Protiletadlový kanón

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Německý 88mm kanón Flak během druhé světové války (1943)

Protiletadlový kanón (neodborně též flak) je obvykle speciálně konstruován ke střelbě na vzdušné cíle - pilotované i bezpilotní letouny, helikoptéry, řízené střely a balóny. Vyznačuje se vysokou rychlostí střelby a velkou počáteční rychlostí střel. Bývá umístěn na speciální lafetu, která umožňuje kruhový odměr, má velký náměr a zajišťuje stabilitu zbraně při střelbě. Protiletadlové kanóny používají navíc i speciálně konstruovanou munici s časovými nebo bezkontaktními zapalovači, speciální protiletadlovými zaměřovači a mohou používat i systémy dálkového řízení. Kromě palby na vzdušné cíle může protiletadlový kanón ostřelovat i pozemní či námořní cíle.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kruppův kanon proti balonům
Erhardt-Lastkraftwagen s 5 cm kanonem Rheinmetall L/30 proti balonům (1906)
Němečti vojáci s kulometem 3,7-cm-MaschinenFlak M 14 (německá verze britského Maxim-Nordenfeldt QF 1-pounder)
Obležení Leningradu (1. října 1941)[1]
B-24 Liberator zasažený flakem

První kanóny zvlášť upravené nebo konstruováné ke střelbě na vzdušné cíle (tehdy balóny) se objevily během Prusko-francouzské války v letech 1870-1871. Upravený kanón postavila firma Krupp. Měl ráži kolem 32 mm a byl umístěn na vozíku taženém koňmi.

Před první světovou válkou se objevilo v roce 1909 několik německých konstrukcí firmy Krupp, z nichž se 75 mm kanón dostal i do výzbroje a stal se poměrně rozšířenou zbraní. Ostatní státy v předválečném období ignorovaly rodící se hrozbu letectva a pozorovacích balónů. Po zahájení války se ve Francii a Rusku objevily improvizace, spočívající v montáži kanónů ráže okolo 75 - 76 mm na podstavec, který umožňoval střelbu na vzdušné cíle. Až v druhé polovině války se objevil první britský kanón, speciálně konstruováný k protiletadlové střelbě, ale až do konce války zůstala protiletadlová obrana vojsk záležitostí převážně protiletadlových kulometů různých typů. Koncem války se konečně (vznikl již v roce 1890) na frontě objevil moderně pojatý britský automatický 37 mm protiletadlový kanón firmy Maxim-Nordenfelt nebo QF 1-pounder pom-pom, který se stal pro německá letadla značnou hrozbou a kterému údajně padl za oběť i slavný "Rudý baron" Manfred von Richthofen.

Druhou významnou oblastí rozvoje protiletadlového dělostřelectva byla obrana Britských ostrovů před nálety německých vzducholodí a bombardovacích letadel, které si vynutily použití díl středních ráží. Tato děla vznikala úpravou různých námořních děl pro střelbu na vzdušné cíle.

V meziválečném období si armády uvědomily potenciální hrozbu letectva pro svá vojska a začaly se zajímat o zbraně vhodné pro protiletadlovou obranu. Bylo to znovu Německo, které ve spolupráci se Švédskem a Švýcarskem vyvinulo automatické protiletadlové kanóny ráže 20 a 37 mm, vhodné pro blízkou protiletadlovou obranu. Pro střelbu na vysokoletící cíle vznikl ve spolupráci se švédskou firmou Bofors zřejmě nejslavnější protiletadlový kanón 8,8cm Flak 18, později zdokonalený jako 8,8cm Flak 36 a 8,8cm Flak 37. Koncem 20. let švédské námořnictvo u firmy Bofors objednálo vývoj nového 40 mm protiletadlového kanónu, který byl nakonec velmi úspěšný a zaveden do výzbroje 17 států, přičemž jeho poslední verze slouží dodnes. Ale s blížící se druhou světovou válkou počet typů protiletadlových kanónů narostl a ve výzbroji většiny armád a námořnictev se objevily protiletadlové kanóny ráže od 20 do 130 mm. Vyjasnilo se i jejich určení a taktika použití.

Boje druhé světové války, jak se brzy ukázalo, letectvo ovlivnilo velmi výrazně. S tím vzrostl i význam protiletecké obrany, která byla v tomto období postavená na stíhacích letadlech a protiletadlovém dělostřelectvu. V počáteční fázi války se především německé letectvo stalo významným prostředkem, který otvíral německým vojskům cestu k rychlým a efektním vítězstvím v západní Evropě. Německou Luftwaffe nakonec již brzy čekala první porážka v Bitvě o Británii, převážně zásluhou stíhačů, ale nezanedbatelně se na britském vítězství podíleli i obsluhy protiletadlových děl.

Významnou roli sehrály protiletadlové kanony i na východní frontě, kde sovětská vojska dokázala vytvořit především kolem Moskvy téměř neproniknutelnou hráz. Později po nástupu spojenckého strategického letectva bylo podrobeno tvrdé zkoušce i německé protiletadlové dělostřelectvo, které muselo masivně odrážet údery strategického letectva na významné cíle v německém vnitrozemí. Celkem mimořádnou úlohu hrálo protiletadlové dělostřelectvo a jeho zbraně v bojích proti Japonsku. Námořní operace se z velké části odehrávaly na obrovských prostorách Tichého oceánu a hlavní údernou silou loďstev se staly letadlové lodě a letecké skupiny na nich umístěny. Bitevní lodě a křižníky, v předválečném období pýcha loďstev, se změnily především na plovoucí protiletadlové baterie, vyzbrojené desítkami protiletadlových děl středních a velkých ráží.

V období po skončení druhé světové války přišel postupný konec klasických protiletadlových děl velkých a středních ráží - objevily se protiletadlové rakety. Protiletadlové kanóny menších ráží se udržely jako prostředek přímé protiletecké obrany jednotek na bojišti.

V druhé polovině 60. let se objevila nová hrozba pro pozemní jednotky - bojové vrtulníky, vyzbrojené protitankovými řízenými střelami. Obratné ale ne příliš rychlé a pancéřované vrtulníky jsou pro malorážová děla vhodný cíl a naopak, jedním z nejvhodnějších prostředků pro boj v neočekávaně se objevujícími cíli jsou právě automatické malorážové rychlopalné kanóny. Podobná hrozba se objevila i v oblasti námořní výzbroje - protilodní řízené střely, letící nízko nad hladinou moře představují pro protiletadlové rakety mimořádně obtížně zasažitelný cíl, se kterým však automatické malorážové kanóny dokáží efektivně bojovat. Obrana proti vrtulníkům a bezpilotním letadlům, stejně jako proti nízkoletícím protilodním řízeným střelám dala protiletadlovým kanónlm druhý dech a tak úspěšně vstoupily i do 21. století.

Rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Protiledlový kanon Vierling 38 ráže 20 mm
Německé 88 mm protiletadlové dělo, 8,8 cm Flak 18, jedna z nejobávanějších zbraní druhé světové války
  • Pozemní - jsou ve výzbroji pozemních vojsk
  • Námořní - jsou namontovány na lodě - montáž kanónu na loď má mnoho zvláštností, které se u kanónů pro pozemní vojska nevyskytují vůbec, nebo jen vzácně.
  • Malorážové - do ráže 40 mm - zpravidla plně automatické zbraně určené pro bodovou obranu
  • Středních ráží - ráže 40 - 75 mm- zpravidla zbraně určené na bodovou obranu v širší oblasti
  • Velkých ráží - ráže nad 80 mm - určeno pro protiletadlovou teritoriální obranu

Podle způsobu přepravy[editovat | editovat zdroj]

  • Tažené - přepravují se ve vleku za vozidlem
  • Samohybné - mají vlastní pásový nebo kolový podvozek
  • Železniční - jsou umístěny na železničním vagónu, ať už pro přímou obranu vlaku nebo z důvodu rychlé přepravitelnosti do ohroženého prostoru
  • Námořní - zajišťují protiletadlovou a protiraketovou obranu lodi nebo námořního seskupení
  • Stacionární - jsou umístěny v zodolněných stavbách pro protiletadlovou obranu zvlášť důležitého prostoru

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Typická konstrukce pozemního protiletadlového kanónu velké ráže[editovat | editovat zdroj]

Kanón má ráži 80 - 130 mm, což mu poskytuje dálkový dostřel 15 - 25 km a (významnější) výškový dostřel 10 - 15 km, u nejlepších zbraní ráže 130 mm do 17,5 až do 20 km. Spodní lafeta má tvar kříže a podvozek je používán pouze při přepravě - při zaujetí palebného postavení se demontuje. Horní lafeta kanónu je řešena jako plošina, otočná v kuličkového dráze spodní lafety. Na horní lafetě je umístěna celá dělostřelecká zbraň - tedy kolébka, hlaveň s brzdovratným zařízením a poloautomatickým závěrem, vyvažovače, řídítka a mířidla. Kromě toho jsou na plošině horní lafety umístěny sedačky měřičů - protiletadlová děla středních a velkých ráží obsluhují obvykle měřiči dva - jeden zaměřuje cíl v náměru, druhý v odměru, častým doplňkem je časovací mechanismus a nabíjecí/podávací stůl. Spodní lafeta může být nahrazena pilotem, masivním sloupem, pevně zabetonováném v zodolněném odpalovacího stanovišti a sedačky měřičů mohou být nahrazeny systémem dálkového řízení z centálního zaměřovače.

Centrální zaměřovač je poměrně složité mechanické nebo elektromechanické zařízení - prakticky analogový počítač, který na základě vstupních údajů - známé balistiky zbraně a optickým dálkoměrem nebo radiolokátorem zjištěné výšce, rychlosti a vzdálenosti cíle vypočítává údaje potřebné k zamíření zbraně do potřebného prostoru, nastavení časovacích zapalovačů tříštivých granátů a okamžik výstřelu tak, aby se vystřelené granáty dostaly do blízkosti cíle a jejich časové zapalovače právě tehdy zapracovaly. Centrální zaměřovače obvykle neřídí jeden kanon, ale celou dělostřeleckou baterii.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Protilietadlové delo na slovenské Wikipedii.

  1. Foto: RIA Novosti archive, image #5634 / David Trahtenberg / CC-BY-SA 3.0

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]