Hercegovské povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zbraně používané vzbouřenci

Hercegovské povstání (srbochorvatsky Hercegovački ustanak, nebo také Nevesinjska puška) bylo povstání místního obyvatelstva proti osmanské správě na jihu Bosny a Hercegoviny, v okolí obce Nevesinje v roce 1875.[1] Bylo vyvoláno přehmaty turecké administrativy při vybírání daní. Vůdci povstání byli Peko Pavlovič, Lazar Sočica, Mijo Ljubibratič a další.[2] Kromě srbského obyvatelstva vzbouřence podporovali různými způsoby i Chorvati z Rakousko-Uherska.[3] Na pomoc křesťanskému obyvatelstvu Bosny a Hercegoviny se hlásili četní dobrovolníci,[4] např. ze Slovinska Miroslav Hubmajer.[5]

Velmi rychle se vzpoura rozšířila do celého regionu[6] a poukázala tak na neschopnost Osmanské říše tento region spravovat. Vojensky podporovalo vzbouřence jak Srbsko, tak i Černá Hora, což vyústilo v červenci 1876 v ozbrojený střet mezi oběma státy a Tureckem. Stála proti sobě srbská a černohorská vojska pod velením ruského generála Michala Grigorjeviče Čerňajeva na straně jedné a turecké vojsko pod velením Abdul Kerim paši na straně druhé; tento konflikt byl v témže roce ukončen příměřím.[7]

Naplno se tak rozhořela tzv. Velká východní krize, tedy otázka, co s Bosnou a Hercegovinou. Panoval velice rozšířený názor, že by se toto území mělo připojit k Srbsku.[8] Na mezinárodní scéně vyvolaly bosenské krutosti jak odpor, tak i vlnu zájmu o tento region a některé velmoci (Rusko) se je pokoušely využít pro realizaci vlastních zájmů v případě dělení Balkánského poloostrova. Velká Británie např. oficiálně vyzvala Osmanskou říši, aby s krutostmi skončila a přijala reformní plány (k takové myšlence se potom připojilo i Rakousko-Uhersko). V Rusku vyvstala vlna panslavistických nálad.[4] Sultán Abdulhamid II. zpočátku usiloval o demokratické reformy – nevzešly však v platnost a sultán je všechny sám zrušil.[7]

Na Berlínském kongresu bylo území Bosny a Hercegoviny svěřeno dočasně Rakousko-Uhersku, které jej mělo spravovat, byť formálně zůstalo stále součástí Osmanské říše.[3]

Související odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. REDŽIĆ, Enver. Stvaranje jugoslovenske države 1918 godine. Bělehrad: Naučna knjiga, 1989. 487 s. ISBN 86-23-02010-3. Kapitola Bosna i Hercegovina i stvaranje jugoslovenske države, s. 73. (srbochorvatština) 
  2. Ottův slovník naučný. Díl 11. Praha: J. Otto, 1902. S. 152. 
  3. a b REDŽIĆ, Enver. Stvaranje jugoslovenske države 1918 godine. Bělehrad: Naučna knjiga, 1989. 487 s. ISBN 86-23-02010-3. Kapitola Bosna i Hercegovina i stvaranje jugoslovenske države, s. 74. (srbochorvatština) 
  4. a b VLČEK, Radomír. Ruský panslavismus - realita a fikce. Praha: Historický ústav AV ČR, 2002. S. 189. (čeština) 
  5. Hubmajer, Miroslav (1851–1910) - Slovenska biografija. www.slovenska-biografija.si [online]. [cit. 2020-11-05]. Dostupné online. 
  6. HORVAT, Banko. Kosovsko pitanje. Záhřeb: Globus, 1998. 332 s. ISBN 86-343-0310-1. Kapitola Formiranje albanske nacije, s. 38. (srbochorvatština) 
  7. a b Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek druhý, nakladatel J.R.Vilímek, s. 684-685.
  8. REDŽIĆ, Enver. Stvaranje jugoslovenske države 1918 godine. Bělehrad: Naučna knjiga, 1989. 487 s. ISBN 86-23-02010-3. Kapitola Bosna i Hercegovina i stvaranje jugoslovenske države, s. 75. (srbochorvatština)