Jeronim Uborevič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jeronim Uborevič
Jeronim Petrovič Uborevič
Jeronim Petrovič Uborevič
Narození 14. ledna 1896
Rusko Užpaliai, Litva, Ruské impérium
Úmrtí 12. června 1937 (41 let)
Sovětský svaz Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost Armádní velitel I.stupně
Doba služby 19141937
Sloužil Rusko Ruské impérium (1914 – 1917)
Vlajka Sovětského svazu SSSR (1917 – 1938)
Složka Vlajka carské armády Ruská imperiální armáda
Vlajka Rudé armády Rudá armáda
Jednotka 9. armáda, 13. armáda, 14. armáda, Kavkazský vojenský okruh
Velel Běloruský vojenský okruh (1936–1937)
Války Občanská válka v Rusku, Sovětsko-polská válka
Bitvy Bitva o Varšavu, Tambovské povstání
Vyznamenání 3x Řád rudého praporu

Jeronim Petrovič Uborevič (rusky Уборевич, Иероним Петрович, litevsky Jeronimas Uborevičius) (14. ledna 1896 poblíž Užpaliai, Utenský kraj, Litva, Ruské impérium12. června 1937 Moskva, Sovětský svaz) byl carský důstojník a posléze sovětský vojenský velitel a armádní velitel (komandarm) 1. stupně. Stal se jednou z obětí stalinských čistek.

Mládí a začátek vojenské kariéry[editovat | editovat zdroj]

Narozen 14. ledna 1896 v litevské židovské rodině, začal v roce 1909 studovat na střední škole v Dvinsku. V roce 1914 vstoupil na Petrohradskou polytechnickou univerzitu a o rok později z ní odešel, aby zahájil svoji vojenskou kariéru na Konstantinovské dělostřelecké škole, kterou v roce 1916 dokončil. Po studiu na této vojenské škole se přidal do ruské carské armády. Stal se poddůstojníkem v carském vojsku a účastnil se i bojů na frontě. V roce 1917 ho tam zastihla ruská revoluce s níž začal sympatizovat. Po říjnovém převratu přešel na stranu bolševiků.

Sovětská vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Kariéru v nově vznikající Rudé armádě započal v lednu 1918 jako velitel oddílů Rudé gardy. Působil zde při boji proti německým vojskům, které tou dobou zahájili ofenzivu na Ukrajině a Bělorusku. Při boji byl zajat německými vojáky, ale podařilo se mu uprchnout. Poté se stal blízkým spolupracovníkem armádního velitele Michaila Tuchačevského, po jehož boku bojoval v sovětsko-polské válce. Zde byl velitelem 14. armády a účastnil se kyjevské ofenzivy. Po uzavření míru s Polskem se přesunul na dálný východ, kde působil jako lidový komisař války v krátce existující nárazníkové Dálně-východné republice.

Po skončení občanské války se stal náčelníkem kavkazského vojenského okruhu. Od roku 1928 byl velitelem moskevského vojenského okruhu. Tou dobou se také stal náčelníkem modernizace a vyzbrojování Rudé armády. Na tomto postu působil, až do roku 1931. V letech 1930 - 1931 byl zástupcem náčelníka Vojenského revolučního výboru a poté se, až do své smrti stal náčelníkem běloruského vojenského okruhu. Ten představoval strategicky důležitý vojenský okruh na západní hranici Sovětského svazu.

Vojenský teoretik[editovat | editovat zdroj]

Jako vojenský teoretik se věnoval především pěchotní válce, tudíž jej lze považovat za představitele staré školy. I přesto ovšem patřil mezi modernizátory a reformátory Rudé armády. Vedl rozvoj tzv. tanků podpory pěchoty, či pěchotních tanků. Jakožto náčelník běloruského vojenského okruhu se s Jonou Jakirem a Michajilem Tuchačevským podílel na rozvoji experimentálních vojenských doktrín a taktik.

Pád[editovat | editovat zdroj]

Byl jednou z obětí Stalinova teroru v Rusku. Stal se účastníkem procesu s trockistickým proti-sovětským vojenským centrem, známým také jako Případ Tuchačevský. Jedním z důvodů jeho zatčení 22. května 1937 bylo snad i blízké přátelství s maršálem Tuchačevským jenž byl hlavním obžalovaným. 12. června 1937 byl po vykonstruovaném procesu zastřelen. Stal se tak jedním z prvních 8 vysoce postavených velitelů Rudé armády zavražděných během stalinské čistky.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

LITERA, Bohuslav. Historie Rudé armády 1917–1941. Praha : Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-418-0.

Lev Nikulin, Tuchačevskij, Naše vojsko, Praha 1965.