Lokality japonské průmyslové revoluce Meidži

Lokality japonské průmyslové revoluce Meidži
Světové dědictví UNESCO
Smluvní stát	Japonsko Japonsko
Souřadnice	34°25′50″ s. š., 131°24′44″ v. d.
Typ	kulturní dědictví
Kritérium	ii, iv
Odkaz	1484 (anglicky)
Oblast	Asie
Zařazení do seznamu
Zařazení	2015 (39. zasedání)

Lokality japonské průmyslové revoluce Meidži (japonsky 明治日本の産業革命遺産 製鉄・鉄鋼、造船、石炭産業, Meidži nihon no sangjókakumei isan: seitecu, tekkó, zósen, sekitan, sangjó) je skupina 23 lokalit převážně v jihozápadním Japonsku, které hrály významnou roli v procesu industrializace Japonska na konci období Bakumacu a během reforem Meidži (od poloviny 19. stoetí do počátku 20. století). Od roku 2015 jsou tyto kulturní památky zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. Jedná se o komplexy oceláren, doků, uhelných dolů, ale i o obytné budovy a budovy vojenského charakteru apod., které jsou památkami na období, kdy byly v Japonsku implementovány technolické postupy pocházející z Evropy a Ameriky a tato technologie byla přizpůsobena japonským potřebám a tradicím.

Seznam objektů

Hagi, Prefektura Jamaguči

Předindustriální a kulturní památky z období Edo ve městě Hagi, prefektura Jamaguči.

#	Památka	Obrázek	Umístění	Popis
1	Vanová pec v Hagi 萩反射炉 Hagi hanšaro		34°25′41,53″ s. š., 131°25′5,81″ v. d.	Jedná se o jednu ze dvou dochovaných vanových pecí v Japonsku, Dochovala se pouze část komínu o výšce 10,5 metru. Aby mohlo knížectví Čóšú čelit západním mocnostem, bylo potřeba vyrobit železná děla pro obranu pobřeží. Technologii pro stavbu pece převzali od knížectví Saga, které již začalo provozovat pece na základě nizozemských technických knih. Provoz této pece začal v roce 1856, ale protože byla malých rozměrů, je považována spíše za experimentální než za pec vhodnou pro masivní výrobu surového železa.
2	Loděnice Ebisugahana 恵美須ヶ鼻造船所跡 Ebisugahana zósenšo ato		34°25′49,78″ s. š., 131°24′43,83″ v. d.	Pozůstatky loděnice, kde se v raném období používala ruská technologie a později nizozemská technologie k výrobě velkých západních válečných lodí. Je označena za národní historickou památku. V důsledku pocitu ohrožení, který přinesl příchod takzvaných černých lodí, zrušil šógunát Tokugawa v roce 1853 zákaz stavby velkých lodí. Knížectví Čóšú vyslalo techniky, včetně Ozakiho Kojemona, do Izu-Tody, kde šógunát stavěl lodě podle ruské (Kunisawa) metody, na základě žádosti šógunátu a stanoviska Kida Takajoshiho. Po návratu začali s výstavbou loděnice, která byla dokončena v roce 1856, a v roce 1857 spustili na vodu loď Heišinmaru. I když knížectví v roce 1857 loděnici dočasně uzavřelo, v roce 1858 ji pod vedením Jamady Ecusukeho znovu obnovili. Dále byli vysláni technici do námořní školy v Nagasaki, aby se naučili stavět lodě podle nizozemského vzoru, a v roce 1860 spustili na vodu loď Kóšinmaru.
3	Železárna v Óitajamě 大板山たたら製鉄遺跡 Óitajama tatara seiteciu iseki		34°30′21,59″ s. š., 131°32′18,37″ v. d.	Tato železárna, která používala tradiční technologii tatara, tradiční pec pro tavbu železa a oceli používaná v Japonsku, byla v provozu od středního do pozdního období Edo a dodávala železo nezbytné pro výrobu válečných lodí západního typu. Dodávala železné lodní hřeby pro loď Heišinmaru, která byla postavena v roce 1856 v loděnici Ebisugahana. Byly zde objeveny pozůstatky pecí a vahadlových měchů.
4	Podhradí v Hagi 萩城下町 Hagi džókamači		34°24′52″ s. š., 131°23′14″ v. d.	Hlavní město knížectví Čóšú, jednoho ze silných klanů západního Japonska, které vedlo proces formování moderního státu od konce období Edo až po restauraci Meidži. V roce 1604 byl na hoře Šizuki postaven hrad Hagi jako sídlo klanu Móri a na úpatí hory vzniklo podhradní město. „Podhradní město hradu Hagi“ s řadami samurajských rezidencí a obchodních domů je označeno jako národní historická památka a čtvrť Horiuchi, kde se nacházejí sídla vyšších samurajů, je vybrána jako oblast zachování tradičních architektonických souborů.
5	Akademie Šókason džuku 松下村塾 Šókason džuku		34°24′43,71″ s. š., 131°25′2,33″ v. d.	Soukromá akademie, kde přednášel Šóin Jošida, samuraj, který působil jako učitel v akademii knížectví Čóšú, Meirinkan. Škola je označena za národní historickou památku. Během necelých tří let, kdy zde Jošida vyučoval, z této školy vzešli významní studenti jako Hirobumi Itó a Aritomo Jagamata, kteří přispěli k modernizaci a industrializaci Japonska. Návštěvníci nemohou vstoupit dovnitř, ale interiér lze prohlédnout přes Google Street View.

Kagošima, Prefektura Kagošima

Šúseikan – průkopnický průmyslový komplex ve městě Kagošima, prefektura Kagošima

#	Památka		Obrázek	Umístění	Popis
1	Šóko Šúseikan 旧集成館			31°37′4″ s. š., 130°34′41″ v. d.	Aby se postavil západním mocnostem, založil daimjó Sacumy, Nariakira Šimazu, v roce 1851 v oblasti Iso v dnešní městské části Jošino v Kagošimě komplex továren za účelem vojenského posílení a rozvoje průmyslu (projekt Šúseikan). Zabýval se širokou škálou odvětví, včetně výroby železa, stavby lodí a předení. Během války mezi knížectvím Sacuma a Velkou Británií v roce 1863 a během Sacumského povstání v roce 1877 továrny utrpěly škody, ale pokaždé byly znovu obnoveny, až byly v roce 1915 uzavřeny. Byly prohlášeny za národní památku.
		Pozůstatky vanové pece v areálu Šúseikan 旧集成館反射炉跡 Šúseikan hansjaro ato		součástí areálu	Základna pozůstatků vanové pece. Pec byla postavena kombinací japonských a západních technologií, přičemž se vycházelo z překladu holandské technické dokumentace do japonštiny, kterou vlastnil klan Saga. Při stavbě se používala tradiční technika stavění z kamene a výroba žáruvzdorných cihel s využitím technologie výroby keramiky klanu Sacuma.
		Strojírna šúseikan 旧集成館機械工場 Šúseikan kikai kódžó		součástí areálu	Strojírna, ve které probíhalo zpracování kovů, opravy lodí a výroba strojních součástek. Budova je důležitou kulturní památkou Japonska. Původní Šúseikan byl zničen během britsko-sacumské války. Poté Tadajoši Šimazu, který se inspiroval císařskou železárnou v Nagasaki, dovážel obráběcí stroje z Nizozemska a podnik obnovil, přičemž stavba byla dokončena v roce 1865. Dochoval se i nizozemský tvářecí stroj z roku 1863, který je rovněž zapsán jako důležitá kulturní památka.
		Rezidence inženýru přádelny v Kagošimě 旧鹿児島紡績所技師館 kjú Kagošima hósekidžo giši-kan		součástí areálu	Jedná se o budovu postavenou v západním architektonickém slohu, která byla postavena jako ubytovna pro britské inženýry. I když má západní vzhled, byly na nosné konstrukce použity japonské měrné jednotky a podkrovní konstrukce je v japonském stylu, což činí z budovy kombinaci západní a japonské architektury. Budova je důležitou kulturní památkou Japonska. Tadajoši Šimazu v roce 1867 postavil přádelnu v Kagošimě a pozval sedm britských inženýrů, aby navrhli továrnu a poskytli technické poradenství. Po jejich návratu do Velké Británie byla budova používána jako řídící centrum pro výrobu děl. V roce 1882 byla přesunuta na místo hlavní budovy hradu Kagošima a sloužila jako škola, než byla v roce 1936 znovu přesunuta na své stávající místo.
2		Pec na dřevěné uhlí pod Terajamou 寺山炭窯跡 Terajama sumigama ato		31°39′43,72″ s. š., 130°36′2,31″ v. d.	Pozůstatky kamenné pece na výrobu dřevěného uhlí, postavené v roce 1858. Jsou označeny jako státní historická památka (jako součást bývalého Šúseikanu). Pec byla postavena na příkaz Nariakiry Šimazi, aby zajistila dostatek paliva pro objekty Šúseikanu.
3		Propust Sekijoši v soutěsce Jošino 関吉の疎水溝 Jošino no sosuikó		31°38′49,31″ s. š., 130°33′8,94″ v. d.	Náhon vodního kola pro areál Šúseikanu, který byl vybudován v roce 1852. Voda byla odebírána z horního toku řeky Inari v současné oblasti Sekijoši ve městě Kagošima, a poté byla vedena až do oblasti Išo ve čtvrti Jošino, kde se nacházel Šúseikan. Původně byl vodní kanál zřízen pro zahrady Senganen, které patřily rodu Šimazu, avšak byl upraven na příkaz Nariakiry Šimazi. Dnes se část náhonu využívá k zavlažování a na místě zůstaly zachovány jak odběrné místo, tak vodní kanály uvnitř Šúseikanu.

Nirajama, prefektura Šizuoka

Vanová pec v Nirajamě; Izunokuni, prefektura Šizuoka

#	Památka	Obrázek	Umístění	Popis
1	Vanová pec v Nirajamě 韮山反射炉 Nirajama hanšaro		35°2′25″ s. š., 138°57′43″ v. d.	Jedná se o jednu ze dvou existujících vanových pecí v Japonsku a jedinou dosud existující pec, která byla skutečně využívána k odlévání děl. Byla prohlášena za Japonskou národní památku. Pec byla postavena pod přímým vedením šógunátu Tokugawa dle návrhu Hidetaki Egarawy a dalších, aby se Japonsko mohlo postavit proti západním mocnostem. Pec, určená k odlévání železných děl, byla dokončena v roce 1857. Přidružená hutní zařízení byla v období Meidži předána armádě, takže dnes existuje pouze samotná pec z žáruvzdorných cihel.

Kamaiši, prefektura Iwate

Těžební a hutní lokalita Hašino;Kamaiši, prefektura Iwate

#	Památka	Obrázek	Umístění	Popis
1	Těžební a hutní lokalita Hašino 橋野高炉跡 Hašino kóro ato		39°19′57,98″ s. š., 141°40′47″ v. d.	Nejstarší dochované pozůstatky západního typu vysoké pece v Japonsku. Samuraj Takató Óšima chtěl dodávat kvalitní surové železo pro reverzní pec Nakaminato, kterou sám pomáhal stavět pro knížectví Mito. Dochovaly se zde pozůstatky celého procesu výroby železa, od těžby v dolech až po dopravu rudy a její tavení ve vysokých pecích.

Saga, prefektura Saga

Loděnice Miecu; Saga, prefektura Saga

#	Památka	Obrázek	Umístění	Popis
1	Námořní loděnice Miecu 三重津海軍所跡 Miecu kaigunšo ato		33°12′28″ s. š., 130°20′25″ v. d.	Ve výcvikovém areálu a loděnici klanu Saga se nacházejí pozůstatky nejstaršího dochovaného suchého doku v Japonsku. Poté, co byl v roce 1853 zrušen zákaz stavby velkých lodí, klan Saga si objednal válečné parníky z Nizozemska a vyslal své samuraje do šógunátního námořního výcvikového střediska v Nagasaki, aby se naučili ovládat lodě a získali znalosti o stavbě lodí. V roce 1858 byl rozšířen přístav Miecu a sloužil jako výcvikové místo námořnictva, později byl přidán suchý dok pro stavbu a opravy lodí. V roce 1865 zde byla postavena první parní loď v Japonsku, Rjófúmaru (凌風丸), která byla vypuštěna na moře.

Nagasaki, prefektura Nagasaki

#	Památka	Obrázek	Umístění	Popis
1	Oprávárenský dok Kosuge 小菅修船場跡 Kosuge šúsenba ato		32°43′36,61″ s. š., 129°51′45,08″ v. d.	V roce 1869 byl dokončen první such dok v Japonsku, který využíval parní stroj. Zachovaly se zde nejstarší struktury japonského moderního lodního stavitelství. Také se zde nachází malá vyklápěcí budova postavená z pálených cihel, nejstarší cihlová stavba v Japonsku. V roce 1869 dok koupila vláda, v roce 1887 byl převeden na Micubiši a v současnosti je spravována loděnicí Mitsubishi Heavy Industries v Nagasaki.
2	Suchý dok Micubiši č. 3 v loděnici Nagasaki 三菱長崎造船所 第三船渠 Micubiši Džúkógjó Nagasaki Zósendžo		32°44′15,49″ s. š., 129°51′22,37″ v. d.	Dokončen v roce 1905, dok měl délku 222,2 m pro lodě s výtlakem až 30 000 tun byl největší svého druhu v Asii. Později byl rozšířen na délku 276,6 m a kapacitu 95 000 tun a v současnosti stále slouží jako dok v loděnici Mitsubishi Heavy Industries. V loděnici Nagasaki byly v éře Meidži otevřeny tři doky, z nichž tento je jediný, který se dochoval. Čerpadlo na odvodnění bylo vyrobené firmou Siemens.
3	Obří konzolový jeřáb v loděnici Nagasaki 長崎造船所 ジャイアント・カンチレバークレーン Nagasaki Zósendžo džiajanto kančirebá kúrén		32°44′31,57″ s. š., 129°51′33,1″ v. d.	Jeřáb byl sestaven v roce 1909 a jedná se o konzolový jeřáb vyrobený britskou společností Appleby, s nosností 150 tun. V roce 1961 byl přemístěn kvůli rozšíření závodu, ale od svého vzniku byl používán k manipulaci velkých strojů a je stále v provozu. Nachází se podél pobřeží, jeřáb je možné si prohlédnout z protějšího břehu, ale není povoleno jej navštívit.

Fotogalerie

• 
  residence inženýrů ve městě Kagošima
• 
  uhelný důl ve městě Ómuta
• 
  vodní přečerpávací stanice v Kitakjúšú
• 
  maják na ostrově Mucuredžima

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 明治日本の産業革命遺産 製鉄・製鋼、造船、石炭産業 na japonské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lokality japonské průmyslové revoluce Meidži na Wikimedia Commons