Janičáři

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sedící janičár. Perokresba Gentile Belliniho z let 147981

Janičáři (jedn. č.: janičár vyslov [jaňičár],[1] jen v 1. a 5. pádu mn. č. tvar janičáři,[2] adj. janičárský,[3][4] z tureckého يڭيچرى, yeni çeri janyčari – nové vojsko[5][6]) byli příslušníci elitní pěchotní jednotky osmanské armády, tzv. janičárů (existující mezi lety 13301826), rekrutovaných z nemuslimského (křesťanského) obyvatelstva Osmanské říše, především z řad Slovanů na Balkáně.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Janičáři, jakožto stálé, profesionální vojsko, tvořili od 14. století jádro osmanské armády. Přesné datum jejich vzniku není známo. Někteří historikové přisuzují jejich vznik Orhanovi, který vládnul do roku 1362. Jiní historikové se spíše kloní k názoru, že za jejich založením a hlavně rozvojem stojí až Orhanův syn Murad I. Původně byly jejich jednotky doplňovány prostřednictvím tzv. „daně krve“ (devširme). Procházeli důkladným vojenským výcvikem a požívali řady výhod a privilegií. Formováním janičářů se ukázal jako skvělý strategický tah. Velmi často pocházeli z dosti chudých poměrů na okupovaných územích a jako janičáři se stali elitními vojáky, mnohdy se podíleli i na správě okupovaných zemí. Tím získali Osmané důležité spojence, kteří znali místní jazyk a místní poměry.

Standardními zbraněmi janičárů byly zpočátku luky a šavle, popř. kyje; později byla jejich výzbroj doplněna o palné zbraně. Do boje se vrhali bez ptaní, poslušně prováděli, co jim bylo přikázáno.[zdroj?] Vyznamenali se kupříkladu proti Srbům v bitvě na Kosově poli, při obléhání Konstantinopole či při prvním obléhání Vídně.

Někdy jsou termínem janičáři označováni synové významných rodů vzatí jako rukojmí a vycvičeni k věrnosti svým věznitelům. To mělo zaručit nejen, že se jejich otcové nevzbouří, ale navíc že janičáři budou věrně následovat onoho panovníka. V tomto významu užil termín janičár kupříkladu David Gemmell ve své knize Smrtonoš.

Postupný zánik[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 17. století však janičáři začali být více samostatní na osmanských sultánech a více se zajímali o zachování svých výhod a privilegií. Navíc se přestali vyvíjet, na rozdíl od jiných (zvláště evropských) armád. Spíše naopak mnohým reformám, s cílem větší modernizace, sami urputně bránili. V 18. století (po zrušení devširme roku 1683) již většina z nich patřila k nižší a střední vrstvě tureckého obyvatelstva, byli to často řemeslníci nebo kupci přilákaní výhodami, kteří se více než vojenské službě věnovali své civilní profesi. Platilo prý pravidlo, že syn janičáře nesmí být janičárem.

Janičáři se postupně stali vlivnou politickou silou, která byla schopna odstranit jakéhokoli sultána, s nímž nesouhlasila.[7] Postupně spolu s jinými složkami armády (například jezdeckou částí sipahí) ovládli nakonec celou státní správu, mnohdy však svou moc využívali pouze k osobnímu obohacení. Jakýkoliv pokus o snížení svých pravomocí zastavili hned v počátku. Například se v roce 1622 dostali do konfliktů s mladým sultánem Osmanem II., který je chtěl nahradit novou modernější armádou, a posléze ho zavřeli a zavraždili. Také relativně prosperující tzv. období tulipánů za sultána Ahmeda III. ukončili v roce 1730 a donutili sultána k abdikaci. Rovněž svrhli a zavraždili dalšího sultána Selima III., který se je pokusil zrušit, v roce 1808.

Janičáři byli zrušeni po své vzpouře dekretem sultána Mahmuta II. 17. června 1826.

Frazeologie[editovat | editovat zdroj]

Od janičárů se odvozuje úsloví poturčenec horší Turka.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. měkká výslovnost zde není samozřejmá, protože slabiky -di-, -ti-, -ni- ve slovech cizího původu se v češtině obvykle vyslovují tvrdě; toto slovo je však už zdomácnělé a proto má i českou měkkou výslovnost (viz např. KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha : SPN, 1994. ISBN 80-04-26059-4.  )
  2. Výraz janičářiInternetové jazykové příručce
  3. Nový akademický slovník cizích slov, heslo janičár
  4. Slovník spisovného jazyka českého, heslo janičár
  5. HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha : SPN, 1992. ISBN 80-04-23715-0. S. 206.  
  6. Duden - Deutsches Universalwörterbuch, 5. Aufl. Mannheim 2003 [CD-ROM]: Ja|nit|schar, der; -en, -en [türk. yeniceri, eigtl.= neue Streitmacht; urspr.= Bez. der bevorrechtigten Kriegerklasse im Osman. Reich]: Soldat einer Kerntruppe des osmanischen Sultans (14.-18.Jh.).
  7. časopis Akta History 4/2012 stránka 58

Související články[editovat | editovat zdroj]