Léčebná tělesná výchova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Protažení postranních fascií trupu

Léčebná tělesná výchova (LTV) je cvičení a práce s tělem pro napravení tělesných problémů.

Jde o metodu, kterou v českém prostředí prosazovala zejména Pražská rehabilitační škola. Opírala se přitom o víru v celoživotní bezbolestný pohyb díky správné postuře a funkci těla i o tradiční tělesnou kulturu české společnosti (např. Sokol, spartakiádní cvičení, rozhlasové a televizní relace aj.). Navzdory pokrokům v lékařské operativě i farmacii tak dál viděla léčebnou tělesnou výchovu jako jeden z hlavních prostředků vitality a tělesného komfortu.[1]

Vyosení trupu (nahoře správně, dole špatně)

Hlavní směry LTV (podle Lewita)[editovat | editovat zdroj]

1) Udržení či obnovení pohyblivosti kloubů (automobilizační cviky), udržení síly svalů a elasticity měkkých tkání (šlach, plotének, kloubních pouzder, fascií atd.)

2) Přecvičování chybných motorických a kineziologických stereotypů (svalové dysbalance, úprava polohocitu a pohybocitu)

3) Korektiv vertebrogenních bolestí, artróz, nadváhy, hypertenze, aterosklerózy, neuropatie, cukrovky, aj.

Metodologie[editovat | editovat zdroj]

Vzpřimování ze sedu na patách

Na rozdíl od skupinových rozcviček např. ve školách či v zájmových skupinách, jde v LTV spíše o individuální cvičení zaměřené na specifický problém jedince. Rehabilitační lékař či fyzioterapeut provádí kineziologický rozbor, kterým stanoví cíl a intenzitu cvičení. Bez nich by LTV nebyla účinná.[2]

Terapeut by měl být schopen vysvětlit klientovi původ jeho problému, motivovat ho a vést při cvičení. Vede klienta fyzickým vedením či pouhým dohledem, koriguje jeho pohyby, vrací je a opakuje, čímž si klient osvojuje nové pohybové vzorce a ideomotoriku. Je prokázáno, že vlastní vjem pohybu bývá odlišný od správného pohybu sledovaného z odstupu.[3]

Správné shýbnutí a zdvihnutí lehkého předmětu

Cviky začínají již představou pohybu, někdy jsou prováděny se zavřenýma očima, aby se pohyb ukládal do mozkových center hlouběji.

Rehabilitační tým průběžně posuzuje dosažené výsledky a přizpůsobuje jim další proces LTV. Spolupráce klienta a vlastní domácí cvičení je pro úspěch LTV klíčové.

Terapeutický vztah může trvat měsíce,[4] mohou při něm ustupovat či vznikat nové bolesti, takže LTV lze prokládat manuální terapií.

LTV může návazně vystřídat i ergoterapeutické kompenzační či substituční nacvičování denních aktivit u hendikepovaných.

Konkrétní denní cvičení a aktivity[editovat | editovat zdroj]

Některá cvičení pro napravení tělesných problémů: cvičení pro pohybocit a polohocit, spinální cviky, tzv. škola zad,[5] korekce svalové dysbalance, posilování ochablých svalů a protahování svalů ztuhlých, správné ohýbání a zvedání břemen, dechový stereotyp (hlubší brániční dech), nošení břemen, symetrie chůze - zatěžování a odvíjení chodidel, kardio-pulmonární kapacita a další.

Pomůcky[editovat | editovat zdroj]

Jako pomůcky při cvičení mohou být použity: zrcadlo, rehabilitační míče, gumový pružný tah, žebřiny, hrazdy, bazén aj.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VÉLE, ČUMPELÍK, BORTLÍKOVÁ, V. Cvičení a prevence civilizačních chorob (1980)
  2. LEWIT, Karel, Manipulační léčba v rámci léčebné rehabilitace (1990)
  3. VÉLE, František, Kineziologie pro klinickou praxi (1997)
  4. LEWIT, Karel, Manipulační léčba v rámci léčebné rehabilitace (1990)
  5. RAŠEV, Eugen, Škola zad (1992)