Stávka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o typu protestní akce. O vrchním velení ruských a sovětských sil pojednává článek Stavka.
Robert Koehler: Stávka (1886)

Stávka je forma protestu spočívající v hromadném dočasném odmítnutí vykonávání práce v jednom nebo více podnicích ze strany zaměstnanců. Účelem stávky je splnění určitých požadavků, většinou mzdových, technických nebo politických. Opakem stávky je výluka organizovaná jedním nebo více zaměstnavateli z důvodů obdobných.

Dle § 16, odst. 2 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, se stávkou rozumí „částečné nebo úplné přerušení práce zaměstnanci“. Dle odst. 1 může být stávka vyhlášena jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy.[1]

Stávka se někdy užívá jako forma nátlaku na vládu s cílem změnit její politický směr. Výjimečně může stávka podkopat pozici některé politické strany. Významným příkladem může být stávka v gdaňských loděnicích pod vedením Lecha Wałęsy, vlivem které došlo k pádu komunistického režimu v Polsku.

Historie stávek[editovat | editovat zdroj]

Počátky historie stávek se nalézají již ve starověkém Egyptě. Již v těchto dobách byla prostředkem k prosazení skupinových zájmů. Přestože bylo zaznamenáno několik stávek v průběhu dějin, jejich význam vzrostl až v období průmyslové revoluce, kdy byla dělnická práce velmi důležitá pro vznikající průmysl.

V řadě zemí byly stávky brzy postaveny mimo zákon, neboť majitelé továren měli silnější politický vliv než dělníci. K přeměně stávky v právním pojem došlo v 19. století, kdy byla právně akceptovatelná jako způsob pracovního boje.

Základní znaky stávky[editovat | editovat zdroj]

Stávka má čtyři základní znaky:

  1. jedná se o částečné či úplné přerušení práce – přerušení práce zaměstnanců, nemusí být však přerušeny všechny činnosti; zaměstnanci nechtějí ukončit pracovní poměr, ale pozastavují plnění pracovněprávní povinnosti
  2. stávka představuje dohodnutý skupinový projev zaměstnanců – jednotlivec nemůže vést individuální stávku; k přerušení práce dochází kolektivně a najednou větším počtem zaměstnanců
  3. stávka je projev konfliktu kolektivních zájmů a prostředkem kolektivního pracovního boje – odpovědnost nenesou jednotlivci, ale subjekt kolektivního pracovního práva (odborová organizace)
  4. nátlakové působení – vyvíjení nátlaku na zaměstnavatele s cílem prosadit své zájmy
Generální stávka - prosinec 1920

Typy stávek[editovat | editovat zdroj]

dle právního postavení[editovat | editovat zdroj]

  • legální – nedochází k porušení práva
  • nelegální/divoké – ty, které právní řád výslovně zakazuje, např. když stávku vyhlásí nezpůsobilý člověk

dle délky trvání[editovat | editovat zdroj]

  • základní – dlouhodobé, trvající do doby, než dojde k prosazení požadavků
  • výstražné – krátkodobé, pro varovný efekt

dle okruhu účastníků[editovat | editovat zdroj]

  • podnikové – dotýkají se jednotlivého zaměstnavatele
  • nadpodnikové – dotýkají se více zaměstnavatelů
  • generální – postihují celé obory, regiony, případně stát

dle prosazovaného zájmu[editovat | editovat zdroj]

  • samostatné – prosazování svého hospodářského a sociálního zájmu
  • solidární – prosazování zájmů jiných skupin zaměstnanců

zástupná solidární stávka – prosazování zájmů zaměstnanců, kteří dle zákona stávkovat nemohou

dle způsobu vedení stávky[editovat | editovat zdroj]

  • okupační – na půdě zaměstnavatele
  • tradiční – nedocházejí do práce
  • rotující/štafetové – pravidelné střídání menších skupin stávkujících
  • přerušované – série několika po sobě jdoucích krátkých stávek

dle cíle stávky[editovat | editovat zdroj]

  • hospodářské – ochrana hospodářských a sociálních zájmů
  • politické – prosazující politické požadavky
  • útočné/ agresivní – prosadit lepší podmínky
  • obranné/defenzivní – hájí podmínky stávající

dle počtu zaměstnanců[editovat | editovat zdroj]

  • částečné – přeruší jen část zaměstnanců
  • úplné – přeruší všichni zaměstnanci

Právo na stávku v České republice[editovat | editovat zdroj]

Listina základních práv a svobod[editovat | editovat zdroj]

Dle Listiny základních práv a svobod, čl. 27, odst. 4: "Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.“ Přičemž podmínky stávky může stanovit zákon.[2]

Čl. 44 Listiny vyjmenovává určité druhy zaměstnání, kterým může zákon právo na stávku omezit, těmito zaměstnanci jsou:

  • zaměstnanci státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které zákon určí
  • a osoby v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví

Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů[editovat | editovat zdroj]

Jedním ze zákonů stanovujících podmínky pro stávku je zákon o kolektivním vyjednávání,[3] podle kterého se stávkou rozumí „částečné nebo úplné přerušení práce zaměstnanci“. Stávky z jiných důvodů než kvůli sporům o uzavření kolektivní smlouvy tak v současné době nejsou zákonem omezeny.[4] Z dosavadní judikatury navíc vyplývá, že pokud jde o stávky za účelem obrany hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, pak požívají právní ochrany.[5]

Mezinárodní smlouvy a omezení z nich vyplývající[editovat | editovat zdroj]

Právo na stávku je zde omezeno především příslušníkům policie, příslušníkům ozbrojených sil případně i příslušníkům správních orgánů státu.

Dále je právo na stávku omezeno nezbytným službám, které jsou definovány jako ty, „jejichž přerušení by ohrozilo veškeré obyvatelstvo nebo jeho část, život, bezpečnost nebo zdraví osob.“ Příkladem těchto služeb jsou např. nemocnice.

Předpis zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon)[editovat | editovat zdroj]

V tzv. krizovém zákoně se uvádí, že za „nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo na stávku, pokud by tato stávka vedla k narušení, případně znemožnění záchranných a likvidačních prací“.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

GALVAS, Milan. Kolektivní pracovní právo České republiky: (úvahy a východiska). 1995.

GALVAS, Milan et al. Stávka a právo na stávku. 2012.

HORECKÝ, Jan. Právo na stávku jako základní lidské právo. 2011.

ŠNÉDAR, Libor. Krátké zamyšlení nad problematikou právní regulace stávky. 2011.

ŠUBRT, Bořivoj. Odbory, zaměstnavatelé a právo. 1995.

ŠVEC, Marek. Kolektivní pracovní právo v evropských souvislostech. 2010.

ZRUTSKÝ, Jaromír. Právo na stávku. Právní rozhledy. 1997

Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizovýzákon), ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů

Předpis č. 2/1993 Sb. o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů
  2. Článek 27, odst. 4 Listiny základních práv a svobod
  3. Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, § 16 a násl.
  4. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 2104/2001
  5. Richard W. Fetter: Stávky i mimo kolektivní vyjednávání jsou legální, ale bez pravidel, Měšec.cz, 14. 6. 2011

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Stávka ve Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo stávka ve Wikislovníku
  • STEIGER, Štěpán; NETERDA, Lukáš; KUŽVART, Petr. Stávka; Stručný informační a instruktážní text [online]. Iniciativa za společenskou změnu, 2011, [cit. 2011-06-13]. Dostupné online. (čeština)