Petr II. Petrović-Njegoš

Petr II.
černohorský vladyka
Petar II. Petrović Njegoš na portrétu od Johana Bese
Doba vlády	1830 – 1851
Narození	13. listopad 1813 Njeguši, poblíž Cetinje, Černá Hora
Úmrtí	31. říjen 1851 Cetinje, Černá Hora
Předchůdce	Petar I. Petrović-Njegoš
Nástupce	Danilo II. Petrović-Njegoš
Dynastie	Petrović-Njegoš
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Znak metropolity Petra

Petr II. Petrović-Njegoš (černohorsky cyrilicí Петар II Петровић-Његош, 13. listopad 1813 – 31. říjen 1851 (juliánského kalendáře 1. listopad 1813 – 19. říjen 1851)) byl černohorský básník a spisovatel, pravoslavný metropolita a vladyka Černé Hory z dynastie Petrovićů-Njegošů. Vládl v Černé Hoře v letech 1830–1851. Převedl formu státního zřízení z teokracie do světské formy státu. Je také známý jako autor básní a mnohými je považován za největšího básníka píšícího srbštinou a národního básníka Černé Hory. Za jedno z jeho nejvýznamnějších děl je považován Horský věnec (v originále Горски вијенац / Gorski vijenac).

Život

Mládí a studia

Dle záznamů Vuka Karadžiće se narodil se jako Radivoje "Rade" Tomov Petrović. Často byl v černohorské společnosti jako dítě označován jako Vladika Rade. Jako vladika Petar byl tehdy označován jeho strýc a pořadí druhý mu bylo přiřazeno až po jeho smrti.

Sám měl několik sourozenců, z nich byl prostředním. Mládí strávil v černohorském prostředí, v patriarchátu svého otce. Jeho matka byla Ivana Proroković původem z vesnice Mali Zalaz a byla dcerou Njegušského kapetana Laza Prorokoviće. Černohorský panovník chtěl nicméně nejprve jmenovat svým nástupcem Georgijeho, syna svého staršího bratra Sávy. Poté, co však druhý jmenovaný nastoupil na vojenskou školu a nikoli do kláštera, si Petr I. vybral za svého nástupce Radivojeho.

Vzdělání v moderním slova smyslu se mu nedostalo, neboť v Černé Hoře neexistovala škola. V dětství trávil čas hrou na gusle a návštěvou rodinných a církevních oslav, kde mnohdy slýchal příběhy o bitvách a minulosti. Číst a psát se naučil od mnichů v cetinjském klášteře ve věku 12 let. V klášteře Savina strávil zhruba rok studiem italštiny a osmnáct měsíců byl také v klášteře Topla nedalkeo Hercegu Nového, kde se učil pod vedením Josifa Tropoviće rusky a francouzsky.

V lednu 1827 rozhodl otec, že se Radivoje stane následníkem trůnu. Proto také padlo rozhodnutí o jeho vzdělání. Byl vychováván srbským básníkem Simou Milutinovićem, který do Černé Hory přišel na pozvání vladyky Petra I. Směr a obsah vzdělání si vybíral do jisté míry sám, což byla výhoda oproti studiu vojenské školy v Rusku. Tam nestudoval ale proto, že jeho otec neměl na studia dalšího potomka v zahraničí prostředky. Sima Milutinović Sarajlija nicméně ukázal Petru II. význam a podobu literatury, což mělo na následníka trůnu značný vliv.

Nástup na trůn

V roce 1830 získal jako následovník svého strýce, vladyky Petra I. Petroviće-Njegoše, duchovní a světskou moc a stal se také vladykou (knížetem-biskupem) města Cetinje. Následně po svém předchůdci převzal křestní jméno. Simeon Milutinović Sarajlija pracoval následně nějakou dobu jako jeho sekretář.

Slavnostní svěcení se uskutečnilo v Petrohradu (tehdejší ruské metropoli), čímž bylo zdůrazněno spojení Černé Hory s Ruskou pravoslavnou církví. Získal titul vladyky. Doufal, že se potká s ruským carem Mikulášem, k čemuž došlo. Car také uhradil jeho cestovní výdaje. Rusko mělo na podpoře malé a zaostalé Černé Hory značný zájem, neboť mu umožňovala být přítomna přímo na hranici s Habsburskou monarchií.

Do ruské metropole se ještě v týmž roce vrátil; podruhé tam strávil zhruba měsíc a jeho realita jej přiměla změnit a modernizovat Černou Horu. Putování změnilo následníkovi trůnu pohled na řadu věcí. Cestou se potkal ještě také se srsbkým lingvistou Vukem Karadžićem, který jej vnímal velmi pozitivně.

Shodou okolností v roce 1832 navštívil Černou Horu užický episkop Nikofor Maksimović ze sousedního Srbska, který pomohl Njegošovi s řadou církevních povinností, např. jmenováním nových kněží (popů).

Vláda a transformace země

Njegošův památník v Trebinji v jižní Bosně (Republika srbská).

V roce 1833 si ze své cesty z Ruska přinesl tiskárenské zařízení, které následně využil ve městě Cetinje při založení tiskárny, ve které byla vyprodukována jeho první díla, a kromě nich i literární almanach a první černohorské učebnice. O rok později založil také první internátní školu v Cetinji, která byla inspirována obdobnými institucemi jinde v Evropě.

Nástup Petra II. doma do role panovníka nebyl snadný. Mladá hlava státu byla vystavena tlakům ze strany vlivných kmenů v Černé Hoře, které chtěly zpočátku využít jeho nezkušenosti a neznalosti k tomu, aby zvýšily svůj vliv. Stejně tak konali i turečtí správci v oblasti dnešní severní Albánie (Skadaru) i jinde při hranici s Černou Horou. Při rozhraničování s Rakousko-Uherskem v roce 1838 nicméně došlo ke střetům, které skončily řadou mrtvých, což byla další krize, kterou byl panovník nucen řešit.

Během jeho panování v Černé Hoře vznikly státní instituce, senát (Praviteljstvujušči senat Crnogorski i brdski) a úřady správní a výkonné moci. V roce 1837 zavedl daně a o sedm let později založil na území Černé Hory první školu. Jeho snaha o upevnění státní autority ho však mnohdy přiváděla k bezohlednému jednání. Zrušil také cenzuru, nicméně bránil vytištění děl Dositeje Obradoviće, srbského obrozence z Rakousko-Uherska. Nechal ustanovit soudní sbor (senat), policejní sbor (garda) a schválit zákony, které měly stanovovat povinnosti jednotlivců vůči státu. Rovněž si nechal v Cetinji postavit nový palác s názvem Biljarda, pojmenovaný proto, že zde byl první kulečníkový stůl v Černé Hoře. Kulečník byl panovníkovou oblíbenou hrou. Měl také vlastní knihovnu, která se dodnes dochovala v uvedeném paláci jako součást muzejní expozice. Ve snaze modernizace státu chtěl omezit vliv a moc jednotlivých kmenů (plemen), za což si vysloužil jejich odpor. Modernizační proces dozoroval ruský důjstojník Jakov Ozereckovski. Ten mimo jiné vyprojetkoval i palác Biljarda.

Tiskárna byla v provozu až do roku 1852; v té době byla roztavena na zbraně pro boj s Turky.

Petr II. a obnovil národní sounáležitost Černé Hory k Srbsku po dlouhé odluce v období nadvlády Osmanské říše, proti které se také s pomocí Ruského impéria snažil svou zemi chránit. Orientace Černé Hory na Rusko byla vzájemně prospěšná; velká země pomáhala malé Černé Hoře financovat základní výdaje, na oplátku získalo Rusko přístup do regionu, který pro něj byl poměrně vzdálený, byl však ale blízký k Rakousko-Uhersku.

Během revolučního roku 1848 podporoval Petr II. chorvatské národní hnutí, tzv. ilyrismus. S ním se seznámil po svých cestách po Habsburské monarchii. Rakouští političtí představitelé se obávali, že by byl Njegoš zapojen do protirakouského povstání, které by zahrnovalo jižní Slovany na jejich území (v dnešní Vojvodině a Chorvatsku). Také se chtěl soustředit na omezení vlivu pomaďaršťování v Chorvatsku, které představoval Josip Jelačić, nicméně prohabsburský přístup bána jej rozčaroval.

Úmrtí

V roce 1849 kotorský lékař zjistil, že chronický kašel panovníka je tuberkulóza. Ještě jako neomcný cestoval do Rakouska (resp. do Vídně) a do Itálie, ale ke zlepšení nedošlo. Ještě několik dní před smrtí se měl léčit v Kotoru (tehdy na území Rakousko-Uherska). Důvod byl takový, že v Černé Hoře nebyl žádný vystudovaný lékař, který by mu pomohl. Neměl však již dost síly do přístavního města odcestovat. V roce 1851 zemřel na náhlé zhoršení plicního onemocnění.

Ačkoliv si přál být pochován na vrcholu Lovćen, toto bylo odloženo a byl pohřben u kláštera v metropoli země Cetinji.

Jeho následníkem se stal jeho synovec Daniel II. Petrović-Njegoš, který vládl až do roku 1860.

Literární dílo

• Poustevník cetyňský (1834, v originále Пустињак цетински / Pustinjak cetinski), autorova básnická prvotina, soubor deseti ódických skladeb.
• Lék proti turecké zběsilosti (1834, Лијек јарости турске / Lijek jarosti turske), sbírka veršů oslavující černohorské hrdinství.
• Paprsek mikrokosmu (1845, Луча микрокозма / Luča mikrokozma), básnická epopej napsaná pod vlivem Miltonova Ztraceného ráje řešící formou alegorie nábožensko-filozofické otázky stvoření světa a osudu člověka.
• Zrcadlo srbské (1845, Огледало српско / Ogledalo srpsko), sbírka srbské lidové poezie, do které Petrović-Njegoš zařadil i svoje vlastní skladby.
• Horský věnec (1847, Горски вијенац / Gorskij vijenac), rozsáhlá lyrickoepická skladba v dramatizované formě oslavující hrdinský osvobozovací boj černohorského lidu v době tureckých útoků na Evropu a zobrazující duši tohoto lidu a jeho život v klínu černohorské přírody.
• Durišičova věž a Aleksičův hrad (1850, Кула Ђуришића и Чардак Алексића / Kula Đurišića i Čardak Aleksića), dvě epické skladby,
• Falešný car Štěpán Malý (1851, Лажни цар Шћепан Мали / Lažni car Šćepan Mali), veršované drama o srbském dobrodruhovi, který se vydával za ruského cara Petra III. a stal se černohorským vládcem.
• Svobodiada (1854, Свободијада / Svobodijada), první obsáhlejší epické autorovo dílo, které bylo vydáno až po jeho smrti.

Gorski Vijenac se učili studenti ve školách nazpaměť. Řadu dalších literárních tvůrců regionu inspiroval Njegoš i dlouho po své smrti, včetně např. Iva Andriće nebo Miloše Crnjanského.

Odkaz

V Černé Hoře je celá řada míst a ulic nazvána právě po Petru II. V Cetinji se nachází i památník věnovaný jeho myšlence.

Pohřben byl nakonec v mauzoleu na vrcholu národní hory Lovćen. Mauzoleum vyprojektoval chorvatský architekt a sochař Ivan Meštrović. Vrchol hory si vybral jako místo pochování ještě za svého života.

Pro moderní podobu černohorského národa je Petar II. Petrović-Njegoš klíčovou osobností a jeho obraz byl rozvíjen i během existence království Jugoslávie i Černé Hory jako republiky Jugoslávie místními komunisty.

Dne 19. května 2013 prohlásil metropolita Černé Hory a Přímoří Amfilochius Petra II. Petroviće-Njegoše za svatého.

Panovník se také objevuje na některých bankovkách; na jugoslávských dinárech z r. 1994 a na bankovce 20 srbských dinárů.

Nominální hodnota	Aversní strana/Reversní strana		Vyobrazená osoba
20 srbských dinárů 135 x 64 mm			Petr II. Petrović-Njegoš (1813 – 1851), pravoslavný metropolita a vladyka Černé Hory z dynastie Petrović-Njegoš. Je také známý jako autor básní a mnohými je považován za největšího básníka píšícího srbštinou a národního básníka.

Česká vydání

• Horský věnec, Jan Otto, Praha 1896, přeložil Jan Hudec,
• Horský věnec, Alois Šašek, Velké Meziříčí 1903, přeložil Pavel Křivý,
• Horský věnec, SNKLU, Praha 1963, přeložil Josef Hiršal a Oton Berkopec.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Petar II. Petrović-Njegoš na německé Wikipedii.

Související články

• Pravoslaví

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Petr II. Petrović-Njegoš na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr II. Petrović-Njegoš
• (česky) Biografie na stránkách cerna-hora-info.cz Archivováno 30. 5. 2009 na Wayback Machine.
• (srbsky) http://www.njegos.org/petrovics/njegdjela.htm

Portály: Černá Hora | Lidé | Historie | Křesťanství

Autoritní data

Biblio: 684837ca-b34d-481e-86c3-4ca780763d53 NKC: jo20000080762 BIBSYS: 90763518 BNE: XX1396697 BNF: cb12197993g (data) CANTIC: 981060931458806706 CiNii: DA05191529 GND: 118740172 ICCU: SBLV096518 ISNI: 0000 0001 2149 6613 LCCN: n82059448 LNB: 000164374 NDL: 00921503 NLA: 35418644 NLI: 987007277255505171 NSK: 000100230 NTA: 070111359 PLWABN: 9810594641105606 SELIBR: 251751 SUDOC: 030596696 Trove: 945901 VcBA: 495/50015 VIAF: 121996538 WorldCat Entities: E39PBJkxPxvQW4FPjRc3pr9hpP