Johannes Thingnes Bø (* 16. května1993Stryn) je norskýbiatlonista, pětinásobný olympijský vítěz, dvanáctinásobný mistr světa, trojnásobný vítěz celkového hodnocení světového poháru a několikanásobný medailista z juniorských šampionátů.
Ve světovém poháru, na mistrovství světa a na olympijských hrách startoval ve 286 individuálních a kolektivních závodech. Ve světovém poháru ve své dosavadní kariéře zvítězil v šedesáti třech individuálních a třiceti třech štafetových závodech. Na olympijských hrách vyhrál tři individuální a dva štafetové závody.
Johannes Bø je druhým nejmladším dítětem Klemeta Bøa a Aslaug Hildegunny Thingnes Bøové (oba narozeni v roce 1957), který se narodil a vyrostl v odlehlé vesnici Markane, která částečně spadá pod Stryn. Má tři bratry a jednu sestru. Jeho matka má ve Strynu vlastní fyzioterapeutickou ordinaci a jeho otec pracuje v továrně na produkci mléka ze skotu. Jeho o téměř pět let starší bratr Tarjei se rovněž věnuje biatlonu a je olympijským vítězem a několikanásobným mistrem světa z této disciplíny. Norský sportovní novinář, moderátor a fotograf Harald Endre Thingnes je Johannesův strýc z matčiny strany.
Ve svém rodném městě navštěvoval střední školu (Stryn vidaregåande skule) a v květnu 2012 se pak přestěhoval do Lillehammeru, kde kromě jeho bratra Tarjeie žije a trénuje také mnoho dalších norských biatlonistů. 30. 6. 2018 uzavřel sňatek s Heddou Kløvstad Daehli a 13. ledna 2020 se mu narodil syn Gustav Bø.
S pěti zlatými, dvěma stříbrnými a jednou bronzovou medailí je v historických statistikách olympijských her klasifikován na druhém místě za krajanem Ole Einarem Bjørndalenem. Na zimních olympijských hrách debutoval jako 20letý v roce 2014 v Soči, kde nejlépe obsadil čtvrté místo s norskou mužskou štafetou. O čtyři roky později v Pchjongčchangu zvítězil ve vytrvalostním závodě a v mužské i smíšené štafetě obsadil stříbrnou pozici. Potřetí do olympijských závodů zasáhl na pekingské olympiádě, kde v otevíracím závodě v cílové rovince zajistil Norsku zlato ze smíšené štafety, aby následně vyhrál sprint. Třetí zlatou medaili přidal v mužské štafetě a nakonec ovládl závěrečný závod s hromadným startem, čímž se stal nejúspěšnějším biatlonistou bez ohledu na pohlaví z pekingské olympiády.
Na mistrovství světa získal jedenáct zlatých medailí, z toho sedm v mužských a smíšených štafetách, resp. závodu dvojic. K nim přidal devět stříbrných a tři bronzové medaile, díky čemuž je třetím nejúspěšnějším mužem v historii biatlonových mistrovství světa. Poprvé zvítězil hned na svém premiérovém mistrovství v roce 2015 ve finském Kontiolahti, kde triumfoval ve sprintu. Na stejném mistrovství získal i stříbrnou medaili z mužské štafety a bronz se smíšenou štafetou.
Na domácím Mistrovství světa v 2016 v Oslu spolu s Ole Einarem Bjørndalenem, bratrem Tarjeiem a Emil Hegle Svendsenem získal zlato v mužské štafetě a obhájil bronz se smíšenou štafetou. V závěrečném závodu s hromadným startem pak ukořistil zlatou medaili, když v dramatickém závěru porazil Francouze Martina Fourcada.[1] Bez jediného vítězství odešel z mistrovství z Hochfilzenu, kde nejlépe získal tři stříbrné medaili ze sprintu[2] navazujícího stíhacího závodu[3] Třetí stříbrný kov přidal v závodu s hromadným startem.[4] Naopak na Mistrovství světa 2019 v Östersundu zvítězil hned čtyřikrát, kromě individuálního sprintu triumfoval ve všech třech štafetových závodech, včetně vůbec prvního závodu smíšených dvojic zařazeného na program biatlonového mistrovství, kde nastoupil po boku Røiselandové. Jeho dosud nejúspěšnější účastí na světovém šampionátu se stal rok 2020, kdy v Antereselvě získal tři zlaté a tři stříbrné medaile, jeho nejhorším umístěním bylo páté místo ve sprintu. Na pokljuckém šampionátu bylo jeho nejlepším individuálním výsledek jenom třetí místo ze stíhacího závodu, triumfoval ale v mužské a smíšené štafetě.
Poznámka: Výsledky z mistrovství světa se nezapočítávají do celkového hodnocení světového poháru, ale do mistrovství světa 2021 v Pokljuce (včetně) se započítávaly. Výsledky z olympijských her se dříve započítávaly, od olympijských her v Soči 2014 se nezapočítávají.
Ve světovém poháru debutoval v lednu 2013 štafetovým závodem v Anterselvě, kde norská štafeta jeho vinou musela na trestné kolo a dojela desátá. Individuální premiéru si odbyl o měsíc později v domácím Oslu, kde ve sprintu i stíhacím závodě odsadil pozice v první třicítce.
První stupně vítězů a zároveň i vítězství zaznamenal v sezóně 2013/2014, když ve francouzském Annecy ovládl po bezchybné střelbě sprint a následně i navazující stíhací závod, pokaždé s více než třicetisekundovým náskokem. První kariérní „hattrick“, tedy vítězství ve třech individuálních závodech během jedné pohárové zastávky zaznamenal v Kontiolahti, kde triumfoval v netradičně obou zařazených sprintech a stíhacím závodě. V celkovém hodnocení skončil na třetím místě pět bodů za druhým Svendsenem.
Světovému poháru dominoval v sezoně 2018/2019, kdy ovládl šestnáct z pětadvaceti závodů jednotlivců, čímž překonal dosavadní rekord čtrnácti triumfů Martina Fourcada ze sezony 2016/2017. K nim přidal celkem pět štafetových úspěchů. Díky tomu poprvé ovládl celkového hodnocení světového poháru, když na druhého Loginova měl náskok přes 400 bodů. Zároveň zvítězil i v hodnocení všech jednotlivých disciplín.
Na evropském šampionátu závodil jednou, a to v roce 2012 ve slovenském Osrblie. Ve skupině závodního do 21 let získal kompletní sadu medailí, když zlato získal ve smíšené štafetě, stříbro ve vytrvalostním závodě a bronz ze stíhacího závodu.
Zúčastnil se dvou juniorských šampionátů v biatlonu. Celkově na těchto šampionátech získal pět zlatých medailí, z toho tři byly individuální a dvě vybojoval se štafetami a jednu stříbrnou medaili. Jeho prvním podnikem ve finském Kontiolahti v roce 2012, byl vytrvalostní závod, ve kterém obsadil 4. pozici, když na střelnici chyboval hned šestkrát. První zlato vybojoval hned v dalším závodě, když dokázal triumfovat s norským týmem v závodu štafet. Ve sprintu sice dvakrát chyboval, avšak s velkým náskokem zvítězil před druhým Bělorusem Maximem Ramanouskijem. Pozici ze sprintu pak dokázal uhájit i v následném stíhacím závodě, čímž získal své třetí zlato na šampionátu. Druhý v cíli Matthias Dorfer z Německa na něj ztratil necelé 2 minuty. Další rok na juniorském mistrovství v rakouském Obertilliachu vybojoval nejprve stříbrnou medaili ve sprintu. Ve stíhacím závodě se pak dokázal o jednu pozici posunout a vybojoval tak své čtvrté zlato na MSJ. Jeho nejhorším juniorským závodem pak byl vytrvalostní závod, kde skončil „až“ na 9. místě. Juniorskou kariéru pak zakončil závodem štafet, kde opět dokázal s norským mužstvem triumfovat.
↑MIŠKOVSKÝ, Michal. Fourcadův desátý titul na mistrovství. Moravec byl ve stíhačce pátý. iDNES.cz [online]. 2017-02-12 [cit. 2017-02-12]. Dostupné online.