSN 981. Název mise byl předmětem sporu na poslední chvíli, protože chorvatský ministr zahraničí Mate Granić trval na tom, aby do názvu síly bylo přidáno slovo Chorvatsko. Byl schválen název Operace OSN na obnovu důvěry v Chorvatsku (UNCRO).[244]
Násilí znovu propuklo na začátku května 1995. RSK ztratila podporu srbské vlády v Bělehradě, částečně v důsledku mezinárodního tlaku. Ve stejné době chorvatská operace Blesk získala zpět všechna dříve okupovaná území v Západní Slavonii.[245] Jako odvetu zaútočily srbské síly na Záhřeb raketami, zabily 7 a zranily přes 200 civilistů.[246] Jugoslávská armáda na ofenzivu odpověděla demonstrací síly přesunem tanků k chorvatským hranicím, ve zjevné snaze odvrátit případný útok na okupované území ve východní Slavonii.[247]
Během následujících měsíců se mezinárodní úsilí týkalo převážně neúspěšných bezpečných oblastí OSN zřízených v Bosně a Hercegovině a pokusů o trvalejší příměří v Chorvatsku. Tyto dvě záležitosti se prakticky sloučily v červenci 1995, kdy byla obsazena řada bezpečných oblastí ve východní Bosně a Hercegovině a jedna v Bihaći byla ohrožena.[248] Chorvatsko již v roce 1994 signalizovalo, že nedovolí, aby byl Bihać obsazen,[112] a nová důvěra ve schopnost chorvatské armády znovu dobýt okupované oblasti vyvolala požadavek chorvatských úřadů, aby nebylo vyjednáváno žádné další příměří; okupovaná území by byla znovu začleněna do Chorvatska.[249] Tento vývoj a Washingtonská dohoda, příměří podepsané na bosenském válčišti, vedly k dalšímu setkání prezidentů Chorvatska a Bosny a Hercegoviny dne 22. července, kdy byla přijata Splitská dohoda. Bosna a Hercegovina v něm vyzvala Chorvatsko, aby poskytlo vojenskou a další pomoc, zejména v oblasti Bihaće. Chorvatsko přijalo a zavázalo se k ozbrojené intervenci.[250]
Od 25. do 30. července jednotky chorvatské armády a chorvatské rady obrany (HVO) zaútočily na území ovládané Srby severně od hory Dinara a během operace Léto 95 dobyly Bosansko Grahovo a Glamoč. Tato ofenzíva připravila cestu pro vojenské znovudobytí okupovaného území kolem Kninu, protože přerušila poslední účinnou zásobovací cestu mezi Banja Lukou a Kninem.[251] 4. srpna zahájilo Chorvatsko operaci Bouře, jejímž cílem bylo dobýt zpět téměř celé okupované území v Chorvatsku, kromě poměrně malého pruhu země, který se nachází podél Dunaje, ve značné vzdálenosti od převážné části sporné země. Ofenzíva, do které se zapojilo 100 000 chorvatských vojáků, byla největší jednotlivou pozemní bitvou v Evropě od druhé světové války.[252] Operace Bouře dosáhla svých cílů a 8. srpna byla prohlášena za dokončenou.[253]
Chorvatská organizace pro lidská práva Hrvatski helsinški odbor napočítala 677 srbských civilistů zabitých chorvatskými silami po operaci Bouře, většinou starých lidí, kteří zůstali, zatímco ostatní srbští civilisté uprchli.[254] Dalších 837 srbských civilistů je uvedeno jako nezvěstných po operaci Bouře.[255] Jiné zdroje uvádějí, že 181 dalších obětí bylo zabito chorvatskými silami a pohřbeno v hromadném hrobě v Mrkonjić Gradu, po pokračování ofenzivy Operace Bouře do Bosny.[256][257]
Mnoho civilního obyvatelstva okupovaných oblastí uprchlo během ofenzívy nebo bezprostředně po jejím skončení, což bylo později popsáno v různých termínech od vyhnání až po plánovanou evakuaci.[253] Krajinské srbské zdroje (Dokumenty velitelství civilní ochrany RSK, Nejvyšší rady obrany vydané Kovačevićem,[258] Sekulićem,[259] a Vrceljem[260]) říkají, že evakuace Srbů byla předem zorganizována a naplánována.[261] Podle Amnesty International „asi 200 000 chorvatských Srbů, včetně celé chorvatské srbské armády, uprchlo do sousední Federativní republiky Jugoslávie a oblastí Bosny a Hercegoviny pod kontrolou bosenských Srbů. Po operacích příslušníci chorvatské armády a policie vraždili, mučili a násilně vyháněli chorvatské srbské civilisty, kteří zůstali v oblasti, jakož i členy ustupujících chorvatských srbských ozbrojených sil.“[262] ICTY na druhé straně dospěl k závěru, že bylo deportováno pouze asi 20 000 lidí.[17] BBC zaznamenala v jednu chvíli 200 000 srbských uprchlíků.[263][264] Chorvatským uprchlíkům vyhnaným v roce 1991 bylo konečně umožněno vrátit se do svých domovů. Jen v roce 1996 se podle odhadů Amerického výboru pro uprchlíky a přistěhovalce vrátilo do bývalé Krajiny a západní Slavonie asi 85 000 vysídlených Chorvatů.[265]
V následujících měsících stále docházelo k občasným, hlavně dělostřeleckým, útokům z oblastí v Bosně a Hercegovině ovládaných Srby na oblast Dubrovníku a jinde.[266] Zbývající Srby ovládaná oblast v Chorvatsku, ve východní Slavonii, byla konfrontována s možností vojenského střetu s Chorvatskem. Takovou možnost opakovaně vyslovil Tuđman po Bouři.[267] Hrozbu podtrhoval přesun jednotek do regionu v polovině října[268] a také opakování dřívější hrozby vojenskou intervencí – konkrétně bylo řečeno, že chorvatská armáda může zasáhnout, pokud nebude do konce měsíce dosaženo mírové dohody.[269]
Reintegrace východní Slavonie
[editovat | editovat zdroj]Další boj byl odvrácen 12. listopadu, kdy byla podepsána úřadujícím ministrem obrany RSK Milanem Milanovićem[270][271] Erdutská dohoda na základě pokynů od Slobodana Miloševiće a představitelů Svazové republiky Jugoslávie.[272][273] Dohoda uváděla, že zbývající okupovaná oblast má být vrácena Chorvatsku s dvouletým přechodným obdobím.[270] Rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1037 ze dne 15. ledna 1996 byla zřízena nová přechodná správa OSN jako Dočasná autorita Organizace spojených národů pro východní Slavonii, Baranju a Západní Srem (UNTAES).[274] Smlouva také zaručuje právo na zřízení Společné rady obcí pro místní srbskou komunitu.
Přechodné období bylo následně prodlouženo o rok. Dne 15. ledna 1998 skončil mandát UNTAES a Chorvatsko znovu získalo nad oblastí plnou kontrolu.[275] Jelikož mise UNCRO nahradila UNTAES, poloostrov Prevlaka, dříve pod kontrolou UNCRO, se dostal pod kontrolu mise pozorovatelů Organizace spojených národů v Prevlace (UNMOP). UNMOP byla zřízena rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1038 ze dne 15. ledna 1996 a ukončena dne 15. prosince 2002.[203]
Dopad a následky
[editovat | editovat zdroj]Posouzení typu a názvu války
[editovat | editovat zdroj]
Standardní označení pro válku, jak je přímo přeloženo z chorvatštiny, je Vlastenecká válka (chorvatsky Domovinski rat),[276] zatímco běžně se používá také pojem Chorvatská válka za nezávislost.[277][278][279][280] V raných anglických pramenech se objevovaly i označení jako War in Croatia („válka v Chorvatsku“), Serbo-Croatian War („srbochorvatská válka“) a Conflict in Yugoslavia („jugoslávský konflikt“).[135][9]
Různé překlady chorvatského názvu války se objevují i jinde, například Patriotic War („vlastenecká válka“), i když takové užití je u rodilých mluvčích angličtiny vzácné.[281] Oficiální chorvatské označení je nejrozšířenější v Chorvatsku, avšak používají se i jiné termíny. Dalším je například Velkosrbská agrese (chorvatsky Velikosrpska agresija). Tento termín byl široce používán médii během války a dodnes se občas objevuje v chorvatských médiích, mezi politiky i v běžném diskurzu.[8][282][283]
Existují dva hlavní pohledy na to, zda šlo o válku občanskou, nebo mezinárodní. Srbská vláda často uvádí, že šlo výhradně o „občanskou válku“.[284][285] Převládající názor v Chorvatsku i mezi většinou odborníků na mezinárodní právo – včetně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) – však je, že šlo o mezinárodní konflikt, v němž zbytková Jugoslávie a Srbsko vedly válku proti Chorvatsku, podporovány chorvatskými Srby.[286][287][288] Chorvatský odborník na mezinárodní právo a profesor na Yale University Mirjan Damaška uvedl, že otázka agrese nebyla v pravomoci Mezinárodního soudního dvora (ICJ), protože v době rozsudku ještě nebyl mezinárodní zločin agrese definován.[289] Ani Chorvatsko, ani Jugoslávie si nikdy formálně nevypověděly válku.[290] Na rozdíl od srbského stanoviska, že konflikt nebylo třeba vyhlašovat, protože šlo o občanskou válku,[284] chorvatským důvodem pro nevyhlášení války bylo přesvědčení prezidenta Tuđmana, že Chorvatsko nemůže přímo čelit JNA a činilo vše pro to, aby se vyhnulo totálnímu ozbrojenému střetu.[291]
„Všechny činy a opomenutí obžalované jako závažná porušení Ženevských úmluv z roku 1949 se odehrály během mezinárodního ozbrojeného konfliktu a částečné okupace Chorvatska...Vysídleným osobám nebylo dovoleno vrátit se do svých domovů a ti nemnozí Chorvati a další nesrbové, kteří zůstali v Srbech okupovaných oblastech, byli v následujících měsících vyhnáni. Území Republiky Srbská Krajina zůstalo pod srbskou okupací až do roku 1995, kdy jeho velké části znovu dobyly chorvatské jednotky ve dvou operacích. Zbývající oblast pod srbskou kontrolou ve východní Slavonii byla v roce 1998 mírově reintegrována do Chorvatska.“[292]Z obžaloby ICTY proti Slobodanu Miloševićovi
Oběti a uprchlíci
[editovat | editovat zdroj]
Většina zdrojů uvádí, že celkový počet obětí války činil přibližně 20 000 mrtvých.[293][294][295] Podle vedoucího Chorvatské komise pro pohřešované osoby, plukovníka Ivana Grujiće, Chorvatsko utrpělo 12 000 mrtvých nebo pohřešovaných, z toho 6 788 vojáků a 4 508 civilistů.[296] Jiný zdroj uvádí číslo 14 000 padlých na chorvatské straně, z nichž 43,4 % byli civilisté.[297] Oficiální údaje z roku 1996 rovněž uvádějí 35 000 zraněných.[7] Historik Ivo Goldstein zmiňuje 13 583 mrtvých nebo pohřešovaných,[298] zatímco anglo-chorvatský historik Marko Attila Hoare uvádí číslo 15 970[299] (s odkazem na údaje z ledna 2003, které publikoval vědecký pracovník Dražen Živić).[300] Během války bylo hlášeno přibližně 2 400 pohřešovaných osob.[301]
V roce 2018 zveřejnilo Chorvatské paměťově-dokumentační centrum Vlastenecké války nové údaje, podle nichž bylo ve válce 22 211 mrtvých nebo pohřešovaných: – 15 007 na chorvatské straně, – 7 204 na srbské straně.
Z těchto obětí bylo 1 077 osob zabito na území Republiky Srbská Krajina, přičemž šlo o nesrby.[5] Na území kontrolovaném chorvatskou vládou však centrum neuvedlo etnické složení celkového počtu 5 657 zabitých civilistů, kvůli chybějícím údajům.[302]
K roku 2016 chorvatská vláda evidovala 1 993 pohřešovaných osob z války, z nichž 1 093 byli Chorvati (428 vojáků a 665 civilistů), zatímco zbývajících 900 byli Srbové (5 vojáků a 895 civilistů).[303][304] K roku 2009 bylo v Chorvatsku registrováno více než 52 000 osob se zdravotním postižením v důsledku jejich účasti ve válce.[305] Toto číslo zahrnuje nejen osoby tělesně postižené v důsledku zranění či úrazů utrpěných během války, ale také osoby, jejichž zdravotní stav se zhoršil v důsledku válečných událostí, včetně chronických onemocnění, jako jsou kardiovaskulární choroby, a posttraumatická stresová porucha (PTSD).[306] V roce 2010 činil počet osob diagnostikovaných s PTSD v souvislosti s válkou 32 000.[307]
Celkem válka způsobila 500 000 uprchlíků a vnitřně vysídlených osob.[308] Přibližně 196 000[309] až 247 000 (v roce 1993)[310] Chorvatů a dalších nesrbů bylo během války vysídleno z území nebo okolí Republiky Srbská Krajina (RSK). Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) uvedla, že v roce 2006 bylo vysídleno 221 000 osob, z nichž 218 000 se vrátilo.[311] Podle jiných zdrojů bylo vysídleno až 300 000 Chorvatů.[6] Většina z nich byla vyhnána během počátečních bojů a ofenziv JNA v letech 1991 a 1992.[198][312] 16. března 1994 Chorvatsko evidovalo 492 636 vysídlených osob nebo uprchlíků na svém území (241 014 osob z Chorvatska samotného a 251 622 z Bosny a Hercegoviny), což představovalo přibližně 10 % populace země.[313] Asi 150 000 Chorvatů z Republiky srbské a Srbska získalo od roku 1991 chorvatské občanství,[314] mnozí z nich v důsledku událostí, jako bylo vyhánění v Hrtkovci.[315]
.JPG)
Organizace Veritas se sídlem v Bělehradě uvádí, že z území Republiky Srbská Krajina bylo 7 134 osob zabito nebo pohřešováno, včetně 4 484 vojáků a 2 650 civilistů, a také 307 příslušníků JNA, kteří se nenarodili ani nežili v Chorvatsku. Většina z nich byla zabita nebo se pohřešuje v letech 1991 (2 729) a 1995 (2 348). Nejvíce úmrtí bylo zaznamenáno v severní Dalmácii (1 605).[316] JNA oficiálně přiznala 1 279 padlých v boji, skutečný počet však byl pravděpodobně výrazně vyšší, protože ztráty byly systematicky podhodnocovány. Například v jednom případě oficiální zpráva uváděla dva lehce zraněné vojáky po střetu, avšak podle zpravodajského důstojníka jednotky činil skutečný počet 50 mrtvých a 150 raněných.[317][318]
Podle srbských zdrojů bylo v letech 1991–1993 vysídleno asi 120 000 Srbů, a po operaci Bouře (Oluja) dalších 250 000.[319] Počet vysídlených Srbů činil 254 000 v roce 1993,[310] poklesl na 97 000 počátkem roku 1995[309] a poté znovu vzrostl na 200 000 do konce téhož roku. Většina mezinárodních zdrojů odhaduje celkový počet vysídlených Srbů na přibližně 300 000. Podle Amnesty International bylo v letech 1991–1995 vysídleno 300 000 Srbů, z nichž 117 000 bylo do roku 2005 oficiálně registrováno jako navrátivší se.[262] Podle OBSE bylo během války vysídleno 300 000 osob, z nichž 120 000 bylo oficiálně registrováno jako navrátivší se do roku 2006. Předpokládá se však, že tento počet neodpovídá skutečnosti, protože mnozí po oficiální registraci v Chorvatsku odešli zpět do Srbska, Černé Hory nebo Bosny a Hercegoviny.[311] Podle UNHCR bylo v roce 2008 registrováno 125 000 navrátilců do Chorvatska, z nichž 55 000 zůstalo natrvalo.[320]
Zatímco předválečné sčítání lidu z roku 1991 zaznamenalo 581 663 Srbů, tedy 12,2 % populace Chorvatska,[321] první poválečné sčítání z roku 2001 ukázalo, že v Chorvatsku zůstalo pouze 201 631 Srbů, tedy pouhých 4,5 % obyvatelstva.
Byly založeny organizace Chorvatské sdružení vězňů v srbských koncentračních táborech a Chorvatské sdružení invalidních veteránů Vlastenecké války, které mají pomáhat obětem vězeňského násilí.[322][323]
Zpráva Rozvojového programu OSN (UNDP) v Chorvatsku z roku 2013 s názvem „Odhad počtu obětí sexuálního násilí během Vlastenecké války na území Chorvatské republiky a optimální formy odškodnění a podpory obětí“ odhadla, že celkový počet obětí znásilnění a jiných forem sexuálního násilí (mužů i žen) na obou stranách činil přibližně 1 470–2 205 nebo 1 501–2 437 osob.[324] Většina obětí byli nesrbové napadení Srby.[324] Podle regionálního rozložení se nejvíce znásilnění a případů sexuálního násilí odehrálo ve východní Slavonii, kde bylo odhadnuto 380–570 obětí.[324] Podle zprávy UNDP 300–600 mužů (4,4–6,6 % z vězněných) a 279–466 žen (30–50 % z vězněných) utrpělo různé formy sexuálního zneužívání v srbských detenčních táborech a věznicích (včetně těch na území samotného Srbska).[324] Mimo tábory, na Srby okupovaných územích, bylo v letech 1991–1995 znásilněno 412–611 chorvatských žen.[324] Chorvatské síly se rovněž dopustily znásilnění a sexuálního násilí na srbských ženách během operací Blesk a Bouře, s odhadovaným počtem 94–140 obětí.[324] Sexuální zneužívání srbských vězňů se vyskytlo také v chorvatských táborech Lora a Kerestinec.[324]
29. května 2015 přijal chorvatský parlament první zákon v zemi, který uznává znásilnění jako válečný zločin – Zákon o právech obětí sexuálního násilí během vojenské agrese proti Chorvatské republice ve Vlastenecké válce.[325] Tento zákon, který spravuje Ministerstvo chorvatských veteránů, poskytuje obětem lékařskou a právní pomoc i finanční odškodnění od státu – až do výše 20 000 eur. Tyto nároky nejsou podmíněny soudním verdiktem.[325]
K květnu 2019 uvedla Željka Žokalj z Ministerstva veteránů, že obětem bylo již vyplaceno přibližně 25 milionů kun (3,37 milionu eur). Od roku 2015 bylo podáno 249 žádostí o odškodnění a z nich 156 bylo schváleno.[325]
Válečné škody a minová pole
[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Oficiální údaje o válečných škodách, zveřejněné v Chorvatsku v roce 1996, uvádějí 180 000 zničených obytných jednotek, 25 % chorvatské ekonomiky zničené a materiální škody ve výši 27 miliard USD.[7] Zpráva Europe Review 2003/04 odhadla válečné škody na 37 miliard USD – zahrnující poškozenou infrastrukturu, ztráty ekonomického výkonu a náklady spojené s uprchlíky – zatímco HDP klesl o 21 % během daného období.[326] Zničeno nebo poškozeno bylo 15 % obytných jednotek a 2 423 objektů kulturního dědictví, včetně 495 sakrálních staveb.[327] Válka navíc uvalila na Chorvatsko obrovskou ekonomickou zátěž kvůli mimořádně vysokým vojenským výdajům. Do roku 1994, kdy se Chorvatsko rychle proměnilo v de facto válečnou ekonomiku, armáda spotřebovávala až 60 % všech vládních výdajů.[328]
Jugoslávské a srbské výdaje během války byly ještě neúměrnější. Federální návrh rozpočtu na rok 1992 vyčlenil 81 % prostředků na financování srbského válečného úsilí.[329] Protože značnou část federálních rozpočtů před rokem 1992 zajišťovaly Slovinsko a Chorvatsko – nejrozvinutější republiky Jugoslávie – nedostatek federálních příjmů rychle vedl k zoufalému tisku peněz na financování vládních operací. To způsobilo nejhorší epizodu hyperinflace v dějinách: mezi říjnem 1993 a lednem 1995 zažila Jugoslávie, tehdy tvořená Srbskem a Černou Horou, hyperinflaci ve výši pěti kvadrilionů procent.[330][331]
Mnohá chorvatská města byla napadena dělostřelectvem, raketami a leteckými bombami ze strany RSK nebo jednotek JNA z území RSK či srbem kontrolovaných oblastí v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Srbsku. Nejvíce ostřelovaná města byla Vukovar, Slavonski Brod (z hory Vučjak),[332] a Županja (více než 1 000 dní),[333] dále Vinkovci, Osijek, Nova Gradiška, Novska, Daruvar, Pakrac, Šibenik, Sisak, Dubrovník, Zadar, Gospić, Karlovac, Biograd na Moru, Slavonski Šamac, Ogulin, Duga Resa, Otočac, Ilok, Beli Manastir, Lučko, Záhřeb a další.[334][335][336] Slavonski Brod nebyl nikdy přímo napaden tanky nebo pěchotou, avšak město a okolní vesnice byly v letech 1991 a 1992 zasaženy více než 11 600 dělostřeleckými granáty a 130 leteckými pumami.[337]
Během války bylo na různých místech Chorvatska položeno přibližně 2 miliony min. Většina minových polí byla kladena bez systému či jakékoli evidence o jejich poloze.[338] O deset let později, v roce 2005, bylo stále asi 250 000 min zakopaných podél bývalých frontových linií, v některých úsecích mezinárodních hranic – zejména poblíž Bihaće – a kolem některých bývalých zařízení JNA.[339] K roku 2007 zahrnovala oblast stále obsahující nebo podezřelá z přítomnosti min přibližně 1 000 km² (390 mi²).[340] Od začátku války bylo v Chorvatsku více než 1 900 lidí zabito nebo zraněno minami, z toho více než 500 po skončení války.[341] V letech 1998–2005 Chorvatsko vynaložilo 214 milionů eur na různé programy odminování.[342] K roku 2009 byla všechna zbývající minová pole zřetelně označena.[343] Během migrační krize v Evropě v roce 2015 panovaly obavy, že minová pole by mohla ohrozit pohyb uprchlíků přicházejících ze Srbska do Chorvatska.[344]
Válečné zločiny a ICTY
[editovat | editovat zdroj]
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) byl zřízen rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 827, která byla přijata 25. května 1993. Soud měl pravomoc stíhat osoby odpovědné za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva, porušování Ženevských úmluv, porušování zákonů nebo zvyklostí války, páchání genocidy a zločinů proti lidskosti, spáchaných na území bývalé SFR Jugoslávie od 1. ledna 1991.[345]
V letech 1991 až 1995 zastával Milan Martić funkce ministra vnitra, ministra obrany a prezidenta samozvané 'Srbské autonomní oblasti Krajina' (SAO Krajina), která byla později přejmenována na 'Republiku Srbská Krajina' (RSK). Bylo zjištěno, že se v tomto období podílel na společném zločinném podniku, jehož součástí byl i Slobodan Milošević, jehož cílem bylo vytvoření jednotného srbského státu prostřednictvím rozsáhlé a systematické kampaně zločinů proti nesrbskému obyvatelstvu žijícímu v oblastech Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, které měly být součástí takového státu.[16]Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, rozsudek proti Milanu Martićovi
Do doby posledního rozsudku vydaného v roce 2023 odsoudil ICTY devět představitelů srbské/černohorské strany, zatímco nikdo z chorvatské strany odsouzen nebyl. Srbští představitelé byli uznáni vinnými ze válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, včetně vražd, mučení, perzekucí z politických, rasových a náboženských důvodů, krutého zacházení, věznění, deportací, rabování veřejného a soukromého majetku, bezdůvodného ničení vesnic či devastací neodůvodněných vojenskou nutností, nelidských činů a útoků na civilisty.[16] Milan Martić obdržel nejvyšší trest – 35 let vězení,[346] zatímco Milan Babić byl odsouzen na 13 let. Babić projevil lítost nad svou rolí ve válce a požádal své „chorvatské bratry, aby mu odpustili“.[347] Dva důstojníci jugoslávské armády byli odsouzeni za masakr ve Vukovaru – Veselin Šljivančanin na 10 let a Mile Mrkšić na 20 let vězení.[348]
Důstojníci jugoslávské armády Pavle Strugar a Miodrag Jokić byli odsouzeni na 8 a 7 let vězení za ostřelování starého města Dubrovníku, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.[349] Třetí obžalovaný, Vladimir Kovačević, byl prohlášen za duševně nezpůsobilého stanout před soudem.[350] V roce 2018 byl Vojislav Šešelj odsouzen na 10 let vězení za zločiny proti lidskosti, spáchané perzekucí a deportacemi Chorvatů z Vojvodiny v roce 1992,[351] a navíc dostal souhrnný trest 4 roky a 9 měsíců za pohrdání soudem.[352] Starosta Vukovaru Slavko Dokmanović byl rovněž postaven před ICTY, avšak v roce 1998 spáchal ve vazbě sebevraždu před vynesením rozsudku.[353] Náčelník generálního štábu jugoslávské armády Momčilo Perišić byl nakonec zproštěn všech obvinění.[354] Bývalý prezident RSK Goran Hadžić zemřel během procesu, zatímco Slobodan Milošević byl obžalován za válečné zločiny v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Kosovu, ale zemřel před vynesením rozsudku.[355] Podle ICTY srbské jednotky z SAO Krajina deportovaly v letech 1991–1992 nejméně 80 000–100 000 Chorvatů a dalších nesrbských civilistů.[356]
V roce 2023 odsoudil následnický soudní orgán ICTY – Mezinárodní zbytkový mechanismus pro trestní tribunály (IRMCT) – důstojníky Státní bezpečnostní služby (SDB) v rámci srbského ministerstva vnitra Jovicu Stanišiće a Franka Simatoviće k 15 letům vězení. Byli uznáni vinnými z napomáhání a podněcování vraždy v oblasti Daljska Planina a perzekucí v červnu 1992 prostřednictvím kontroly srbských polovojenských jednotek, jakož i z dalších zločinů v Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Tribunál konstatoval:[357][358]
…Senát shledal nade vší pochybnost, že nejpozději od srpna 1991 a po celou dobu relevantní pro zločiny uvedené v obžalobě existoval společný zločinný záměr násilně a trvale odstranit většinu nesrbského obyvatelstva z rozsáhlých oblastí Chorvatska a Bosny a Hercegoviny prostřednictvím perzekucí, vražd, deportací a nelidských činů (násilných přesunů) uvedených v obžalobě. Dále bylo zjištěno, že existoval společný zločinný podnik, jehož účastníky byli představitelé politického, vojenského a policejního vedení Srbska, SAO Krajina, SAO Západní Slavonie a Republiky srbské, přičemž jádro tvořili Slobodan Milošević, Radmilo Bogdanović, Radovan Stojičić (Badža), Mihalj Kertes, Milan Martić, Milan Babić, Goran Hadžić, Radovan Karadžić, Ratko Mladić, Momčilo Krajišnik, Biljana Plavšić a Željko Ražnatović (Arkan). Odvolací komora dále konstatovala, že veškeré pochybnosti o zavinění Stanišiće a Simatoviće byly odstraněny.[359]
ICTY také obžaloval chorvatské důstojníky Janka Bobetka, Rahima Ademiho a Mirka Norace za zločiny spáchané během operace Medacká kapsa, avšak případ byl předán chorvatským soudům. Norac byl uznán vinným a odsouzen na 7 let vězení, zatímco Ademi byl osvobozen.[360] Bobetko byl prohlášen za nezpůsobilého stanout před soudem ze zdravotních důvodů.[361][362] Obžaloba ICTY proti generálu Antemu Gotovinovi uváděla nejméně 150 zabitých srbských civilistů po operaci Bouře (Oluja).[363] Chorvatský helsinský výbor zaznamenal 677 zabitých srbských civilistů během operace.[364] Žalobkyně ICTY Louise Arbour uvedla, že legálnost a legitimita samotné operace nebyla předmětem řízení, ale že ICTY byl povinen vyšetřit, zda během kampaně došlo ke zločinům.[365] Tribunál znovu potvrdil, že legálnost operace Bouře je „irelevantní“, jelikož jeho mandát se vztahuje pouze na válečné zločiny.[366] V roce 2011 byl Gotovina odsouzen na 24 let a Markač na 18 let vězení. V roce 2012 byly jejich rozsudky zrušeny a oba byli okamžitě propuštěni, zatímco Čermak byl zproštěn všech obvinění.[17]
Zaznamenané válečné zločiny spáchané na srbském civilním obyvatelstvu, zejména na starších osobách, během nebo po operaci Bouře zahrnují vraždy v Golubići, masakr v Gruborech a masakr ve Varivodech. Prvostupňový soud konstatoval, že „někteří členové chorvatského politického a vojenského vedení sdíleli společný cíl trvalého vyhnání srbského civilního obyvatelstva z Krajiny silou nebo hrozbou síly“, čímž implikoval prezidenta Franjo Tuđmana, ministra obrany Gojka Šušaka (Tuđmanova blízkého spolupracovníka) a náčelníka generálního štábu armády Zvonimira Červenka.[17] Nicméně v odvolacím řízení soud tuto hypotézu o společném zločinném podniku zamítl. Výsledkem tak bylo, že ICTY neodsoudil žádného Chorvata za jeho roli v Chorvatské válce za nezávislost.[18]
Řada chorvatských civilistů v nemocnicích a krytech označených červeným křížem byla cílem útoků srbských jednotek.[367] Existuje množství dobře zdokumentovaných válečných zločinů proti civilistům a válečným zajatcům, spáchaných srbskými a jugoslávskými silami v Chorvatsku: zabíjení v Dalji,[368] masakr v Lovasu,[91][178] masakr v Široké Kuli,[369] masakr v Baćinu,[368] masakr v Saborsku,[370] masakr ve Škabrnji,[180] masakr ve Voćinu,[368][371] a raketový útok na Zahřeb.
Existovala řada vězeňských táborů, kde byli zadržováni chorvatští váleční zajatci a civilisté, včetně tábora Sremska Mitrovica, tábora Stajićevo a tábora Begejci v Srbsku, a tábora Morinj v Černé Hoře.[199] Na pomoc obětem vězeňského týrání byla později založena Chorvatská asociace vězňů srbských koncentračních táborů. Chorvatská armáda rovněž zřídila zajatecké tábory, například vězeňský tábor Lora ve Splitu.[199]
Chorvatské válečné zločiny zahrnovaly masakr v Gospići, zabíjení v Sisku v letech 1991 a 1992,[372] a další případy,[373][374] které byly rovněž stíhány chorvatskými soudy nebo ICTY. Dalším nechvalně známým případem válečných zločinů, později známým jako „případ Pakračka Poljana“, byly vraždy vězňů, převážně etnických Srbů, poblíž Pakrace na konci roku 1991 a počátkem roku 1992, které spáchala záložní policejní jednotka pod velením Tomislava Merčepa.[375] Události byly původně vyšetřovány ICTY, ale případ byl nakonec předán chorvatskému soudnictví.[376] O více než deset let později bylo pět členů této jednotky (nikoli však její velitel) obžalováno a odsouzeno v souvislosti s těmito událostmi.[377] Tomislav Merčep byl zatčen v prosinci 2010 za zločiny spáchané v Pakraci, stejně jako v centrálním Chorvatsku a Záhřebu, a v roce 2016 odsouzen k pěti a půl letům vězení.[378][379] Merčep, který zemřel v roce 2020,[380] byl rovněž spojován se svými jednotkami s únosy a popravami srbských civilistů ve Vukovaru před pádem města do rukou JNA v roce 1991, avšak nikdy nebyl za tyto zločiny obviněn.[381] V roce 2009 byl Branimir Glavaš, tehdejší poslanec chorvatského parlamentu, odsouzen chorvatským soudem za válečné zločiny spáchané v Osijeku v roce 1991 a odsouzen k odnětí svobody.[382]
Role Srbska
[editovat | editovat zdroj]Během války
[editovat | editovat zdroj]
Ačkoli Srbsko a Chorvatsko nikdy vzájemně nevyhlásily válku, Srbsko se na konfliktu přímo i nepřímo podílelo prostřednictvím řady aktivit.[290] Jeho nejvýznamnější účast spočívala v materiální podpoře Jugoslávské lidové armády (JNA). Po vyhlášení nezávislosti jednotlivých republik bývalé SFR Jugoslávie poskytovalo Srbsko většinu lidských sil a finančních prostředků, které byly směrovány do válečného úsilí prostřednictvím srbské kontroly nad jugoslávským předsednictvem a federálním ministerstvem obrany.[101] Srbsko také aktivně podporovalo různé srbské polovojenské dobrovolnické jednotky, které bojovaly v Chorvatsku.[91][92] Ačkoli se na území Srbska ani Černé Hory nebojovalo, byla jejich účast zřejmá z provozu vězeňských táborů na jejich území, kde došlo k řadě válečných zločinů.[199]
| „ | Hranice vždy diktují silní, nikdy slabí...Považujeme to jednoduše za legitimní právo a zájem srbského národa žít v jednom státě. | “ |
— Slobodan Milošević, 16. března 1991, o rozpadu Jugoslávie.[386] | ||
Miloševićův proces u ICTY odhalil řadu odtajněných dokumentů o zapojení Bělehradu do válek v Chorvatsku a Bosně.[95][141] Důkazy předložené u soudu prokázaly, jak Srbsko a Svazová republika Jugoslávie financovaly válku, že dodávaly zbraně a materiální podporu bosenským a chorvatským Srbům, a ukázaly administrativní a personální struktury vytvořené pro podporu jejich armád.[95][387] Bylo zjištěno, že Bělehrad prostřednictvím federální vlády financoval více než 90 % rozpočtu Republiky srbská Krajina (RSK) v roce 1993, že Nejvyšší rada obrany rozhodla utajit pomoc Republice srbské a Krajině před veřejností, že Národní banka Krajiny fungovala jako pobočka Národní banky Jugoslávie, a že do března 1994 používaly FR Jugoslávie, Krajina a Republika srbská společnou měnu. Řada dokumentů prokázala, že pobočky krajinské účetní služby byly začleněny do srbského účetního systému už v květnu 1991, a že financování Krajiny a Republiky srbské způsobilo hyperinflaci ve FR Jugoslávii.[95] Proces rovněž odhalil, že JNA, srbské ministerstvo vnitra a další subjekty (včetně srbských civilních skupin a policie) ozbrojovaly srbské civilisty a místní jednotky teritoriální obrany v RSK ještě před eskalací konfliktu.[95]
V roce 1993 americké ministerstvo zahraničí uvedlo, že bezprostředně po operacích Maslenica a Medacká kapsa srbské úřady vyslaly velký počet „dobrovolníků“ na území ovládaná Srby v Chorvatsku, aby bojovali.[310] Bývalá sekretářka srbského polovojenského vůdce Željka Ražnatoviće (Arkana) vypověděla u haagského tribunálu, že Ražnatović dostával rozkazy i peníze přímo od tajné policie řízené Miloševićem.[388]
Tento stupeň kontroly se projevil i při jednáních mezi chorvatskými úřady a RSK, kdy bylo srbské vedení pod Miloševićem pravidelně konzultováno a často činilo rozhodnutí jménem RSK.[94] Erdutská dohoda, která válku ukončila, byla podepsána ministrem RSK na pokyn Miloševiće.[270][272][273] Míra kontroly Srbska nad SFR Jugoslávií a později nad RSK byla potvrzena svědectvími během Miloševićova procesu u ICTY.[101][272][273]
Srbská státní média byla podle zpráv využívána k podněcování konfliktu[389][390] a šíření dezinformací o válce i o stavu srbské ekonomiky.[391] Po nárůstu nacionalismu a politického napětí po nástupu Slobodana Miloševiće k moci a po vypuknutí jugoslávských válek se v Srbsku rozvinulo množství protiválečných hnutí.[392][393][394] Protiválečné protesty v Bělehradě byly zaměřeny zejména proti bitvě o Vukovar a obléhání Dubrovníku,[392][394] přičemž demonstranti požadovali referendum o vyhlášení války a zastavení branné povinnosti.[395][396][397] Odhaduje se, že během válek dezertovalo 50 000 až 200 000 lidí z jugoslávské armády ovládané Miloševićem, zatímco dalších 100 000 až 150 000 lidí emigrovalo ze Srbska, aby se vyhnuli účasti ve válce.[395][394] Podle profesora Renauda De la Brosse, docenta na Univerzitě v Remeši a svědka ICTY, je „překvapivé, jak silný odpor vůči Miloševićově propagandě mezi Srby existoval“, vzhledem k její všudypřítomnosti a nedostatku přístupu k alternativním informacím.[398] Ke konci prosince 1991, jen přes měsíc po vyhlášení vítězství ve Vukovaru, průzkumy veřejného mínění zjistily, že 64 % obyvatel Srbska chtělo okamžité ukončení války a pouze 27 % si přálo, aby pokračovala.[399]
Po válce
[editovat | editovat zdroj]
Po úspěšné realizaci Erdutské dohody, která ukončila ozbrojený konflikt v roce 1995, se vztahy mezi Chorvatskem a Srbskem postupně zlepšily a obě země navázaly diplomatické vztahy na základě dohody z počátku srpna 1996.[401]
V případu před Mezinárodním soudním dvorem (ICJ) podalo Chorvatsko 2. července 1999 žalobu proti Svazové republice Jugoslávii, s odvoláním na článek IX Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy.[402] Po transformaci Svazové republiky Jugoslávie na Srbsko a Černou Horu a jejím rozpuštění v roce 2006 je Srbsko považováno za jejího právního nástupce.[402] Žalobu za Chorvatsko podal americký právník David B. Rivkin.[403] Srbsko reagovalo vzájemnou žalobou za genocidu proti Chorvatské republice 4. ledna 2010.[404] Srbská žaloba zahrnuje případy pohřešovaných, zabitých, vyhnaných a uprchlíků, jakož i všechny vojenské akce a koncentrační tábory, a obsahuje historický přehled genocidy spáchané Nezávislým státem Chorvatsko během druhé světové války.[405]
V roce 2003 se Stjepan Mesić stal prvním chorvatským prezidentem, který navštívil Bělehrad od roku 1991. Jak Mesić, tak prezident Srbska a Černé Hory Svetozar Marović vydali vzájemné omluvy chorvatským i srbským obětem války.[406]
Do roku 2010 se vztahy mezi Chorvatskem a Srbskem dále zlepšily prostřednictvím dohody o řešení zbývajících uprchlických otázek,[407] a také díky návštěvám chorvatského prezidenta Iva Josipoviće v Bělehradě[408] a srbského prezidenta Borise Tadiće v Záhřebu a Vukovaru. Během jejich setkání ve Vukovaru vydal prezident Tadić prohlášení, v němž vyjádřil svou „omluvu a lítost“, zatímco prezident Josipović prohlásil, že „žádné tehdejší zločiny nezůstanou nepotrestány“. Prohlášení byla učiněna při jejich společné návštěvě památníku Ovčara, místa masakru ve Vukovaru.[400]
Role mezinárodního společenství
[editovat | editovat zdroj]Válka se rozvíjela v době, kdy se pozornost Spojených států a světa soustředila na Irák a válku v Zálivu v roce 1991, která byla doprovázena prudkým nárůstem cen ropy a zpomalením růstu světové ekonomiky.[409]
Mezi 19. a 23. prosincem 1991 oznámilo několik dalších evropských zemí – počínaje Německem a Vatikánem, následované Švédskem a Itálií – uznání nezávislosti Chorvatska (a Slovinska).[185] Evropská unie jako celek uznala nezávislost obou republik 15. ledna 1992.
Každá z hlavních zahraničních vlád postupovala poněkud odlišně:
- Německo – až do roku 1991 Německo podporovalo „status quo“.[410] Podle diplomata Gerharda Almera bylo rozpadu Jugoslávie obáváno jako „špatného příkladu pro rozpad Sovětského svazu“, což vyvolávalo obavy, že násilí by mohlo být použito i proti národům, které se chystaly vyhlásit nezávislost na Sovětském svazu.[411] Během války se tato politika změnila, když Helmut Kohl oznámil, že Německo uznává Slovinsko a Chorvatsko jako nezávislé státy.
- Francie – vláda Françoise Mitterranda zastávala postoj neutrality.
- Spojené království – vláda Johna Majora zastávala postoj neutrality.
- Spojené státy – Spojené státy pod vedením George H. W. Bushe zpočátku inklinovaly k neintervenci,[412] podobně jako Spojené království. Naproti tomu od roku 1993 se administrativa vedená Billem Clintonem začala angažovat s cílem ukončit konflikty v bývalé Jugoslávii. Cyrus Vance podporoval „územní integritu Jugoslávie“.[413]
- Rusko – ruská vláda pod vedením Borise Jelcina měla tendenci stavět se proti uznání Chorvatska, ačkoli Rusko uznalo Chorvatsko 17. února 1992, zatímco Spojené státy tak učinily 7. dubna 1992.[414]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ K formálnímu vyhlášení války nedošlo. Prvním ozbrojeným střetem války byl střet v Pakraci[1] 1. března 1991, po němž následoval incident na Plitvických jezerech 31. března 1991, kdy došlo k prvním obětem na životech.[2] Poslední velkou bojovou operací byla Operace Bouře ve dnech 5.–8. srpna 1995. Formálně nepřátelství skončilo, když byla dne 12. listopadu 1995 podepsána Erdutská dohoda.
- ↑ K některým konfliktům došlo také v Bosně a Hercegovině, zejména koncem roku 1994 a začátkem roku 1995. Mezi těmi nejvýznamnějšími pro průběh války byly operace Cincar a operace Zima 94.
- ↑ Tři měsíce po vojenské porážce RSK v operaci Bouře byla 12. listopadu 1995 podepsána Erdutská dohoda mezi Chorvatskem a RSK s podporou OSN. Dohoda počítala s dvouletým přechodným obdobím, později prodlouženým o rok, během něhož mělo být zbývající okupované území Chorvatska převedeno pod kontrolu chorvatské vlády. Dohoda byla implementována UNTAES a úspěšně dokončena do roku 1998.
- ↑ Podle rozhodnutí Badinterova arbitrážního výboru se SFR Jugoslávie během války rozpustila. 25. června 1991 chorvatský parlament po květnovém referendu vyhlásil nezávislost Chorvatska. Rozhodnutí bylo pozastaveno na tři měsíce; deklarace vstoupila v platnost 8. října 1991 a Chorvatsko již nebylo součástí Jugoslávie.
- ↑ Bosna a Hercegovina byla zvláště významná pro válku na konci roku 1994 a v roce 1995. Na základě Washingtonské dohody byla vytvořena Federace Bosny a Hercegoviny jako podjednotka Republiky Bosna a Hercegovina (RBiH) zastupující bosenské Chorvaty a Bosňáky (bosenští muslimové). Nejvýznamnější je, že Washingtonská dohoda konkrétně povolila chorvatské armádě vstoupit do Bosny a Hercegoviny, čímž umožnila operace Cincar a Zima '94 proti armádě Republiky srbské, obklíčila hlavní město RSK v Kninu a vytvořila novou strategickou situaci před rozhodujícími bitvami války.
- ↑ Poté, co všechny bývalé jugoslávské federativní republiky kromě Srbska a Černé Hory vyhlásily nezávislost, vyhlásily tyto dvě 27. dubna 1992 novou zemi – Svazovou republiku Jugoslávie – a brzy poté rozpustily JNA. Srby kontrolované jednotky JNA se účastnily bojových operací po celý rok 1991 a až do května 1992 na podporu Republiky srbská Krajina.
- ↑ Zpočátku byly SAO Krajina, SAO Západní Slavonie a SAO Východní Slavonie, Baranja a Západní Srem samostatné entity a jednotlivě bojovaly proti chorvatské vládě. K 19. prosinci 1991 se SAO staly součástí RSK.
- ↑ V letech 1992–94 byla Republika srbská přerušovaně zapojena do chorvatských vojenských operací, většinou poskytováním vojenské a jiné pomoci RSK, občasnými nálety z letecké základny Mahovljani poblíž Banja Luky a nejvýrazněji dělostřeleckými útoky proti řadě měst v Chorvatsku, zejména Slavonského Brodu, Županji a Dubrovníku.
- ↑ V Chorvatsku je válka označována především jako „Vlastenecká válka“ (chorvatsky: Domovinski rat) a také jako „Velkosrbská agrese“ (chorvatsky: Velikosrpska agresija).[7][8] V srbských pramenech se používá označení „Válka v Chorvatsku“ (srbsky: Рат у Хрватској, Rat u Hrvatskoj) a zřídka také „Válka v Krajině“ (srbsky: Рат у Крајини, Rat u Krajini).[9]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Dobová zpráva na portálu NY Times (anglicky)
- ↑ Článek připomínající 14. výročí od první oběti války na stránkách hrvatski-vojnik.hr (chorvatsky). www.hrvatski-vojnik.hr [online]. [cit. 21-04-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 14-04-2012.
- ↑ Tus: U listopadu '91. HV je imao 70.000 vojnika[nedostupný zdroj] Domovinski rat.hr
- ↑ Centar domovinskog rata - 1995. [online]. [cit. 2012-07-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 19, 2012.
- ↑ a b c Zebić, Enis. Ljudski gubici u ratu u Hrvatskoj: 22.211 osoba. Radio Free Europe. 15 January 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 17, 2019. (chorvatsky)
- ↑ a b Phuong 2005, s. 157.
- ↑ a b c Darko Zubrinic. Croatia within ex-Yugoslavia [online]. Croatianhistory.net [cit. 2010-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 29, 2012.
- ↑ a b Mirko Bilandžić. Hrvatska vojska u međunarodnim odnosima. Polemos: časopis Za Interdisciplinarna Istraživanja Rata I Mira. Croatian Sociological Association and Jesenski & Turk Publishing House, July 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 16, 2013. ISSN 1331-5595. (chorvatsky)
- ↑ a b Srbija-Hrvatska, temelj stabilnosti [online]. B92, 4 November 2010 [cit. 2010-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 8, 2010. (srbsky)
- ↑ a b Croatia Clashes Rise; Mediators Pessimistic. The New York Times. December 19, 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 15, 2012.
- ↑ a b Serb-Led Presidency Drafts Plan For New and Smaller Yugoslavia. The New York Times. December 27, 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Brown & Karim (1995), p. 120
- ↑ ŠVAMBERK, Alex. Válka v Chorvatsku. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2017-12-25].
- ↑ Vukovar massacre. ipfs.io [online]. [cit. 2018-08-11]. Dostupné online.
- ↑ BASSIOUNI, M. Cherif. The commission of experts established pursuant to Security Council Resolution 780: Investigating violations of international humanitarian law in the former yugoslavia. Criminal Law Forum. 1994-06, roč. 5, čís. 2–3, s. 279–340. Dostupné online [cit. 2018-08-11]. ISSN 1046-8374. doi:10.1007/bf01683220. (anglicky)
- ↑ a b c Milan Martić sentenced to 35 years for crimes against humanity and war crimes [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 12 June 2007 [cit. 2010-08-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 4, 2012.
- ↑ a b c d Judgement Summary for Gotovina et al. [online]. The Hague: International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 15 April 2011 [cit. 2011-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 4, 2012.
- ↑ a b Hague war court acquits Croat Generals Gotovina and Markac. BBC News. 16 November 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 16, 2012.
- ↑ Worldmark Encyclopedia of the Nations: Europe. Gale Group, 2001. Pp. 73.
- ↑ Jović 2009, s. 19.
- ↑ Jović 2009, s. 21.
- ↑ a b Pešić 1996, s. 12.
- ↑ a b Kosovo. The New York Times. 23 July 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 23, 2012.
- ↑ Henry Kamm. Yugoslav republic jealously guards its gains. The New York Times. 8 December 1985. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 15, 2013.
- ↑ a b c d e Final report of the United Nations Commission of Experts established pursuant to security council resolution 780 (1992), Annex IV – The policy of ethnic cleansing; Prepared by: M. Cherif Bassiouni [online]. United Nations, 28 December 1994 [cit. 2011-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2012.
- ↑ Serbia's Vojvodina Regains Autonomy [online]. Radio Free Europe/Radio Liberty, 15 December 2009 [cit. 2010-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 14, 2010.
- ↑ A Country Study: Yugoslavia (Former): Political Innovation and the 1974 Constitution (chapter 4) [online]. The Library of Congress [cit. 2011-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 30, 2015.
- ↑ a b c Brown & Karim (1995), p. 116
- ↑ Tim Judah. Tyrant's defeat marks Serbs' day of destiny. The Guardian. 1 July 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 9, 2021.
- ↑ GLAURDIĆ, Josip. The Hour of Europe: Western Powers and the Breakup of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2011. ISBN 978-0-300-16645-3. S. 52–53.
- ↑ Frucht (2005), p. 433
- ↑ Branka Magas. Obituary: Franjo Tudjman. The Independent. 13 December 1999. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 10, 2012.
- ↑ GLOVER, Jonathan. Humanity: A Moral History of the Twentieth Century. [s.l.]: Yale University Press, 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-0-30008-715-4. S. 125.
- ↑ HOCKENOS, Paul. Homeland Calling: Exile Patriotism and the Balkan Wars. [s.l.]: Cornell University Press, 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-1-50172-565-4. S. 20.
- ↑ Fisher 2006, s. 70.
- ↑ GLAURDIĆ, Josip. The Hour of Europe: Western Powers and the Breakup of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2011. ISBN 978-0-300-16645-3. S. 71.
- ↑ Račan obituary. The Times. 30 April 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023.
- ↑ a b c d Igor Primoratz, Aleksandar Pavković. Identity, Self-determination and Secession. Ashgate Publishing, Ltd., 2006. p158.
- ↑ Igor Primoratz, Aleksandar Pavković. Identity, Self-determination and Secession. Ashgate Publishing, Ltd., 2006. p158
- ↑ a b c Perunovic 2015
- ↑ a b c Goldstein (1999), p. 214
- ↑ Babić verdict, p. 9
- ↑ Ramet 2006, p. 382
- ↑ Yugoslavia: Demonstrations in Croatia and Vojvodina [online]. UNCHR, 1 May 1990 [cit. 2010-12-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 24, 2012.
- ↑ Evolution in Europe; Yugoslavia Hopes for Free Vote in '90. The New York Times. 23 April 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ a b Evolution in Europe; Conservatives Win in Croatia. The New York Times. 9 May 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 10, 2012.
- ↑ The Day When Maksimir Stadium Went up in Flames [online]. Dalje.com, 13 May 2009 [cit. 2011-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 8, 2011.
- ↑ Milošević indictment, p. 29
- ↑ a b Bjelajac et al. 2009, s. 239.
- ↑ Encyclopædia Britannica. Croatia in Yugoslavia, 1945–91. [s.l.]: Encyclopædia Britannica, Inc. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 15, 2012.
- ↑ World Directory of Minorities and Indigenous Peoples – Croatia: Overview [online]. UNCHR, 2008 [cit. 2012-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2013.
- ↑ Stephen Engelberg. Carving out a Greater Serbia. The New York Times. 1 September 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 12, 2022.
- ↑ Brown & Karim (1995), p. 119
- ↑ Fisher 2006, s. 57.
- ↑ RAMET, Sabrina P. Central and Southeast European Politics since 1989. [s.l.]: Cambridge University Press, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-1-13948-750-4. S. 261–262.
- ↑ MACDONALD, David Bruce. Balkan Holocausts?: Serbian and Croatian Victim Centered Propaganda and the War in Yugoslavia. [s.l.]: Manchester University Press, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-0-71906-467-8. S. 262–263.
- ↑ SAIDEMAN, Stephen M.; AYRES, R. William. For Kin or Country: Xenophobia, Nationalism, and War. [s.l.]: Columbia University Press, 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-0-23151-449-1. S. 74.
- ↑ CIMENT, James; HILL, Kenneth. Encyclopedia of Conflicts since World War II. [s.l.]: Routledge, 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. ISBN 978-1-13659-621-6. S. 492.
- ↑ History—Territorial Defence [online]. Slovenian Armed Forces [cit. 2010-12-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne April 14, 2019.
- ↑ Kreš 2010, s. 54.
- ↑ Kreš 2010, s. 6.
- ↑ Bjelajac et al. 2009, s. 237, 240.
- ↑ Glaurdic (2011), p. 57
- ↑ JOVIĆ, Borisav. Poslednji dani SFRJ. Belgrade: Politika, 1995. S. 160–161.
- ↑ Adam LeBor. Milosevic: A Biography. London, UK: Bloomsbury Publishing, 2003Šablona:Page needed
- ↑ a b Sabrina P. Ramet. Thinking about Yugoslavia: Scholarly Debates about the Yugoslav Breakup and the Wars in Bosnia and Kosovo. Cambridge University Press, 2005. P117.
- ↑ a b c d e Martić verdict, pp 44–49.
- ↑ GUSKOVA, Elena. History of the Yugoslavian crisis (1990-2000). [s.l.]: [s.n.], 2001. ISBN 5941910037. S. 147.
- ↑ NIKIFOROV, К. Yugoslavia in the 20th century: Sketches of Political History. [s.l.]: Indrik, 2011. ISBN 9785916741216. S. 780–781.
- ↑ Milosevic Transcripts [online]. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, 1 October 2002 [cit. 2011-03-05]. S. 10528. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 5, 2011.
- ↑ Chuck Sudetic. Serb Minority Seek Role in a Separate Croatia. The New York Times. 7 August 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ a b Roads Sealed as Yugoslav Unrest Mounts. The New York Times. 19 August 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Armed Serbs Guard Highways in Croatia During Referendum. The New York Times. 20 August 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 3, 2023.
- ↑ IWPR news report: Martic "Provoked" Croatian Conflict [online]. Institute for War and Peace Reporting, 17 February 2006 [cit. 2010-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 29, 2007.
- ↑ a b Chuck Sudetic. Truce in Croatia on Edge of Collapse. The New York Times. 19 August 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 3, 2017.
- ↑ Milan Babić Transcript [online]. ICTY, 17 February 2006 [cit. 2011-01-10]. S. 1504–1510. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 13, 2011.
- ↑ Chuck Sudetic. Croatia's Serbs Declare Their Autonomy. The New York Times. 2 October 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 12, 2012.
- ↑ a b Crisis in the Kremlin; Croatia Takes Right to Secede. The New York Times. 22 December 1990. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Pešić 1996, s. 10–11Práva [národů] být „konstitutivní“ byla uznávána nejen v rámci jejich příslušných států, ale také mezi státními příslušníky obývajícími území jiných jugoslávských republik. V některých případech tyto komunity etnické diaspory považovaly konstitutivní povahu jugoslávské národnosti za to, že jim dává právo rozšířit suverenitu své národní „vlasti“ na území, která obývali. Takový byl případ Srbů v Chorvatsku, kteří v roce 1991 tvořili 12 % populace. Později by tento status způsobil obrovské problémy, dal by chorvatským Srbům „právo“ odtrhnout se od Chorvatska a dal Chorvatsku právo jim tento status odepřít tím, že je ve své nové ústavě označí jako „menšinu“.
- ↑ Defiant Yugoslav Republics Brace for Assault. The New York Times. 20 January 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2017.
- ↑ Chuck Sudetic. Yugoslavia Warns Croatia to Disarm Its Forces. The New York Times. 22 January 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 3, 2017.
- ↑ Chuck Sudetic. Defiant Croatian Republic Refuses to Disarm Paramilitary Police. The New York Times. 25 January 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2017.
- ↑ Chuck Sudetic. Confrontation in Yugoslavia Headed Off. The New York Times. 27 January 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2017.
- ↑ The Death of Yugoslavia. British Broadcasting Corporation (BBC). 1995.
- ↑ a b c d e f RTS interview with Veljko Kadijević, November 2007 na YouTube
- ↑ a b c Lenard J. Cohen, Jasna Dragović-Soso. State Collapse in South-Eastern Europe: New Perspectives on Yugoslavia's Disintegration. Purdue University Press, 2008. P323.
- ↑ School of Humanities, Languages and Social Sciences (UWE). Annex III – The military structure, strategy and tactics of the warring factions [online]. Redakce Bassiouni M. Cherif. United Nations Security Council, 28 December 1994 [cit. 2011-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 7, 2011.
- ↑ Western European Union (1986), p. 107
- ↑ Finlan (2004), pp. 20–21
- ↑ Stephen Engelberg. Yugoslav Ethnic Hatreds Raise Fears of a War Without an End. The New York Times. 23 December 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ a b c d 69 hrvatskih civila ubijeno u Lovasu u oktobru 1991 [online]. B92, 20 October 2010 [cit. 2010-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 4, 2012. (srbsky)
- ↑ a b c School of Humanities, Languages and Social Sciences (UWE). Annex III.A – Special forces [online]. Redakce Bassiouni M. Cherif. United Nations Security Council, May 27, 1994 [cit. 2010-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 20, 2010.
- ↑ Use of mercenaries as a means of violating human rights and impeding the exercise of the right of peoples to self-determination – Note by the Secretary-General [online]. United Nations, 29 August 1995 [cit. 2011-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 17, 2022.
- ↑ a b c Chuck Sudetic. Yugoslav Factions Agree to U.N. Plan to Halt Civil War. The New York Times. 3 January 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ a b c d e f Weighing the Evidence – Lessons from the Slobodan Milosevic Trial [online]. Human Rights Watch, December 13, 2006 [cit. 2010-11-18]. Dostupné online.
- ↑ Totten a Bartrop 2008, s. 68.
- ↑ a b Lukic a Lynch 1996, s. 190.
- ↑ Ron 2003, s. 48.
- ↑ Mann (1996), p. 363
- ↑ School of Humanities, Languages and Social Sciences (UWE). Annex III – The military structure, strategy and tactics of the warring factions [online]. Redakce Bassiouni M. Cherif. United Nations Security Council, 28 December 1994 [cit. 2011-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 7, 2011.
- ↑ a b c d Izjava Na Osnovu Pravila 89 (F) [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 16 November 2003 [cit. 2011-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 14, 2012. (srbsky)
- ↑ Georg Mader. Croatia's embargoed air force. World Air Power Journal. London, UK: Aerospace Publishing, 2006, s. 145. ISBN 1-874023-66-2.
- ↑ Frucht (2005), p. 562
- ↑ TASIĆ, Dmitar. Paramilitarism in the Balkans: Yugoslavia, Bulgaria, and Albania, 1917-1924. [s.l.]: Oxford University Press, 2020. Dostupné online. ISBN 9780191899218. S. 227.
- ↑ MILEKIC, Sven. Croatia's 1990s Paramilitaries: From Government Critics to Collaborator. Balkan Insight. 6 May 2020. Dostupné online.
- ↑ Croatia: Tomislav Mercep's Role in Atrocities [online]. Central Intelligence Agency, 19 October 1995. Dostupné online.
- ↑ a b c Thomas, (2006), pp. 21–25
- ↑ a b Chuck Sudetic. Shells Still Fall on Croatian Towns Despite Truce. The New York Times. 6 October 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Berislav Jelinić. Život nakon rata za tuđu domovinu [online]. NCL Media Grupa d.o.o., 24 November 2009 [cit. 2011-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 27, 2012. (chorvatsky)
- ↑ Alan Cowell. Serbs and Croats: Seeing War in Different Prisms. The New York Times. 24 September 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 29, 2018.
- ↑ Dušan Stojanović. Ex-Serb general: hero or traitor?. Boston Globe. 19 March 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 24, 2015.
- ↑ a b c d Ramet (2006), p. 452
- ↑ Roger Cohen. Arms Trafficking to Bosnia Goes On Despite Embargo. The New York Times. 5 November 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Milan Martic Transcripts [online]. The Hague: International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, 15 February 2006 [cit. 2011-05-12]. S. 1360. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 5, 2011.
- ↑ Stephen Engelberg. Belgrade Sends Troops to Croatia Town. The New York Times. 3 March 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Stephen Engelberg. Serb-Croat Showdown in One Village Square. The New York Times. 4 March 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Chuck Sudetic. Deadly Clash in a Yugoslav Republic. The New York Times. 1 April 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ 19th anniversary of Plitvice action commemorated [online]. Ministry of Defence of the Republic of Croatia, 31 March 2010 [cit. 2010-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 17, 2011.
- ↑ David Binder. Serbian Official Declares Part of Croatia Separate. The New York Times. 18 March 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Chuck Sudetic. Rebel Serbs Complicate Rift on Yugoslav Unity. The New York Times. 2 April 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Commonwealth, pp. 272–278
- ↑ a b Stephen Engelberg. One More Dead as Clashes Continue in Yugoslavia. The New York Times. 5 May 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 3, 2017.
- ↑ Celestine Bohlen. New Crisis Grips Yugoslavia Over Rotation of Leadership. The New York Times. 16 May 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 3, 2017.
- ↑ Celestine Bohlen. Yugoslavia Fails to Fill Presidency. The New York Times. 18 May 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2017.
- ↑ Chuck Sudetic. Croatia Rejects a Yugoslav Panel. The New York Times. 19 May 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2017.
- ↑ Chuck Sudetic. Belgrade Orders Army to Return To Its Barracks. The New York Times. 1 July 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2017.
- ↑ Croatia Calls for EC-Style Yugoslavia. Los Angeles Times. 16 July 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 5, 2016.
- ↑ Chuck Sudetic. Croatia Votes for Sovereignty and Confederation. The New York Times. 20 May 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 11, 2012.
- ↑ Chronology of the homeland war [online]. Military of Croatia [cit. 2010-12-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 22, 2010.
- ↑ Chuck Sudetic. 2 Yugoslav States Vote Independence To Press Demands. The New York Times. 26 June 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 10, 2012.
- ↑ a b Brown & Karim (1995), p 117
- ↑ Šeks: Dio lijevoga bloka odbio glasovati za samostalnost. Novi list. 25 June 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 24, 2019. (chorvatsky)
- ↑ Alan Riding. Europeans Warn on Yugoslav Split. The New York Times. 26 June 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Lenard J. Cohen, Jasna Dragović-Soso. State Collapse in South-Eastern Europe: New Perspectives on Yugoslavia's Disintegration. Purdue University Press, 2008. Pp. 323.
- ↑ a b Chuck Sudetic. Conflict in Yugoslavia; 2 Yugoslav States Agree to Suspend Secession Process. The New York Times. 29 June 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ a b Army Leaves More Towns in Croatia. Los Angeles Times. 29 September 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 4, 2013.
- ↑ a b Charles T. Powers. Serbian Forces Press Fight for Major Chunk of Croatia. Los Angeles Times. 1 August 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 16, 2012.
- ↑ Stephen Engelberg. Yugoslav Army Revamping Itself After Setbacks. The New York Times. 16 July 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Croatia and the Federal Republic of Yugoslavia (FRY): Military Service [online]. Immigration and Refugee Board of Canada, 1 September 1993 [cit. 2010-12-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 24, 2012.
- ↑ Chuck Sudetic. Croats Turn Down a New Peace Pact. The New York Times. 24 July 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2017.
- ↑ a b Stephen Engelberg. Serbia Sending Supplies to Compatriots in Croatia. The New York Times. 27 July 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Stephen Engelberg. Germany Raising Hopes of Croatia. The New York Times. 12 December 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 3, 2017.
- ↑ Yugoslav Army Driving on Dubrovnik, 2 Other Cities. Los Angeles Times. 3 October 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 6, 2011.
- ↑ Carol J. Williams. Belgrade Gets a Final Warning From EC. Los Angeles Times. 4 November 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 4, 2016.
- ↑ Charles T. Powers. 30 Killed as Croatia Battles Rage Unabated. Los Angeles Times. 28 July 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 3, 2016.
- ↑ Croatia Says Missiles Aimed at Its Fighters. Los Angeles Times. 29 December 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 4, 2016.
- ↑ Christopher Bellamy. Croatia built 'web of contacts' to evade weapons embargo. The Independent. 10 October 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 10, 2012.
- ↑ Nathaniel C. Nash. Chilean Arms Shipment to Croatia Stirs Tensions. The New York Times. 11 January 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 3, 2017.
- ↑ Chuck Sudetic. Fighting May Unravel Yugoslav Truce. The New York Times. 24 August 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Chuck Sudetic. New Croatia Strife After Bonn Warning. The New York Times. 26 August 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Stephen Engelberg. Up to 80 Reported Dead in Croatia Strife. The New York Times. 3 August 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2017.
- ↑ Chuck Sudetic. Croatia Angrily Sets Deadline on Truce. The New York Times. 23 August 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ John Tagliabue. Europeans Arrive in Yugoslavia to Promote Peace Plan. The New York Times. 2 September 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ John Tagliabue. Europeans Are Unable to Pacify a Croatian City. The New York Times. 11 September 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Alan Cowell. Croatians Under Fierce Assault; Pleas for Real Truce Are Ignored. The New York Times. 22 September 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 4, 2017.
- ↑ Gabriel Partos. Vukovar massacre: What happened. BBC News. BBC, June 13, 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 9, 2012.
- ↑ Andrew W. Maki. Witness Says Stanisic Supplied Croatia's Serbs With Weapons. United Nations High Commissioner for Refugees – Refworld. Institute for War and Peace Reporting, July 10, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 17, 2012.
- ↑ a b Helen Seeney. Croatia: Vukovar is Still Haunted by the Shadow of its Past [online]. ARD (broadcaster), August 22, 2006 [cit. 2010-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 24, 2012.
- ↑ 15,000 Recall Siege of Vukovar in 1991. The New York Times. November 19, 2001. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Zanotti (2011), pp. 111
- ↑ William Safire. On Language; Ethnic Cleansing. The New York Times. March 14, 1993. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Chuck Sudetic. Navy Blockade of Croatia Is Renewed. The New York Times. October 3, 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Yugoslav Planes Attack Croatian Presidential Palace. The New York Times. 8 October 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Carol J. Williams. Croatia Leader's Palace Attacked. Los Angeles Times. 8 October 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 22, 2013.
- ↑ Ceremonial session of the Croatian Parliament on the occasion of the Day of Independence of the Republic of Croatia [online]. Sabor, 7 October 2004 [cit. 2012-07-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 14, 2012.
- ↑ Bjelajac et al. 2009, s. 249–250.
- ↑ David Binder. Old City Totters in Yugoslav Siege. The New York Times. 9 November 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Alan Riding. European Nations Declare Sanctions Against Belgrade. The New York Times. 9 November 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 3, 2017.
- ↑ The Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) during the trial of Serbian President Slobodan Milošević, identified the Dubrovnik Republic as being part of several regions in Croatia that Milošević sought to be incorporated into a "Serb-dominated state". (http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/ind/en/040727.pdf Archivováno 20. 5. 2013 na Wayback Machine.) (pages 2 to 3 of the original fax print). The ICTY has claimed that the JNA's campaign in the Dubrovnik region was aimed at securing territory for the Dubrovnik Republic. (http://www.icty.org/sid/7948 Archivováno 8. 4. 2011 na Wayback Machine.)
- ↑ Chronology for Serbs in Croatia – 6 December 1991 [online]. Minorities at Risk, 2004 [cit. 2011-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 24, 2012.
- ↑ Bjelajac et al. 2009, s. 245.
- ↑ Chuck Sudetic. Army Rushes to Take a Croatian Town. The New York Times. 4 November 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 29, 2012.
- ↑ a b c Željko Krušelj. "Orkan" i "Otkos" raspršili velikosrpske planove. Vjesnik. Narodne Novine d.d., 24 December 2005. (chorvatsky)
- ↑ Chuck Sudetic. Croats Concede Danube Town's Loss. The New York Times. 18 November 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 28, 2023.
- ↑ Eugene Brcic. Croats bury victims of Vukovar massacre. The Independent. 29 June 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 3, 2020.
- ↑ Yugoslavia – further reports of torture [online]. Amnesty International, March 1992 [cit. 2010-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 2, 2010.
- ↑ Balkans: Vukovar Massacre Trial Begins In The Hague [online]. Broadcasting Board of Governors, 11 October 2005 [cit. 2010-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 14, 2010.
- ↑ a b Serbia war crimes prosecutor investigating 12 for 1991 mass murders of Croats [online]. Jurist Legal News & Research Services, Inc., 30 May 2007 [cit. 2010-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 13, 2011.
- ↑ Milošević indictment, p. 17
- ↑ a b Croatia war-crimes suspect extradited [online]. Turner Broadcasting System, 16 November 2001 [cit. 2010-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 2, 2012.
- ↑ Mirko Kovač. Nije Bilo Genocida Nad Srbima [online]. Doclean Academy of Sciences and Arts, 9 October 2005 [cit. 2011-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 27, 2021. (srbsky)
- ↑ Eduard Šoštarić. Bitka za jedrenjak 'Jadran' [online]. NCL Media Grupa d.o.o., July 8, 2008 [cit. 2011-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 16, 2012. (chorvatsky)
- ↑ Wertheim (2007), pp. 145–146
- ↑ a b Chuck Sudetic. Fighting in Bosnia Eases Under Truce. The New York Times. 20 June 1993. Dostupné online [cit. 14 December 2010].[nedostupný zdroj]
- ↑ a b c d Stephen Kinzer. Slovenia and Croatia Get Bonn's Nod. The New York Times. December 24, 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 20, 2012.
- ↑ Bombe sull'Istria [online]. la Repubblica, December 1991 [cit. 2013-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 16, 2013.
- ↑ L'Istria e la terza guerra balcanica- Istria in the Third Balcanic War [online]. Fucine Mute, October 1999 [cit. 2013-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 14, 2013.
- ↑ Vrsarski Dragovoljci Posjetili- Vrsar's worshiped deaf-the website is in Croatian [online]. UHDDR, April 2011 [cit. 2013-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 21, 2013.
- ↑ Allain Pellet. The Opinions of the Badinter Arbitration Committee: A Second Breath for the Self-Determination of Peoples. European Journal of International Law. 1992, s. 178–185. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 29, 2011. doi:10.1093/oxfordjournals.ejil.a035802.
- ↑ ČOBANOV, Saša; RUDOLF, Davorin. Jugoslavija: unitarna država ili federacija povijesne težnje srpskoga i hrvatskog naroda – jedan od uzroka raspada Jugoslavije. Zbornik Radova Pravnog Fakulteta U Splitu. University of Split, Faculty of Law, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 24, 2015. ISSN 1847-0459. (chorvatsky)
- ↑ Roland Rich. Recognition of States: The Collapse of Yugoslavia and the Soviet Union. European Journal of International Law. 1993, s. 36–65. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 19, 2021. doi:10.1093/oxfordjournals.ejil.a035834.
- ↑ Egon Kraljević. Prilog za povijest uprave: Komisija za razgraničenje pri Predsjedništvu Vlade Narodne Republike Hrvatske 1945-1946. Arhivski vjesnik. Croatian State Archives, November 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 27, 2019. ISSN 0570-9008. (chorvatsky)
- ↑ Republika Hrvatska i Domovinski rat 1990. – 1995. dokumenti [online]. Profil [cit. 2011-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 22, 2011. (chorvatsky)
- ↑ Dubrovačka biskupija [online]. Croatian Bishops' Conference [cit. 2011-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 3, 2021. (chorvatsky)
- ↑ Carol J. Williams. Roadblock Stalls U.N.'s Yugoslavia Deployment. Los Angeles Times. January 29, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 14, 2013.
- ↑ Šablona:UN document
- ↑ Paul L. Montgomery. 3 Ex-Yugoslav Republics Are Accepted Into U.N.. The New York Times. May 23, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 11, 2012.
- ↑ a b Carol J. Williams. Non-Serbs in Croatian Zone Forced to Leave. The New York Times. May 9, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 4, 2016.
- ↑ a b c d e School of Humanities, Languages and Social Sciences (UWE). Annex VIII – Prison camps [online]. Redakce Bassiouni M. Cherif. United Nations Security Council, May 27, 1994 [cit. 2010-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 22, 2010.
- ↑ Michael T. Kaufman. Croatian Troops Hit Serbian Area. The New York Times. June 24, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Michael T. Kaufman. The Walls and the Will of Dubrovnik. The New York Times. July 15, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Last Yugoslav army troops withdrawing from Croatia [online]. Dostupné online.
- ↑ a b Prevlaka Peninsula—UNMOP—Background [online]. United Nations [cit. 2010-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 28, 2010.
- ↑ Chuck Sudetic. Croats Battle Serbs for a Key Bridge Near the Adriatic. The New York Times. January 24, 1993. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Bjelajac et al. 2009, s. 242.
- ↑ 'Maslenica' obilježava 14.obljetnicu [online]. Nova TV (Croatia), January 20, 2007 [cit. 2011-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 9, 2012. (chorvatsky)
- ↑ a b John Darnton. Battle for Dam in Croatia Grows, Ousting U.N. Force. The New York Times. January 29, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 29, 2018.
- ↑ a b John Darnton. Croats Rush Work on Crumbling Dam. The New York Times. January 29, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 29, 2018.
- ↑ Carol J. Williams. Croats Rush to Drain Massive Lake Behind Dam. Los Angeles Times. January 30, 1993. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 11, 2012.
- ↑ Tom Wilkie. Unsung army officer saved 20,000 lives. The Independent. September 16, 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 23, 2014.
- ↑ Daniel Simpson. Croatia Protects a General Charged With War Crimes. The New York Times. December 3, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Lee Windsor. Professionalism Under Fire. The Army Doctrine and Training Bulletin. Canadian Forces Land Force Command, 2001, s. 20–27. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 10, 2011.
- ↑ Kanađani odlikovani za lažnu bitku. www.nacional.hr. Nacional, December 11, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 27, 2012. (chorvatsky)
- ↑ Medak Pocket battle 'a myth' [online]. Postmedia News, September 20, 2007 [cit. 2011-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 9, 2012.
- ↑ Policajac UN-a: Cijeli Medački džep bio planski uništen [online]. Nova TV, February 21, 2008 [cit. 2011-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 22, 2011. (chorvatsky)
- ↑ Pukovnik UNPROFOR-a: HV se nije sukobio s plavim kacigama [online]. Nova TV, February 20, 2008 [cit. 2011-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 14, 2013. (chorvatsky)
- ↑ Milošević indictment, p. 22
- ↑ Martić verdict, p. 112
- ↑ Martic Owed His Fame to The Knin Roadblocks [online]. Sense-Agency, January 16, 2006 [cit. 2010-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 24, 2017.
- ↑ Martić verdict, p. 125
Snahy o sjednocení Chorvatské a Bosenské Krajiny pokračovaly po celý rok 1992 až do roku 1995. Důkazy ukazují, že vedení RSK hledalo spojenectví a nakonec sjednocení s RS v BaH a že Milan Martić byl pro takové sjednocení. Dopis ze dne 3. dubna 1993 mimo jiné od Milana Martiće jako ministra vnitra sněmu RS, psaný jménem „Srbů z RSK“, obhajuje spojení „dvou srbských států jako první etapu vzniku státu všech Srbů“. Soudní senát navíc v tomto ohledu připomíná důkazy týkající se operace Koridor 92. Dne 21. ledna 1994 během volební kampaně pro prezidentské volby RSK Milan Martić prohlásil, že „urychlí proces sjednocení“ a „předá štafetu našemu celosrbskému vůdci Slobodanu Miloševičovi." - ↑ UN Security Council resolution 871 (1993) on the situation in Former Yugoslavia [online]. October 3, 1993 [cit. 2010-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 21, 2004.
- ↑ John F. Burns. Croats Claim Their Own Slice of Bosnia. The New York Times. 6 July 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ MEZNARIC, Silva; ZLATKOVIC WINTER, Jelena. Forced Migration and Refugee Flows in Croatia, Slovenia and Bosnia-Herzegovina: Early Warning, Beginning and Current State of Flows. Refuge. February 1993, s. 3–4. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 31, 2014. doi:10.25071/1920-7336.21183.
- ↑ Yigan Chazan. Croatian coast straining under 200,000 refugees: Yigan Chazan in Split finds room running out for the many escaping from war in Bosnia. The Guardian. 9 June 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne April 6, 2020.
- ↑ Blaskovich (1997), p. 103.
- ↑ Paul Lewis. U.N. Security Council Warns Croatia on Troops in Bosnia. The New York Times. 4 February 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Doyle McManus. Croats, Muslims Summoned to U.S. for Talks. Los Angeles Times. 25 February 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 5, 2016.
- ↑ William E. Schmidt. Croats and Muslims Reach Truce To End the Other Bosnia Conflict. The New York Times. 24 February 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Steven Greenhouse. Muslims and Bosnian Croats Give Birth to a New Federation. The New York Times. March 18, 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Stephen Kinzer. Croatian Leader Backs Pact by Bosnia's Muslims and Croats. The New York Times. March 4, 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Bosnia and Herzegovina—Background [online]. Central Intelligence Agency [cit. 2010-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 24, 2021.
- ↑ Chuck Sudetic. Bosnian Army and Croats Drive Serbs Out of a Town. The New York Times. November 4, 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Roger Cohen. Croatia Is Set to End Mandate Of U.N. Force on Its Territory. The New York Times. 12 January 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 11, 2012.
- ↑ Burg and Shoup (2000), p. 331
- ↑ Stephen Kinzer. Opened Road in Croatia: Path to Peace?. The New York Times. 4 January 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 11, 2012.
- ↑ Roger Cohen. Conflict in the Balkans: In Croatia; Balkan War May Spread Into Croatia. The New York Times. December 12, 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 12, 2023.
- ↑ Roger Cohen. Hard-Fought Ground. The New York Times. October 28, 1994. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Bucknam (2003), pp. 182–83
- ↑ David Isenberg. MPRI Couldn't Read Minds: Let's Sue Them [online]. August 19, 2010 [cit. 2011-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 2, 2010.
- ↑ Croatia Tells U.N. Troop Accord Ends. The New York Times. 13 January 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ The situation in the occupied territories of Croatia [online]. United Nations General Assembly, February 9, 1995 [cit. 2010-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 29, 2011.
- ↑ Martić Verdict, p. 58
- ↑ Raymond Bonner. Croatia's Serbs Balk at a New U.N. Role. The New York Times. March 14, 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Christopher S. Wren. U.N. Votes to Keep Its Troops In Balkans for 8 More Months. The New York Times. 1 April 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Roger Cohen. Croatia Hits Area Rebel Serbs Hold, Crossing U.N. Lines. The New York Times. 2 May 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Martić verdict, pp. 114–117
- ↑ Roger Cohen. Serbia Moves Tanks to Croatia Border. The New York Times. 7 May 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Tony Barber. Croats ready to hurl troops into battle of Bihać. The Independent. UK: 28 October 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 19, 2011.
- ↑ William D. Montalbano. Balkan War Looms as Croatia Widens Its Reach. Los Angeles Times. 1 August 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 5, 2016.
- ↑ Croatia to Assist Bosnia. The New York Times. 23 July 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Alan Cowell. Croatia Presses Offensive Against Serbs. The New York Times. 30 July 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 6, 2012.
- ↑ The Croatian Offensive. The New York Times. 8 August 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ a b Dean E. Murphy. Croats Declare Victory, End Blitz. Los Angeles Times. 8 August 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 12, 2012.
- ↑ HHO: Nitko nije osuđen za ratne zločine nakon Oluje! [online]. [cit. 2022-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 1, 2022. (chorvatsky)
- ↑ O zločinima u Oluji se šuti. "Ubio brata i sestru, majku s kravama zapalio u štali" [online]. [cit. 2022-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2023. (chorvatsky)
- ↑ U Mrkonjić Gradu traže istinu o ubijenima u ratu [online]. [cit. 2022-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 1, 2022. (bosensky)
- ↑ Jutarnji list - KRONOLOGIJA SLUČAJA MRKONJIĆ GRAD Što se doista dogodilo 1995. i 1996., tko je sudjelovao u borbama, čija su imena završila u kaznenim prijavama... [online]. 2016-11-13 [cit. 2022-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 1, 2022. (chorvatsky)
- ↑ Kovačević and Linta (2003), pp. 93–94
- ↑ Sekulić (2000), pp. 171–246
- ↑ Vrcelj (2002), pp. 212–222
- ↑ Marko Attila Hoare. How Croatia and the US prevented genocide with 'Operation Storm' [online]. Henry Jackson Society, March 14, 2008 [cit. 2010-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 17, 2011.
- ↑ a b Croatia: "Operation Storm" – still no justice ten years on [online]. Amnesty International, August 26, 2005 [cit. 2011-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 19, 2011.
- ↑ Croatia marks Storm anniversary. BBC News. August 5, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 16, 2022.
- ↑ Matt Prodger. Evicted Serbs remember Storm. BBC News. BBC, August 5, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 19, 2009.
- ↑ World Refugee Survey—Croatia [online]. U.S. Committee for Refugees and Immigrants [cit. 2010-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 15, 2008.
- ↑ Raymond Bonner. Dubrovnik Finds Hint of Deja Vu in Serbian Artillery. The New York Times. 17 August 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Croatia's President Pledges To Retake Serb-Held Enclave. The New York Times. 27 August 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Chris Hedges. Croatia Reported to Move Troops to Disputed Serb Region. The New York Times. 15 October 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Croatian President Again Threatent Attack. The New York Times. 5 November 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ a b c Chris Hedges. Serbs in Croatia Resolve Key Issue by Giving up Land. The New York Times. 12 November 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ The Erdut Agreement [online]. United States Institute of Peace, 12 November 1995 [cit. 2011-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 1, 2013.
- ↑ a b c René van der Linden. Croatia's request for membership of the Council of Europe – Report [online]. Council of Europe, 29 March 1996 [cit. 2011-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 11, 2012.
- ↑ a b c Slobodan Milošević trial – Transcript [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 15 October 2003 [cit. 2011-01-17]. S. 27555–27556. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 17, 2013.
- ↑ Šablona:UN document
- ↑ Chris Hedges. An Ethnic Morass Is Returned to Croatia. The New York Times. 16 January 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013.
- ↑ Josip Čerina. Branitelji benkovačkog kraja u domovinskom ratu. Društvena Istraživanja. Ivo Pilar Institute of Social Sciences, July 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 16, 2013. ISSN 1330-0288. (chorvatsky)
- ↑ Amy Fallon. Serbian war crimes suspect Mile Bosnic arrested in Gloucester. The Guardian. 2 April 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 5, 2017.
- ↑ Roger Cohen. Croatia Is Set to End Mandate Of U.N. Force on Its Territory. The New York Times. 12 January 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 11, 2012.
- ↑ Croatia marks massacre in Vukovar. BBC News. BBC, 18 November 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne April 4, 2012.
- ↑ Trevor Bormann. The real captain Dragan [online]. ABC News (Australia), 28 September 2010 [cit. 2010-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 3, 2010.
- ↑ Slavko Halužan. Vojna učinkovitost protupješačkih mina: Iskustva iz domovinskog rata. Polemos: časopis Za Interdisciplinarna Istraživanja Rata I Mira. Croatian Sociological Association and Jesenski & Turk Publishing House, December 1999. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 15, 2013. ISSN 1331-5595. (chorvatsky)
- ↑ Mario Dragun. Press Release 155/08 [online]. Ministry of Foreign Affairs and European Integration (Croatia), 27 May 2008 [cit. 2010-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 17, 2013.
- ↑ Croatian leadership slates Jeremić comments [online]. B92, 28 May 2008 [cit. 2010-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 4, 2012.
- ↑ a b Bjelajac et al. 2009, s. 238–239.
- ↑ Daniel Böhmer. Warum sollte Serbien Mladic schützen?. Die Welt Online. Die Welt, 17 October 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 20, 2012. (německy)
- ↑ Bjelajac et al. 2009, s. 238–241.
- ↑ The Prosecutor vs. Dusko Tadic a/k/a "Dule" [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 5 October 1995 [cit. 2011-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 17, 2013.
- ↑ Chapter V – General Conclusions and Recommendations [online]. Redakce Bassiouni M. Cherif. United Nations Security Council, 27 May 1994 [cit. 2011-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 21, 2012.
- ↑ Mirjan Damaška: "U pravu sam postigao mnogo više u Americi nego što bih postigao da sam ostao u domovini, no bio bih sretniji da sam ostao u Hrvatskoj!". informator.hr. Informator, 10 January 2020. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 22, 2021.
- ↑ a b David Binder. U.N.'s Yugoslavia Envoy Says Rising War-Weariness Led to the Cease-Fire. The New York Times. 8 January 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 11, 2012.
- ↑ Silber and Little (1996), p. 170
- ↑ Milošević indictment, p. 28, 32
- ↑ Presidents apologise over Croatian war. BBC News. BBC, September 10, 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 31, 2012.
- ↑ Serbia to respond to Croatian genocide charges with countersuit at ICJ [online]. Southeast European Times, November 20, 2008 [cit. 2010-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 2, 2012.
- ↑ UN to hear Croatia genocide claim against Serbia. Tehran Times. November 19, 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 14, 2011.
- ↑ Martic Witness Details Croatian War Casualties [online]. Global Voices BALKANS [cit. 2006-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 3, 2016.
- ↑ Fink 2010, s. 469.
- ↑ Goldstein (1999), p. 256
- ↑ Marko Attila Hoare. Genocide in Bosnia and the failure of international justice [online]. Kingston University, April 2008 [cit. 2020-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 12, 2012.
- ↑ Utjecaj srbijanske agresije na stanovništvo Hrvatske [online]. [cit. 2018-10-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 30, 2018.
- ↑ Croatia/Serbia: more action needed to find missing persons [online]. The International Committee of the Red Cross (ICRC), November 4, 2010 [cit. 2011-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 19, 2010.
- ↑ Globus - HRVATSKA KNJIGA MRTVIH Konačna istina o svim ratnim žrtvama [online]. 2018-01-09 [cit. 2020-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2020. (chorvatsky)
- ↑ Globus - HRVATSKA KNJIGA MRTVIH Konačna istina o svim ratnim žrtvama [online]. 2018-01-09 [cit. 2020-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 28, 2020. (chorvatsky)
- ↑ Book of Missing Persons on the Territory of the Republic of Croatia [online]. The International Committee of the Red Cross (ICRC), January 1, 2010 [cit. 2011-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 5, 2011.
- ↑ Vesna Roller. HZMO: Invalidsku mirovinu primaju 45.703 hrvatska ratna vojna invalida. Glas Slavonije. Glas Slavonije d.d., November 7, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 19, 2011. (chorvatsky)
- ↑ S. Dukić. U protekle tri godine novih 8 tisuća invalida Domovinskog rata. Slobodna Dalmacija. Europapress Holding, June 23, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 19, 2012. (chorvatsky)
- ↑ Stanislav Soldo. Oboljeli od PTSP-a: Blokirat ćemo sve domove zdravlja. Slobodna Dalmacija. Europapress Holding, October 30, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 11, 2012. (chorvatsky)
- ↑ Frucht (2005), p. 439
- ↑ a b Civil and Political Rights in Croatia [online]. Human Rights Watch, October 1, 1995 [cit. 2010-12-23]. S. 62. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 11, 2012.
- ↑ a b c Croatia Human Rights Practices, 1993 [online]. US Department of State, 31 January 1994 [cit. 2010-12-13]. Dostupné online.
- ↑ a b Croatia: Selected Developments in Transitional Justice [online]. International Center for Transitional Justice [cit. 2009-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 18, 2013.
- ↑ Carol J. Williams. Serbian Refugees Uneasy in the Role of Occupiers. Los Angeles Times. December 14, 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 8, 2011.
- ↑ Schaller 1996, s. 894.
- ↑ Dominelli (2007), p. 163
- ↑ Marcus Tanner. 'Cleansing' row prompts crisis in Vojvodina. The Independent. August 24, 1992. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 10, 2012.
- ↑ Srpske žrtve rata i poraća na području Hrvatske i bivše RSK 1990. – 1998. godine [online]. [cit. 2015-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 24, 2020.
- ↑ Meštrović (1996), pp. 77–78
- ↑ MEŠTROVIĆ, Stjepan Gabriel. Meštrović.S (1996), Genocide After Emotion: The Postemotional Balkan War, Taylor & Francis Ltd, p.77. [s.l.]: Psychology Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780415122948.
- ↑ ŠTRBAC, Savo. Zločini nad Srbima na prostoru Hrvatske u periodu 90–99. Veritas – Bilten. December 1999. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 25, 2009. (srbsky)
- ↑ Croatia – Events of 2008. [s.l.]: Human Rights Watch, January 14, 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 12, 2012.
- ↑ Savezni zavod za statistiku i evidenciju FNRJ i SFRJ, popis stanovništva 1948, 1953, 1961, 1971, 1981. i 1991. godine, za teritorijalnu organizaciju, općine i pripadajuća naseljena mjesta 1991. godine [online]. [cit. 2022-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 20, 2022.
- ↑ Šimonović potvrdio Josipovića: U tužbi protiv Srbije se nalaze logori [online]. Business.hr d.o.o., January 8, 2010 [cit. 2011-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 13, 2010. (chorvatsky)
- ↑ World Veterans Federation – Alphabetical List by Country [online]. World Veterans Federation (WVF) [cit. 2011-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 7, 2011.
- ↑ a b c d e f g Assessment of the Number of Sexual Violence Victims during the Homeland War of the Republic of Croatia and Optimal Forms of Compensation and Support to Victims [online]. UNDP [cit. 2020-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 20, 2022.
- ↑ a b c VLADISAVLJEVIC, Anja; LAKIC, Mladen; BEGISHOLLI, Blerta. Compensation Comes Late for Rape Survivors of Balkan Wars [online]. BIRN, 19 June 2019 [cit. 2020-01-22]. Dostupné online.
- ↑ Europe Review (2003), p. 75
- ↑ Maja Sajler Garmaz. Beskrajna obnova od rata. Vjesnik. Narodne Novine d.d., December 21, 1991. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 18, 2014. (chorvatsky)
- ↑ Commonwealth (1999), p. 280
- ↑ Chuck Sudetic. Yugoslav Breakup Gains Momentum. The New York Times. December 21, 1991. Dostupné online [cit. January 20, 2011].
- ↑ Bob Davis. Hyper Hyper-Inflation. The Wall Street Journal. May 8, 2009. Dostupné online [cit. January 20, 2011].
- ↑ The Worst Episode of Hyperinflation in History: Yugoslavia 1993–94 [online]. San Jose State University [cit. 2011-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 7, 2012.
- ↑ Dogodilo se 31. kolovoza [online]. Hrvatski Informativni Centar [cit. 2011-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013. (chorvatsky)
- ↑ Dogodilo se 26. listopada [online]. Hrvatski Informativni Centar [cit. 2011-01-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 18, 2013. (chorvatsky)
- ↑ Chuck Sudetic. Aid Convoy Falls Victim in Croatia. The New York Times. October 20, 1991. Dostupné online [cit. December 16, 2010].
- ↑ Croatia Fighting Worsens as Zagreb Suburb Is Hit. The New York Times. September 11, 1993. Dostupné online [cit. October 7, 2010].
- ↑ Chuck Sudetic. Yugoslav Battles Rage on Eve of Talks. The New York Times. November 5, 1991. Dostupné online [cit. December 16, 2010].
- ↑ Jelić A. Child casualties in a Croatian community during the 1991-2 war. Archives of Disease in Childhood. December 1994, s. 540–2. doi:10.1136/adc.71.6.540. PMID 7726618.
- ↑ Soldo S, Puntarić D, Petrovicki Z, Prgomet D. Injuries caused by antipersonnel mines in Croatian Army soldiers on the East Slavonia front during the 1991–1992 war in Croatia. Military Medicine. February 1999, s. 141–4. doi:10.1093/milmed/164.2.141. PMID 10050574.
- ↑ Hanson (2000), p. 96.
- ↑ Nicholas Walton. Croatian bees sniff out landmines. BBC News. BBC, May 30, 2007. Dostupné online [cit. January 17, 2010].
- ↑ Mine victims assistance (MVA) [online]. Croatian Mine Action Centre, 2010 [cit. 2010-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 11, 2012.
- ↑ Marcin Monko. Croatia: safe playgrounds in danger zones [online]. International Committee of Red Cross, September 30, 2005 [cit. 2010-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 1, 2012.
- ↑ Valentina Pop. Croatian region calls for EU aid on landmines [online]. August 10, 2009 [cit. 2010-01-17]. Dostupné online.
- ↑ Migrant crisis: Croatia mines warning after border crossing – BBC News. Bbc.com. September 16, 2015. Dostupné online [cit. 16 September 2015].
- ↑ Statute of the Tribunal [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, September 2009 [cit. 2011-01-19]. Dostupné online.
- ↑ Serb leader jailed for war crimes. BBC News. BBC, March 10, 2006. Dostupné online [cit. 20 December 2010].
- ↑ Milan Babic — Former dentist who founded the doomed Serb Republic of Krajina and initiated 'ethnic cleansing'. The Times. 10 March 2006. Dostupné online [cit. 18 January 2025].
- ↑ a b Hague triples Vukovar jail term. BBC News. BBC, 5 May 2009. Dostupné online [cit. 15 December 2010].
- ↑ General guilty in Dubrovnik attack. The New York Times. 1 February 2005. Dostupné online [cit. 11 April 2011].
- ↑ Vladimir Kovacevic Declared Unfit to Stand Trial [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 12 April 2006 [cit. 2012-06-12]. Dostupné online.
- ↑ UN court quashes acquittal of Serb politician for war crimes. www.irishtimes.com. Irish Times, 11 April 2018. Dostupné online.
- ↑ 1st contempt of court proceedings: Vojislav Šešelj [online]. ICTY. Dostupné online. 2nd contempt of court proceedings: Vojislav Šešelj [online]. ICTY. Dostupné online. 3rd contempt of court proceedings: Vojislav Šešelj [online]. ICTY. Dostupné online.
- ↑ Marlise Simons. Serb Charged in Massacre Commits Suicide. The New York Times. 30 June 1998. Dostupné online [cit. 16 December 2010].
- ↑ Momcilo Perisic: Yugoslav army chief conviction overturned [online]. BBC, 28 February 2013. Dostupné online.
- ↑ a b Milosevic scorns UN tribunal. BBC News. 3 July 2001. Dostupné online [cit. 4 February 2011].
- ↑ Judgement Summary for Jovica Stanišić and Franko Simatović [online]. ICTY, 30 May 2013 [cit. 2017-07-10]. S. 2. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 December 2016.
- ↑ UN commends Criminal Tribunal for former Yugoslavia, as final judgement is delivered. UN News. 31 May 2023. Dostupné online [cit. 17 August 2023].
- ↑ STANIŠIĆ and SIMATOVIĆ (MICT-15-96-A) [online]. The Hague: International Residual Mechanism for Criminal Tribunals, 31 May 2023 [cit. 2023-08-17]. Dostupné online.
- ↑ The Prosecutor vs. Jovica Stanišić & Franko Simatović — Judgement In the Appeals Chamber [online]. The Hague: International Residual Mechanism for Criminal Tribunals, 31 May 2023 [cit. 2023-08-17]. S. 142, 256. Dostupné online.
- ↑ Rahim Ademi acquitted [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia [cit. 2011-01-22]. Dostupné online.
- ↑ Profile: General Janko Bobetko. BBC News. BBC, 29 April 2003. Dostupné online [cit. 22 January 2011].
- ↑ Janko Bobetko, 84, a Hero of Croatian Independence, Dies. The New York Times. 30 April 2003. Dostupné online [cit. 22 January 2011].
- ↑ Vesna Perić Zimonjić. Croatian general accused of ethnic cleansing against Serbs goes on trial. The Independent. 12 March 2008. Dostupné online [cit. 13 October 2010].
- ↑ Marina Karlović-Sabolić. Prohujalo s Olujom. Slobodna Dalmacija. Europapress Holding, 15 September 2001. Dostupné online [cit. 13 October 2010].
- ↑ Statement by Justice Louise Arbour, Prosecutor of the ICTY during her visit to Zagreb, Croatia [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 20 July 1999 [cit. 2010-11-19]. Dostupné online.
- ↑ Judges Grant Leave to Amend Operation Storm Indictment [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, 21 October 2005 [cit. 2010-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 26, 2024.
- ↑ Roy W. Gutman. Spotlight on violations of international humanitarian law—The role of the media. International Review of the Red Cross. International Committee of the Red Cross, 31 December 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 17, 2011.
- ↑ a b c Milosevic Indictment (text). BBC News. BBC, 29 October 2001. Dostupné online [cit. 19 December 2010].
- ↑ Croatia: Information on abuses carried out between April 1992 and September 1992 by Serbian military and paramilitary forces in Krajina generally and in particular in the places named in Response HRV16050.E [online]. Immigration and Refugee Board of Canada, 1 February 1994 [cit. 2010-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 17, 2012.
- ↑ Martić verdict, pp 79–85
- ↑ Stephen Engelberg. Villagers in Croatia Recount Massacre by Serbian Forces. The New York Times. 19 December 1991. Dostupné online [cit. 16 December 2010].
- ↑ Amnesty International Report 2010 – Croatia [online]. Amnesty International, 28 May 2010 [cit. 2011-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 17, 2012.
- ↑ Chuck Sudetic. Evidence in Massacre Points to Croats. The New York Times. 25 January 1992. Dostupné online [cit. 19 December 2010].
- ↑ Croatia Admits Serb Civilians Were Killed. Los Angeles Times. 3 October 1995. Dostupné online [cit. 19 December 2010].
- ↑ Mercep suspected of murder or disappearance of 43 people [online]. T-Com Hrvatska, 12 December 2010 [cit. 2011-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 17, 2011.
- ↑ Berislav Jelinić. Suljic dying, statement against Mercep impossible [online]. NCL Media Grupa d.o.o., 31 July 2006 [cit. 2011-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 27, 2012.
- ↑ Presuda i rješenje broj: I Kž 81/06-7 [online]. Supreme Court of the Republic of Croatia, 10 May 2006 [cit. 2011-01-22]. Dostupné online. (chorvatsky)
- ↑ Croatia detains former official for war crimes. CBC News. Canadian Broadcasting Corporation, 10 December 2010. Dostupné online [cit. 22 January 2011].
- ↑ MILEKIC, Sven. Croatian Police Official Mercep Jailed for War Crimes. Balkan Insight. 12 May 2016. Dostupné online.
- ↑ VLADISAVLJEVIC, Anja. Croatian War Criminal Tomislav Mercep Dies. Balkan Insight. 17 November 2020. Dostupné online.
- ↑ HEDL, Drago. Mercep and Vukovar. Balkan Insight. 7 May 2012. Dostupné online.
- ↑ Bosnia Arrests Croatian Deputy Convicted Of War Crimes [online]. Broadcasting Board of Governors, 13 May 2009 [cit. 2011-01-22]. Dostupné online.
- ↑ Nicholas Wood. The End of Greater Serbia. The New York Times. March 18, 2006. Dostupné online [cit. December 12, 2010].
- ↑ Obituary: Slobodan Milosevic. BBC News. BBC, March 11, 2006. Dostupné online [cit. December 12, 2010].
- ↑ Decision of the ICTY Appeals Chamber; April 18, 2002; Reasons for the Decision on Prosecution Interlocutory Appeal from Refusal to Order Joinder; Paragraph 8
- ↑ Doder a Branson 1999, s. 81.
- ↑ Perišić verdict, pp. 3, 8
- ↑ Marlise Simons. Mystery Witness Faces Milosevic. The New York Times. 24 April 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2012.
- ↑ Miloš Vasić. Politika Falsifikata [online]. NP "VREME" d.o.o., 23 January 1999 [cit. 2011-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 22, 2012. (srbsky)
- ↑ Christopher Bennett. How Yugoslavia's Destroyers Harnessed Media [online]. Public Broadcasting Service [cit. 2011-01-23]. Dostupné online.
- ↑ Jane Perlez. Serbian Media Is a One-Man Show. The New York Times. 10 August 1997. Dostupné online [cit. 23 January 2011].
- ↑ a b Udovicki & Ridgeway 2000, s. 255–266
- ↑ Fridman 2010
- ↑ a b c Antiratne i mirovne ideje u istoriji Srbije i antiratni pokreti do 2000. godine [online]. 2011 [cit. 2020-05-04]. Dostupné online.
- ↑ a b Spomenik neznanom dezerteru [online]. 2008 [cit. 2020-05-04]. Dostupné online.
- ↑ Udovicki & Ridgeway 2000, s. 258
- ↑ Powers 1997, s. 467
- ↑ Comment: Milosevic's Propaganda War [online]. [cit. 2020-05-05]. Dostupné online.
- ↑ Cigar 1996, s. 40–42
- ↑ a b Serb leader Tadic apologises for 1991 Vukovar massacre [online]. BBC, 4 November 2010 [cit. 2010-12-18]. Dostupné online.
- ↑ Serbia and Croatia Agree to Diplomatic Relations. The New York Times. 8 August 1996. Dostupné online [cit. 18 December 2010].
- ↑ a b Preliminary Objections (Croatia v. Serbia) [online]. The International Court of Justice, 18 November 2008 [cit. 2010-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 17, 2013.
- ↑ Application Instituting Proceedings (Croatie c. Yugoslavie) [online]. The International Court of Justice, 2 July 2008 [cit. 2010-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 26, 2011.
- ↑ Serbia files genocide lawsuit against Croatia [online]. B92, 4 January 2010 [cit. 2010-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 8, 2011.
- ↑ No court trial would be better for Zagreb [online]. Blic, 4 January 2010 [cit. 2010-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 22, 2010.
- ↑ Presidents apologise over Croatian war. news.bbc.co.uk. September 10, 2003. Dostupné online [cit. 15 January 2022].
- ↑ UN agency welcomes Serbia-Croatia agreement on refugee, return issues [online]. United Nations, 26 November 2010 [cit. 2010-12-18]. Dostupné online.
- ↑ Serbia and Croatia forge ties with talks in Belgrade [online]. BBC, 18 July 2010 [cit. 2010-12-18]. Dostupné online.
- ↑ Commodity review and outlook 1991–92, Food and Agriculture Organization FAO
- ↑ Glaurdic (2011), pp. 59, 124-125
- ↑ Glaurdic (2011), p. 160
- ↑ Glaurdic (2011), p. 110
- ↑ Glaurdic (2011), pp. 264–265
- ↑ Azrael, Jeremy R. and Emil A. Payin. U.S. and Russian Policymaking With Respect to the Use of Force. Santa Monica, CA: RAND Corporation, 1996. Chapter 11: Yugoslavia: 1989–1996, by Warren Zimmermann
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BJELAJAC, Mile; ŽUNEC, Ozren; MIECZYSLAW BODUSZYNSKI; RAPHAEL DRASCHTAK; IGOR GRAOVAC; SALLY KENT; RÜDIGER MALLI, 2009. Confronting the Yugoslav Controversies: a Scholars' Initiative. Redakce Ingrao Charles W.. [s.l.]: Purdue University Press. Dostupné online. ISBN 978-1-55753-533-7. Kapitola The War in Croatia, 1991–1995.
- BLASKOVICH, Jerry, 1997. Anatomy of Deceit: An American Physician's First-Hand Encounter with the Realities of the War in Croatia. New York City: Dunhill Publishing. Dostupné online. ISBN 0-935016-24-4.
- BROWN, Cynthia; KARIM, Farhad, 1995. Playing the "Communal Card": Communal Violence and Human Rights. New York City: Human Rights Watch. Dostupné online. ISBN 978-1-56432-152-7.
- BUCKNAM, Mark, 2003. Responsibility of Command. Maxwell Air Force Base: Air University Press. ISBN 1-58566-115-5. OCLC 52199670
- BURG, Steven L.; SHOUP, Paul S., 2000. The War in Bosnia-Herzegovina: Ethnic Conflict and International Intervention. New York City: M.E. Sharpe. Dostupné online. ISBN 1-56324-309-1.
- DJOKIĆ, Dejan. Yugoslavism: Histories of a Failed Idea, 1918–1992. [s.l.]: C. Hurst & Co. Publishers, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1-85065-663-0.
- DOMINELLI, Lena, 2007. Revitalising Communities in a Globalising World. Hampshire: Ashgate Publishing. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-4498-9.
- DODER, Dusko; BRANSON, Louise. Milosevic: Portrait of a Tyrant. [s.l.]: Simon & Schuster, 1999. Dostupné online. ISBN 0-684-84308-0.
- FINK, George. Stress of War, Conflict and Disaster. [s.l.]: Academic Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0123813824.
- FINLAN, Alastair, 2004. The Collapse of Yugoslavia, 1991–1999. Oxford: Osprey Publishing. Dostupné online. ISBN 1-84176-805-7.
- FRUCHT, Richard C., 2005. Eastern Europe: An Introduction to the People, Lands, and Culture. Santa Barbara, California: ABC-CLIO. Dostupné online. ISBN 1-57607-800-0.
- FISHER, Sharon. Political Change in Post-Communist Slovakia and Croatia: From Nationalist to Europeanist. [s.l.]: Springer, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-23060-088-1.
- GLAURDIĆ, Josip, 2011. The Hour of Europe: Western Powers and the Breakup of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press. ISBN 978-0-300-16645-3.
- GOLDSTEIN, Ivo, 1999. Croatia: A History. London: C. Hurst & Co. Publishers. Dostupné online. ISBN 1-85065-525-1.
- HANSON, Alan, 2000. Words Over War, Mediation and Arbitration to Prevent Deadly Conflict. Redakce Greenberg Melanie C.. [s.l.]: Rowman & Littlefield. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2006-07-20. ISBN 0-8476-9892-0. Kapitola Croatian Independence from Yugoslavia, 1991–1992.
- JOVIĆ, Dejan. Yugoslavia: A State that Withered Away. [s.l.]: Purdue University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-55753-495-8.
- KADIJEVIĆ, Veljko, 1993. Moje viđenje raspada: vojska bez države. Belgrade: Politika. Dostupné online. ISBN 86-7607-047-4. (srbsky)
- KOVAČEVIĆ, Drago; LINTA, Miodrag, 2003. Kavez: Krajina u dogovorenom ratu. Belgrade: Srpski demokratski forum. Dostupné online. ISBN 86-83759-04-0. (srbsky)
- MANN, Michael, 2005. The Dark Side of Democracy: Explaining Ethnic Cleansing. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 0-521-53854-8.
- MESIĆ, Stjepan, 2004. The Demise of Yugoslavia: A Political Memoir. [s.l.]: Central European University Press. Dostupné online. ISBN 963-9241-81-4.
- MEŠTROVIĆ, Stjepan Gabriel, 1996. Genocide After Emotion: The Postemotional Balkan War. [s.l.]: Routledge. Dostupné online. ISBN 0-415-12294-5.
- PHUONG, Catherine. The International Protection of Internally Displaced Persons. [s.l.]: Cambridge University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-1139442268.
- RAMET, Sabrina P., 2006. The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. Bloomington: Indiana University Press. Dostupné online. ISBN 0-253-34656-8.
- SCHALLER, Jane Green. Monitoring Children's Rights. Redakce Verhellen Eugeen. The Hague: Martinus Nijhoff Publishers, 1996. ISBN 978-9041101617. Kapitola Protection of Children and their Health During Times of War.
- SEKULIĆ, Milisav, 2000. Knin je pao u Beogradu. [s.l.]: Nidda Verlag. Dostupné online. UDK: 3 355.45 (497.5-074) "1991/1995". (srbsky)
- SILBER, Laura; LITTLE, Allan, 1996. The Death of Yugoslavia. [s.l.]: Penguin Books. Dostupné online. ISBN 0-14-026168-0.
- SILBER, Laura; LITTLE, Allan. Yugoslavia: Death of a Nation. London: Penguin Books, 1997. Dostupné online. ISBN 0-14-026263-6.
- THOMAS, Nigel, 2006. The Yugoslav Wars: Slovenia & Croatia 1991–95. Oxford: Osprey Publishing. Dostupné online. ISBN 1-84176-963-0.
- VRCELJ, Marko, 2002. Rat za Srpsku Krajinu: 1991–1995. Belgrade: Srpsko kulturno društvo "Zora". Dostupné online. ISBN 978-86-83809-06-6. (srbsky)
- WERTHEIM, Eric, 2007. Naval Institute Guide to Combat Fleets of the World: Their Ships, Aircraft, and Systems. [s.l.]: Naval Institute Press. Dostupné online. ISBN 978-1-59114-955-2.
- Western European Union, 1986. Proceedings – Assembly of Western European Union: Actes officiels – Assemblée de l'Union de l'europe. [s.l.]: University of Virginia. Dostupné online.
- ZANOTTI, Laura, 2011. Governing Disorder: UN Peace Operations, International Security, and Democratization in the Post-Cold War Era. [s.l.]: Penn State Press. Dostupné online. ISBN 978-0-271-03761-5.
- POWERS, Roger S. Protest, Power, and Change: An Encyclopedia of Nonviolent Action from ACT-UP to Women's Suffrage. [s.l.]: Routledge, 1997. ISBN 978-1136764820.
- UDOVICKI, Jasminka; RIDGEWAY, James. Burn This House: The Making and Unmaking of Yugoslavia. Durham, North Carolina: Duke University Press, 2000. ISBN 978-1136764820.
- CIGAR, Norman. Genocide After Emotion: The Post-Emotional Balkan War. Redakce Meštrović Stjepan Gabriel. London: Routledge, 1996. ISBN 978-0-415-12293-1. Kapitola The Serbo-Croatian War, 1991.
Ostatní zdroje
[editovat | editovat zdroj]- The Prosecutor vs. Milan Babić - Judgement [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, June 26, 2009 [cit. 2010-09-11]. Dostupné online.
- , 1999. Eastern Europe and the Commonwealth of Independent States. [s.l.]: Routledge. Dostupné online. ISBN 978-1-85743-058-5.
- World of Information, 2003. Europe Review. [s.l.]: Kogan Page. Dostupné online. ISBN 0-7494-4067-8.
- The Prosecutor vs. Milan Martic – Judgement [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, June 12, 2007 [cit. 2010-08-11]. Dostupné online.
- The Prosecutor of the Tribunal against Slobodan Milošević (IT-02-54) – Indictment [online]. International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, October 22, 2002 [cit. 2010-10-18]. Dostupné online.
- Summary of the Judgement in the Case of Prosecutor v. Momčilo Perišić [online]. The Hague: International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, September 6, 2011 [cit. 2011-09-07]. Dostupné online.
- PEŠIĆ, Vesna. Serbian Nationalism and the Origins of the Yugoslav Crisis. Peaceworks. United States Institute of Peace, April 1996. Dostupné online [cit. November 29, 2012].
- Prilog "Policija u Domovinskom ratu 1990–1991.". Redakce Kreš Marija. Glasilo "Mir, Ugled, Povjerenje". Ministry of Internal Affairs of the Republic of Croatia, September 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne July 3, 2017. ISSN 1846-3444. (chorvatsky)
- Application of the Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide (Croatia v. Serbia) [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 13, 2016.
- PERUNOVIC, Sreca. Animosities in Yugoslavia before its demise: Revelations of an opinion poll survey. Ethnicities. 2015, s. 819–841. doi:10.1177/1468796815576059. S2CID 147068505.
- FRIDMAN, Orli. 'It was like fighting a war with our own people': anti-war activism in Serbia during the 1990s. The Journal of Nationalism and Ethnicity. 2010, s. 507–522. doi:10.1080/00905992.2011.579953. S2CID 153467930.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Chorvatská válka za nezávislost na Wikimedia Commons
