Svatováclavská rota

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dobrovolnická svatováclavská rota
Země Nacistické Německo Německo
Vznik 5. března 1945
Zánik 5. května 1945
Velikost 80+[1]
Velitelé Eduard Chalupa
Gerhard Beywel
Nadřazené jednotky Kuratorium pro výchovu mládeže
Účast
Války druhá světová válka

Svatováclavská rota (oficiální název Dobrovolnická svatováclavská rota) byla vojenská jednotka českých kolaborantů s nacistickým Německem, která vznikla v Protektorátu Čechy a Morava koncem druhé světové války. Byla založena 5. března 1945 rozkazem Karla Hermanna Franka. Jednotka vznikla v rámci Kuratoria pro výchovu mládeže,[2][3] dohled nad jejím formováním vykonával SS-Brigadeführer Bernhard Voss, výcvik zajišťovali příslušníci Wehrmachtu.[4] Rota nebyla nikdy bojově nasazena, po vypuknutí květnového povstání kapitulovala a její příslušníci byli internováni.[1][2][5]

Historie jednotky[editovat | editovat zdroj]

Předcházející vývoj[editovat | editovat zdroj]

V kruzích českých kolaborantských skupin se již v prvních letech války objevily návrhy na zformování jednotek, které by bojovaly na frontě společně s Němci. Žádný nebyl uskutečněn kvůli roztříštěnosti těchto skupin a odmítavému postoji německého vedení, které se obávalo přechodu těchto jednotek na stranu nepřítele. Adolf Hitler se k tomu vyjádřil takto: „Češi nejsou hodni cti býti povoláni do zbraně, protože jsou nepolepšitelní a zrádní“.[6]

Další návrh na vznik české jednotky přednesl v březnu 1944 na sjezdu Českého svazu válečníků, což byla organizace sdružující veterány rakousko-uherské armády, jeho předseda Robert Rychtrmoc. V memorandu pro protektorátního ministra Emanuela Moravce z dubna téhož roku Rychtrmoc doporučil mobilizaci patnácti ročníků branců o celkové síle 600 000 mužů.[7] Ani tyto plány nebyly realizovány. Na německé straně bojovalo jen menší množství jednotlivců, kteří se stali německými občany, např. syn ministra Moravce Igor.[8]

Vznik Dobrovolnické svatováclavské roty[editovat | editovat zdroj]

Další vývoj války, nepříznivý pro Německo, způsobil, že překážky ze strany Němců padly a bylo umožněno zformování české jednotky. Iniciativa vzešla z Kuratoria pro výchovu mládeže. Počátkem roku 1945 svolal generální referent Kuratoria František Teuner dvě schůzky představitelů této organizace. Na nich byly vypracovány podklady, které byly předloženy K. H. Frankovi. Ten souhlasil a 5. března vydal dekret o zřízení jednotky, který kladl obzvláštní důraz na dobrovolnost služby a nařizoval, že výraz „dobrovolný“ musí být uveden v jejím názvu.

Velitelem roty byl jmenován Eduard Chalupa, kapitán v záloze a veterán z první světové války. V rámci Kuratoria působil jako velitel oddílů ZZ (Zvláštního zasazení), určených pro odstraňování následků spojeneckých náletů.[9] K jednotce byla přiřazena skupina instruktorů z Wehrmachtu, kterou tvořil poručík Gerhard Beywel a pět poddůstojníků.[4]

Výcvik[editovat | editovat zdroj]

Jako výcviková základna byl vybrán objekt lázní Čeperka poblíž Unhošti, kde již předtím probíhalo školení členů Kuratoria. První výcvikový turnus byl na Čeperce zahájen 21. března, kdy dorazila první skupina příslušníků jednotky, postupně přicházeli další. Na začátku května rotu tvořilo 77 příslušníků mužstva, velitel Chalupa a instruktoři z Wehrmachtu.[1] V jednotce se ale vystřídalo více mužů, neboť někteří ji opustili v průběhu výcviku.[10]

Výcvik, jehož délka byla naplánována na tři měsíce, se skládal z výuky ovládání lehkých pěchotních zbraní (pušek, kulometů a granátů), které dodali Němci, tělesné přípravy a pochodových cvičení. Politické školení mužstva trvalo tři hodiny týdně.

Do Svatováclavské roty se z pověření odbojových skupin Předvoj a Odboj československé mládeže přihlásil Jindřich Dufek, aby pro tyto skupiny získal informace o síle a určení jednotky. Další poznatky o rotě získal odboj i od úřednice Kuratoria Věry Novákové-Zlámalové, která sestavila částečný seznam jejích příslušníků.[11]

Zánik[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí květnového povstání 5. května 1945 na základnu jednotky přijel povstalecký oddíl pod velením vrchního policejního strážmistra Pertla[1] (podle jiného zdroje v jeho čele stál major čs. armády Harant[12]) Povstalci vyzvali velitele Chalupu ke kapitulaci a připojení k povstání. Chalupa nařídil příslušníkům své jednotky, aby vytvořili kruhovou obranu a spálil všechny kompromitující dokumenty.[1] Poté Svatováclavská rota kapitulovala, byla odzbrojena a její příslušníci transportováni do internačního tábora v Kladně.[1][2][5][pozn. 1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle knihy Drsný střed Evropy IV.[13] autora Zdeňka Čecha se před příchodem povstalců rozhodli příslušníci roty (která je označována jako součást SS) Čeperku opustit a vydali se směrem na západ. V lese obklopujícím Čeperku, známém jako Brdec, se střetli s povstalci a došlo k boji, s padlými na straně kolaborantů a raněnými povstalci. Třiceti příslušníkům roty se prý podařilo uniknout a skrývali se v lesích na Plzeňsku, kde byli zlikvidováni americkou armádou. Část z nich údajně skončila ve Španělsku nebo v cizinecké legii a účastnila se indočínské války. Tato verze událostí není ve věrohodných zdrojích uvedena.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f PEJČOCH, Ivo. Armády českých politiků : české polovojenské jednotky 1918-1945. Cheb: Svět křídel, 2009. ISBN 978-80-86808-60-4.  s. 160
  2. a b c Encyklopedický slovník českých dějin 1938–1945. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005. Dostupné online.  s. 376.
  3. HÁJEK, Adam. Suborganizace Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. , 2015. Diplomová práce. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Jaroslav Rokoský, Ph.D.. s. 64. Dostupné online.
  4. a b Pejčoch (2009), s. 156.
  5. a b Hájek (2015), s. 78–79.
  6. EMMERT, František. Češi ve Wehrmachtu. Praha: Vyšehrad, 2005. ISBN 80-7021-805-3.  s. 11.
  7. PEJČOCH, Ivo. Osud generála, který se v osudných chvílích přidal na špatnou stranu [online]. Vojenský historický ústav. Dostupné online. 
  8. Pejčoch (2009), s. 152.
  9. Pejčoch (2009), s. 154.
  10. Hájek (2015), s. 69.
  11. Pejčoch (2009), s. 160–161.
  12. Hájek (2015), s. 78.
  13. ČECH, Zdeněk. Drsný střed Evropy IV. Potlučený lev aneb Soumrak, noc a svítání doruda. Řitka: Daranus, 2007. ISBN 978-80-86983-16-5.