Přeskočit na obsah

Bohuslav Laštovička

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bohuslav Laštovička
Předseda Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
23. června 1964 – 18. dubna 1968
PředchůdceZdeněk Fierlinger
NástupceJosef Smrkovský
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1981
Čs. velvyslanec v SSSR
Ve funkci:
1948 – 1950
PředchůdceJiří Horák
NástupceKarel Kreibich
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Vojenská služba
Hodnostdivizní generál
Narození29. dubna 1905
Pelhřimov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. března 1981 (ve věku 75 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnostčeská
Alma materČVUT
Profesepolitik, novinář a spisovatel
OceněníŘád republiky řr (1960)
Řád Klementa Gottwalda řkg (1965)
Řád Vítězného února (1973)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohuslav Laštovička (29. dubna 1905 Pelhřimov[1] – 30. března 1981 Praha) byl československý generál, politik Komunistické strany Československa a publicista. V letech 1964 až 1968 byl předsedou Národního shromáždění Československé socialistické republiky a za normalizace poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval reálné gymnázium v Rakovníku, poté v letech 1922–24 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva.[2] Následně sloužil v československé armádě, napřed u Dělostřeleckého pluku 110 v Nitře, po absolvování Aplikační školy dělostřelectva v Olomouci byl převelen do Prahy k Dělostřeleckému pluku 101 a pak k protiletadlovému Dělostřeleckému pluku 151. Dne 1. dubna 1929 byl jako „řadové služby nezpůsobilý“ z blíže neznámých důvodů přeložen do zálohy.[3] (Podle nekrologu v Rudém právu byl z armády vyloučen pro politickou činnost.[4]) Jako záložní důstojník byl k 1. lednu 1931 povýšen na nadporučíka.[3]

Po odchodu z armády absolvoval České vysoké učení technické. V roce 1931 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v roce 1932 se stal vedoucím Komunistické studentské frakce a řídil studentský časopis. Během studií byl několikrát zadržen za rozšiřování komunistických letáků, za což byl nakonec i odsouzen a byla mu odebrána jeho vojenská hodnost.[5] V letech 1934 až 1936 pracoval jako redaktor nejprve ostravského deníku, poté Rudého práva.

Dobrovolníci Protiletadlové baterie Klement Gottwald (zleva: kpt. Semjonov, srž. Pavlov, B. Laštovička, V. Vidlák), cca 1938

V letech 1937 až 1938 bojoval v řadách interbrigád ve španělské občanské válce. Do země původně přicestoval jako válečný zpravodaj Rudého práva, jako bývalý dělostřelecký důstojník se ale stal velitelem Protiletadlové baterie Klement Gottwald. V březnu 1938 předal velitelskou funkci svému zástupci Ladislavu Holdošovi, před návratem domů ještě dva měsíce působil jako instruktor v protileteckém učilišti. Ve Španělsku získal hodnost kapitána.[6]

Po návratu do Československa zastával různé stranické funkce.[4]

V letech 1939 až 1945 byl v anglickém exilu a působil jako redaktor v české sekci zahraničního vysílání londýnského rozhlasu. Jako člen delegace se účastnil a zapisoval jednání v Moskvě na konci druhé světové války.[4][7]

25. května 1945 byl jmenován vládou do funkce generálního ředitele Českého, resp. Československého rozhlasu.[8] V této funkci setrval do roku 1948.[9] V roce 1948 podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[10] V letech 1948 až 1950 byl československým velvyslancem v Moskvě, poté byl v letech 1950 až 1952 náměstkem ministra národní obrany.[4] V říjnu 1950 byl povýšen do hodnosti divizního generála.[11] V letech 1952 a 1957 pracoval ve vedoucích funkcích na ministerstvu hutí a rudných dolů. V letech 1958–1961 byl hlavním redaktorem měsíčníku Nová mysl (podtitul časopisu zněl: Revue socialistického humanismu).[4][12][13][14] Byl členem první, druhé i třetí Ideologické komise ÚV KSČ, kde působil od jejího zřízení v říjnu 1958 až do svého odvolání v roce 1965.[15][16]

Dlouhodobě zastával vysoké stranické posty. Již 8. dubna 1945 byl zvolen členem prozatímního Ústředního výboru KSČ. Ve funkci ho potvrdil VIII. sjezd KSČ a IX. sjezd KSČ. Z funkce byl odvolán v prosinci 1952. Postupně se do nejvyšších funkcí v KSČ vracel. Za kandidáta ÚV KSČ ho zvolil XI. sjezd KSČ. Na post člena ÚV KSČ ho zvolil XII. sjezd KSČ, XIII. sjezd KSČ, XIV. sjezd KSČ a XV. sjezd KSČ. V letech 1961–1964 působil coby vedoucí mezinárodního oddělení Ústředního výboru KSČ. Od března 1964 do dubna 1968 potom byl členem Předsednictva ÚV KSČ.[17][14]

V rámci KSČ patřil v 60. letech ke stoupencům Antonína Novotného a když v prosinci 1967 zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a jednalo o sesazení Novotného z funkce prvního tajemníka strany, Laštovička náležel do tábora pronovotnovských sil.[18]

V roce 1964 byl za KSČ (Jihomoravský kraj) zvolen poslancem Národního shromáždění, jehož předsedou byl od 23. června 1964 do 18. dubna 1968, kdy rezignoval.[19] Poté byl až do své smrti poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSSR.[20][21][22] Ve Federálním shromáždění zastával v letech 1971–1976 post člena předsednictva Sněmovny lidu a od roku 1976 předsedy zahraničního výboru Sněmovny lidu.[14]

V roce 1960 mu byl udělen Řád republiky, v roce 1965 Řád Klementa Gottwalda a v roce 1973 Řád Vítězného února.[14]

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Paměti

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 vyšlo první vydání jeho vzpomínek pod názvem: V Londýně za války: Zápasy o novou ČSR, 1939–1945. Přepracované třetí vydání z roku 1972 obsahuje v úvodu autorovo vysvětlení, jak se do knihy dostaly nepravdivé údaje.[24]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Pelhřimov
  2. ↑ RAJLICH, Jiří; MAJTENYI, David. Jan Ferák a ti druzí : českoslovenští letci, interbrigadisté a letouny v občanské válce ve Španělsku 1936-1939. Cheb: Svět křídel, 2012. 744 s. ISBN 978-80-87567-07-4. Kapitola Českoslovenští interbrigadisté, s. 138. 
  3. ↑ a b Rajlich (2012), s. 139.
  4. ↑ a b c d e ČTK. Zemřel soudruh B. Laštovička. Rudé právo. 1981-04-01, roč. 61, čís. 77, s. 1 a 2. Dostupné online. 
  5. ↑ Rajlich (2012), s. 140
  6. ↑ Rajlich (2012), s. 141.
  7. ↑ CHURAŇ, Milan, et al. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století: L [online]. Libri, 1994, 1998 [cit. 2011-04-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-02. 
  8. ↑ JEŠUTOVÁ, Eva, a kol. Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003. Dostupné online. ISBN 80-86762-00-9. S. 611. 
  9. ↑ HUBIČKA, Jiří. Hlas shůry aneb Vážnost ředitelská (2) [online]. 2011-03-16 [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  10. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 [cit. 2024-12-03]. Roč. 17, čís. 8, s. 151. Dostupné online. 
  11. ↑ FIDLER, Jiří. Divisní generál [1927-1953] ( Division General ) [online]. 2010-10-19 [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  12. ↑ Nová mysl – Sociologická encyklopedie. encyklopedie.soc.cas.cz [online]. [cit. 2024-12-03]. Dostupné online. 
  13. ↑ KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1297 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. OCLC 780284198 Kapitola Nová mysl, s. 603–604. OCLC: ocn780284198. 
  14. ↑ a b c d Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 – 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. 
  15. ↑ Kohoutek, Jan: Ideologická komise ÚV KSČ a československá kinematografie v liberalizačním procesu 60. let (Příspěvek k dějinám cenzury) [online]. muni.cz [cit. 2024-12-03]. Dostupné online. (čeština) 
  16. ↑ KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1297 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. OCLC 780284198 Kapitola Ideologická komise ÚV KSČ, s. 384–385. OCLC: ocn780284198. 
  17. ↑ Ústav pro studium totalitních režimů. Složení vedoucích orgánů KSČ [pdf]. 2008-11-07 [cit. 2011-04-29]. S. 22, 23. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  18. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 463–464. 
  19. ↑ NS ČSSR. Předsednictvo Národního shromáždění [online]. [1969] [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  20. ↑ SL FS ČSSR. Jmenný rejstřík: L [online]. [1971] [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  21. ↑ SL FS ČSSR. Jmenný rejstřík: L [online]. [1976] [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  22. ↑ SL FS ČSSR. Jmenný rejstřík: L [online]. [1980] [cit. 2011-04-29]. Dostupné online. 
  23. ↑ RAJLICH, Jiří; MAJTENYI, david. Bývalý dělostřelec ve službách strany, státu a parlamentu. In: Historie a vojenství. [s.l.]: VHÚ Praha, 2019. Kapitola Personálie, s. 71,81.
  24. ↑ DATABAZEKNIH.CZ. V Londýně za války: Zápasy o novou ČSR, 1939–1945 - kniha. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2024-12-03]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Ústřední ředitelé Československého rozhlasu
Generální ředitelé
1945–1948: Bohuslav Laštovička • 1948–1952: Kazimír Stahl • 1952: Josef Věromír Pleva (pověřen řízením) • 1952–1954: Jozef Vrabec (1952–1953 pověřen řízením)
Ústřední ředitelé
1954–1957: František Nečásek • 1958–1959: Jaromír Hřebík • 1959–1967: Karel Hoffmann • 1967–1968: Miloš Marko • 1968: Zdeněk Hejzlar • 1968–1969: Odon Závodský (1968–1969 vládní zmocněnec) • 1969–1970: Bohuslav Chňoupek • 1970–1989: Ján Riško • 1989: Karel Kvapil • 1989–1990: Karel Starý • 1990–1991: František Pavlíček • 1991: Richard Seemann (pověřen řízením) • 1991–1992: Peter Duhan
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bohuslav_Laštovička&oldid=24446821“