Rudolf Barák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rudolf Barák

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1954 – 1960

Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1960 – 1962

Náměstek předsedy čs. vlády
Ve funkci:
1953 – 1953

Místopředseda čs. vlády
Ve funkci:
1959 – 1960

Místopředseda čs. vlády
Ve funkci:
1960 – 1962

Čs. ministr vnitra
Ve funkci:
1953 – 1961
Nástupce Lubomír Štrougal

Čs. ministr – předs. vlád. komise pro NV
Ve funkci:
1961 – 1962
Stranická příslušnost
Členství KSČ

Narození 11. května 1915
Blansko
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 12. srpna 1995 (ve věku 80 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Choť Jarmila, rozená Čamrová
Děti Pavel, Zdeněk, Eva
Profese politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Rudolf Barák (11. května 1915, Blansko12. srpna 1995, Praha) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, funkcionář státní správy na všech stupních postupně od roku 1945, od roku 1954 poslanec Národního shromáždění ČSR a Národního shromáždění ČSSR a člen vlády Československa od roku 1953. Počátkem 60. let odstraněn z politických funkcí a uvězněn v důsledku mocenského boje v KSČ.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

V letech třicátých a pak až do roku 1945 byl významným moravským sportovcem DTJ, za protektorátu pak Moravské Slavie (sprint, skok o tyči).[1]

Po roce 1945 zastával četné funkce ve státní správě a v KSČ – nejdřív jako bezpečnostní referent ONV v Boskovicích, člen rady tamtéž, od 1. 1. 1949 předseda ONV v Blansku, člen KV KSČ v Brně, od roku 1951 předseda KNV v Brně. Celostátní konference KSČ v prosinci 1952 ho zvolila kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. X. sjezd KSČ v roce 1954 ho zvolil členem ÚV KSČ a ve funkci ho v roce 1958 potvrdil XI. sjezd KSČ. V období červen 1954 – únor 1962 byl navíc členem politbyra - později předsednictva ÚV KSČ.[2]

Působil i na různých vládních funkcích. V období březen – září 1953 byl náměstkem předsedy vlády ve vládě Viliama Širokého, pak se stal ministrem vnitra v téže vládě (od září 1953 vedené Viliamem Širokým). V publikaci Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století se uvádí, že se „podílel jak na všech formách komunistického teroru, tak na zdržování rehabilitací těch, kteří byli postiženi politickými procesy první poloviny 50. let.“[3] Barák zároveň už před polovinou 50. let vedl komisi pro přehodnocování některých právních a kádrových rozhodnutí z prvních let komunistického režimu (tzv. Barákova komise).[4] Komisi ustavilo Politické byro ÚV KSČ 10. ledna 1955. 5. dubna 1956 byl Barák jmenován i do speciální komise C, která měla prošetřit i proces s Rudolfem Slánským. Barákova komise pracovala do září 1957. Výsledkem její činnosti bylo zmírnění trestu nebo podmínečné propuštění u desítek vězněných osob. V případě procesu se Slánským nedošlo k celkové revizi jeho oprávněnosti.[5]

Ministerský post si Barák udržel i v následující druhé vládě Viliama Širokého (v ní byl v letech 19591960 navíc jejím místopředsedou). Ministrem vnitra i místopředsedou kabinetu zůstal i ve třetí vládě Viliama Širokého až do roku 1961. Od července 1961 do února 1962 ještě v tomto kabinetu působil jako předseda Vládní komise pro národní výbory.[3][6][7]

Ve volbách roku 1954 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním obvodu Blansko. Znovu byl zvolen ve volbách roku 1960 (nyní již jako poslanec Národního shromáždění ČSSR za Jihomoravský kraj, podílel se na projednání ústavy ČSSR v roce 1960). V parlamentu setrval do února 1962, kdy byl zbaven poslaneckého křesla.[8][9]

Jeho politická kariéra prudce skončila počátkem 60. let. V lednu 1962 byl obviněn ze zpronevěry 200 000 korun, zatčen, zbaven všech funkcí a v únoru 1962 vyloučen z KSČ.[2] 3. dubna 1962 politické byro komunistické strany rozhodlo, že zákulisní boj Baráka s Antonínem Novotným nebude řešen jako politický případ, ale jako kriminální čin. Barák byl proto odsouzen za sabotáž k 15 letům vězení. Pro podílnictví a nadržování byli poté odsouzeni i jeho manželka a oba synové k trestům odnětí svobody. V roce 1968 jeho rozsudek Nejvyšší soud zrušil jako nezákonný. Městská prokuratura v Praze následně prováděla v Barákově věci nové šetření; v říjnu 1969 vyšetřovatel trestní stíhání zastavil.[10] Na podnět Generální prokuratury ovšem Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil. V květnu 1974 uzavřela Generální prokuratura případ konstatováním, že Barákovo jednání „neslo všechny skutkové znaky trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, páchaného formou zpronevěry, případně podvodu.“[11] Podle usnesení federálního generálního prokurátora se ovšem toto tvrzení týká pouze nakládání s nelegálním fondem rozvědky – výnosy jejích prozrazených legalizačních zahraničních firem[12] Rozsudky nad členy rodiny zůstaly v platnosti.[13] Barák se do politického života v nové politické konstelaci – ani za Pražského jara, ani v husákovské normalizaci – nesměl vrátit.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Okresní tabulky muži do r. 2000 [online]. atletikablansko.wgz.cz, [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net, [cit. 2012-01-16]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha : Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 16-17. (česky)  
  4. Závěrečná zpráva Kolderovy komise [online]. praguecoldwar.cz, [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. (česky) 
  5. 50. léta Rehabilitace a "rehabilitace" v době komunistického režimu [online]. totalita.cz, [cit. 2015-06-07]. Dostupné online. (česky) 
  6. Vláda Viliama Širokého (12.12.1954 – 11.07.1960) [online]. vlada.cz, [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. (česky) 
  7. Vláda Viliama Širokého (11.07.1960–20.09.1963) [online]. vlada.cz, [cit. 2012-04-14]. Dostupné online. (česky) 
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-22]. Dostupné online. (česky) 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-22]. Dostupné online. (česky) 
  10. Tomek, Prokop, Život a doba ministra Rudolfa Baráka, Vyšehrad, Praha 2009, s. 149
  11. KAPLAN, Karel, Kronika komunistického Československa. Doba tání 1953–1956, Barrister & Principal, Brno 2005, s. 174–175
  12. Usnesení FGP z 20.5.1974, sp.zn. FGv I 2/70.
  13. Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp.zn. Tz I 1/77

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]