Islám v Bosně a Hercegovině

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carova mešita v Sarajevu, sídlo nejvyšší rady duchovních Islámského společenství v Bosně a Hercegovině

Islám je nejrozšířenějším náboženstvím v Bosně a Hercegovině. Podle sčítání z roku 2013 se k němu hlásilo 1 790 454 (50,7 %) obyvatel z celkových 3 531 159.[1] Mezi vyznavači islámu převládají Bosňáci, kteří přijali Alláha za jediného Boha za osmanské vlády mezi 15. a 19. stoletím. Bosenskohercegovští muslimové jsou v drtivé většině sunnité hanífovského mazhabu.

V Bosně a Hercegovině působí muslimská duchovní organizace, Islámské společenství v Bosně a Hercegovině (Islamska zajednica u Bosni i Hercegovini), jejíž kořeny sahají do roku 1882. V čele společenství stojí rada starších (Rijaset), které předsedá reisu-l-ulema. Země je rozdělena na osm diecézí (sg. muftijstvo) s centry ve městech Sarajevo, Bihać, Travnik, Tuzla, Goražde, Zenica, Mostar a Banja Luka. Zvláštní postavení má vojenské muftijstvo, působící v ozbrojených složkách Bosny a Hercegoviny.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Osmanská období (1463–1878)[editovat | editovat zdroj]

Před příchodem Osmanů na západním Balkáně existovalo Bosenské království, v němž většina obyvatel vyznávala různé varianty křesťanství – pravoslaví, katolicismus i autochtonní podobu křesťanské víry (Crkva bosanska). Po ukončení existence krátkodeché bosenské státnosti r. 1463 politickou i ekonomickou moc v oblasti převzali muslimové, nejčastěji konvertité z dříve dobytých balkánských zemí. K masovějšímu přechodu Bosňanů k islámu docházelo zhruba od 30. let 16. století za úspěšné vlády sultána Sulejmana I. Právě v 15.–16. století konvertovali k islámu zejména tzv. bogomilové a vyznavači příbuzných náboženských směrů.[2]

Motivace ke změně konfese je nejčastěji hledána v ekonomické sféře, muslimové obecně platili nižší daně, resp. nemuseli platit zvláštní druh "výpalného" pro nemuslimy (tzv. Džizja) a také v aktivnějším zapojení do fungování dynamicky se rozvíjejícího osmanského státu.[zdroj?] Vyznavači islámu naopak měli vojenskou povinnost. Konverze prakticky ustaly v období kolem Velké turecké války po druhém obléhání Vídně roku 1683.

Bosna se po osmanském záboru nejprve stala nižší správní jednotkou, sandžakem, načež se roku 1580 stala vyšším správním celkem, ejáletem (od roku 1864 vilájet). V 15. a 16. století vznikla nová síť městského osídlení (mj. Sarajevo, Mostar, Foča a Banja Luka), v níž dominovalo muslimské obyvatelstvo, osvobozené vojenské povinnosti i zemědělské činnosti.

Období rakousko-uherské správy (1878–1918)[editovat | editovat zdroj]

Bosenský vojenský imám v rakousko-uherské armádě
Šarí‘atská soudní škola, založená 1881 a otevřená 1887, dnes Fakulta islámských věd v Sarajevu
Mehmed Džemaluddin-efendija Čaušević, v letech 1913/14–1930 reisu-l-ulema Islámského společenství

Rozhodnutím velmocí, konkrétně, Spojeného království, Ruska, Rakouska-Uherska, Francie a Německa, na Berlínském kongresu v půli roku 1878 byla Bosna a Hercegovina předána do správy habsburského rodu. S rakousko-uherským záborem nesouhlasilo zejména muslimské obyvatelstvo, které proti tradičnímu nepřáteli zorganizovalo neúspěšný ozbrojený odpor.

Obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 1879–1910[3]
konfese 1879 1885 1895 1910
muslimové 448 613 (38,7 %) 492 710 (36,9 %) 548 632 (35,0 %) 612 137 (32,3 %)
celkem 1 158 440 1 336 091 1 568 092 1 898 044

Vídeň, vyjma krátkého období vojenské správy na čele s generálem Josipem Filipovićem, razila politiku konfesní vyváženosti mezi zdejšími muslimy, pravoslavnými, katolíky a židy. Na čele okupační moci stála Zemská vláda, přímo podřízená společné rakousko-uherské vládě, resp. ministerstvu financí. S nástupem ministra Benjámina Kállaye (v úřadu 1882–1903) byla dále rozvíjena politika všestranné izolace Bosny a Hercegoviny od dění v sousedních jihoslovanských zemí, které si činily nárok na její území a zdejší obyvatele považovaly za Srby nebo Chorvaty. V rámci tohoto úsilí došlo k osamostatnění katolické a pravoslavné církve na území Bosny a Hercegoviny a po několikaletém vyjednávání rovněž muslimské obce. Roku 1882 pak vzniklo nezávislé Islámské společenství, v jehož čele stanul reisu-l-ulema (bosensky reisu-l-ulema, dříve též reis-ul-ulema nebo reis-el-ulema), nominálně i sarajevský muftí. Za rakousko-uherské okupace byla muslimům garantována všechna náboženský práva, což stvrdila tzv. Cařihradská konvence mezi podunajskou monarchií a Tureckem z roku 1879 a nakonec i zemská ústava, vyhlášená císařem Františkem Josefem I. roku 1910. Nicméně muslimská komunita měla k habsburské moci značně rezervovaný vztah, který se zprvu projevoval odmítáním všech zaváděných novinek, včetně světského školství, státní služby a povinného odvodu do vojska. Zavedení vojenské povinnosti bylo i záminkou pro ozbrojené povstání muslimů a pravoslavných v Hercegovině roku 1882. Nespokojenost se Zemskou vládou se projevovala i setrvalým vystěhovalectvím do Turecka. Běžné odhady hovoří o 140–150 000 muslimských emigrantů v letech 1878–1912[4], vystěhovalectví zesílilo po vyhlášení anexe provincie roku 1908 a náhle je přerušily balkánské války.

Nespokojenost s poměry v Islámském společenství a správou vakufů, náboženský nadací, roku 1899 přerostla v zápas o náboženskou autonomii. Ten byl zprvu Zemskou vládu potlačen, ale roku 1906 byl obnoven a záhy přerostl do politického hnutí nazvaného Muslimská národní organizace (Muslimanska narodna organizacija, MNO). Opakovaná vyjednávání se Zemskou vládou skončila bezúspěšně, ale po dokonané anexi Vídeň roku 1909 přistoupila ke konečnému vyhlášení statutu autonomie.

Období královské Jugoslávie (1918–1941)[editovat | editovat zdroj]

Během rozpadu Rakouska-Uherska na podzim roku 1918 se Bosna a Hercegovina nejdříve připojila ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se následně 1. prosince 1918 formálně spojilo se Srbskem pod názvem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na čele s panovnickým rodem Karađorđevićů. Představitelé někdejší Muslimské národní organizace (od 1912 Sjednocená muslimská organizace) se na procesu jihoslovanské integrace nijak nepodíleli, jelikož usilovali o jakékoli politické řešení, které Bosně a Hercegovině zajistí autonomii. V tomto čase se aktivizovala skupina mladých muslimských intelektuálů kolem Mehmeda Spaha (1883–1939), která přijala za svou myšlenku jihoslovanského státu. Spaho se posléze se svými nejbližšími podílel na vzniku Jihoslovanské/Jugoslávské muslimské organizace (Jugoslavenska muslimanska organizacija, JMO). JMO poté vyhrála parlamentní volby jak mezi muslimy, tak na celém území Bosny a Hercegoviny v letech 1920, 1923, 1925 a 1927.

Nově ustavené Království Srbů, Chorvatů roku 1921 obývalo 11 984 911 lidí, z toho 1 345 271 (11,2 %) muslimů. Bosna a Hercegovina vykázala 1 890 440 obyvatel, mezi nimi 588 173 (31,1 %) muslimů.[5] Na snížení muslimského podílu v populaci se podílela zejména poanexní vystěhovalecká vlna v letech 1908–1912. Válečné ztráty se podepsaly na všech komunitách zhruba stejným dílem.

Bosna a Hercegovina měla zprvu jistou míru autonomie, ta ale byla definitivně odbourána svatovítskou ústavou z roku 1921. Proti centralizaci nového státu JMO ostře vystupovala, nakonec ale ústavu za příslib jistých ústupků podpořila a vstoupila do ústřední vlády. Následná správní reforma, která do jisté míry popřela historické hranice regionů, včetně Bosny a Hercegoviny, však roku 1922 ve straně způsobila rozkol; předseda strany Ibrahim-ef. Maglajlić (1861–1936) chtěl zůstat ve vládě, kdežto mladí straníci kolem Mehmeda Spaha požadovali odchod do opozice. Spahovo křídlo nakonec vyhrálo, Maglajlić nato založil vlastní stranu JMNO (do stávajícího jména strany pouze vetkl adjektivum národní). V příštím volbách roku 1923 si JMO udržela převahu a Maglajlić se stáhl do ústraní. Do roku 1924 JMO vystupovala společně s chorvatskými a slovinskými stranami v opozici, pak se nakrátko stala součástí vládnoucí většiny, nato znovu působila v opozici. JMO získala podporu muslimského elektorátu i ve volbách roku 1925, i když podstatně nižší než v minulosti. Součástí vládnoucí většiny se hnutí znovu stalo roku 1927 a setrvalo v ní až do vyhlášení královské diktatury.[6]

Dvacátá léta byla charakteristická častým střídáním vlád a neustálými mocenskými půtkami mezi vládou a opozicí. JMO si však i přes časté ústrky dokázala udržet postavení vedoucí strany mezi muslimy. Muslimská komunita měla přitom k novému státu ambivalentní vztah: nejprve při pozemkové reformě roku 1921 muslimští velkostatkáři, prakticky jediná elita celého společenství, přišli o většinu nemovitého majetku i zbývající privilegia z osmanských dob. Nadto islámští věřící čelili řadě fyzických útoků, roku 1924 např. atak na muslimské obce v Černé Hoře Šahovići a Pavino Polje skončil zabitím nejméně několika desítek osob.[7]

Po vyhlášení královské diktatury roku 1929 byla JMO rozpuštěna, neformální struktury hnutí ale zůstaly netknuty, někteří její představitelé čelili úřední zlovůli či vězení. Království SHS bylo přejmenováno na Jugoslávii a stávajících 33 správních okruhů nahradilo 9 bánovin, které zcela vymazaly historické hranice jednotlivých zemí. Do toho král rozhodl o integraci všech islámských duchovních organizací do jediné se sídlem v Bělehradě. Proti zrušení autonomie Islámského společenství v Bosně a Hercegovině neúspěšně vystupoval reisu-l-ulema Mehmed Džemaluddin-ef. Čaušević (1870–1938), a když neuspěl, raději rezignoval na svůj post. Roku 1930 pak vzniklo Islámské náboženské společenství Království Jugoslávie (Islamska verska zajednica Kraljevine Jugoslavije), do jehož čela byl vybrán marginální Ibrahim-ef. Maglajlić.[8]

Územní členění Jugoslávie od roku 1929

Roku 1931 v Jugoslávii žilo již 13 934 038 lidí, z toho 1 561 166 (11,2 %) muslimů. Vzhledem k tomu, že po správní reformě bylo území Bosny a Hercegoviny rozděleno do čtyř bánovin, přesný údaj o muslimech v této zemi nelze stanovit. Dopočtem lze sečíst 2 323 555 obyvatel na území někdejší Bosny a Hercegoviny, z toho 718 079 (30,9 %) muslimů. Pro jednotlivé oblasti jsou počty muslimů následující[9]:

  • Drinská bánovina 356 469 (23,23 %); jen srez Bijeljina, Brčko, Čajniče, Fojnica, Kladanj, Rogatica, Sarajevo, Srebrenica, Travnik, Tuzla, Visoko, Višegrad, Vlasenica, Zenica, Zvornik a Žepče: 353 190
  • Přímořská bánovina 69 360 (7,69 %); jen srez Bugojno, Duvno, Konjic, Livno, Ljubuški, Mostar, Prozor a Stolac: 69 062
  • Vrbaská bánovina 250 265 (24,13 %); bez srezu Dvor, historicky chorvatského: 250 258
  • Zetská bánovina (vč. Metochie a části Kosova) 315 677 (34,11 %); jen srez Bileća, Foča, Gacko, Ljubinje, Nevesinje a Trebinje: 45 569

JMO se nezúčastnila parlamentních voleb roku 1931 a ještě další rok zůstala prakticky nečinná. Teprve až roku 1933 Mehmed Spaho začal vyvíjet výraznější opoziční činnost. Již roku 1931 přitom podepsal prohlášení zakázaných opozičních stran a zúčastnil se Islámského kongresu v Jeruzalémě, čímž dal na srozuměnou, že strana funguje i nadále. Počátkem roku 1933 dosud spíše váhající Spaho sepsal oficiální prohlášení, kterým otevřeně odsoudil vládnoucí režim, za což byl krátce uvězněn a pronásledován. Roku 1934 si již vládnoucí režim plně uvědomil nutnost uvolnění politických poměrů a inicioval vznik široké politické platformy pod názvem Jugoslávská národní strana (Jugoslavensku nacionalnu stranku, založena 1933). Spaho se i přes počáteční ochotu ke spolupráci nakonec přidal ke Sjednocené opozici (Ujedinjena opozicija) na čele s Chorvatem Vladkem Mačekem, která i kvůli četným machinacím volební klání prohrála. Vládu přece jen sestavovala i opoziční hnutí, zástupci muslimů a Slovinců, když byl za mandatáře jmenován pragmatik Milan Stojadinović. Stojadinović poté vytvořil širokou koalici nazvanou Jugoslávské radikální společenství (Jugoslavenska radikalna zajednica), která poté zvítězila i ve volbách roku 1938. Od roku 1935 měla JMO rezervováno jedno ministerské křeslo pro svého zástupce.

Obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 1921–1931[5][9]
konfese 1921 1931 1941 (odhad)[4]
muslimové 588 173 (31,1 %) 718 079 (30,9 %) 880 720 (30,9 %)
celkem 1 890 440 2 323 555 2 850 396

V době zmírňování represe vládnoucího režimu byl penzionován Ibrahim-ef. Maglajlić a po přijetí nového ústavy Islámského náboženského společenství byl za reisu-l-ulema zvolen Fehim-ef. Spaho, Mehmedův bratr. Tato volba, jakož i další svévolné jednání nejužšího vedení JMO dalo vzniknout opozici v muslimských řadách, která kritizovala oligarchické vedení strany i podbízení se Bělehradu. Proti Spahovi zvlášť ostře vystupovala Muslimská organizace Chorvatské selské strany (Muslimanska organizacija Hrvatske seljačke stranke, MOHSS) Hakiji Hadžiće, blízká Chorvatské selské straně a chorvatské nacionální ideologii vůbec. Volby roku 1938 nicméně ukázaly neotřesitelné postavení JMO. Strana se začala rozvolňovat teprve až po smrti Mehmeda Spaha v polovině roku 1939 a nato ještě silněji v období kolem podpisu Dohody Cvetković-Maček, která by v případě její realizace rozdělila Bosnu a Hercegovinu a její muslimy na chorvatskou (Chorvatská bánovina) a srbskou část. Změnou geopolitických okolností k tomu však nikdo nedošlo a po státním převratu v březnu 1941 následovala invazi zemí Osy.

Nezávislý stát Chorvatsko (1941–1945)[editovat | editovat zdroj]

Okupovaná Jugoslávie 1941–1945

Po německém útoku na Jugoslávii 6. dubna 1941 došlo k rozkladu státu a jeho parcelaci mezi agresorské státy. Na území chorvatských zemí, bánského Chorvatska, Slavonie a větší části Dalmácie, a v Bosně a Hercegovině se vlády s pomocí německých nacistů a italských fašistů ujali ustašovci, dosud nepočetní a mimořádně radikální chorvatští nacionalisté. Ti také 10. dubna vyhlásili Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska, NDH), třebaže sever země nadále vojensky okupovala Německo a jih Itálie. Na tomto území podle německého ministerstva zahraničí v květnu 1941 žilo 6,3 mil. obyvatel, z toho 3,3 mil. Chorvatů, 1,925 mil. Srbů, 700 tis. slovanských muslimů a 150 tis. Němců.[10] Při uvážení předchozí natality ale počet muslimů reálně dosahoval 850–900 tis.

Nový stát muslimové jako celek zprvu přijali s rezervou, ale i jistými sympatiemi, jelikož postavení své komunity v Jugoslávii nepovažovali za únosné a v dlouhodobé perspektivě, po dokončení ohlášené správní reformy, ani možné.

Tradiční a vlivné politické strany v těchto oblastech, Chorvatská selská strana a Jugoslávská muslimská organizace (Jugoslavenska muslimanska organizacija, JMO) se následkem invaze zemí Osy prakticky rozpadly a jejich představitelé se stáhli do ústraní. Vůdčí místo v politickém životě muslimů načas převzala minoritní a ideově prochorvatská Muslimská organizace Chorvatské selské strany na čele s radikálním Hakijou Hadžićem (1883–1953) a neméně extremistickým Adem-agou Mešićem (1868–1945), která politické změny na Balkáně uvítala a ustašovskému režimu nabídla svou podporu a pomoc.

Ustašovci se s ohledem na etnickou pestrost nového státu od samého začátku pokoušeli získat sympatie muslimského obyvatelstva, a to zejména vlivných politiků z bývalé JMO. Svou roli tu sehrála i skutečnost, že vůdce ustašovců Ante Pavelić pocházel z Bosny a Hercegoviny a citově inklinoval k muslimskému prostředí. Snahy ustašovců doznaly jistého pokroku na podzim, kdy se k hnutí přidal Džafer Kulenović (1891–1956), poslední předseda JMO a do války ministr jugoslávské vlády. Jeho bratr, politicky marginální figura, Osman Kulenović (1889–1947), se již 16. dubna 1941 stal místopředsedou Nezávislého státu Chorvatsko a on po něm tuto funkci slavnostně převzal 7. listopadu v Záhřebu. Vliv stále radikálnějšího Hakiji Hadžiće od té doby jen slábl, nicméně Mešić, od 8. května 1941 formální zástupce Ante Paveliće, zůstal ve funkci až do konce války.

Meštrovićův pavilon v Záhřebu, v letech 1944–1949 s minarety

V nejvyšší úřadech NDH kromě výše uvedených muslimů působili ještě Hilmija Bešlagić (1899–1977), stavební inženýr, Mehmed Alajbegović (1889–1945), soudce a pedagog, a Meho Mehičić (1904–1967), právník. Bešlagić byl v letech 19411943 ministrem dopravy a veřejných prací, Alajbegović v letech 19441945 ministrem zahraničí a Mehičić ve stejné době šéfem rezortu péče o vyvlastněný nemovitý majetek. Tito politici se neopírali o širší podporu muslimského obyvatelstva a před válkou byli zcela neznámými osobami. Změnu režimu pouze využili pro svůj mocenský a společenský vzestup.

Ustašovci zachovali beze změn autonomní muslimskou náboženskou organizaci, Islámské společenství. V jejím čele setrval Fehim-ef. Spaho (1877–1942), úřadující od roku 1936, jehož zesnulý bratr Mehmed Spaho spoluzaložil a dlouhá léta vedl JMO. Po Spahově skonu roku 1942 avšak nebyl vybrán nový reisu-l-ulema, ale jeho místo zaujal dočasný zástupce, naib, Salih Safvet Bašić (1873–1948), působící ve funkci až do roku 1947. Duchovenstvo v přístupu k novému státnímu aparátu nebylo jednotné, někteří klerikové – včetně záhřebského muftího Ismeta-ef. Muftiće (1876–1945), úřadujícího v chorvatské metropoli do roku 1917 – ustašovce horlivě podporovali, většina jej pasivně brala na vědomí, ale nevzdorovala mu. Teprve se zesilující represí vůči nepřátelům režimu, zahrnuje v to i perzekuci i násilí vůči Srbům a Židům, muslimské duchovní stále častěji vystupovali proti negativním projevům ustašovské vlády. Jen v průběhu roku 1941 vzniklo několik rezolucí význačných muslimských představitelů (14. srpna v Sarajevu, 21. října v Mostaru, 12. listopadu v Banja Luce aj.), které poukazovaly na negativní projevy života v novém státě. Jejich signatáři byli ustašovci veřejně pokáráni, ale na výjimky se nedočkali žádného trestu.

a man wearing Muslim mufti clothing holding his hand up in salute as he and a group of SS officers inspect a line of soldiers
Amín al-Husajní s velitelem SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen SS Karlem-Gustavem Sauberzweigem zdraví bosenské SS dobrovolníky v listopadu 1943.
Vojáci 13. SS divize s brožurou "Islám a Judaismus", 1943.
Příslušníci SS divize Handschar během muslimské modlitby

Muslimové se tak na jednu stranu deklarativně těšili podpoře ustašovců, jejími ideology byli dokonce označování za výkvět Chorvatstva a podle některých vyjádření přímo nejčistší složku chorvatského národa, což některé z nich více či méně dobrovolně přivedlo do úřednického aparátu, vojska a domobraneckých jednotek nového státu. Na druhou stranu ale museli čelit odplatě ze strany srbského obyvatelstva, mezi nimi i komunistických partyzánů, které bylo ustašovci pronásledováno, a zároveň na ně doléhaly negativní projevy represivního státního aparátu. Od prosince 1941 do ledna 1942 se části východní Bosny kolem měst Goražde, Foča a Čajniče např. zmocnily srbské povstalecké jednotky, tzv. četnici, které zde povraždily na 2400 muslimů.[11] K masakru došlo krátce poté, co se z oblasti stáhli ustašovské a italské jednotky, a tak muslimové zůstali bez jakékoli ochrany ozbrojených složek.

Útoky na muslimy podnítily vznik dvou iniciativ, které si kladly za cíl autonomní postavení Bosny a Hercegoviny. V srpnu 1942 se v Sarajevu uskutečnila neohlášená konference 300 muslimských předáků, zejména duchovních, jejímž výsledkem byl vznik Výboru národní spásy, který apeloval na mírové soužití národů v zemi a při tom se nepřímo dovolával podpory Německa. V září se pak v Mostaru ustavil Akční výbor s totožnými požadavky; vzhledem k tomu, že Hercegovinu formálně okupovala Itálie, jejich naděje se upínaly k Římu. V září také delegace Akčního výboru, konkrétně trojice duchovních Omer-ef. Džabić, Ibrahim-ef. Fejić a Ahmed Karabeg, na pozvání jeruzalémského velikého muftí Muhammad Amín al-Husajní navštívila Řím. Oba pokusy se ale minuly účinkem.[12] Někteří členové Výboru národní spásy pak 1. prosince 1942 poslali Adolfu Hitlerovi memorandum, němž německého vůdce požádali o přímou německou intervenci a vytvoření autonomní Bosny a pod patronátem Třetí říše. Žádost muslimů byla taktně oslyšena, ale potenciál muslimské vůle vzdorovat četnikům a partyzánům oslovil velitele SS Heinricha Himmlera. Z jeho popudu následně v březnu 1943 došlo k vzniku 13. horské divize SS (Handschar), v jejímž mužstvu převládali bosenskohercegovští muslimové. Nábor do divize v dubnu osobně přijel podpořit Muhammad Amín al-Husajní, známý svým pronacistickým smýšlením. Výcvik odvedenců nato probíhal ve francouzském městečku Villefranche-de-Rouergue. Nicméně právě ve Francii se ukázalo, že i přes hladký průběh rekrutace muslimové nejsou zcela smířeni se zařazením v německém vojsku a 13. září 1943 zorganizovali neúspěšnou vzpouru. Desítky vojáků byly téhož dne či v následujícím období popraveny, několik set bylo posláno do koncentračního tábora a další stovky převeleny do pracovních čet.[13] Po potlačení odporu byla divize přesunuta do Slezska a v únoru 1944 přemístěna do Chorvatska, kde se podílela na vojenských operacích proti partyzánům a civilnímu obyvatelstvu.

Nespokojenost s ustašovci a zhoršující se bezpečnostní situace přivedla některé muslimy do partyzánského hnutí. Do kapitulace Itálie roku 1943 byl ale jejich počet mimořádně nízký, z bývalých čelných politiků se na stranu komunistů přidal jen Nurija Pozderac (1892–1943). Mezi mladými intelektuály byl jejich počet podstatně vyšší, k odboji se přidali Meša Selimović, Skender Kulenović, Hasan Kikić, Derviš Sušić, Adil Zulfikarpašić, Džemal Bijedić, Avdo Humo, Osman Karabegović, Mak Dizdar, Hamid Dizdar, Raif Dizdarević aj. Další muslimové zakládali milice, které měly chránit civilisty před útoky četniků, partyzánů i ustašovců. Nejznámější milici vedl Husein (Husko) Miljković v severozápadní Bosně, který se nakonec roku 1944 přidal k partyzánům.

Muslimové, kteří nesouhlasili s ustašovským režimem, byly za své postoje nezřídka krutě trestáni. Na 1500 muslimů sympatizujících s partyzány končilo v koncentračním táboře Jasenovac.[14] Byli mezi nimi i levicoví spisovatelé Zija Dizdarević a Safet Krupić. Krutost režimu se projevila i v závěru války. Jen v Sarajevu ustašovci mezi 27. a 28. březnem 1945 pověsili 55 osob, z toho 33 muslimů.[15]

Muslimští podporovatelé ustašovského režimu se pak v samém závěru války pokusili utéct spolu s dalšími fašisty a odpůrci komunistů do Rakouska, aby se vzdali západním velmocím. Velká většina jich ale pak byla vydána zpět do Jugoslávie a popravena přímo na hranicích u městečka Bleiburg, anebo zemřela během pochodů smrti či později ve vězení.

Podle odhadů Vladimira Žerjaviće během druhé světové války v Bosně a Hercegovině padlo 316 000 osob, z toho 164 000 Srbů, 75 000 Muslimů, 64 000 Chorvatů a 13 000 ostatních.[16]

Socialistická Jugoslávie (1945–1992)[editovat | editovat zdroj]

Zatímco v jugoslávském království islám nebyl nijak výrazněji potírán, po druhé světové válce a vyhlášení socialismu se stal cílem mnohých snah vlády ateizovat společnost a zbavit se případné opozice. Již krátce po odeznění bojů proběhlo několik soudních procesů s muslimy, kteří údajně či skutečně spolupracovali s ustašovským režimem. Mezi prvními popravenými v květnu 1945 byl sarajevský starosta Atif Hadžikadić, v úřadu od dubna do srpna 1941, a v červnu pak mladý intelektuál s konzervativními názory Mustafa Busuladžić po něm záhřebský muftí Ismet-ef. Muftić (pověšen před záhřebskou mešitou). Mezi odsouzenými byla většina předních muslimských literátů, kteří měli co dočinění s orgány NDH, mezi nimi Edhem Mulabdić, Alija Nametak, Enver Čolaković a Ahmed Muradbegović. Výběr obžalovaných nebyl vždy motivován snahou potrestat viníky kolaborace, ale i touhou po odplatě a ideologickými neshodami. Některým muslimským představitelům NDH se však podařilo utéct do Latinské Ameriky (Hilmija Bešlagić) nebo Sýrie (Džafer Kulenović, Hakija Hadžić, Alija Šuljak a někteří duchovní v řadách SS divize Handschar), trestu ale neunikli Adem-aga Mešić (1945, odsouzen na doživotí a téhož roku zemřel ve věznici), Mehmed Alajbegović (1947), Osman Kulenović (1947), Salih Baljić (1949, trest smrti změněn na 20 let žaláře). Některé uprchlé fašisty později zavraždila jugoslávská tajná služba.

Odstrašujícím příkladem pro duchovně založené muslimy se měly stát procesy s panislámskou organizací Mladí muslimové, formálně ustavenou roku 1946. Mezi zatčenými v letech 1946–1948 byli mimo jiné Kasim Dobrača, Alija Izetbegović a Derviš Korkut. V srpnu roku 1949 se pak uskutečnil monstrproces s čtrnácti členy Mladých muslimů, načež Hasan Biber, Halid Kajtaz, Nusreta Fazlibegovićová i Omer Stupac byli odsouzeni k trestu smrti. Další tři zemřeli nebo byli zabiti v průběhu vyšetřování.[17] Vedle toho bylo roku 1947 postaveno před soud 13 muslimů, kteří se účastnili tradiční poutě do městečka Prusac, známé jako Ajvatovica. V letech 1949–1951 zesílil rovněž tlak na duchovní Islámského společenství jako režimu příliš neholdující stav, rozměr a živelnost represí nakonec vedly k tomu, že postup lokálních funkcionářů odsoudilo i Čtvrté plénum ÚV Komunistické strany Jugoslávie (1951). Útoky na duchovní přesto pokračovaly i nadále, jen v letech 1952–1955 bylo na základě Zákona o přestupcích odsouzeno 386 jugoslávských duchovních, z toho 233 (60 %) islámských.[18]

Komunisté se v boji s třídními nepřáteli zaměřili především na školství a šarí‘atské soudy, od tanzimatu příslušné pro oblast rodinného a dědického práva. Tyto soudy byly v Bosně a Hercegovině rozpuštěny zákonem z 5. března 1946, tribunály přitom musely ukončit svou činnost do konce měsíce. Hodiny náboženství byly ve školách zrušeny od školního roku 1946/47. K těmto změnám přitom došlo po schválení nové ústavy Federativní lidové republiky Jugoslávie 31. ledna 1946, která dle čl. 25 garantovala právo na svědomí a náboženské vyznání.[19] Následně se komunistická moc zaměřila na muslimské tradice a obyčeje, úřední zákazy se týkaly halal stravování – muslimové byli nuceni k demonstrativní konzumaci vepřového masa, a to zejména v armádě a státních službách –, povinných modliteb, církevních sňatků a nakonec bylo po tříleté propagandistické kampani zákonem z 28. září 1950 zapovězeno zahalování žen, běžné mezi muslimkami ve městech. Muži současně s tím přestali nosit fezy, tolik typické pro konec 19. a první polovinu 20. století, na vesnicích je často nahradil černý baret. Muslimští komunisté také začali svým dětem dávat okatě neislámská jména (latinská: např. Amor a Narcis; slovanská: Goran, Zoran aj.) a přestali obřezávat své mužské potomky.

Roku 1947 byla přijata nová ústava Islámského společenství, na jejímž základě byl po pětiletém provizoriu zvolen za reisu-l-ulemu Ibrahim-ef. Fejić (1879–1962). Fejić byl sice vzdělaný duchovní a představitel reformního křídla v rámci společenství, o jeho výběru ale rozhodlo hlavně ideové souznění s novým režimem a sympatie k partyzánskému hnutí. Klerik již v minulosti prokázal ochotu ustupovat vládnoucím kruhům, když za královské diktatury přijal nabídku vykonávat úřad mostarského starosty (1929–1934). Vzhledem k omezeným kompetencím svého úřadu i pokročilému věku byl Fejić spíše loutkou komunistickým pohlavárů než samostatně vystupujícím představitelem náboženské společnosti, která je napadána militantně ateistickou státní mocí. Zvláště vytýkána mu byla podpora kampaně za odhalování muslimských žen. Fejićovi přesto nelze upřít několik symbolických gest, které měly poukázat na obnovení duchovního života v Jugoslávie. Například roku 1949 reis se čtveřicí svých nejbližších vykonal pouť do Mekky, první zaznamenanou cestu do posvátného města islámu od konce války. Do roku 1954 se uskutečnilo ještě několik takovýchto individuálních poutí, poté se již organizovaly hromadě, ale do poloviny 60. let vždy v omezeném počtu.[20]

Souběžně s tím probíhalo zestátňování majetku Islámského společenství, zejména islámských nadací (vakufů), a to na základě Zákona a agrární reformě a kolonizaci z 27. července 1945. Postátňování probíhalo v několika vlnách, konkrétně v letech 1946, 1948 a 1958. Na politickou objednávku již roku 1945 došlo ke sloučení dvou významných muslimských kulturních a podpůrných spolků Gajret (Úsilí) a Narodna uzdanica (Národní podpora) do jediného pod názvem Preporod (Přerod). K němu se následně přidala i humanitární organizace Merhamet (Soucit). Preporod byl pak po třech letech omezené činnosti definitivně rozpuštěn.

V průběhu let 1948–1949 byla postupně omezována činnost stovek mektebů, nižších teologických škol, pakliže po válce vůbec obnovily svou činnost, a jejich majetek byl zestátňován. Školy byly definitivně uzavřeny roku 1954, kdy jejich úlohu převzaly modlitebny. Stejný osud potkal i medresy, vyšší teologické školy. Před válkou fungovalo 12 medres, některé během konfliktu přerušily činnost a po změně režimu se již plně nezprovoznily. Postupně bylo v letech 1945–1947 uzavřeno 7 těchto škol, úředního povolení se dočkala pouze Gazi Husrev-begova medresa a i její činnost byla všemožně obstruována. Roku 1952 byla zakázána i činnost derviššských klášterů, tekijí, kterých se ještě v roce 1949 v Bosně a Hercegovině nacházelo 9 a nyní pouze 7).[21]

V rámci posílení státního dohledu nad muslimskými duchovními roku 1950 vzniklo nové Sdružení ‘ilmiyye v Lidové republice Bosně a Hercegovině (Udruženje ilmije u Narodnoj republici Bosni i Hercegovini, od 1963 Udruženje ilmije u Socijalističkoj republici Bosni i Hercegovini). Do roku 1954 počet jeho členů narostl na 800. Všichni zapsaní duchovní byli zároveň členy jugoslávské obdoby Národní fronty (Socijalistički savez radnog naroda). Sdružení vydávalo tiskoviny s náboženskou tematikou, mezi nimi ročenku Takvim (hidžirský kalendář, 1951-) a později také periodikum Preporod (Přerod, 1970-).[22]

Obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 1945–1953[23]
konfese/národnost 1945 (odhad) 1948 1953
muslimové 820 000 (32,8 %) 890 094 (34,7 %, odhad) 917 720 (32,2 %)
Jugoslávci-nerozhodnutí 788 011 (30,7 %) 891 800 (31,3 %)
Srbové-muslimové 71 991 (2,8 %) 35 228 (1,2 %)
Chorvaté-muslimové 25 295 (1,0 %) 15 477 (0,5 %)
celkem 2 500 000 2 565 277 2 847 790

S rozvojem Hnutí nezúčastněných zemí Jugoslávie získala řadu spojenců z řad muslimských zemí a pro zahraniční politiku státu začal být rigorózní přístup státu vůči Islámskému společenství i samotným muslimům přítěží. V 60. letech proto došlo ke značnému uvolnění panujících poměrů. V rámci rozvoje přátelských vztahů Bosnu a Hercegovinu roku 1956 navštívil egyptský prezident Gamál Násir, který vykonal modlitbu v Gazi Husrev-begově mešitě. Begovu mešitu jen o několik měsíců později navštívil i indonéský prezident Sukarno. Roku 1969 v Mostaru studijně pobýval i budoucí libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který se do města vrátil znovu o pět let později.

Chřadnoucí reisu-l-ulema Fejić se vzdal úřadu roku 1957 a na jeho místo nastoupil Sulejman-ef. Kemura (1908–1975), ředitel Gazi Husrev-begovy knihovny. Tento člověk mimořádně skromných intelektuálních možností, si neosvojil ani znalost arabštiny. Mezi věřícími i muslimskými intelektuály byl mimořádně neoblíbený, kromě jiného se coby ředitel podílel na marginalizaci Gazi Husrev-begovy medresy, a k novému úřadu mu mohla intervence státních orgánů.[24] Za jeho působení došlo např. k zákazu nošení tradičních pokrývek hlavy muslimskými duchovními a výuky arabského písma v zájmových kursech pro děti. Kemurovým přičiněním bylo oddáleno otevření islámské fakulty v Sarajevu a vydání prvního moderního překladu kur’ánu do srbochorvatštiny. Teprve až s volbou nového reisu-l-ulemy se Naim-ef. Hadžiabdiće (1918–1987) roku 1975 se Islámské společenství začalo pomalu rozvíjet a obnovovat své někdejší postavení. Roku 1977 byla otevřena Islámská teologická fakulta v Sarajevu, ve větší míře než dříve odcházeli mladí lidé za studiem islámských věd do zahraničí, posmrtně vyšel překlad kur’ánu Besima Korkuta (1977), Gazi Husrev-begovy medresa směla obnovit svou ženskou sekci (1978) a mnohé jiné. Od konce 70. let Stařešinstvo Islámského společenství v SR Bosně a Hercegovině (Starješinstvo Islamske zajednice u SRBiH) začalo rovněž častěji a ve větším nákladu vydávat duchovní literaturu.

Roku 1948 proběhlo první poválečné sčítání lidu, které vykázalo, že v Bosně a Hercegovině žije 2 565 277 lidí. Tento census zjišťoval primárně národnost, a tak muslimové, kteří se odmítli deklarovat jako Srbové nebo Chorvaté, byli automaticky zařazeni do kategorie Jugoslávec-nerozhodnutý. Do této rubriky bylo nakonec zaneseno 788 403 (30,7 %) osob. Vedle toho se vyskytovalo 71 991 Srbů-muslimů a 25 295 Chorvatů-muslimů. Úhrnem se tak jednalo o 885 689 (34,5 %) muslimů v etnokonfesním smyslu.[25] Đorđe Pejanović však uvádí, že roku 1948 v zemi žilo 890 094 (34,7 %) lidí islámské konfese, třebaže se náboženské vyznání ve sčítacím archu nezjišťovalo.[23] Následný census roku 1953 vykázal 2 847 459 obyvatel Bosny a Hercegoviny. V kategorii Jugoslávec-nerozhodnutý se ocitlo již 891 800 (31,3 %) lidí, v drtivé většině muslimů. Dalších asi 110 tisíc muslimů se přihlásilo k národnosti srbské či chorvatské, 50 000 s muslimskou konfesí a zbytek jako ateisté.[26] Tento census poprvé za komunistické vlády zjišťoval i náboženské vyznání (formou sugestivní otázky: vztah k náboženství; další sčítání tuto rubriku vynechala a znovu se uplatnila až roku 1991), konečná čísla ale nebyla nikdy široce prezentována. Při sčítání roku 1961 pak byla poprvé zavedena kategorie Muslim (etnická příslušnost) v rubrice národnosti. Další censy v letech 1971, 1981 a 1991 pak už vynechávaly i doplňující sdělení v závorce.

Obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 1961–1991[27]
konfese 1961 1971 1981 1991
Muslimové 842 248 (25,7 %) 1 482 430 (39,6 %) 1 629 924 (39,5 %) 1 902 956 (43,5 %)
celkem 3 277 948 3 746 111 4 124 008 4 376 403

Na bosenskohercegovské muslimy měla bezprostřední vliv islámská revoluce v Íránu v letech 1978–1979. Jugoslávské orgány se tehdy začaly obávat vzestupu politického islámu, který by mohl ohrozit vládnoucí sekulární režim v zemi, svých charakterem ne nepodobný tomu na Středním východě. Tato obava se mohla opřít o demografické trendy (Muslimů a Albánců mezi lety 1971 a 1981 přibylo téměř 700 000 tisíc a jejich zastoupení v SFRJ za dekádu vzrostlo z 14,8 % na 16,6 %), ale skutečný zájem jugoslávských muslimů o islám byl vlažný. Je ovšem paradoxní, že Jugoslávie ideově i materiálně podporovala teroristické organizace v islámských zemí (OOP, Fatah, PKK) a četné diktátorské režimy, proti kterým se nakonec vytvořila silná islamistická opozice. Nicméně i mezi jugoslávskými muslimy objevovaly různé ideové proudy; někteří, výrazná menšina, se klonili k panislamismu a volali po sjednocení islámského světa, jiní toto odmítali a našel se dokonce i proud, který viděl jako společného nepřítele muslimů i komunistů Západ. Jedním z příkladů hledání společensko-politického ukotvení muslimů v moderní době byla Islámská deklarace, politicko-filozofická rozprava marginálního právníka Aliji Izetbegoviće z roku 1970. Tento text byl poté roku 1983 využit ve vykonstruovaném procesu s dvanácti muslimskými intelektuály, který měl muslimské komunitě dát jasně na srozuměnou, že režim nestrpí žádné ideové odchylky.

Během krize v posledních letech existence velké Jugoslávie však došlo opět k pozvolnému nárůstu významu islámu; v napjaté atmosféře vyhroceného nacionalismu se pro Bosňáky, podobně jako pravoslaví pro Srby a katolicismus pro Chorvaty, stal pojítkem s minulostí a symbolem jejich vlastní identity.

Rozpad Jugoslávie a samostatná Bosna a Hercegovina[editovat | editovat zdroj]

Mustafa-efendija Cerić, v letech 1993–2012 reisu-l-ulema Islámského společenství v Bosně a Hercegovině

Na začátku roku 1990 došlo k faktickému rozpadu dosud vládnoucí státostrany, Svazu komunistů Jugoslávie, načež došlo k vypsání svobodných a vícestranických voleb ve všech republikách jugoslávské federace. Nově zvolené politické reprezentace v Chorvatsku a Slovinsku nato začaly prosazovat úplné osamostatnění svých zemí, čemuž usilovně bránily Srbsko a Černá Hora. Bosna a Hercegovina, stejně jako Makedonie, byla v tomto sporu zdrženlivá, nakonec se ale představitelé Bosňáků a Chorvatů rozhodli jít cestou vyhlášení nezávislosti. Srbské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny tento vývoj odmítlo a po úspěšném referendu na přelomu února a března 1992 o nezávislosti země se rozhodlo vzniklý spor řešit ozbrojenou cestou.

V následné válce separatistická Srbská republika ovládla přes 70 % území Bosny a Hercegoviny a Chorvatská republika Herceg-Bosna dalších 15 %. Ústřední vláda v Sarajevu, nyní jíž většinově bosňácká (muslimská), ovládala pouze asi 15 % rozlohy země. V oblastech ovládaných Srby docházelo k masovému etnickému čištění a vyvražďování nesrbského obyvatelstva a následně i systematickému ničení islámských kulturních památek. Během války srbské jednotky zcela zničily 419 objektů Islámského společenství, včetně 249 mešit, a dalších 1152 poničili. Rovněž na většinově chorvatském území docházelo k válečným zločinům a ničení muslimských, ale i pravoslavných svatostánků. Chorvatští ozbrojenci srovnali se zemí 108 objektů Islámského společenství, zahrnuje v to 58 mešit, a dalších 201 poškodili.[28] Jen v roce 1993 bylo zničeno do základu všech šestnáct mešit, včetně Ferhadije na seznamu UNESCO, ve většinově srbské Banja Luce.

Roku 1995 byla podepsána Daytonská smlouva, která zemi rozdělila na Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou. Dodatečně přibyl Distrikt Brčko. Poválečný vývoj ukázal, že nucené přesuny obyvatelstva jsou téměř nevratné. Dříve většinově muslimské oblasti (předně východní Bosna a města Banja Luka, Prijedor, Doboj, Bijeljina aj.) v nově ustavené Republice srbské dosídlili Srbové z Federace (z venkova i větších měst, včetně Sarajeva, Tuzly, Zenice a Mostaru). Bosňáci povětšinou opustili i místa nyní většinově chorvatská (Livno, Stolac, Čapljina aj.). Chorvatů ubylo po celé zemi, vyjma západní Hercegoviny a Mostaru.

Následkem válečného běsnění a zásluhou budování vlastní národní identity se bosňácké obyvatelstvo více přimklo k islámské tradici svých předků. Návštěvy mešit jsou častější než dříve, ale nijak závratně. Zahalování žen je stále minoritním jevem. Muslimské ženy ve městech se do roku 1950, kdy došlo k úřednímu zákazu nošení šátků a závojů, běžně zahalovaly. Během krátké doby byla opravena drtivá většina zbořených či poničených mešit. K nim začaly přibývat i svatostánky v hustě osídlených oblastech, kde muslimové dříve nežili nebo které vznikly v období socialismu. Po válce byla obnovena činnost v dříve zrušených medres. Vedle Sarajeva nyní otevřely své brány islámské střední školy v Cazinu (1993), Mostaru (1995), Travniku (1994), Tuzle (1993) a Visoku (1992). V Sarajevu rovněž stále působí Fakulta islámských věd, založená roku 1977 pod názvem Islámská teologická fakulta.

Gazi Husrev-begova mešita (postavena roku 1530), ústřední sarajevská mešita

V porovnání s náboženskými kruhy na Blízkém a Středním východě se však jedná o velmi umírněnou náboženskou společnost. Nicméně ani ona není prosta extrémních názorů. Od války v 90. letech v zemí působí nepočetné konzervativní skupiny, které hlásají rigidní podobu islámu. V zemi rovněž provádí misijní činnost různé nadace ze zemí Blízkého východu. Mnohé z nich financují činnost modliteben nebo kulturních spolků. Během roku 2015 na území Bosny a Hercegoviny proběhly policejní razie, načež došlo k stíhání radikálních duchovních, kteří sympatizovali s Islámským státem, a dále muslimských věřících, kteří se vydali bojovat na straně extremistů na Blízký východ.[29]

Předpisy upravující činnost Islámského společenství[editovat | editovat zdroj]

  • 1909 Štatut za autonomnu upravu islamskih vjerskih i vakufsko-mearifskih poslova u Bosni i Hercegovini[30]
  • 1930 Zakon o Islamskoj verskoj zajednici[31][32]
  • 1930 Ustav Islamske verske zajednice Kraljevine Jugoslavije[33]
  • 1936 Ustav Islamske verske zajednice Kraljevine Jugoslavije[34]
  • 1947 Ustav Islamske vjerske zajednice u Federativne Narodne Republike Jugoslavije[35]
  • 1953 Zakon o pravnom položaju verskih zajednica
  • 1959 Ustav Islamske vjerske zajednice u Federativne Narodne Republike Jugoslavije[36]
  • 1969 Ustav Islamske zajednice u Socijalističkoj Federativnoj Republici Jugoslaviji[37]
  • 1976 Zakon o pravnom položaju vjerskih zajednica SRBiH
  • 1990 Ustav Islamske zajednice u Socijalističkoj Federativnoj Republici Jugoslaviji[38]
  • 1993 Ustavna odluka Islamske zajednice Republike Bosne i Hercegovine[39]
  • 1997 Ustav Islamske zajednice u Bosni i Hercegovini[40][41]
  • 2004 Zakon o slobodi vjere i pravnom položaju crkava i vjerskih zajednica u Bosni i Hercegovini[42]

Seznam nejvyšších duchovních představitelů[editovat | editovat zdroj]

Organizační struktura Islámského společenství v Bosně a Hercegovině (1997-)[editovat | editovat zdroj]

Příslušníci Islámského společenství zakládají obce věřících (sg. džemat), které jsou při ustavení tvořeny nejméně dvěma sty domácnostmi. Každý džemat si volí vlastní sněm (skupština džemata) a výbor (džematski odbor). Nejméně sedm džematů, případně jakýkoli počet džematů v jednom okrese či obci zakládá medžlis s vlastním sněmem (skupština medžlisa) a výkonným výborem (izvršni odbor medžlisa). Více medžlisů pak tvoří muftijstvo, jež vede muftí jmenovaný reisu-l-ulemou. Stařešinu Islámského společenství jednou za sedm let vybírá sněm (Sabor Islamske zajednice), složený z 87 delegátů z Bosny a Hercegoviny i zahraničí.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. POPIS STANOVNIŠTVA, DOMAĆINSTAVA I STANOVA U BOSNI I HERCEGOVINI, 2013. REZULTATI POPISA [online]. Sarajevo: Agencija za statistiku Bosne i Hercegovine, Červen 2016, [cit. 2016-08-18]. Dostupné online.  
  2. KROPÁČEK, Luboš: Islámský fundamentalismus, Vyšehrad : Praha 1996, str. 229
  3. Štatistika miesta i pučanstva Bosne i Hercegovine prema popisu 16. lipnja 1879. Sarajevo 1880. Štatistika mjesta i žiteljstva Bosne i Hercegovine po popisu naroda od 1. maja 1885. Sarajevo 1886. Glavni rezultati popisa žiteljstva u Bosni i Hercegovini od 22. aprila 1895. Sarajevo 1896. Rezultati popisa žiteljstva u Bosni i Hercegovini od 10. oktobra 1910. Sarajevo 1912.
  4. a b PEJANOVIĆ, Đorđe. Stanovništvo Bosne i Hercegovine. Beograd : Naučna knjiga, 1955. S. 69.  
  5. a b Definitivni rezultati popisa stanovništva od 31. januara 1921 god.. Sarajevo : [s.n.], 1932. S. 2.  
  6. PURIVATRA, Atif. Jugoslovenska muslimanska organizacija u političkom životu Kraljevine Srba, Hrvata i Slovenaca. Sarajevo : Svjetlost, 1977.  
  7. RASTODER, Šerbo. Političke stranke u Crnoj Gori 1918– 1929. Bar : Conteco, 2000. S. 554.  
  8. BEĆIROVIĆ, Denis. Islamska zajednica u Bosni i Hercegovini za vrijeme avnojevske Jugoslavije (1945–1953). Sarajevo–Zagreb : Bošnjačka nacionalna zajednica za Grad Zagreb i Zagrebačku Županiju, Islamska zajednica u Hrvatskoj, 2012. S. 36–72.  
  9. a b Definitivni rezultati popisa stanovništva od 31. marta 1931. godine. Knjiga II. Prisutno stanovništvo po veroispovesti. Beograd : [s.n.], 1938. S. VII.  
  10. JELIĆ-BUTIĆ, Fikreta. USTAŠE I NEZAVISNA DRŽAVA HRVATSKA 1941/1945.. Zagreb : [s.n.], 1977. S. 106.  
  11. DEDIJER, Vladimir; MILETIĆ, Antun. Genocid nad Bošnjacima 1941–1945. Sarajevo : Svjetlost, 1990. S. 633–734.  
  12. REDŽIĆ, Enver. Bosna i Hercegovina u drugom svjetskom ratu. Sarajevo : Oko, 1998. S. 329–330.  
  13. REDŽIĆ, Enver. Muslimansko autonomaštvo i 13. SS divizija. Sarajevo : Svjetlost, 1987. S. 135–137.  
  14. HALILBEGOVIĆ, Nihad. Bošnjaci u Jasenovačkom logoru. Sarajevo : Vijeće Kongresa bošnjačkih intelektualaca, 2006.  
  15. SARAJEVSKI ILEGALCI: Zaboravljene žrtve Maksa Luburića. Žurnal [online]. 30.03.2010 [cit. 31.10.2016]. Dostupné online.  
  16. ŽERJAVIĆ, Vladimir. Yugoslavia – manipulations with the number of Second World War victims. Zagreb : Croatian Information Centre = Hrvatski informativni centar, 1993.  
  17. TRHULJ, Sead. Mladi Muslimani. Zagreb : Globus, 1992. S. 26–32.  
  18. BEĆIROVIĆ, Denis. Islamska zajednica u Bosni i Hercegovini za vrijeme avnojevske Jugoslavije (1945–1953). Sarajevo–Zagreb : Bošnjačka nacionalna zajednica za Grad Zagreb i Zagrebačku županiju, Islamska zajednica u Hrvatskoj, 2012. S. 465–470.  
  19. http://www.arhivyu.gov.rs/index.php?download_command=attachment&file_command=download&file_id=42688&file_type=oFile&modul=Core%3A%3AFileManagement%3A%3AcFileModul
  20. http://www.zulhulejfa.ba/index.php?option=com_content&view=article&id=46:tragovi-bosanskih-hadzija&catid=38:zanimljivosti
  21. BEĆIROVIĆ, Denis. Islamska zajednica u Bosni i Hercegovini za vrijeme avnojevske Jugoslavije (1945–1953). Sarajevo–Zagreb : Bošnjačka nacionalna zajednica za Grad Zagreb i Zagrebačku županiju, Islamska zajednica u Hrvatskoj, 2012. S. 291–320.  
  22. BEĆIROVIĆ, Denis. Islamska zajednica Bosne i Hercegovine za vrijeme avnojevske Jugoslavije (1945–1953). Sarajevo–Zagreb : Bošnjačka nacionalna zajednica za Grad Zagreb i Zagrebačku županiju, Islamska zajednica u Hrvatskoj, 2012. S. 336–341.  
  23. a b PEJANOVIĆ, Đorđe. Stanovništvo Bosne i Hercegovine. Beograd : Naučna knjiga, 1955. S. 59.  
  24. http://www.academia.edu/5901219/Imenovanje_Sulejmana_ef._Kemure_za_reis-ul-ulemu_IVZ_u_FNRJ
  25. http://fzs.ba/index.php/popis-stanovnistva/zanimljivosti-oko-popisa-i-ostalo-2/
  26. http://fzs.ba/index.php/popis-stanovnistva/zanimljivosti-oko-popisa-i-ostalo-2/
  27. Demografija. Tematski bilten 02. Sarajevo : Agencija za statistiku Bosne i Hercegovine, 2008. Dostupné online. S. 26.  
  28. SHATZMILLER, Maya. Islam and Bosnia: Conflict Resolution and Foreign Policy in Multi-Ethnic States. Montreal–London : [s.n.], 2002. S. 100.  
  29. http://fzs.ba/index.php/popis-stanovnistva/zanimljivosti-oko-popisa-i-ostalo-2/
  30. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Statut_IZ-e_iz_1909.pdf
  31. http://projuris.org/RETROLEX/Zakon%20o%20Islamskoj%20verskoj%20zajednici%20(1930).pdf
  32. https://sr.wikisource.org/sr-el/Закон_о_Исламској_верској_заједници_(1930)
  33. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Ustav_IZ-e_iz_1930.pdf
  34. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Ustav_IZ-e_iz_1936.g.pdf
  35. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Ustav_IZ-e_iz_1947.g.pdf
  36. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Ustav_IZ-e_iz_1959.g.pdf
  37. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Ustav_IZ-e_iz_1969.pdf
  38. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Ustav_IZ-e_iz_1990.pdf
  39. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Ustavna_odluka_iz_1993.g.pdf
  40. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Ustav_IZ-e_iz_1997.pdf
  41. http://www.islamskazajednica.ba/images/stories/Ustavi/Ustav_IZ-e_precisceni_tekst_2014.pdf
  42. http://www.mpr.gov.ba/biblioteka/zakoni/bs/ZAKON%20o%20slobodi%20vjere.pdf

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]