Fyzioterapie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fyzioterapeutka asistuje dvěma dětem s dětskou obrnou, které se drží zábradlí, přičemž procvičují spodní končetiny.

Fyzioterapie je část komprehensivní rehabilitace, která se zabývá diagnostikou, léčbou a prevencí poruch pohybového systému organismu. Z tohoto hlediska je nutné klást důraz na mezioborové propojení, především s medicínskými obory. Ve své podstatě Fyzioterapie využívá standardizovaných postupů na základě nejnovějších vědeckých poznatků a empirie spolu s přírodními zdroji energie (Fyzikální terapie). Fyzioterapeuté volí léčbu ze škály metodik cíleně s ohledy na potřeby jedince postiženého na zdraví. Přístupy ve fyzioterapii vycházejí zejména ze znalosti anatomie, fyziologie a biomechaniky popřípadě vývojové kineziologie.

Fyzioterapie by měla být zakotvena v povědomí každého člověka, jelikož v mnohých případech by mohla být účinnou cestou, jak zamezit vzniku závažných chorob s celospolečensky depresivním vlivem.

Mezníky ve vývoji neurověd a kineziologie, významné pro fyzioterapii[editovat | editovat zdroj]

Zmínky o skladbě a činnosti mozku, nervech a příznivém vlivu tělesných cvičeních na lidské tělo lze zaznamenat již u Hippokrata, Platona či Aristotela. V novověku sepsal Mercurialis (1530-1606), benátský lékař, dílo, které se podrobně zabývá tělesnými cvičeními, jako součástí medicíny. Na základě detailních pitev pořídil Leonardo da Vinci řadu anatomických obrázků se svaly.

René Descartes si představoval reflexní akci tak, že zevní podnět způsobí jakési otevření nervové cesty, po níž duše člověka působí na výkonný orgán, a to na sval. Následovala další díla, která mapovala stavbu mozku. Objevovala se rovněž díla, která tvrdila, že nervy řídí pohyby prostřednictvím duše. V 19. století však Gall rozpoznal, že šedá hmota mozková sestává z buněčných těl, zatímco bílá z nervových vláken.

Obrnu lícního nervu popsal Charles Bell. Čech J.E.Purkyně popsal buňky mozečku a identifikoval neuronová jádra a jejich výběžky. Zakladatelem proslulého Královského centrálního institutu gymnastiky byl P.H. Ling. Ling vybudoval švédský systém, který má pomáhat k harmonickému vývoji lidského těla. Během 19. a 20. století působilo v Evropě přes 20 průkopníků tělesné výchovy.

Druhá polovina 19. století se mj. vyznačovala přibývajícími poznatky o lokalizaci senzorických a motorických funkcí v mozku. Do této skupiny neurologů a anatomů patří jména jako Broca, Brodmann, Brown-Sequard, Duchenne, Huntington. Fotografickou analýzu pohybu zavedli koncem 19. Století Muybridge a Marey. Anglický neurolog J.H. Jackson se ke konci 19. století správně domníval, že mozek řídí pohyby, nikoli svaly. Je rovněž pokládán za zakladatele hierarchického principu řízení motoriky od nejnižších po nejvyšší. Jedním z prvních neurofyziologických základů, o které se opírají některé fyzioterapeutické koncepty, je reflexní teorie řízení motoriky, kterou sepsal Ch.S. Sherrington. Pojem „podmíněný reflex“ zavedl I.P. Pavlov. Polohovými reflexy se zabýval R. Magnus.

Vrátková teorie bolesti byla publikována Melzackem a Wallem v roce 1965. V 60. a 70. letech se hromadily práce, které tvrdily, že u živočichů může docházet ke koordinovaným pohybům bez vyvolávajícího stimulu i bez účasti vyšších center. Výsledky Frossberga, Grillnera či Rosignola byly podnětem ke vzniku nové varianty teorie řízení motoriky a to tzv. teorií motorických programů. S.R. y Cajal dal základ pro podrobnější poznatky o plasticitě nervového systému. K.H. Pribram se řídil holistickým přístupem ve vědě a zabýval se vjemy, emocemi, pamětí a plánováním.

Vynikající lékaři Forel a Brodal popsali zkušenosti s vlastní rehabilitací po cévní mozkové příhodě po níž byli oba ještě velmi dlouho plně aktivní. V posledních 30 letech se mnoho autorů snaží srovnávacími studiemi vyhledat, která metoda je prokazatelně lepší, než jiné. Rehabilitace a také fyzioterapie v dnešním slova smyslu se začaly objevovat až ve 20. století.

Nejznámější metody[editovat | editovat zdroj]

  • Vojtova metoda
  • Bobath koncept
  • Kabatova metoda (PNF)
  • Manuální léčba podle prof. Karla Lewita
  • Metoda MFK
  • Metoda DNS (Dynamická neuromuskulární stabilizace) dle Koláře
  • Metoda Ludmily Mojžíšové
  • Bazální programy a podprogramy dle J. Čápové
  • Klappovo lezení
  • Metoda dle paní Jílkové

Kdo je to fyzioterapeut[editovat | editovat zdroj]

Fyzioterapeutem se stává ten, kdo získá odbornou způsobilost k výkonu povolání fyzioterapeuta dle zákona č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních.[1] Odbornou způsobilost bylo dříve možné získat absolvováním oboru fyzioterapeut nebo rehabilitační pracovník na střední zdravotnické škole či oboru diplomovaný fyzioterapeut na vyšší zdravotnické škole. V současnosti lze odbornou způsobilost získat již pouze po absolvování vysokoškolského studia, a to buď v bakalářském, nebo magisterském studijním programu s možností postgraduálního vzdělávání. V praxi tedy vedle sebe působí fyzioterapeuti se středoškolským, vyšším odborným i vysokoškolským vzděláním.

Čeští představitelé moderní fyzioterapie[editovat | editovat zdroj]

O rozvoj tohoto odvětví medicíny se zasluhují především profesoři Václav Vojta, Karel Lewit, Jan Jirout a Vladimír Janda, kteří dali základ tzv. Pražské škole, jež je celosvětově uznávaná. Ze současných fyzioterapeutů věnujícím se rozvoji tohoto oboru je možno jmenovat především profesora Pavla Koláře, který působí na 2. lékařské fakultě UK v pražském Motole.

Diagnózy vhodné k fyzioterapii[editovat | editovat zdroj]

Děti[editovat | editovat zdroj]

  • centrální koordinační porucha pohybového vývoje
  • dětská mozková obrna (DMO)
  • asymetrické držení trupu a hlavy
  • pes equinovarus - koňská noha
  • skolióza
  • ortopedické vady hrudníku
  • bolest zad
  • jiná neurologická onemocnění

Dospělí[editovat | editovat zdroj]

  • cévní mozková příhoda
  • periferní paréza
  • bolesti hlavy a páteře
  • skolióza
  • bolesti kloubů
  • bolesti zad
  • poúrazové stavy
  • jiná neurologická onemocnění

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411?PC_8411_p=24&PC_8411_name=zákon_o_nelékařských&PC_8411_l=96/2004&PC_8411_ps=10#10821

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolář, P. a kol. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén, 2009
  2. Pavlů, D. Speciální fyzioterapeutické koncepty a metody I., Praha: Akademické nakladatelství CERM, 2003

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]