Biatlon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Biatlon
Biatlonistka Olena Zubrilova v roce 2006
Biatlonistka Olena Zubrilova v roce 2006
Disciplíny
Vytrvalostní závod - Sprint - Stíhací závod
Závod s hromadným startem - Štafeta - Závod smíšených dvojic - Supersprint
Vrcholné soutěže
Olympijské hry od roku 1924
Mistrovství světa od roku 1958
Světový pohár od roku 1978
Mistrovství Evropy od roku 1994
Mezinárodní federace
Název Mezinárodní biatlonová unie (IBU)
Založena 1993
Web www.biathlonworld.com
Národní svaz
Název Český svaz biatlonu (ČSB)
Založen 1993
Web www.biatlon.cz
Závodnice v cílové rovince – Biathlonstadion Oberhof Světový pohár 2002
Střelba ve stoje

Biatlon je tradiční zimní sport kombinující běh na lyžích a střelbu z malorážné pušky. Existuje také letní biatlon, kde běh na lyžích nahrazuje jízda na kolečkových lyžích, kros nebo jízda na kole. Třetím, poněkud méně známým odvětvím, je tzv. skiarc, neboli lukostřelecký biatlon, kde je střelba z malorážné zbraně zaměněna za střelbu z luku.

Biatlon se běžně provozuje v asi třech desítkách zemí zejména v Evropě, z nichž stabilně bývají nejsilnější reprezentace Norska, Francie, Německa a Ruska. Velké popularitě se biatlon těší také v Česku, Švédsku, Rakousku, Itálii, Švýcarsku nebo na Ukrajině. Z aktivních biatlonistů získali nejvíce úspěchů Martin Fourcade a Johannes Thingnes Bø, v ženách pak Kaisa Mäkäräinenová a Dorothea Wiererová. Mezi nejúspěšnější mužské reprezentanty v historii tohoto sportu patří Ole Einar Bjørndalen, Emil Hegle Svendsen, Raphaël Poirée a Sven Fischer. Mezi ženami se prosadily nejvíce Magdalena Forsbergová, Magdalena Neunerová, Darja Domračevová a Tora Bergerová.

Historie biatlonu[editovat | editovat zdroj]

Počátky biatlonu sahají do středověku, kdy se však jednalo spíše o přežití, než o sportovní vyžití, jako je tomu nyní. Již před 5000 lety se v horských oblastech řeckých, římských a čínských provincií lovilo za pomocí lyží a zbraně.

Později se biatlon využíval především na vojenské účely. Důkazem toho budiž první závod uskutečněný v Norsku roku 1767 mezi tamějšími strážci hranice se Švédskem. Tradice tohoto závodu se udržela až do roku 1818. První závod „běhu vojenských hlídek“ (neboli biatlonu) mimo Norsko byl uskutečněn roku 1902 v Německu.

Běh vojenských hlídek byl poté v letech 1924, 1928, 1936, 1948 zařazen na olympijské hry jako ukázková disciplína.

Roku 1955 byla sepsána pravidla, v nichž se také poprvé objevuje pojem biatlon, který si v roce 1956 vzala pod svá křídla Mezinárodní unie moderního pětiboje (UIPM) a stala se tak UIPMB – Mezinárodní unie moderního pětiboje a biatlonu.

Nic tak již nebránilo uspořádání prvního mistrovství světa v roce 1958 v Saalfeldenu (Rakousko), kterého se zúčastnilo 25 sportovců ze 7 zemí. Vzdálenost 20 km na lyžích byl doplněna střelbou z „velkorážky“ na papírové terče ze čtyř různých vzdáleností – 250 m, 200 m a 150 m v leže a 100 m ve stoje. Za každou netrefenou ránu se připočítávala 1 a 2 minuty. Závodník, který by nedokázal zasáhnout ani jeden terč, tak mohl dostat penalizaci 40 minut.

I přes malou účast na MS se biatlon stával stále více oblíbeným, což podkládá zařazení do olympijského programu her v Squaw Valley (USA), kde se opět jelo 20 km. Od této chvíle se biatlon stále rozvíjel a z programu olympijských her již nevypadl.

Biatlon se stále více stával atraktivnější pro oko diváka, čemuž přispívalo neustálé zmenšování terčů a přidávání atraktivnějších závodů (hromadný závod, stíhací závod.) do programu olympijských her a mistrovství světa.

A když v roce 1992 byl na program olympijských her zařazen i závod žen (první mezinárodní závod žen byl uspořádán v roce 1981 v Jáchymově) a bruslařský styl v běhu na lyžích přinesl do závodů rychlost, nic nebránilo tomu, aby především televizní přenosy zpopularizovaly tento sport až do současné doby.

Biatlon není součástí klasického lyžování (přestože z klasického lyžování vychází) a proto také není součástí mistrovství světa v klasickém lyžování. Má vlastní mistrovství světa v biatlonu, které probíhá nezávisle na mistrovství světa v klasickém lyžování.

Disciplíny[editovat | editovat zdroj]

Vytrvalostní závod[editovat | editovat zdroj]

  • Někdy také nazývaný nepřesně individuální závod.
  • Jde o závod s největší tradicí, na mistrovství světa se koná od 1958 a na olympijských hrách od roku 1960 (respektive na 1984 MS a OH 1992 pro ženy).
  • Muži jedou 20 km, ženy 15 km, přičemž startují v třicetisekundových intervalech.
  • Jede se 5 okruhů, přičemž se střílí v pořadí L, S, L, S (L – v leže, S – ve stoje).
  • Za netrefenou ránu je přirážka 1 min, která se přičte k výslednému běžeckému času.
  • Závod je kvůli své délce vnímán jako divácky neatraktivní[zdroj?] a netěší se velké oblibě ani u sportovců, proto v nižších soutěžích a juniorských kategoriích probíhá testování tzv. zkrácené varianty, kdy závodníci absolvují vytrvalostní závod dlouhý jen 15 km u mužů a 12,5 km u žen (tedy stejná délka jako u závodu s hromadným startem), za každou chybu na střelnici se potom přičítá místo minuty pouze 45 vteřin.
  • Tato zkrácená varianta už si odbyla i svou premiéru ve světovém poháru, když byl tento závod zařazen do programu v kanadském Canmore kvůli nepříznivým podmínkám pro uskutečnění klasického vytrvalostního závodu.

Sprint[editovat | editovat zdroj]

  • Na mistrovství světa od 1974, na olympijských hrách od 1980 pro muže a od 1984 na mistrovství světa a 1992 na olympijských hrách pro ženy.
  • Muži jedou 10 km, ženy 7,5 km, přičemž opět startují v třicetisekundových intervalech.
  • Jedou se 3 okruhy, přičemž se střílí pouze jednou v leže a jednou ve stoje.
  • Za každou netrefenou ránu je nutné proběhnout navíc jedno trestné kolo o délce 150 metrů.

Stíhací závod[editovat | editovat zdroj]

  • Na mistrovství světa od 1997, olympijské hry od 2002 pro muže i ženy.
  • Muži jedou 12,5 km, ženy 10 km, přičemž startují tzv. Gundersenovou metodou – startují v pořadí daném výsledkovou listinou předchozího závodu s takovou časovou ztrátou na prvního, s jakou dojeli v předchozím závodě.
  • Pokud byl předchozím závodem místo sprintu vytrvalostní závod, pak je časový odstup poloviční.
  • V pěti okruzích se střílí stejně jako při závodě s hromadným startem v pořadí L, L, S, S.
  • Za každou netrefenou ránu je nutné proběhnou navíc jedno trestné kolo o délce 150 metrů.

Závod s hromadným startem[editovat | editovat zdroj]

  • Od roku 1999 na mistrovství světa a od 2006 na olympijských hrách pro muže i ženy.
  • Muži jedou 15 km, ženy 12,5 km, přičemž startují hromadně.
  • V pěti okruzích se střílí stejně jako při stíhacím závodě v pořadí L, L, S, S.
  • Za každou netrefenou ránu je nutné proběhnou navíc jedno trestné kolo v délce 150 metrů.
  • V závodě startuje 25 nejlepších závodníků světového poháru a dalších 5, kteří byli nejúspěšnější v předchozích závodech konkrétního podniku světového poháru.
  • V případě mistrovství světa startuje 15 nejlepších závodníků světového poháru a všichni medailisté z tohoto mistrovství světa; tyto biatlonisty pak do počtu 30 doplní nejlepší závodníci tohoto mistrovství.
  • Maximální počet 30 závodníků je dán především omezeným počtem střeleckých stavů, v posledních letech se ale na závodech nižší úrovně testuje varianta hromadného startu pro 60 závodníků. Při té po prvním kole závodníci s číslem 1-30 střílí vleže, 31-60 jedou do druhého kola. Ve druhém kole střílí 31-60, naopak 1-30 jedou dál. Tato varianta ale bývá označována jako nevhodná pro televizní formát kvůli své zmatečnosti a z toho plynoucí neatraktivity pro běžného diváka.

Štafeta[editovat | editovat zdroj]

  • Od roku 1958 na mistrovství světa, od 1968 na olympijských hrách pro muže a od 1984 na mistrovství světa a 1992 na olympijských hrách pro ženy.
  • Varianta smíšené štafety potom od roku 2005 na mistrovství světa a od 2014 na olympijských hrách
  • Každou zemi reprezentuje jedna čtyřčlenná štafeta, v případě dorosteneckých kategorií bývají tyto štafety obvykle tříčlenné.
  • Všichni běží 7,5 km (muži), respektive 6 km (ženy), od roku 2005 i smíšená štafeta, kde běží 2 ženy (6 km) a 2 muži (7,5 km).
  • Každý závodník absolvuje 3 okruhy, při nichž se střílí jednou v leže a jednou ve stoje stejně jako při sprintu.
  • Pokud závodník netrefí všech pět terčů, má k disposici 3 náhradní náboje, které musí po jednom dobít. Až pokud netrefí ani po dobití, jede navíc tolik trestných kol o délce 150 metrů, kolik netrefil terčů.

Závod smíšených dvojic[editovat | editovat zdroj]

  • Od roku 2019 na mistrovství světa, o zařazení této disciplíny na ZOH 2022 v Pekingu se teprve jedná
  • Štafeta složená z jedné ženy a jednoho muže, která má čtyři úseky, na kterých se závodníci střídají.
  • Start je hromadný, začínají ženy. Ty běží na prvním a třetím úseku štafety dva okruhy o délce 1,5 km, celkem tedy 6 km.
  • Muži běží druhý úsek v délce dva okruhy a čtvrtý úsek štafety v délce tři okruhy, celkem tedy 7,5 km.
  • V každém okruhu s výjimkou posledního (ten běží muži) probíhá jedna střelba, vždy v prvním kole úseku se začíná střelbou vleže a v druhém kole úseku se střílí ve stoje.
  • Při střelbě lze dobíjet až tři náboje na každé položce, za nesestřelený terč je nutné absolvovat trestné kolo s poloviční délkou oproti klasické štafetě, tedy 75 metrů.
  • Tato disciplína byla velkými reprezentacemi přijata spíše vlažně, ocenily ji zejména slabší reprezentace, které dosud nebyly schopny poskládat konkurenceschopnou čtyřčlennnou štafetu. Nyní se spekuluje o úpravách pravidel této disciplíny, například místo dobíjení až třech ran by se v budoucnu oproti jiným štafetovým disciplínám mohla rovnou jezdit trestná kola.

Supersprint[editovat | editovat zdroj]

  • Disciplína zatím nebyla zařazena do světového poháru ani na mistrovství světa, její testování probíhá v soutěžích nižší úrovně a v juniorských kategoriích.
  • Původně vnímána především jako exhibiční disciplína, dnes se ale spekuluje, že by mohla definitivně vytlačit ze světového poháru divácky málo atraktivní vytrvalostní závod.[zdroj?]
  • Skládá se ze dvou částí, z kvalifikace a finále. Do kvalifikace se startuje intervalově. Muži i ženy v ní najedou 2,4 kilometru a odstřílí vleže a vestoje. Nejlepší třicítka postupuje do finále, které se startuje hromadně. Jedou se 4 kilometry a střílí se čtyřikrát v pořadí L, L, S, S stejně jako při vytrvalostním závodě.
  • V kvalifikaci i ve finále mají závodníci k dispozici při každé střelbě tři náhradní náboje, ale oproti štafetě tu nejsou trestná kola. Nesestřelený terč znamená diskvalifikaci.

Materiálové vybavení[editovat | editovat zdroj]

Biatlonová puška - malorážka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Malorážka.
  • Ráže hlavně je 5,6 mm (".22") long rifle
  • Odpor spouště musí být minimálně 0,5 kg
  • Puška musí mít, bez zásobníků a střeliva, minimální hmotnost 3,5 kg

Terčové zařízení[editovat | editovat zdroj]

  • Vzdálenost mezi přední hranou střelecké rampy a lícem terčů je 50 m (+,- 1 m).
  • Průměry černých kruhů pro míření a zásahy:
    • poloha vstoje
      • záměrný kruh 115 mm
      • kruh pro zásah 115 mm (na papírovém terči 110 mm)
    • poloha vleže
      • záměrný kruh 115 mm
      • kruh pro zásah 45 mm (na papírovém terči 40 mm)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TROJAN, Josef. Biatlon : 1923–2014 : Od vojenských hlídek k biatlonu. Vlkov: Helena Rezková, 2014. 220 s. ISBN 978-80-905700-0-9. S. 168.