Bohuslav Laštovička

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bohuslav Laštovička

Předseda Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
23. června 1964 – 18. dubna 1968
Předchůdce Zdeněk Fierlinger
Nástupce Josef Smrkovský

Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1981

Čs. velvyslanec v SSSR
Ve funkci:
1948 – 1950
Předchůdce Jiří Horák
Nástupce Karel Kreibich
Stranická příslušnost
Členství KSČ
Vojenská služba
Hodnost divizní generál

Narození 29. dubna 1905
Pelhřimov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. března 1981 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost česká
Alma mater ČVUT
Profese politik, novinář a spisovatel
Ocenění Řád republiky řr (1960)
Řád Klementa Gottwalda řkg (1965)
Řád Vítězného února Order victory in February Rib.png (1973)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Bohuslav Laštovička (29. dubna 1905 Pelhřimov[1]30. března 1981 Praha) byl československý generál, politik Komunistické strany Československa a publicista. V letech 1964 až 1968 byl předsedou Národního shromáždění Československé socialistické republiky a za normalizace poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval reálné gymnázium v Rakovníku, poté v letech 1922–24 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva.[2] Následně sloužil v československé armádě, napřed u Dělostřeleckého pluku 110 v Nitře, po absolvování Aplikační školy dělostřelectva v Olomouci byl převelen do Prahy k Dělostřeleckému pluku 101 a pak k protiletadlovému Dělostřeleckému pluku 151. Dne 1. dubna 1929 byl jako „řadové služby nezpůsobilý“ z blíže neznámých důvodů přeložen do zálohy.[3] (Podle nekrologu v Rudém právu byl z armády vyloučen pro politickou činnost.[4]) Jako záložní důstojník byl k 1. lednu 1931 povýšen na nadporučíka.[3]

Po odchodu z armády absolvoval České vysoké učení technické. V roce 1931 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v roce 1932 se stal vedoucím Komunistické studentské frakce a řídil studentský časopis. Během studií byl několikrát zadržen za rozšiřování komunistických letáků, za což byl nakonec i odsouzen a byla mu odebrána jeho vojenská hodnost.[5] V letech 1934 až 1936 pracoval jako redaktor nejprve ostravského deníku, poté Rudého práva.

V letech 1937 až 1938 bojoval v řadách interbrigád ve španělské občanské válce. Do země původně přicestoval jako válečný zpravodaj Rudého práva, jako bývalý dělostřelecký důstojník se ale stal velitelem protiletadlové Baterie Klement Gottwald. V březnu 1938 předal velitelskou funkci svému zástupci Ladislavu Holdošovi, před návratem domů ještě dva měsíce působil jako instruktor v protileteckém učilišti. Ve Španělsku získal hodnost kapitána.[6]

Po návratu do Československa zastával různé stranické funkce.[4]

V letech 1939 až 1945 byl v anglickém exilu a působil jako redaktor v české sekci zahraničního vysílání londýnského rozhlasu. Jako člen delegace se účastnil a zapisoval jednání v Moskvě na konci druhé světové války.[4][7]

25. května 1945 byl jmenován vládou do funkce generálního ředitele Československého rozhlasu. V této funkci setrval do roku 1948.[8] V letech 1948 až 1950 byl československým velvyslancem v Moskvě, poté byl v letech 1950 až 1952 náměstkem ministra národní obrany.[4] V říjnu 1950 byl povýšen do hodnosti divizního generála.[9] V letech 1952 a 1957 pracoval ve vedoucích funkcích na ministerstvu hutí a rudných dolů. V roce 1957 se stal hlavním redaktorem Nové mysli a na tomto postu setrval do roku 1961.[4][10]

Dlouhodobě zastával vysoké stranické posty. Již 8. dubna 1945 byl zvolen členem prozatímního Ústředního výboru KSČ. Ve funkci ho potvrdil VIII. sjezd KSČ a IX. sjezd KSČ. Z funkce byl odvolán v prosinci 1952. Postupně se do nejvyšších funkcí v KSČ vracel. Za kandidáta ÚV KSČ ho zvolil XI. sjezd KSČ. Na post člena ÚV KSČ ho zvolil XII. sjezd KSČ, XIII. sjezd KSČ, XIV. sjezd KSČ a XV. sjezd KSČ. V letech 1961–1964 působil coby vedoucí mezinárodního oddělení Ústředního výboru KSČ. Od března 1964 do dubna 1968 potom byl členem Předsednictva ÚV KSČ.[11][10]

V rámci KSČ patřil v 60. letech ke stoupencům Antonína Novotného a když v prosinci 1967 zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a jednalo o sesazení Novotného z funkce prvního tajemníka strany, Laštovička náležel do tábora pronovotnovských sil.[12]

V roce 1964 byl za KSČ (Jihomoravský kraj) zvolen poslancem Národního shromáždění, jehož předsedou byl od 23. června 1964 do 18. dubna 1968, kdy rezignoval.[13] Poté byl až do své smrti poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR.[14][15][16] Ve Federálním shromáždění zastával v letech 1971–1976 post člena předsednictva Sněmovny lidu a od roku 1976 předsedy zahraničního výboru Sněmovny lidu.[10]

V roce 1960 mu byl udělen Řád republiky, v roce 1965 Řád Klementa Gottwalda a v roce 1973 Řád Vítězného února.[10]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnost Pelhřimov
  2. RAJLICH, Jiří; MAJTENYI, David. Jan Ferák a ti druzí : českoslovenští letci, interbrigadisté a letouny v občanské válce ve Španělsku 1936-1939. Cheb: Svět křídel, 2012. 744 s. ISBN 978-80-87567-07-4. Kapitola Českoslovenští interbrigadisté, s. 138. 
  3. a b Rajlich (2012), s. 139.
  4. a b c d e ČTK. Zemřel soudruh B. Laštovička. Rudé právo. 1981-04-01, roč. 61, čís. 77, s. 1 a 2. Dostupné online. 
  5. Rajlich (2012), s. 140
  6. Rajlich (2012), s. 141.
  7. CHURAŇ, Milan, et al. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století: L [online]. Libri, 1994, 1998 [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  8. HUBIČKA, Jiří. Hlas shůry aneb Vážnost ředitelská (2) [online]. 2011-03-16 [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  9. FIDLER, Jiří. Divisní generál [1927-1953] ( Division General ) [online]. 2010-10-19 [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  10. a b c d Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 – 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. (česky) 
  11. Ústav pro studium totalitních režimů. Složení vedoucích orgánů KSČ [pdf]. 2008-11-07 [cit. 2011-04-29]. S. 22, 23. Dostupné online. 
  12. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 463-464. (česky) 
  13. NS ČSSR. Předsednictvo Národního shromáždění [online]. [1969] [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  14. SL FS ČSSR. Jmenný rejstřík: L [online]. [1971] [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  15. SL FS ČSSR. Jmenný rejstřík: L [online]. [1976] [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  16. SL FS ČSSR. Jmenný rejstřík: L [online]. [1980] [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]