T-34

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z T-34/85)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
T-34
T-34/85 v Musée des Blindés
Typ vozidla střední tank
Země původu Sovětský svaz Sovětský svaz
Historie
Výrobce ČTZ, CHTZ, STZ, UZTM aj.
licenčně (verze T-34/85): Československo, Polsko
Návrh 1937–1940
Období výroby 1940-1958 (všechny verze)
Vyrobeno kusů 84 070
(35 120 T-34/76)
(48 950 T-34/85)
Ve službě 1940–konec 60. let (SSSR)
50. léta–dosud (ostatní)
Základní charakteristika
Posádka 4 (T-34/76)
5 (T-34/85)
Délka 6,75 m
Šířka 3,00 m
Výška 2,45 m
Hmotnost 26 t (T-34/76)
32 t (T-34/85)
Brodivost 1,3 m
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování 20-70 mm
Hlavní zbraň 76,2mm kanón (T-34/76)
85mm kanón D-5T (T-34/85)
Sekundární zbraně 2x 7,62mm kulomet DT
Pohon a pohyb
Pohon model 1940: zážehový motor M-17 T: vidlicový, 12válcový, čtyřdobý, vodou chlazený
500 hp (370 kW)
pozdější modely: vznětový motor V-2: vidlicový, 12válcový, čtyřdobý, vodou chlazený
500 hp (370 kW)
Odpružení podvozek Christie
Max. rychlost 55 km/h
Poměr výkon/hmotnost 16,2 hp/tunu
Dojezd 465 km (T-34/76)
240 km (T-34/85)

T-34 byl sovětský střední tank vyvinutý na přelomu 30. a 40. let 20. století, který měl zásadní a trvalý dopad na konstrukci tanků. V době svého vzniku v roce 1940 byl podle amerického autora Stevena Zalogy nejlepším středním tankem na světě.[1] Disponoval bezprecedentní kombinací palebné síly, mobility, ochrany a robustnosti. Jeho rychlopalný tankový kanón ráže 76,2 mm poskytoval podstatně vyšší palebnou sílu než měly některé konstrukce jeho současníků[2], zatímco jeho šikmé pancéřování bylo obtížné proniknout nejmodernějšími protitankovými zbraněmi. Když se v roce 1941 poprvé objevil, tak ho německý generál Paul Ludwig Ewald von Kleist označil za „nejlepší tank na světě“[3] a Heinz Guderian potvrdil „obrovskou nadřazenost“ T-34 nad stávajícími německými obrněnci té doby.[4][5] Ačkoli byla jeho výzbroj i ochrana později v průběhu války překonána, často je zmiňován jako nejúčinnější a nejvlivnější tanková konstrukce druhé světové války[6]

T-34 byl během druhé světové války základem sovětských obrněných sil. Jeho konstrukce dovolovala nepřetržité vylepšování a neustále se vyvíjející potřeby východní fronty: jak válka pokračovala, tanky byly postupně zdařilejší, často za rychlejší a levnější výroby. Sovětský průmysl nakonec vyrobil více než 80 000 ks tanku T-34 všech variant, což umožnilo stále větší počet nasazovaných tanků s postupující válkou, navzdory ztrátě desítek tisíc tanků v boji proti německému Wehrmachtu.[7] U Rudé armády nahradil mnoho lehkých a středních tanků a stal se nejvíce vyráběným tankem války, stejně tak je druhým nejvíce vyráběným tankem všech dob (po nástupci, sérii T-54/55). Při ztrátě 44 900 kusů během války také utrpěl největší tankové ztráty všech dob.[8] Jeho vývoj přímo vedl k sériím tanků T-54 a T-55, které se postupně vyvinuly do pozdějších typů T-62, T-72 a T-90, a ty tvoří obrněné jádro mnoha moderních armád. Varianty T-34 byly po druhé světové válce široce vyváženy a dokonce ještě okolo roku 2010 došlo k omezenému nasazení na frontě v několika rozvojových zemích.[9]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Prototyp A-32
Prototyp A-32
A-8 (BT-7M), A-20, T-34 Model 1940, T-34 Model 1941

V roce 1939 byly nejpočetnějšími sovětskými modely tank T-26 a řada rychlých tanků BT. T-26 byl pomalý tank navržený tak, aby držel krok s pěchotou. Tanky BT byly jezdecké tanky: lehké a rychle se pohybující, určené k bojovým manévrům. Oba typy představovaly sovětský vývoj zahraničních konstrukcí z počátku 30. let; T-26 byl založen na britském tanku Vickers 6-Ton a tanky BT vycházely z tanku M1930 amerického konstruktéra Johna Waltera Christieho.[10][11]

Počátky vývoje tanku T-34 spadají do roku 1937, kdy CHTZ (Charkovskij tankovyj zavod) obdržel zakázku na tank, jenž by měl nahradit tanky řady BT. Šéfkonstruktér Michail Koškin byl svými nadřízenými podrobně instruován, že se hledá nový kolopásový tank, nicméně vědom si konstrukčních omezení tohoto typu vypracoval kromě něj (A-20) i variantu s čistě pásovým podvozkem, kterou nazval A-32. V roce 1938 demonstroval obě konstrukce před výborem Rady obrany SSSR, přičemž varianta A-32 byla okamžitě odsouzena veliteli Rudé armády, maršály Vorošilovem a Kulikem. Zejména Kulik prý běsnil, že si konstruktér vůbec dovolil nějakou nekolopásovou variantu nabídnout a doprovodil svůj příkrý odsudek koncepce pásového tanku „odbornými dobrozdáními a doktrínami“, které by skuteční odborníci na tankovou techniku odmítli. Stalin však k obecnému překvapení rozhodl, že postaveny a připuštěny ke zkouškám budou oba prototypy. Vývoj tanku A-32, přejmenovaného na T-32, tedy mohl pokračovat. Čekala ho krušná cesta, protože předsedou komise pro posouzení způsobilosti obou typů byl později jmenován právě Kulik.

V roce 1939 bylo provedeno vyhodnocení obou strojů. Kulik udělal všechno možné, aby zdůraznil závady u prototypu T-32 a zároveň banalizoval podobné závady u stroje A-20. Pod jeho tlakem se komise klonila k odmítnutí stroje, nakonec však pod dojmem postřelovacích zkoušek, z nichž T-32 vyšel lépe, stroj neodmítla. Postavit se proti maršálovi se však neodvážila a rozhodnutí, který typ dostane přednost, odložila. Vrchní velení nějakou dobu váhalo, nakonec však při zvážení mnohem většího potenciálu dalšího vývoje u typu T-32 se rozhodlo doporučit jej do sériové výroby v poněkud upravené variantě, která byla posléze pojmenována T-34.

V porovnání s jinými typy středních tanků dosahoval T-34 velmi příznivou hodnotu měrného tlaku 0,64 kg/cm2, což mělo vliv na jízdní vlastnosti a manévrovatelnost v obtížném terénu. Kvalita pancéřování tanku, jehož zpracování bylo spíše hrubé, byla vyšší než u srovnatelných zahraničních strojů. Největší slabinou tanku bylo ergonomické řešení věže, které znesnadňovalo úkoly potřebné k ovládání věže a ke střelbě. Neomezenému výhledu z věžového průlezu bránil veliteli T-34 těžkopádný poklop, otevíraný dopředu. V zadní části věže byl nešťastně řešený zadní převis, který směroval dopadající střely přímo na zranitelné ložisko věže, nebo pod nějž německá protitanková pěchota kladla v boji talířové miny. Věž se původně vyráběla ze svařovaných válcovaných ocelových plátů, ovšem později se více používala věž litá.

Motor V-2-34 tanku T-34, Finské tankové muzeum
Převodovka

Nízká silueta vozidla byla spíše výhodou, ovšem na druhou stranu znamenala omezení rozsahu úhlů náměru kanónu a spřaženého kulometu. T-34 z roku 1940 byl vyzbrojen krátkým kanónem L-11 vzor 1938 ráže 76,2 mm, od roku 1941 se do něj začal montovat kanón F-34 stejné ráže, avšak s vyšší počáteční rychlostí, což bylo z hlediska dostřelu a průbojnosti velkou výhodou. Kulometčík, který byl zároveň radistou, měl k dispozici kulomet DT ráže 7,62 mm v kulovém loži. Počátkem války byly radiostanicemi vybaveny pouze tanky velitelů rot, avšak postupem času se začal jejich počet zvyšovat. Členové osádky uvnitř tanku se spolu dorozumívali pomocí vnitřního hovorového zařízení. První modely tanku byly obvykle vybaveny motorem Mikulin M-17 z tanků série BT, který byl licenčním motorem BMW VI.[12][13][14][15] Stroje vyrobené po roce 1940 už byly opatřeny dvanáctiválcovým vznětovým motorem V-2 o výkonu 493 koní. Naftový motor si cenili sovětští tankisté také pro to, že nafta při zásahu stroje nevzplála a nevybuchla tak snadno, jako u strojů protivníka, poháněných benzínem. Převodovka byla původně čtyřstupňová. Tank se řídil pomocí dvou řídicích pák, řadicí pákou, pedálem spojky a brzdovým pedálem. Jeho ovládání bylo namáhavé i kvůli nepřítomnosti posilovače řízení. Řidiči měli po ruce kladivo, které poměrně často potřebovali k poklepání páky, za kterou měli vzít. Přes tyto nedostatky byl tank i samotnými osádkami oblíbený pro svou jednoduchost a nenáročnost. Mnohé opravy se daly udělat doslova „na koleně,“ což bylo v drsných podmínkách východní fronty velkou výhodou. Sladěním nejdůležitějších kritérií, kterými byla výzbroj, pancéřování a pohyblivost, předčil jakýkoliv tehdy vyráběný tank.

První verze tanku byly vyzbrojeny kanóny ráže 76 mm, označují se tedy jako T-34/76. Šlo o poněkud různorodou skupinu s mnoha rozličnými úpravami a odlišnostmi pokud šlo o výrobní technologii. Jeho největší výhodou však byla jednoduchá konstrukce, která Sovětům umožňovala stavět jej v takřka neomezených počtech. T-34 ve své první verzi však měl i svou velkou konstrukční chybu. Tou byla bojová věž, která sice při čelním pohledu perfektně ladila s šikmými liniemi bočního pancéřování korby, byla však příliš malá, takže dovnitř se kromě kanónu F-34 vešel jen střelec a velitel, ale nabíječ už nikoliv. Zejména v divokých přestřelkách s německými tanky to znamenalo obrovskou nevýhodu, protože velitel musel kromě navádění řidiče a střelce ještě nabíjet dělo, jehož zásoba střeliva se převážně nacházela pod podlahou věže, kterou bylo nutno předtím odstranit…Ve stísněných podmínkách uvnitř to byl takřka nadlidský úkol, ztížený navíc potřebou neustálé ostražitosti. Kanón F-34 měl totiž poměrně veliký zákluz, na což doplatilo mnoho ruských tankových velitelů svými životy. Sovětům se tento problém podařilo částečně vyřešit variantou T-34/76D s novou šestihrannou věží s větším vnitřním prostorem; avšak stále dvoumístnou. Od konce roku 1943 byl pak T-34/76 postupně nahrazován verzí T-34/85 s novou, třímístnou věží vybavenou kanónem ZiS-3-53 ráže 85mm, se kterým dokázal, na rozdíl od svého předchůdce, prorazit čelní pancíř německých těžkých tanků Tiger I a Panther, které T-34/76 vysoce překonávaly. T-34/85 představoval přiměřenou odpověď, byť otázka poměru sil mezi ním a jeho výše zmíněnými protivníky je dodnes zdrojem vášnivých polemik odborníků i obdivovatelů obou typů.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Interiér tanku T-34
Schéma pancéřování

Dne 19. prosince 1939 Komisariát strojírenství vydal závodu ChPz příkaz vyrobit nultou sérii tanků, které po drobných změnách dostaly označení T-34.[16] Jejich první zkoušky byly velice úspěšné, nicméně postupem času se začaly projevovat určité nedostatky v nadprůměrně rychlém opotřebování některých dílů, což vedlo k dalšímu zastavení produkce v březnu 1940, kdy maršál Kulik nařídil zrušení výroby a vyvinutí jiného, nového tanku. Jeho rozhodnutí bylo nakonec zvráceno, nicméně i tak došlo k další ztrátě času.

Tanky T-34 byly poháněny vznětovým motorem V-2, který vznikl jako pokračování vývoje experimentálního leteckého motoru. To se odráželo v jeho neobvykle nízké hmotnosti, dané rozsáhlým použitím hliníkových slitin.[17] Většina strojů vyrobených v roce 1940 však byla kvůli nedostatku motorů V-2 vybavená motorem Mikulin M-17 (z tanku BT), což byl v licenci vyráběný německý motor BMW VI.[18][19][20][21]

Navzdory tomu obdržela Rudá armáda do zahájení války nacistického Německa proti Sovětskému svazu asi 1225 tanků T-34, což byla impozantní síla. Drtivá většina z nich byla přednostně přidělena západním vojenským okruhům, kde posléze čelily německému vpádu. Nečinily tak však úspěšně, navzdory jejich technické převaze nad stroji nepřítele. Bylo to pravděpodobně způsobeno příčinami jako nedostatečný výcvik posádek a organizační zmatky. Faktem je, že během prvních 2-3 týdnů po začátku operace Barbarossa byly sovětské tankové formace v západních vojenských okruzích prakticky zcela zničeny. Tento osud potkal jak jednotky vyzbrojené tanky typu KV, tak jednotky s tanky T-34.

Celková produkce T-34
Rok 1940 1941 1942 1943 1944 1945 1946–1955
T-34/76 117 3014 12527 15833 4441
T-34/85 10647 12551 ~4500
Celkem 117 3262 12527 15833 14263 12551 ~4500[22][23]

Zároveň však nabíhala výroba v továrnách a země přecházela na totální válečné hospodaření. Výroba se brzy rozběhla v Charkově, Kirově, Stalingradu, Mariupoli,Vorošilovgradě, Čitě, Novosibirsku, Čeljabinsku, Nižném Tagilu a později i ve městech Gorkij a Saratov.[24] Výsledkem byla ohromující produkce mimo jiné i tankové techniky: do konce roku 1941 bylo vyrobeno přes 1500 tanků T-34 a produkce stále stoupala navzdory územním a hospodářským ztrátám. Částečně to bylo i tím, že se velení Rudé armády rozhodlo pro unifikaci výzbroje. V roce 1942 bylo vyrobeno asi 12 520 strojů, v roce 1943 asi 15 700 T-34/76 a téměř 300 strojů typu T-34/85, v roce 1944 asi 4441 T-34/76 a 10 600 strojů T-34/85 a v roce 1945 12 550 strojů T-34/85 (z toho asi 7 330 do konce války). Celkem SSSR vyrobil v letech 1940-1945 přes 50 000 těchto tanků, celková produkce všech typů T-34 včetně poválečné činí přes 60 000 kusů. Výroba byla zastavena v roce 1946, v 50. letech však byly ještě nějaké stroje vyrobeny ve zbrojovkách sovětských satelitů, konkrétně Polska a Československa. Jednalo se asi o 4 500 strojů. Dále během války vznikly plamenometné varianty a na podvozku T-34 byly postaveny i stroje jako stíhače tanků SU-85, SU-100 a SU-122. Plamenometná verze OT-34 byla postavena na bázi tanku T-34/76. Změna byla pouze v tom, že se příďový kulomet DT nahradil plamenometem ATO-41. První takto koncipované plamenometné tanky se příliš neosvědčily, neboť vnitřní nádrže hořlaviny měly objem pouhých 100 litrů, což omezovalo jejich použití; plamenomety ATO-41 byly zatíženy ještě dalšími technickými nedostatky. To se podařilo vyřešit až s příchodem plamenometu ATO-42 a tanku TO-34. Ten vznikl tak, že se do tanku T-34/85 namísto příďového kulometu instaloval plamenomet ATO-42.

Porovnání s německými tanky[editovat | editovat zdroj]

V době svého prvního nasazení představovaly tanky T-34 zcela novou kvalitativní třídu v rámci tankových konstrukcí. Německé tanky typů Pz I, vyzbrojené dvěma kulomety, Pz II s 20mm kanónem, Pz 35(t), Pz 38(t) a Pz III s 37mm kanónem jej vůbec nemohly ohrozit, neboť nedokázaly prostřelit jeho pancíř ani z těsné blízkosti. Poněkud lépe si vedly nové Pz III s 50mm kanónem a stíhač tanků Panzerjäger I, které mohly prostřelit některé slabší části zadního pancíře. Nejlépe na tom byly tanky typu Pz IV, vyzbrojené krátkým 75mm kanónem a útočná děla Stug III (ve verzích A až E), které dokázaly nablízko prostřelit zadní i boční pancíř a při velkém štěstí údajně i čelní. Nejdříve se ale musely tak blízko dostat, což nebylo zas až tak jednoduché, protože 76mm kanón T-34 bez problémů probíjel čelní pancíř všech těchto strojů i na velkou vzdálenost. Německé tanky vedly ve vedlejších parametrech, technice a její kvalitě. Všechny měly vysílačky, jejich vnitřní bojový prostor nebyl tak stísněný, měly kvalitnější zaměřovací techniku a lépe řešený výhled ven. Také byly spolehlivější.[25] Na druhou stranu ale tyto rozdíly v sekundárním vybavení nehrály v případě střetnutí příliš velkou roli. V roce 1941 T-34 prostě neměl soupeře.

Situace se začala měnit v roce 1942, kdy se na frontě začaly objevovat improvizované stíhače tanků Marder I a první Pz IV s dlouhým 75 mm kanónem. Tak získal T-34 soupeře, se kterým už musel počítat, byť je stále překonával, alespoň v některých typech boje. Dalším nebezpečným soupeřem se stala útočná děla Stug III, která od série F obdržela dlouhý 75 milimetrový kanón. Tanky Pz III dostaly dlouhý 50 mm kanón, takže získaly alespoň nějakou, byť nepříliš velkou šanci. Tanky T-34 stále představovaly určitou vyšší kvalitu, zejména protože se postupně dařilo zvyšovat počet těch s vysílačkou a vylepšovat jejich sekundární struktury, ale některé německé stroje se dostávaly nebezpečně blízko.

V roce 1943 se na frontě objevila již celá řada strojů s nimiž se T-34/76 mohl měřit jen stěží. V prvé řadě šlo o těžký tank Tiger I (který byl ovšem trochu jiná třída) a „střední“ tank Panther, který T-34 výrazně překonával zejména přesností a účinností svého 75 mm kanónu. Také se objevila již celá řada německých stíhačů tanků druhé generace, které již byly s to snést přímý střet s tanky T-34. Odpovídající odpovědí sovětské válečné výroby byl tank T-34/85. Vášnivý spor o to, který tank byl lepší, zda Panther nebo T-34/85, je dlouholetou zábavou obdivovatelů tankové techniky a rozhodnout jej víceméně nelze, protože oba tanky byly určeny k různým úkolům a byly lepší či horší v různých parametrech.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Operace Barbarossa (1941)[editovat | editovat zdroj]

Německý cvičný model tanku T-34 postavený na tančíku TK-3
Hořící T-34 (1941)
Zapadlý T-34, 1942
T-34 ve Stalingradu

Prototypy tanku T-34 postavené v lednu 1940 měly být podle představ inženýrů vyzkoušeny v průběhu Zimní války, ovšem ta nakonec skončila příliš brzy, než se mohly zapojit do akcí. První bojové nasazení tedy čekalo tanky T-34 až po zahájení operace Barbarossa. První zdokumentovanou akcí tanků T-34 je úspěšný protiúder jednoho praporu 34. tankové divize u řeky San 22. června 1941. Úspěšnost této akce byla ale (v této době) spíše ojedinělá. Přestože tanky T-34 měly zdrcující převahu nad kterýmkoliv tehdejším německým tankem, byly jejich formace v prvních 2-3 týdnech války prakticky zcela vyhlazeny, což mělo několik důvodů.

Prvním byla nevycvičenost osádek tanků - jednak absolutní (úroveň výcviku byla v Rudé armádě celkově velmi nízká), jednak způsobená tím, že se posádky nestihly se stroji sžít. První várky těchto tanků navíc trpěly značnou poruchovostí (což lze ovšem říci o všech nových typech tanků obecně). Na své si ale přišly i další neduhy Rudé armády.

Patrně největší problém představovala logistika. V tomto ohledu šlo zejména o důsledek nekompetence a diletantismu velitelů Rudé armády, zejména už dříve zmíněných maršálů Kulika a Vorošilova, kteří systematicky zanedbávali celý logistický úsek. Nejhůře se tento fakt projevil u tankových vojsk, pro něž nebyly vystavěny odpovídající kapacity skladů, cisteren a zásobovacích vozů, odtahová služba pak prakticky neexistovala. Celá věc byla ještě zhoršena faktem, že tank T-34 byl jeden z mála sovětských strojů, který používal jako palivo naftu. Tato výjimečnost (která jinak byla velice výhodná, neboť tank neměl takové tendence po zásahu vzplanout) mu byla zpočátku mnohdy osudná, protože zatímco distribuce benzínu a střeliva byla sice ubohá, ale občas fungovala, distribuce nafty krátce po zahájení bojů prakticky přestala existovat. Těch několik cisteren a skladů, které existovaly a v žádném případě nemohly pokrýt spotřebu, velice rychle vyřídila Luftwaffe, pokud je ovšem na svém rychlém postupu nezabrala Wehrmacht. Důsledkem bylo, že nejlepší tanky, jakými Rudá armáda disponovala, musely být na ústupu ničeny či opuštěny, protože je nebylo možno vzít s sebou.

Druhým aspektem byl chaos a nesoulad v rámci vedení bojových operací. V prvé řadě velice vázla komunikace mezi jednotkami a jednotkami a nejvyšším velením. Stalin, Timošenko a další vedoucí vojáci a politici inklinovali k přímému řízení operací, ačkoliv nebyli schopni získávat aktuální informace z bojiště a efektivně předávat své rozkazy jednotkám. Opakovaně se stávalo, že se podařilo předat včas jen část rozkazů, resp. že existovala pouze část z jednotek, které měly útok provést. Tak se třeba mohlo stát, že z jedné pěší divize, jedné jízdní divize a tankové divize, které měly společně provést protiútok, se podařilo sehnat pouze 1 tankový prapor, který ovšem neměl adekvátní prostředky k útoku a byl při něm rozdrcen. Opakované pokusy velení o větší operace rozsáhlejších proporcí a synchronizaci vyšších jednotek ve složitějších manévrech končily katastrofami způsobenými nedodržením termínů klíčových částí uskupení a jeho rozdrcením „část po části“. Celé divize a někdy i tankové sbory byly přesunovány na základě chaoticky se měnících a prakticky neověřitelných informací z fronty, takže najezdily stovky kilometrů bez jediného výstřelu, opotřebovaly se, spotřebovaly většinu paliva a utrpěly těžké ztráty opakovanými údery Štuk.

Jestliže spolupráce na strategické úrovni vázla, na taktické rovině byla ještě horší. Spojení mezi jednotkami bylo velmi špatné. Vysílačku (nijak kvalitní) měly pouze velitelské tanky, které byly navíc vybavené velice nápadnou anténou, což z nich dělalo primární terče. Byl-li tedy zničen velitelský tank, padla jakákoliv šance na změny rozkazů tankové jednotce a jakákoliv (ovšem i dříve spíše hypotetická) šance na reálnou koordinaci jednotek nebo možnost požádat o dělostřeleckou podporu či varovat před pastí. Další nevýhodou tohoto uspořádání byl fakt, že pokud měl velitel předat své jednotce změnu rozkazů, tak (pomineme-li možnost, že v jednodušších případech stačilo změnit směr a jednotka i nadále jela za ním) musel otevřít poklop tanku a předat správu za pomoci vizuální signalizace. V tuto chvíli tvořil velitel snadný cíl pro odstřelovače a mnoho posádek mělo kvůli nekvalitnímu výcviku problémy s přečtením jeho signálů.

Velký problém představovala německá nadvláda ve vzduchu - nejen kvůli úderům ze strany německého letectva, ale také kvůli nerušenému leteckému průzkumu, který německé straně zajišťovala. Německé jednotky byly před sovětskými často předem varovány a mohly se připravit, zatímco sovětská strana při absenci leteckého i pozemního průzkumu útočila naslepo. Velká jednotka tanků T-34 sice mohla rozdrtit jakékoliv tankové uskupení (respektive uskupení jakýchkoliv obrněnců), které by potkala, a přežila bez nehod ostřelování většinou standardních protitankových děl, jenže dostat se k takovémuto boji se jí podařilo jen málokdy. Pokud vůbec potkala německé tanky, ty často jednoduše ustoupily a vylákaly ji do pasti, kde ji rozstřílel zamaskovaný 88mm Flak. V jiných případech neexistující či špatný průzkum a nekvalitní mapy vedly k tomu, že tanky zapadly do bažin nebo najely do minových polí.

Další akce (1942–1943)[editovat | editovat zdroj]

T-34 během cesty na frontu.
Zničený T-34, Rumunsko 1944
T-34 zničený v bitvě v oblasti Tali-Ihantala 30. června 1944

V průběhu války došlo k podstatné změně situace. Mohutné výrobní kapacity jedoucí na plný plyn a značné lidské rezervy vedly k tomu, že SSSR chrlil nové tanky i s osádkami v obrovském množství, takže ani výrazný nepoměr ztrát tanků v boji, který v roce 1941 činil 1:7 v neprospěch sovětské strany, nedokázal Rudou armádu zlomit (jen 8% sovětských tanků v prvním roce války byly moderní typy T-34 a KV). Postupně docházelo k vyrovnávání kvality obou armád, jak u posádek tanků, tak velení jednotek. V rámci kvality osádek šlo o důsledek strašlivých ztrát v německých řadách, kdy na místo veteránů přišli nezkušení jedinci. Tento trend byl patrný i v tankových silách, přestože ty si díky své elitnosti udržovaly jistou úroveň a spíše vysávaly kvalitní bojovníky ostatních druhů zbraní, zejména pak pokud šlo o posádky útočných děl a stíhačů tanků. Na sovětské straně pak docházelo ke zlepšení výcviku a postupnému získávání zkušeností.

Vyrovnávání kvality lidí ovšem nepřineslo tak evidentní efekt, jak by mělo mít, neboť byl potlačován tím, že německé tanky a stíhače tanků rychle dostihly kvalitativně své protějšky. Sekundární zlepšení tanků T-34 (zlepšení zaměřovací a pozorovací optiky, dovybavení vysílačkami a snížení poruchovosti) nebylo adekvátní vůči faktu, že německé tanky dostaly nové zbraně s ještě kvalitnější optikou a že se objevily nové tanky a stíhače tanků, které stroje T-34 překonávaly. Sovětská strana reagovala novou generací tanků T-34/85, která překonávala odpovídající stroje řady Pz IV, nicméně už nikdy nezískala tak výrazný náskok, jako na začátku války.

V důsledku určitého vyrovnání kvality se naplno projevila hospodářská převaha Spojenců. Tank T-34 byl na frontě nasazen ve velmi velkém množství, tuto početní převahu využívala např. taktika pro boj s tanky Tiger, která spočívala v tom, že se minimálně čtyři T-34 vrhaly na osamoceného protivníka s předběžnou kalkulací, že dva až tři z nich budou odepsány, aby se zbytek dostal do pozice, odkud byl úspěch takřka zaručen - poměr ztrát 3:1 byl v tomto případě považován za velmi výhodný pro sovětskou stranu. Ta obecně nijak nelitovala obětovat vlastní síly, pokud to považovala za vhodné k urychlení operací a dosažení dobrého výsledku, ať už byl definován jakkoliv. V mnoha případech se proto stávalo, že po větší ofenzívě musel být vozový park tankových jednotek vybudován prakticky znovu. Tyto vysoké ztráty nepadají na hlavu kvality tanku, jsou zapříčiněny sovětským stylem boje a zejména způsobem nasazování tanku v bojích ve městech a nepřehledném terénu.

Stroje T-34 byly v průběhu války dodány několika sovětským spojencům, zejména v SSSR sestaveným polským a československým jednotkám, bulharské armádě po jejím přejití na stranu SSSR a jugoslávským partyzánům.

T-34-85[editovat | editovat zdroj]

Tanky T-34/85
Zadní pohled na T-34-85 z továrny č. 174. Uprostřed je kruhový přístupový poklop k převodovce, vedle výfukové potrubí, kouřové kanystry MDŠ na zadní části korby a přídavné nádrže po stranách
Interiér tanku T-34-85 při pohledu z poklopu řidiče, zobrazující muniční boxy, na kterých musel nakladač stát v absenci otočného koše. V popředí je sedadlo řidiče.

Poté, co se v boji roku 1942 objevily vylepšené německé tanky Panzer IV s dlouhým 75 mm kanonem, byl zahájen projekt zcela nového sovětského tanku, jehož cílem bylo zvýšit pancéřovou ochranu a zároveň přidat moderní prvky jako torzní tyče a tříčlennou věž. Tento nový typ T-43 měl být univerzálním tankem, který by nahradil T-34 i těžký tank KV-1. Pancéřování prototypu T-43, přestože bylo těžší, stále nebylo proti německým 88 mm dostatečné, zatímco jeho pohyblivost byla horší než u T-34. Ačkoli T-43 sdílel více než 70% svých komponent s T-34, při výrobě by stále vyžadoval výrazné zpomalení výroby. V důsledku toho byl vývoj T-43 zrušen.

Nejen, že měly německé tanky postupně lepší výzbroj, ale také pancéřování. Poté co se sovětským jednotkám podařilo ukořistit Tiger I a provést s ním zkoušky, bylo neoddiskutovatelné, že je třeba zlepšit technické parametry tanku T-34 a to jak zesílením výzbroje, tak po stránce pasivní ochrany. Sověti našli celkem brzy poměrně jednoduché a technicky nenáročné řešení, když na podvozek stávajícího tanku T-34/76 posadili upravenou věž z těžkého tanku KV-85.[26] Koncem roku 1943 bylo vyrobeno prvních 300 ks tanků T-34/85. Jeho výzbrojí byl kanón D5-T, který byl používán v tancích IS-1, KV-85 a samohybných dělech SU-85. Vzhledem k problémům s dodávkami těchto kanónů byly od března 1944 montovány do tanků T-34 kanóny S-53 a od léta ZIS S-53 (L/53), oboje ráže 85 mm. Vedlejší výzbrojí tanku byly dva kulomety DT ráže 7,62 mm, z toho jeden ve věži, druhý v čele korby. K pohonu sloužil vznětový motor V-2-34 o výkonu 500 HP. Podvozek sestával na každé straně z napínacího kola vpředu, hnacího vzadu a pěti velkých pojezdových kol, které byly uloženy na vlečených ramenech. V roce 1944 bylo vyrobeno 10 647 kusů a roku 1945 12 551 kusů T-34/85.

Od druhé poloviny roku 1943 začaly na frontu proudit nové tanky i samohybná děla, jež měly zajistit výraznou převahu nad německou technikou. Páteří vojsk a nejrozšířenějším typem tanku stále zůstával tank T-34. Ideální představou sovětských velitelů bylo, že při útočném boji pojedou tanky T-34 za první vlnou těžkých tanků KV a IS. Další vlny tanků měly pronikat do postavení nepřítele a rozvíjet vytvořené průlomy. Při obranném boji měly zůstávat tanky za pěchotou, připravené ke střetu s německými tanky, kterým se podařilo proniknout sovětskými liniemi. V obraně měly spolupracovat T-34 se samohybnými kanóny SU-85, SU-100 a SU-122 a vytvářet hloubkovou obranu. Roku 1943 též došlo k zásadnímu zlepšení výcviku posádek sovětských tanků, zdokonalila se jejich součinnost s ostatními druhy vojsk, taktika a organizace v boji, takže došlo k jejich postupnému vyrovnání s německými tankisty.

V letech 1944 a 1945 vysílali Sověti do útočných operací mohutné tankové armády. Na úseku fronty jeden a půl kilometru dokázali soustředit přes 200 tanků. Na jaře a na podzim 1944 Němci ustupovali rozbahněným územím, na kterém se dokázaly pohybovat pouze tanky T-34. Tyto manévrovací schopnosti spolu se stále větší kvantitativní převahou sovětských tanků měly za následek poměrně rychlý postup vojsk i v nepříznivých klimatických podmínkách. Jestliže v roce 1941 na jeden zničený německý tank připadalo šest až sedm sovětských, tak ke konci roku 1944 byl tento poměr jedna ku jedné. Výroba tanků T-34 se 76mm kanónem definitivně skončila roku 1944, a od té doby se vyráběl pouze s kanónem ráže 85 mm. Kromě klasického tanku Sověti produkovali T-34 v různých variantách, jako byl plamenometný, mostní, odminovací a vyprošťovací. Tank T-34 svedl ještě mnoho bitev, než dorazil do Berlína, a stal se nejvýraznějším symbolem vítězství komunistického Sovětského svazu nad nacistickým Německem.

Nasazení v německých řadách[editovat | editovat zdroj]

Zajaté tanky T-34 Model 1943 ve službách Wehrmachtu, leden 1944

Německá armáda často používala velké množství zajatého materiálu a T-34 nebyly výjimkou. Boj na východní frontě zaznamenal velký počet zabavených T-34, i když jen málo z nich bylo verze T-34-85. Němci je označili jako Panzerkampfwagen T-34 747(r). Od konce roku 1941 byly zajaté T-34 převezeny do německých dílen k opravám a úpravám podle německých požadavků. V roce 1943 byla pro tento účel použita místní tanková továrna v Charkově. Tanky byly někdy upraveny podle německých standardů instalací německé velitelské kupole a rádiového vybavení.

První zajaté T-34 vstoupily do německých služeb v létě 1941. Aby se předešlo chybám při rozpoznávání, byly na tancích, včetně horní části věže, natřeny velké kříže nebo dokonce svastiky, aby se zabránilo náletům letadel Osy. Málo poškozené tanky byly buď zakopány jako bunkry nebo byly použity pro účely testování a výcviku.

Existují nepotvrzené zprávy o 7. tankové divizi zachycující alespoň jeden T-34-85. Údajně byl T-34-85 vybaven německým 88mm kanónem (KwK 36), který byl odstraněn z poškozeného typu Tiger I a byl použit během Východopruské operace. Nebyl pořízen žádný obrázek vozidla a není tedy známo, zda byl skutečně vyroben.

Boje v Mandžusku[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sovětsko-japonská válka.

Těsně po půlnoci 9. srpna 1945, ačkoli Japonci považovali terén pro obrněné formace za neprůchodný, napadl Sovětský svaz Japonské císařství v okupovaném Mandžusku. Kombinovaná vojska Rudé armády dosáhla úplného překvapení a použila silný, hluboko pronikající útok s klasickým vzorem dvojitého obklíčení v čele s tanky T-34-85. Japonské síly byly redukovány, protože elitní jednotky byly odveleny na jiná bojiště a zbývající síly byly uprostřed přesunu. Zbývající japonské tanky, které měly útoku čelit, byly drženy vzadu a v boji nebyly použity; Japonci měli slabou podporu ze strany letectva, inženýrství a komunikací. Japonské síly byly překonány, i když někteří kladli odpor. Japonský císař předal 14. srpna příkaz ke kapitulaci, ale Kuantungská armáda do 17. srpna nedosáhla formálního příměří.

Korejská válka[editovat | editovat zdroj]

Němořní pěchota vyřadila tento severokorejský tank T-34-85 v září 1950 během postupu jednotek OSN na Soul po úspěšném vylodění v Inčchonu. Na přední straně tanku lze vidět nejméně dva zásahy.

Tanky T-34/85 přežily druhou světovou válku nejen jako vděčné a levné exponáty tankových muzeí, ale jako stále použitelný a vysoce účinný bojový prostředek. Největším konfliktem, kterého se zúčastnily, byla korejská válka.

Když vojska severní Koreje překročila 25. června 1950 hranice, disponovala 85 tanky typu T-34/85, které měly velký podíl na jejím úspěchu, protože jihokorejská strana ani americké jednotky nedisponovaly adekvátní protizbraní. Ani v první vlně urychleně dodané tanky M24 Chaffee se 75 mm kanonem nebyly odpovídajícím protivníkem. Teprve když jednotky OSN a USA zahájily masívní přísun odpovídající techniky jako byly tanky M4 Sherman, M26 Pershing, M46 Patton, pancéřovky ráže 89mm, dále britské Comet a Centurion, utrpěly severokorejské jednotky větší ztráty tanků T-34 kromě dalších ztrát v důsledku četných leteckých úderů a stále účinnějších protitankových pěchotních zbraní na zemi, jako například tehdy nové 3,5-palcové bazooky (nahrazující dřívější 2,36palcový model). Než byly invazní severokorejské jednotky nuceny z jihu ustoupit, bylo ztraceno nebo opuštěno asi 239 tanků T-34 a 74 útočných děl SU-76. Převaha byla stržena na stranu vojsk OSN a nic na tom nezměnily další dodávky ze strany SSSR Severokorejcům (odhadované na 200-400 dalších strojů). Po říjnu 1950 severokorejské obraněce do boje zasáhly jen zřídka. Navzdory vstupu Číny do konfliktu v příštím měsíci nedošlo k významnému nasazení obrněnců (zaměření bylo spíše na (hromadné) pěchotní útoky než na útoky obrněnci). Čína se zapojila do války s omezeným počtem obrněnců (hlavně tanky T-34-85 a několika tanků IS-2), které byly primárně rozptýleny mezi pěchotu, a tak byly obrněné střety s Američany a silami OSN od té doby vzácné.

Americký vojenský průzkum z roku 1954 dospěl k závěru, že v Korejské válce bylo ve všech 119 akcích s tanky týkajících se americké armády a americké námořní pěchoty proti severokorejským a čínským silám vyřazeno 97 tanků T-34-85 a dalších 18 pravděpodobně.

Občanská válka v Angole (1975–1988)[editovat | editovat zdroj]

Jeden z posledních moderních konfliktů, který zaznemenal rozsáhlé bojové nasazení tanků T-34-85 byla občanská válka v Angole.[27] V roce 1975 Sovětský svaz dodal do Angoly osmdesát tanků T-34-85 jako součást podpory probíhající kubánské vojenské intervence. Kubánští členové posádky zaučovali personál angolských lidových jednotek o provozu; kubánské posádky doprovázeli další angolští řidiči a střelci v učňovské roli.[28]

FAPLA (lidové jednotky) začaly nasazovat T-34-85 proti jednotkám UNITA a FNLA 9. června 1975.[29] Kubánské tanky a tanky FAPLA přiměly Jihoafrickou republiku k posílení jednotek UNITA jednou eskadronou obrněných vozů Eland Mk7.[30]

Další nasazení[editovat | editovat zdroj]

Tank T-34 nasazený srbskými jednotkami během války v Jugoslávii v roce 1996

Přestože tank T-34 pomalu zastarával (poslední modernizace v rámci sovětských ozbrojených sil proběhla v roce 1969, další už byly zamítnuty jako neperspektivní), dlouho se udržel ve výzbroji ozbrojených sil z vojenského hlediska druhořadých mocností či států. Byl nasazen proti maďarskému povstání v roce 1956, v Suezské válce, při invazi v Zátoce sviní, v občanské válce v Jemenu (1961-1967) i v šestidenní válce na straně Arabů. Od války Jom Kippur již byl v rozsáhlejších konfliktech u moderněji vyzbrojených armád používán jen jako druhosledový, nicméně v konfliktech chudých afrických zemích nebo při bojích v Jugoslávii v 90. letech se ještě stále uplatňoval, zejména díky své finanční dostupnosti. Některé chudé státy jej měly ve výzbroji ještě na začátku 21. století.

Balkán[editovat | editovat zdroj]

Na začátku roku 1991 měla Jugoslávská lidová armáda 250 tanků T-34-85, z nichž žádný nebyl v aktivní službě.[31] Během rozpadu Jugoslávie byly T-34-85 zděděny národními armádami Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska a Černé Hory a během jugoslávských válek pokračovaly v akci.[27][32] Některé byly také získány z jugoslávských rezerv srbskými separatistickými armádami, konkrétně Armádou Republiky Srbské krajiny (SVK) a Armádou Republiky Srbské (VRS).[33][34] Většina z těchto tanků byla na začátku konfliktu ve špatném stavu a některé byly brzy mimo provoz, pravděpodobně kvůli nedostatečné údržbě a nedostatku náhradních dílů.

3. května 1995 tank T-34-85 armády republiky srbské zaútočil na základnu jednotek UNPROFOR s 21. regimentem Royal Engineers v Maglaji v Bosně a zranil šest členů britských mírových sil, z nichž přinejmenším jeden utrpěl trvalé následky.[35][36] Několik tanků T-34, které VRS uložila na základně ve Zvorniku, UNPROFOR dočasně zabavil jako součást místního odzbrojovacího programu následujícího roku.

Blízký východ[editovat | editovat zdroj]

Ukořistěný egyptský T-34 s kanonem ráže 100mm v muzeu v Izraeli

V Československu vyrobené tanky T-34-85 byly nasazeny Egyptem v arabsko-izraelských válkách v letech 1956 a 1967 na Sinajském poloostrově. Egypt pokračoval ve stavbě modelu T-34-100 - místní a unikátní přeměny, která vznikla zástavbou sovětské polní houfnice BS-3 100 mm do upravené věže, jakož i T-34-122 namontováním houfnice D-30. V roce 1956 byly použity jako regulerní tanky na podporu egyptské pěchoty a byly stále ve výzbroji během války v říjnu 1973.

Sýrská armáda od Sovětského svazu získala také tanky T-34-85 a účastnila se mnoha soubojů s izraelskými tanky v listopadu 1964 a během šestidenní války v roce 1967.

Varšavská smlouva[editovat | editovat zdroj]

T-34-85 byl ve výzbroji mnoha zemí východního bloku (později Varšavské smlouvy) a armád dalších sovětských spojenců států jinde ve světě. Tanky T-34-85 byly použity k potlačení Východoněmeckého povstání 17. června 1953 stejně jako během maďarského povstání.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

T-34-85 bosenské armády, 2014.

Současní[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Sovětský tank T-34 byl jedním z nejvýznamnějších typů tanků 2. světové války. Jeho existence byla rozhodujícím faktorem při porážce armády nacistického Německa ve Velké vlastenecké válce. Díky svým širokým pásům a nízkému měrnému tlaku snadno projížděl i měkkým terénem, kde se německé tanky často bořily, než přišel model Panther v 1942. V bojích na východní frontě znamenala vyšší průjezdnost rozhodující výhodu.

Britský vojenský historik a teoretik Sir Basil Liddell Hart o tancích T-34 napsal, že byly „hrubé, postrádající nátěr zvenčí a dokonce i zevnitř. Jejich konstrukce brala jen malý ohled na pohodlí osádky. Tanky neměly drobná technická vylepšení a nástroje, které byly podle západních odborníků nezbytné pro řízení, střelbu a bojovou součinnost. Na druhou stranu měly tanky T-34 mohutné a dobře tvarované pancéřování, výkonnou výzbroj, byly rychlé a spolehlivé, což jsou čtyři nezbytné vlastnosti úspěšného tanku.“[26]

Američané, kteří tank podrobili testům na zkušebně v Aberdeenu, m.j. napsali: „Důležité vlastnosti tanku T-34 jsou nízká stavba, splývavé tvary, vysoký výkon, jednoduchá konstrukce, malý měrný tlak a velký sklon pancíře, poskytující výbornou protipancéřovou ochranu ve všech směrech.“[26]

Kromě výborných vlastností tanku T-34 v boji byla důležitá i skutečnost, že se jednalo o jediný univerzální sovětský střední tank, který byl navíc vhodný pro hromadnou výrobu s vysokým podílem nekvalifikované pracovní síly. Pomineme-li poměrně malé množství lehkých tanků (T-70), pak mimo T-34 vyráběli Sověti jen těžký tank KV, který měl řadu dílů (motor, kanón, převodovka, pozorovací prostředky) s T-34 shodných. Z tanku KV vzešel později nový typ těžkého 45tunového tanku řady IS se 122mm kanónem. Také samohybné kanóny řady SU (typy 85, 100, 122 - dle ráže kanónu) byly stavěny na stejných podvozcích, jako T-34. Za tohoto stavu, kdy sovětská armáda neměla množství různých typů tanků, se výrazně snižovaly problémy s dodávkou náhradních dílů a zjednodušovaly se opravy strojů.

Symbolismus[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k obrovskému množství strojů, které byly vyrobeny a přežily do ukončení bojů, se T-34 stal asi nejčastěji uchovávaným muzejním exponátem v oblasti obrněné techniky druhé světové války.[39] Další T-34 skončily jako pomníky připomínající významné bitvy.

Tank T-34-85 se jako památník ve východoněmeckém městě Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) stal v roce 1980 terčem bombového útoku, který způsobil drobné škody na vozidle a vysypal okna v okolí. Atentátník Josef Kneifel byl odsouzen k doživotnímu vězení v Budyšíně, ale po dohodě se západoněmeckou vládou byl v roce 1987 propuštěn. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 byl tank přemístěn do muzea v Ingolstadtu.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZALOGA, Steven J. Soviet Tanks and Combat Vehicles of World War Two. Londýn: Arms and Armour Press, 1984. ISBN 0853686068. Kapitola The T-34 Medium Tank, s. 129. (angličtina) 
  2. MCFADDEN, David Frederick. Two ways to build a better mousetrap. Ohio: Ohio State University, 2002. S. 11. (anglicky) 
  3. STAHEL, David. Operation Barbarossa and Germany's Defeat in the East. New York: Cambridge university press, 2009. ISBN 978-0-521-76847-4. Kapitola 5, s. 169. (anglicky) 
  4. GUDERIAN, Heinz. Panzer Leader. London: Penguin Classics, 2000. ISBN 978-0-14-139027-7. Kapitola 6, s. 233. (anglicky) 
  5. Caidin, M. (1974). 14 "The incredible T-34 tank." In The Tigers are Burning (2nd ed., p. 162). Los Angeles: Pinnacle Books.
  6. Achtung Panzer! – T-34! [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. The T-34 in WWII: the Legend vs. the Performance [online]. [cit. 2015-12-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. KRIVOSHEEV, G. I. Soviet Casualties and Combat Losses. [s.l.]: Greenhill, 1997. ISBN 978-1-85367-280-4. S. 253. (anglicky) 
  9. a b c d e f g h i j INTERNATIONAL INSTITUTE FOR STRATEGIC STUDIES (IISS). The Military Balance 2010. London: IISS, 2010. ISBN 978-1-85743-557-3. (anglicky) 
  10. Sale, Richard. "The Soviet Command Economy,":5
  11. NESS, Leland. Jane's World War II Tanks and Fighting Vehicles: The Complete Guide. London: HarperCollins, 2002. ISBN 0007112289. (anglicky)  s. 152
  12. T-34/76 Medium tank (1940-43) [online]. Tank Encyclopedia. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-05. (anglicky) 
  13. GUNSTON, Bill. The Osprey Encyclopaedia of Russian Aircraft 1875–1995. London: Osprey, 1995. ISBN 1-85532-405-9. (anglicky) 
  14. Mikulin M-17 [online]. Destobesser.com. Dostupné online. (německy) 
  15. PETRESCU, Florian. The Aviation History. [s.l.]: Books on Demand, 2013. Dostupné online. S. 152. 
  16. Americké kořeny sovětského tanku T-34 [online]. Valka.cz, 16. 8. 2002. Dostupné online. 
  17. SVOBODA, Radislav. Tankové motory [online]. valka.cz, 2002-10-05 [cit. 2016-08-02]. Dostupné online. (česky) 
  18. T-34/76 Medium tank (1940-43) [online]. Tank Encyclopedia. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-05. (anglicky) 
  19. GUNSTON, Bill. The Osprey Encyclopaedia of Russian Aircraft 1875–1995. London: Osprey, 1995. ISBN 1-85532-405-9. (anglicky) 
  20. Mikulin M-17 [online]. Destobesser.com. Dostupné online. (německy) 
  21. PETRESCU, Florian. The Aviation History. [s.l.]: Books on Demand, 2013. Dostupné online. S. 152. 
  22. Nach dem Zweiten Weltkrieg wurde der T-34/85 in der Tschechoslowakei und der Volksrepublik Polen in Lizenz gefertigt. Diese Nachkriegsmodelle unterschieden sich technisch geringfügig und durch eine höhere Qualität von den während des Krieges in der Sowjetunion hergestellten Panzern. Die exakte Stückzahl und der genaue Start der Lizenzproduktion ist nicht bekannt.
  23. Šablona:Literatur
  24. amor, Soviet in Axelrod, A., Encyclopedia of World War II. Facts On File, Inc., New York, 2007, s. 87
  25. Dr. Matthew Hughes, Dr. Chris Mann - Tank T-34
  26. a b c Dr. Matthew Hughes, Dr. Chris Mann - Tank T-34
  27. a b TUCKER-JONES, Anthony. T-34: The Red Army's Legendary Medium Tank. Barnsley: Pen & Sword Books, Ltd, 2015. ISBN 978-1-78159-095-9. S. 134. (anglicky) 
  28. GEORGE, Edward. The Cuban Intervention in Angola, 1965–1991: From Che Guevara to Cuito Cuanavale. London: Frank Cass, 2005. ISBN 978-0-415-35015-0. S. 99. (anglicky) 
  29. FAURIOL, Georges Alfred; LOSER, Eva. Cuba: The International Dimension. New Brunswick: Transaction Publishers, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0-88738-324-3. S. 141. (anglicky) 
  30. DU PREEZ, Sophia. Avontuur in Angola: Die verhaal van Suid-Afrika se soldate in Angola 1975–1976. [s.l.]: J.L. van Schaik, 1989. ISBN 978-0-627-01691-2. S. 182. (anglicky) 
  31. CHRISTOPHER F. FOSS. Jane's Armour and Artillery. 1991. vyd. [s.l.]: Macdonald and Jane's Publishers Ltd ISBN 978-0-7106-0964-9. S. 156. (anglicky) 
  32. GOW, James. The Serbian Project and Its Adversaries: A Strategy of War Crimes. Montreal: McGill-Queen's University Press, 2003. ISBN 978-0-7735-2386-9. S. 91–92. (anglicky) 
  33. TAYLOR, Scott. Unembedded: Two Decades of Maverick War Reporting. Vancouver: Douglas & MacIntyre, Publishers, 2009. ISBN 978-1-55365-292-2. S. 128. (anglicky) 
  34. VINEY, Mark. United States Cavalry Peacekeepers in Bosnia: An Inside Account of Operation Joint Endeavor, 1996. Jefferson: McFarland & Company, Publishers, 2012. ISBN 978-0-7864-6340-4. S. 35, 67. (anglicky) 
  35. "Regina v. Ministry of Defence Ex Parte Walker" (judgment), 6 April 2000. Retrieved November 17, 2008.
  36. Sergeant Trevor Walker [online]. [cit. 2014-06-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. a b c d e Trade Registers [online]. [cit. 2014-12-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. CORDESMAN, Anthony. After The Storm: The Changing Military Balance in the Middle East. London: Bloomsbury Publishing, October 2016. ISBN 978-1-4742-9256-6. S. 112–124, 701. (anglicky) 
  39. Ivo Pejčoch, Svatopluk Spurný: Obrněná technika 3. SSSR 1919-1945 (I. část). Ares, Vašut 2002, ISBN 80-86158-31-4

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRABKIN, Artem; ŠEREMEŤ, Oleg, a kol. T-34 v akci. Praha: Baronet, 2007. 200 s. ISBN 978-80-7384-050-1. 
  • FORCZYK, Robert. Panther vs T-34 : Ukrajina 1943. Praha: Grada, 2009. 80 s. ISBN 978-80-247-2520-8. 
  • HUGHES, Matthew; MANN, Chris. Tank T-34. Praha: Svojtka & Co, 2000. 96 s. ISBN 80-7237-321-8. 
  • KOPECKÝ, Milan; ŠTĚPÁNEK, Petr. Sovětský střední tank T-34/76 : 1940-1943. Praha: Miroslav Bílý, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86524-13-9. 
  • Ivo Pejčoch, Svatopluk Spurný: Obrněná technika 3. SSSR 1919-1945 (I. část). Ares, Vašut 2002, ISBN 80-86158-31-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]