Janko Polić Kamov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Janko Polić Kamov
Janko polic kamov.jpg
Narození 17. listopadu 1886
Rijeka
Úmrtí 8. srpna 1910 (ve věku 23 let)
Barcelona
Povolání básník a spisovatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Janko Polić Kamov (17. listopadu 1886, Rijeka8. srpna 1910, Barcelona) byl chorvatský básník, dramatik a romanopisec, představitel chorvatské literární moderny.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Kamov se narodil v Rijece v rodině obchodníka jako Janko Mate Vinko Polić. Jeho otec byl liberálně smýšlejícím vlastencem, a tak se malý Janko již v brzkém věku setkával s chorvatskými umělci všeho druhu - v rodině Polićových se často recitovalo básně, hrálo divadlo a zpívaly vlastenecké písně. Budoucí spisovatel od mala četl nejen knihy psané chorvatsky, ale také se seznámil s díly italských revolucionářů či klasickou poezií. Základní školu dokončil v roce 1897 s vyznamenáním, i když na doby svých školních let vzpomíná s odporem jako na dobu, kdy z něj chtěla katolická církev a stát učinit otroka svých zájmů. Již tehdy se začíná projevovat jeho buřičská povaha, kterou podpořilo také svobodomyslné domácí prostředí.

Buřičská léta dospívání[editovat | editovat zdroj]

Janko Polic Kamov (Rijeka)

Janko Polić se začal pokoušet o vlastní autorské texty pod pseudonymem Moimir Trsatski v časopise Soko, jenž psal pro obveselení své rodiny se svými bratry Milutinem a Nikolou. Na gymnáziu pak zakládá se spolužáky tajný spolek Cefas, v němž se kromě literatury a kultury jeho členové zabývají myšlenkami anarchismu. Mimo jiné mají šílený plán, podle nějž chtějí od Chorvatů v Americe získat prostředky na nákup výbušnin a vyhodit do povětří celé Chorvatsko, aby v nastalém chaosu uskutečnili revoluci. Janko Polić pro svou odbojnou povahu začíná mít problémy ve škole, až je nakonec z rijeckého gymnázia vyloučen a nucen dostudovat v Senji, kde je ubytován v klášteře. I odtud je však vyloučen a poslední pokus dokončit střední školu uskutečňuje v Záhřebu, což se mu také nepodaří. Seznamuje se s místní bohémou, obchází divoké večírky, nevěstince a jednoho dne se přidá k potulné herecké společnosti, s níž odjíždí z města. Za několik měsíců se vrací do Záhřebu. Tehdy mu je teprve 18 let.

Život v zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Po smrti rodičů se Janko Polić vydává do Benátek, kde bydlí se svým bratrem, jenž tam studuje hudební kompozici. Již tehdy se u něj objevuje tuberkulóza kostí. Na stejnou nemoc po dvou letech umírá právě jeho bratr Milutin. Polić píše, ale živoří. Během svého benátského pobytu napsal v roce 1906 román Isušena kaljuža (Vyschlá kaluž), který vychází až o 50 let později. Posléze se toulá Itálií, střídavě žije v Římě, Florencii či Miláně.

Vstup do literatury[editovat | editovat zdroj]

V roce 1907 se vrací do Záhřebu poté, co prodělal těžké plicní onemocnění. Marně se pokouší vydat své texty, až mu na pomoc přijde jeho bratr Vladimir. V rychlém sledu vydává dvě sbírky básní Psovka (Nadávka) a Ištipana hartija (Vyrvaná stránka) a dvě dramata Tragedija mozgova (Tragédie mozků) a Na rodnoj grudi (Na rodné hroudě).

Prokletý Chámův syn[editovat | editovat zdroj]

Vydání Polićových sbírek způsobilo v Záhřebu šok. Básníkova buřičská povaha se přetavila v jeden z nejoriginálnějších uměleckých opusů dějin chorvatské literatury. Jeho díla jsou naplněná hněvem, nenávistí vůči šosácké maloměšťácké morálce, církvi i dějinám národa, erotikou, sarkasmem a černým humorem. Tehdy také Polić přijímá pseudonym Kamov, tedy Chámův syn, podle biblické postavy Noemova syna Cháma, jehož Noe proklel. Definitivně se tak Kamov stává prvním a jediným prokletým básníkem chorvatské moderny. Dobová kritika jeho díla sepsula jako megalomanské ohavnosti. Bydlí se svým bratrem a dál píše, ale jeho dramata Lakrdija naše dobe (Fraška naší doby), Žene, žene (Ženy, ženy) a Mamino srce (Matčino srdce) divadla jednoznačně odmítají. Více se mu daří jako novináři - o jeho cestopisné texty mají zájem četné noviny a časopisy. Honoráře však dostává nepravidelně, a tak se vydává opět do zahraničí.

Poslední cesta a smrt[editovat | editovat zdroj]

Kamov cestuje Itálií, Francií, až se v roce 1910 dostává do Barcelony. Zde napíše poslední články a po třídenní agónii umírá ve špitále pro chudé a sirotky. Pohřben je v neoznačeném masovém hrobě. V budově špitálu, v němž vydechnul naposledy ve věku nedožitých 24 let, se dnes nachází Katalánská národní knihovna.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Janko Polić Kamov po sobě zanechal jen několik literárních textů. Ve své době byl nepochopen, odmítán a označován hanlivými přívlastky jako nejstrašlivější chorvatský básník či mistr temné kletby. Jeho dílo, vyznačující se originalitou a nesmírným sebevědomím, se však po právu zařadilo do kánonu chorvatské literatury, a snese srovnání s takovými jmény jako byli Charles Baudelaire nebo Arthur Rimbaud.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Psovka (1905)
  • Ištipana hartija (1907)

Obě Kamovovy sbírky jsou psány v zpěvném duchu a přinášejí šokující témata a obrazy. Jsou plné temnoty, smrti, ironie a znevažování hodnot, které tehdejší kulturní veřejnost zastávala. Je jim cizí vlastenectví a tzv. slavná historie. Naopak, Kamov se upíná k všemocné síle přírody a zejména smrti.

Próza[editovat | editovat zdroj]

Isušena kaljuža je formálně těžko uchopitelný román, v němž je minimalizován děj a vypravěč vyjadřuje své pocity zhnusení ze společnosti, v níž žije. Jde o existencialistický filozofický román, v němž autor brilantně buduje osobnost hlavního hrdiny. Kamov se v něm také vypořádává s tehdejšími literárními poměry v Záhřebu. O jeho nepochopení svědčí i to, že byť napsán v letech 1906-1907, vyšel knižně až v roce 1956.

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Mamino srce
  • Samostanske drame
  • Čovječanstvo

Janko Polić Kamov česky[editovat | editovat zdroj]

Nakladatelství Runa vydalo v roce 2012 překlad Kamovovy novely Bitanga (Darmošlap).

Literatura[editovat | editovat zdroj]