Viliam Talský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Viliam Talský
plk.gšt. Viliam Talský
plk.gšt. Viliam Talský
Narození 28. září 1904
Vígľaš, okres Detva,
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 3. prosince 1953 (ve věku 49 let)
Bratislava,
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost slovenská
Povolání voják z povolání
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Viliam Talský, známý též pod krycím jménem Láďa (28. září 1904, Vígľaš, okres Zvolen, Slovensko3. prosince 1953, Bratislava, Slovensko) byl československý a slovenský voják z povolání. V období 19251944 příslušník československé a slovenské armády. Po druhé světové válce nebyl přijatý do nové československé armády a byla mu odebrána hodnost.

V roce 1947 byl pro opuštění východoslovenské armády odsouzen Národným súdom v Bratislavě na 15 let vězení, ke zbavení občanských práv, k odnětí vojenské hodnosti a zabavení třetiny majetku. V únoru 1948 byl výkon trestu přerušen vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. V srpnu 1951 se podrobil operaci, ale 13. 8. 1951 nastoupil zpět do vězení v Ilavě. V nevyléčitelném stavu byl v roce 1953 propuštěn a 3. prosince 1953 v bratislavské nemocnici na Bezručově ulici zemřel.[1]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

  • otec: Anton Talský
  • matka: Ľudmila roz. Gaysslerová

Život[editovat | editovat zdroj]

Studoval na Vojenské akademii v Hranicích, na aplikační škole pro ženijní vojsko v Litoměřicích a na Vysoké škole vojenské v Praze. Voják z povolání, příslušník československé armády, v letech 1939-1944 slovenské armády.

Talský působil v roce 1944 v hodnosti plukovníka jako náčelník štábu Ministerstva národní obrany v Bratislavě.

Dne 1. srpna 1944 se jako „blízký spolupracovník“ ministra obrany Ferdinanda Čatloše zúčastnil porady na MNO v Bratislavě společně s gen. Malárem, mjr. Lisickým a kpt. Staňkem. Zde Čatloš předložil svůj vlastní vojenský plán státního převratu a otevření hranic rudé armádě. Od 10. srpna 1944 byl Čatlošem ustanoven jako zástupce Východoslovenské armády generála Augustína Malára v Prešově, neboť tato armáda nebyla v kompetenci pozemního velitelství v Banské Bystrici, ale přímo podřízena ministrovi obrany a prezidentovi Tisovi. Velitelem vojenského ústředí SNR Golianem byl pověřen vést východoslovenskou armádu do připravované akce proti Němcům.[P 1] V noci 24. srpna se sešel na vrchním pozemním velitelství v Banské Bystrici s Golianem, kde upozornil na seskupování německých okupačních jednotek na východní a jižní Moravě. Bylo rozhodnuto, že Slovenská armáda vystoupí na odpor jakmile vojska překročí na západě tzv. ochrannou zónu (Schutzzone) na Váhu a na jihu s Maďarskem. V neděli 27.srpna obdržel v Banské Bystrici instrukce a rozkazy pro svou armádu.

Slovenské povstání[editovat | editovat zdroj]

Po zachycení signálu k ozbrojenému odporu 29. srpna 1944 však svou úlohu nezvládl a mobilizaci a převzetí armády neprovedl. Dopoledne 30. srpna gen. Augustin Malár odletěl do Bratislavy a Talskému nařídil, ať nic nepodniká a slíbil mu, že se do večera vrátí. Talský po odletu Malára ihned svolal v Prešově štáb a všechny důstojníky, kteří byli do povstání zainteresovaní a sdělil jim rozkazy Goliana. Armáda měla odzbrojit během 1.–2. září německé jednotky, které v oblasti již působily. Dále měla odletět ráno 31.srpna mise do Lvova, aby požádala sověty o vojenský zásah. Dne 2. září měla zahájit průnik na polské území Dukelským průsmykem směrem ke Krosnu. Pokud sověti nezahájí současně vojenskou operaci, tak se stáhnout údolím Váhu a Hronu na střední Slovensko.

Malár večer v rozhlasovém projevu vyzval všechny vojáky, aby se vrátili ke svým posádkám a nekladli odpor. Tím vyvolal nejen v armádě obrovský zmatek. Po velmi bouřlivé atmosféře ve štábu v Prešově se ve 2:00 31. srpna se Talský rozhodl odletět do Polska k maršálovi Ivanovi Koněvovi dohodnout koordinaci bojových akcí s Rudou armádou. Celý zbytek dne nepodnikla jemu svěřená armáda žádné opatření, přestože viděla pohyb německých aut a letadel.Nerozhodností a neplánovaným odchodem ze Slovenska se přičinil o rozpad Východoslovenské armády, která jako celek do ozbrojené akce v rozhodující chvíli nezasáhla a Němci ji odzbrojili operací Kartoffelernte. Situaci nezvládl jistým způsobem také náčelník štábu pplk. František Urban,[P 2] který neměl kompetence a další instrukce a nechal se zatknout s celým svým štábem.

Dne 15. září se Talský vrátil na východní Slovensko, kde se snažil zapojit rozptýlené vojáky do partyzánského boje.

Talský v armádním sboru[editovat | editovat zdroj]

Od prosince 1944 se stal příslušníkem 1. čsl. armádního sboru. Stal se zástupcem plukovníka Karla Klapálka, velitele 3. československé samostatné brigády a po jeho vážném zranění 4. února 1945 se stal velitelem brigády. Na zásah SNR byl po třech týdnech z funkce odvolán a přesunut k náhradnímu pluku do velitelské zálohy.[1] Jako velitel brigády dělal všechno pro to, aby napravil svou předešlou vinu a aby se osvědčil. Sám Ludvík Svoboda byl spokojený s jeho činností. Postupně po přechodu představitelů povstání ze slovenských hor k Rudé armádě se množily požadavky na jeho zatčení, čemuž nakonec Svoboda vyhověl. Po válce v roce 1947 byl Národným súdom v Bratislavě potrestán za zradu SNP a byl odsouzen na 15 roků vězení. Neodpykal si však celý trest a po pěti letech zemřel.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle slovenského VHU pověřen velením armády nebyl. Podle historika Karla Richtera je jeho úloha neobjasněná. Některé zdroje uvádí, že sehrál po válce roli obětního beránka. Golianovi se zřejmě nepodařilo Talského úplně získat, nebo situaci Talský pouze špatně vyhodnotil. Nacionalistický Malár byl pro Beneše nepřijatelný a tak se na něj spoléhalo.
  2. František Urban pocházel z Litovle a tak se počítalo s jeho aktivní účastí. Z neznámých důvodů nedošlo k zabezpečení letiště a štábu.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Viliam Talský na slovenské Wikipedii.

  1. a b SELNER, Jaroslav; CINGER, František. Generál z rodu rebelů. 1. vyd. Čechtice: BVD, 2007. 232 s. ISBN 978-80-87090-04-6. S. 167. 
  2. https://www.valka.cz/Urban-Frantisek-t194905

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]