Kjóto

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kjóto
京都市
Pohled od chrámu Kijomizu-dera
Pohled od chrámu Kijomizu-dera
Kjóto – znak
znak
Kjóto – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Stát Japonsko Japonsko
region Kansai
prefektura Kjóto
Kjóto na mapě
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 827,90 km²
Počet obyvatel 1 464 990 (2008)
Hustota zalidnění 1775,8 obyv./km²
Světové dědictví UNESCO
Název lokality Památky starobylého Kjóta (města Kjóto, Udži a Ócu)
Typ kulturní dědictví
Kritérium ii, iv
Odkaz 688 (anglicky)
Zařazení 1994 (18. zasedání)
Správa
Starosta Jorikane Masumoto
Oficiální web www.city.kyoto.jp
Adresa obecního úřadu Kjóto-ši, Nakagjó-ku,
Teramači-Oike, 488
Telefonní předvolba 75
PSČ 604-8571
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kjóto (japonsky: 京都市; Kjóto-ši) je město v Japonsku s populací více než 1,5 milionu. Kjóto bylo dříve hlavním městem celého Japonska, dnes je hlavním městem prefektury Kjóto a současně je významnou částí souměstí Ósaka-Kóbe-Kjóto.

Kjóto, 1891

Historie[editovat | editovat zdroj]

Původně dostalo toto město jméno Heiankjó. Známo bylo v průběhu času i pod jmény Mijako (metropole), Saikjó (západní sídlo) a konečně od roku 1868 je toto toto významné kulturní, náboženské a správní centrum známo pod názvem Kjóto.[1]

Chrám[editovat | editovat zdroj]

Rok 794 se považuje za nejvýznamnější datum v japonské historii. V tomto roce založili obyvatelé ostrova Honšú s pomocí korejských přistěhovalců nové hlavní město a sídlo nového císaře Kammu (781-806). Nové císařské město bylo vystavěno podle čínského vzoru ve tvaru pravoúhelníků o délce 5 km a šířce 4,5 km. Na absolutní symetrii se dbalo také při stavbě nejrůznějších čtvrtí. Všechny ulice a kanály za hradbami města tvořily pravý úhel. Strohé rozvržení města však bylo rychle obměňováno bohatostí tvarů a barev staré japonské architektury, která se zde rozvíjela stovky let a učinila z města jednu z největších japonských pamětihodností.

Novodobá historie[editovat | editovat zdroj]

Během 2. světové války se Kjóto ocitlo na seznamu měst, na která chtěli USA svrhnout atomovou bombu. Z tohoto seznamu bylo nakonec vyškrtnuto kvůli svému kulturnímu významu. Kjóto je i díky tomu jediné velké japonské město, kde je větší množství předválečných budov, jako jsou například mačija (tradiční městské domy).

Kjóto se 1. září 1956 stalo „městem z titulu vládního nařízení“ (tzn., že je de facto postaveno na úroveň prefektury).

V roce 1997 se v Kjótu konala konference, která vyústila v přijetí dohody o snižování emisí skleníkových plynů. Na počest místa konání byla dohoda nazvána Kjótský protokol.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podzim v Kjótu

Kjóto leží uprostřed západní části ostrova Honšú. Město je ze všech stran obklopeno horami, což způsobuje, že letní noci v Kjótu jsou proslulé svým bezvětřím a dusnem.

Rozvržení města bylo založeno na síťovém vzoru, který respektoval tradiční čínskou geomantii. Dnes se obchodní centrum nachází v jižní a střední části města; severní část je méně obydlená a uchovává si tak více uvolněnou atmosféru.

Městské čtvrti[editovat | editovat zdroj]

Kjóto má 11 čtvrtí (ku):

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

V roce 2003 byl odhadová počet obyvatel města na 1 466 163 a hustota osídlení 2 402,68 obyvatel na km². Celková rozloha města je 610,22 km².

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Kjóto je považováno za kulturní centrum Japonska. Během 2. světové války byla japonská města těžce poničena spojeneckým bombardováním, pouze Kjóto a jeho 1600 buddhistických chrámů, 400 šintoistických svatyní, paláce, zahrady a architektura bylo ušetřeno. Díky tomu je dnes Kjóto jedním z nejlépe uchovaných měst v Japonsku. V Kjótu se nacházejí některé z nejznámějších chrámů, svatyň, paláců a zahrad v Japonsku, včetně:

Mezi další významné lokality patří Arašijama a její malebné jezero, gejša okrsky Gion a Pontočó, Stezka mudrců a vodní kanály podél některých starých ulic.

Od roku 1994 jsou některé památky v Kjótu a jeho okolí zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem „Památky na starobylé Kjóto“. Mezi tyto památky patří Svatyně Kamo (Kami a Šimo), chrámy Tódži (Kjó-ó-gokoku-dži), Kijomizu-dera, Daigodži, Ninnadži, Saihódži (Kokedera), Tenrjúdži, Rokuondži (Kinkakudži), Džišódži (Ginkakudži), Rjóandži, Hongandži, Kózandži a Hrad Nidžó. Na seznamu je i několik památek za hranicemi města.

Kjóto je v Japonsku známé svou pestrou etnickou kuchyní.

Obyvatelé Kjóta mluví dialektem japonštiny zvaným Kjóto-ben, ten je variantou Kansaiského dialektu používaného v západním Japonsku.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Turismus je důležitou součástí ekonomiky města. Díky velkému množství památek je město navštěvováno skupinami školáků z celého Japonska a také většinou zahraničních turistů, kteří přijedou do Japonska.

Průmysl je založen ponejvíce na malých továrnách a dílnách, z nichž většina produkuje tradiční japonské výrobky. Obzvláště známá je výroba Kjótských kimon - město stále zůstává hlavním centrem jejich výroby. V posledních letech ale odbyt tradičních výrobků stagnuje, což se projevuje na problémech, do kterých se místní firmy dostávají.

Kopie sochy Myslitele od Augusta Rodina v Kjótském národním museu

Důležité místo v Kjótu zaujímá elektronický průmysl: ve městě mají ústředí společnosti Nintendo, OMRON Corporation, Kyocera (Kyoto Ceramic) Corporation a Murata Manufacturing. Oděvní gigant Wacoal Corporation také působí v Kjótu. Ovšem růst high-tech průmyslu nedokázal vyrovnat pokles průmyslu tradičního, a tak celkový Kjótský produkt relativně poklesl ve vztahu k produktu ostatních japonských měst.

Vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Kjóto je známé jako jedno z akademických center Japonska, sídlí v něm 37 institucí vyššího vzdělávání. Tři největší a nejznámější místní univerzity jsou Univerzita Dóšiša, Kjótská univerzita a Univerzita Ricumeikan. Kjótská univerzita je považována za jednu z nejlepších v Japonsku (vychovala několik držitelů Nobelovy ceny, např. Jukawu Hidekiho).

Kjóto má také unikátní síť vyššího vzdělávání zvanou Společenství univerzit v Kjótu, kterou tvoří tři národní, pět veřejných a 41 soukromých univerzit, čtyři další organizace a samo město.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Typický Kjótský městský autobus

Mezinárodní letiště Kansai je od Kjóta vzdáleno 72 minut cesty vlakem (Haruka Express). Mnoho zahraničních návštěvníků přijíždí do Kjóta šinkansenem z Tokia, což trvá jen něco málo přes dvě hodiny. Levnější je využít autobus. Levnými cestují téměř výhradně Japonci, za dvojnásobnou cenu je možno využít extrémně luxusní spací autobus s polovičním počtem míst, využívají ho téměř výhradně turisté. Z města rovněž vedou běžné železniční spoje do dalších měst v regionu Kansai.

Městská doprava je tvořena systémem metra a autobusových linek. Většina turisticky zajímavých míst je od sebe značně vzdálena a autobus je nejvýhodnějším způsobem dopravy mezi nimi.

Vzhledem k tomu, že Kjóto leží v celkem rovinatém terénu, je pronájem kola jednou z praktických možností cestování po městě.

Autobusová jízdenka stojí 220 jenů (za jednu jízdu), celodenní jízdenka pak 500 jenů (bez omezení počtu jízd).

V centru Kjóta se ulice protínají v pravých úhlech. Mnoho hlavních ulic vedoucích od východu na západ má ve svém názvu číslovky, např. Nidžo a Sandžo (ni znamená dvě a san znamená tři). Kjótské nádraží leží na Hačidžo (hači znamená osm). Hlavní severo-jižní ulice mají názvy jako Karasuma nebo Horikawa. Metro má dvě linky - severo-jižní linku Karasuma a východo-západní linku Tozai.

Festivaly[editovat | editovat zdroj]

Sport[editovat | editovat zdroj]

Fotbalový klub Kjóto Purple Sanga hraje v druhé japonské lize J. League's Division 2 neboli J2. Kjóto nikdy nemělo vlastní klub v profesionální basebalové lize, a tak nedaleký klub Hanšin Tigers hraje několikrát do roka na místním stadionu utkání na „neutrální půdě“.

Sesterská města[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kyoto na anglické Wikipedii.

  1. LUTTERER, Ivan; KROPÁČEK, Luboš; HUŇÁČEK, Václav. Původ zeměpisných jmen. Praha : Mladá fronta, 1976. 301 s. S. 137. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]