Směrš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Průkazka organizace (1943)

Směrš (též Smerš, rusky СМЕРШ, akronym od СМЕРть ШпионамSMĚRť Špionam, česky Smrt špionům) byly zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky. Jejich prvořadým úkolem bylo odhalování zrádců a kolaborantů v řadách Rudé armády, boj proti poraženectví, byly ale pověřovány i dalšími úkoly.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Směrš vznikl v dubnu 1943 (či koncem roku 1942) vyčleněním z NKVD. Podřízen byl předsedovi Státního výboru obrany a komisaři obrany Stalinovi. Podílel se na prověřování příslušníků Rudé armády, vojenského námořnictva a vojsk NKVD. K aktivním opatřením patřilo sledování a otevírání pošty, přijímání a prověřování udání, provokace atd. Jednotky Směrše se obvykle pohybovaly za bojovými jednotkami a na osvobozeném území zajišťovaly osoby, o které mělo NKVD zájem.

Těsně po skončení druhé světové války jednotky Směrše zajišťovaly vyhledávání a násilné repatriace osob do SSSR. Do jejich působnosti zároveň spadalo prověřování sovětských válečných zajatců vracejících se ze zajateckých táborů.

V rámci Směrše byly na Berijův příkaz po porážce Německa sestaveny zvláštní oddíly, které byly pověřeny vyhledáváním německých a rakouských vědců a jejich převozem do Sovětského svazu.[1]

Jako samostatný orgán byla Směrš zrušena v květnu 1946 a začleněna do MGB. Ještě v 50. letech 20. století se obdoba Směrše objevovala v sovětském válečném námořnictvu.

Členění[editovat | editovat zdroj]

Náčelníkem Směrše byl po celou dobu Viktor Abakumov.

Směrš se podle činnosti dělil na pět operativních odborů:

  • stíhání armádních zběhů, odhalování zrady a projevů defétismu
  • zpravodajský sběr informací a vysílání agentů za nepřátelské linie
  • distribuce informací a rozkazů
  • zatýkání podezřelých, včetně civilistů
  • soudní činnost vykonávanou prostřednictvím tříčlenných tribunálů (tzv. trojek)

Činnost[editovat | editovat zdroj]

Ke konci války byli příslušníci Směrše v rámci zvláštních skupin vysazováni na okupovaná území (včetně Protektorátu Čechy a Morava), kde měli za úkol nejen organizovat partyzánskou činnost, ale i sledovat činnost jiných partyzánských skupin a společně s komunistickým odbojem zakládat Národní výbory.[2] Oddíly Směrše se v Československu objevily s prvosledovými jednotkami Rudé armády a krátce po osvobození začaly na československém území zatýkat československé občany z řad bývalé ruské emigrace. Ti poté byli deportováni do SSSR. Nejznámějšími osobnostmi zavlečenými do Sovětského svazu byli např. generál Sergej Vojcechovský či politik Augustin Vološin. Podle výzkumu z 90. let 20. století bylo do SSSR celkem zavlečeno 280 osob ruské a ukrajinské národnosti a 180 osob české, slovenské či jiné národnosti.[3]

Jednotky Směrše vybavené kulomety měly zabránit střelbou do řad vojáků Rudé armády jejich ústupu před nepřítelem. Dále byly pověřeny prověřováním sovětských zajatců vracejících se z německých zajateckých táborů – se všemi bylo nakládáno jako s pravděpodobnými dezertéry a byli deportováni do gulagů. Organizovaly násilné repatriace do SSSR – na obsazených územích jednotky Směrše vyhledávaly bývalé ruské uprchlíky z řad tzv. bílé emigrace (protisovětské opozice), příslušníky Vlasovových jednotek, které spolupracovaly s nacisty (stejně jako další proněmecké organizace tvořené Rusy) a ty pak, obvykle bez souhlasu hostitelské země převážely do SSSR. Zde tito lidé končili na popravištích nebo v gulazích (odhad je 3 až 10 tisíc lidí). Repatriační činnost jednotky Směrše prováděly i okupačních zónách Spojenců. Buď přebíraly bývalé občany SSSR vydávané spojeneckými úřady v rámci dohod z Jalty (např. 45 tisíc Kozáků předaných SSSR Velkou Británií) nebo prováděli únosy příslušníků protisovětské opozice ze západních zón. Oddíly Směrše bývaly pověřovány likvidací z řad emigrace či defektorů z řad sovětských zpravodajských služeb.

Zvláštní oddíly Směrše doplněné sovětskými vědci pátraly v Německu a Rakousku po uznávaných vědcích. Priorita byla kladena zejména na fyziky (pro potřeby sovětského jaderného výzkumu), smlouvy byly ale nabízeny i chemikům či specialistům na raketovou techniku. Zároveň tyto oddíly pátraly po písemnostech týkajících se německého jaderného výzkumu a materiálech potřebných pro výrobu jaderných zbraní (uran, těžká voda atd.).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PACNER, Karel. Atomoví vyzvědači. Praha: Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01984-0. S. 301. 
  2. PACNER, Karel. Československo ve zvláštních službách (1939-1945) díl II.. Praha: Themis, 2002. ISBN 80-7312-008-9. S. 383–385.  Tyto zvláštní skupiny byly kromě Směrše tvořeny i příslušníky NKGB a NKVD, v praxi mezi nimi ale nebyl činěn rozdíl
  3. CHURAŇ, Milan a kolektiv. Encyklopedie špionáže. Praha: nakladatelství Libri, 2000. ISBN 80-7277-020-9. S. 324. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDREW, Christopher. Neznámé špionážní operace KGB : Mitrochinův archiv. 2. vyd. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0923-X. 
  • ROEWER, Helmut; SCHÄFER, Stefan; UHL, Matthias. Encyklopedie tajných služeb ve 20. století. Praha: Euromedia Group, 2006. ISBN 80-242-1607-8. 
  • CHURAŇ, Milan a kolekt. Encyklopedie špionáže. Praha: nakladatelství Libri, 2000. ISBN 80-7277-020-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]